Dvanáct křesel

Knížka se četla jedním vrzek, na několika místech jsem se opravdu rozhřechtal. Hlavní protagonista mi místy připomínal jednu podobnou postavu od Edgara Wallace se sbírky povídek Gauner. Dlouhé hledání ztracených křesel díky blbosti tety a jejího připitomnělého syna, který při hledání pokladu zkazí vše, na co sáhne a jeho společník občas mívá nával vzteku.

Brzy půjdu na druhý díl Zlatý tele.

Obsah románu je obsažen v medailonku knihy. Je to ruská, satirická, klasika namířená proti poměrům v carském Rusku.

Od začátku mě to chytlo - já mám totiž v oblibě pohřební služby, ale k tomu tragikomickému tónu celé knihy mi ten konec prostě neseděl, víc by se mi líbila prostá marná honba za pokladem než tohle šílenství za hranu, ale cože? V druhém díle se to má vše srovnat? Výlevka se ucpala?

Moc pěkná knížka, nejdřív mi trochu připomínala sovětského Saturnina, pak ale nabral děj spád a protagonisté procestovali skoro celé sovětské Rusko v honbě za diamanty. Děj se stále pohybuje kupředu a nenechá hrdiny ani čtenáře odpočinout, ale na tenhle typ humoru musí mít člověk náladu. Občas jsem si připadal trochu trapně...
Stojí za to přečíst až do konce.