Pod skleněným zvonem

Na tuhle knížku jsem se těšila, jakože to bude "psycho", nicméně prvních sto stránek byl o tom, jak se devatenáctiletá holka nudí někde na stáži nebo co to bylo a pak se vrátí domů. Tam zase začalo být čtení trochu chaotické, jak se hrdince začínala hroutit mysl. A pak potom se konečně dostáváme do léčebny, kde jsem taky čekala něco víc, ale opět je to jen popis, připadalo mi to celé takové bez emocí, což je trochu škoda, protože mi celý ten její osud byl kvůli tomu tak nějak jedno.

Tvorba Sylvie Plath mne léta dost míjela, ale jelikož je autorka považování za jednu z velkých postav americké literatury, říkala jsem si, že je na čase něco z jejího pera vyzkoušet, a tak jsem se pustla do románu Pod skleněným zvonem.
Přiznám se, že jsem vlastně nevěděla, co přesně čekat. Anotaci jsem nikdy nečetla pořádně a o knize měla spíš jen kusé informace. Nakonec se z toho pro mne vyklubalo docela dost úzkostné a místy až bezútěšné čtení. Na počátku je to docela nenápadné, ale s každou přibývající stránkou se ta podprahová úzkost, co jsem z toho cítila, nabalovala čím dál víc. Nejen podprahová úzkost, ale i strach - co s člověkem bude, vydá-li se na milost či nemilost jiným lidem, co vám mají pomoci? Umí vám skutečně pomoct?
Z knihy je cítit určitý pocit zmaru, bezvýchodnosti, hledání smyslu a jeho nenacházení. Něco mi říká, že to bylo autorčiným záměrem podobné emoce zobrazit a pojmenovat. A pokud skutečně ano, tak se to Plathové povedlo opravdu dobře, protože já to úplně cítila, jak se to ve mně rozlívá.
Obsahově to není zrovna snadné čtivo, ale po jazykové stránce to je krásný a vytříbený skvost - určitě i zásluhou skvělého překladu Tomáše Hrácha. I když obsah je jeden velký splín, po jazykové stránce to je pohlazení po duši. Což asi zní trochu jako oxymoron, ale já ten dojem z toho prostě měla.
Za sebe určitě mohu doporučit.

V podstatě tzv. ženský román, ale na vysoké literární úrovni. Tak upřímnou zpověď ženy, asi výjimečné, která je věrohodná, a podává i obrázek jak to vypadá na vysokých školách, a ve zdravotnických zařízeních. Při čtení textu jsem si uvědomil jak je úzká čára mezi normálním, a duševně porušeným zdravím. Je to nejlepší román, daného zaměření, který jsem četl.

Prvních sto stránek jsem jen čekala. Říkali, že je to o depresi, ale začátek byl jen o jedné trochu zvláštní holce. Ale potom...při čtení mě svírala neuvěřitelná úzkost, mrazilo mě. Ještě teď se mi trochu motá hlava a je mi smutno. Je to mistrně napsaná kniha. Kniha sžíravé deprese... :)