Jak jsme v Teheránu četly Lolitu
Profil knihy je v inom jazyku
Všetky obaly
#O čom je kniha Jak jsme v Teheránu četly Lolitu?
Po dobu dvou let, než byla r. 1997 přinucena Írán opustit, organizovala Ázar Nafísíová ve svém teheránském domě jednou týdně tajné debaty o zakázaných západních autorech, jichž se účastnilo sedm z jejích bývalých studentek literatury na Teheránské univerzitě. V prostředí sílící cenzury a útlaku ze strany státních úřadů a strážců veřejné morálky představovala svobodomyslná výměna názorů o dílech Jane Austenové, Henryho Jamese či Vladimira Nabokova pro všechny zúčastněné nemalé riziko, tím spíše, že záhy začala přerůstat úzký rámec hovoru o literatuře, jak do diskuse vzrůstající měrou vstupovaly osudy samotných diskutujících. Autorčino působivé vyprávění představuje jedinečné osobní svědectví o nedávné minulosti i současnosti Íránu, údělu íránských žen tváří v tvář islámské teokracii, potřebě odporu vůči tyranii jakéhokoli druhu a osvobozující síle literatury, českým čtenářům však bezpochyby připomene i poměry panující v někdejším totalitním Československu. Kniha vynesla autorce po svém původním vydání v USA řadu literárních cen, přes dva roky figurovala na žebříčku bestsellerů deníku New York Times a byla přeložena do více než třiceti jazyků. (Založil/a: s-reader)
(Zobraziť viac 
)
)
Štatistiky
Vydanie
Kniha (1)
Komentáre
Výborná kniha, na míru šitá zvídavým intelektuálním duším; zejména pro svůj politologický přesah a hloubkový vrt do několika děl klasické literatury. Je psána s citem a ze sice subjektivního, ale střízlivého úhlu pohledu.
Pevně věřím, že máme svého druhu povinnost číst díla, jež nám umožní nahlédnout do míst, režimů, ideologií a sociálních klimat, které jsou oproti našemu stylu života nejen "nepohodlné", ba od něj naprosto a radikálně odlišné. A vzhledem k tomu, že zakazování knih je a vždy (někde) bude na pořadu dne, je tato kniha ideální volbou.
Autorka píše, že žít v Íránu je jako spát s mužem, jehož nenávidíte, a já o tom nemám nejmenších pochyb. Tímto vůči autorce vyjadřuji obdiv, že nám o této zkušenosti vyprávěla. Bylo mi ctí jí naslouchat.
Pevně věřím, že máme svého druhu povinnost číst díla, jež nám umožní nahlédnout do míst, režimů, ideologií a sociálních klimat, které jsou oproti našemu stylu života nejen "nepohodlné", ba od něj naprosto a radikálně odlišné. A vzhledem k tomu, že zakazování knih je a vždy (někde) bude na pořadu dne, je tato kniha ideální volbou.
Autorka píše, že žít v Íránu je jako spát s mužem, jehož nenávidíte, a já o tom nemám nejmenších pochyb. Tímto vůči autorce vyjadřuji obdiv, že nám o této zkušenosti vyprávěla. Bylo mi ctí jí naslouchat.
Čekala jsem, že to bude mnohem jednodušší čtení. Kniha mi spíše připomínala učebnici literatury a politologie. Rozborů knih tam na mě bylo až moc.
Ono to vlastně není o Lolitě (jednotlivé kapitoly se jmenují Lolita, Gatsby, James, Austenová) a není to jen o literatuře; čím dál čtu, tím jsem užaslejší a nadšenější (a otřesenější)...
"V mé představě domova ovšem existovaly zásadní nesrovnalosti a problémy. Na jedné straně to byl Írán, který ve mně vyvolával nostalgii, vlast mých rodičů a přátel, s nimiž jsem trávila krásné večery u Kaspického moře. Stejně reálný byl ale i druhý, nový Írán, o němž jsme se dohadovali na schůzích a vzrušeně hledali odpověď, co vlastně davy v Íránu chtějí. Jak se revoluce v sedmdesátých letech radikalizovala, začali nám její vůdci zakazovat na večírcích alkohol, tanec a "dekadentní" hudbu. Povolené byly jen lidové písně a revoluční popěvky. Dívky musely mít vlasy buď ostříhané nakrátko, nebo svázané vzadu. Chtěli, abychom zanechali buržoazního zlozvyku studií."
(... jak jsou si všechny ty revoluce něčím podobné)
a úsměv, byl-li zpočátku nějaký jeho alespoň náznak - mizí a mrzne:
"Vrchní filmový cenzor, který působil v Íránu do roku 1994, byl slepý. Nebo skoro slepý. Než se stal filmovým cenzorem, vykonával úřad cenzora divadelních představení. Jeden z mých známých dramatiků mi kdysi vyprávěl, jak tento cenzor sedával v divadle a na očích měl tlusté brýle, které na první pohled víc zakrývají než odhalují. Po jeho boku seděl asistent, který svému nadřízenému popisoval, co se odehrává na jevišti, a cenzor pak asistentovi diktoval, které pasáže je nutno zakázat."
a po zamrznutí přichází už jen čistá hrůza:
"Zločinci si nezaslouží soud. Soudit zločince je porušování lidských práv. Lidská práva od nás požadují, abychom je zabili hned, jakmile se zjistí, že jsou to zločinci." (ájatolláh Chomejní v odpovědi organizacím hájícím lidská práva, jež protestovaly proti vlně porevolučních poprav)
JMÉNO: Omíd Gharíd
POHLAVÍ: mužské
DATUM ZADRŽENÍ: 9. června 1980
MÍSTO ZADRŽENÍ: Teherán
OBVINĚN Z: Prozápadní orientace; vychován v rodině s prozápadní orientací; příliš dlouho studoval v Evropě; kouří cigarety Winston; levicového smýšlení.
ODSOUZEN K: tři roky vězení, trest smrti
DATUM POPRAVY: 31. ledna 1982
------
"Toho odpoledne, kdy jsem se vypravila zhlédnout Oběť, byl krásný zimní den, který už dýchal příslibem jara. Přesto nebylo mým nejkrásnějším zážitkem ani nádherné počasí, dokonce ani sám film, ale pohled na sáhodlouhou frontu před budovou kina. Bylo to jako nějaká demonstrace. Stáli tam intelektuálové, úředníci, ženy v domácnosti, některé i s malými dětmi v náruči, mladí mullové přešlapující rozpačitě opodál - podobnou směsici lidí by člověk nenašel v žádném jiném shromáždění v Teheránu. V sále pak diváci při pohledu na náhlý příval zářivých barev na plátně doslova oněměli. Nebyla jsem v kině celých pět let: v té době se promítaly jen revoluční filmy z východní Evropy nebo íránské propagační agitky. Film jako takový nemohu posoudit - zážitek z toho, že sedím v biografu zabořená v křesle z chladivé kůže, před očima velké plátno, doslova přehlušil ostatní dojmy. Smířená s tím, že nerozumím slovům, a rozhodnutá nerozptylovat se zlobením na cenzory, jsem se plně nechala okouzlit magií barev a obrazů.
(...)
Dychtivě jsme toužili po něčem krásném, třeba i v podobě nepochopitelného, abstraktního a příliš intelektuálského snímku, bez titulků a cenzurou zmrzačeného téměř k nepoznání. Byl to zázrak, sedět po letech opět mezi lidmi a nebát se, být jedním v davu neznámých spoluobčanů, kteří se nesešli na politické akci, na protestním shromáždění, ve frontě na chleba nebo u příležitosti veřejné popravy.
(...)
Aspoň na krátkou chvíli jsme společně prožívali ten zvláštní druh strašlivé krásy, kterou lze vnímat jen prostřednictvím vrcholného zoufalství a vyjádřit pouze vrcholným uměním."