Je-li toto člověk

Tuto knihu jsem již v minulosti kdysi četla, ale je to tak dávno, že jsem si z prvního čtení nepamatovala takřka nic - jen to, že se jedná o výpověď muže přeživšího koncentrační tábor v Osvětimi.
"Je-li toto člověk" je pro mne příběhem cenným v tom, že se jedná o autentické vyprávění člověka, který ty hrůzy holokaustu skutečně zažil, prožil a hlavně přežil. Autentická svědectví odráží skutečně tu realitu toho, jak KT vypadaly, jaký byl život v nich, a má to pro mne o něco větší výpovědní hodnotu než příběhy současných autorů, kteří tyto události popisují zprostředkovaně. (Snad to dává smysl, co se tím snažím říct.) Proto jsem i sáhla po tomto díle, abych si ho připomněla.
Je to čtení velmi silné, skličující a autor tu přidává svým svědectvím další střípek do té nekonečné mozaiky hrůz, které 2. světová válka přinesla. Autor píše vcelku syrově, nic nepřikrašluje. Svým vyprávěním poodkrývá život italských židů v KT - mj. tu poukazuje např. na to, jak jazyková bariéra přinášela další příkoří a překážky navrch k tomu, co museli lidé v Osvětimi zažívat na denní bázi. Zároveň mne u čtení napadalo, jak příhodný je vlastně název té knihy. Přiměl mne přemýšlet nad tím, co dělá člověka člověkem - kde je ta hranice, kdy je člověk stále lidskou bytostí a kdy už je jen prázdnou schránkou bez ducha? A kdy člověk přestává být člověkem a stává se nelidským monstrem?
Pokud je literatura odrážející holocaust něčím, co vás zajímá a chtěli byste zkusit příběh psaný skutečným svědkem té doby, určitě panu autorovi dejte šanci. Nebude to lehké čtení, ale za pozornost to rozhodně stojí.

Tuto knihu mi darovala Jana Bártová (nick v Databázi knih: barnajka). Za knihu děkuji. Knihu jsem už měl dlouhou dobu, takže nastal čas, abych si knihu přečetl. Tento rok jsem si dal závazek, že budu číst méně knih z období 2. světové války, zejména odehrávající se v koncentračních táborech. V roce 2019 jsem těchto knih přečetl poměrně hodně a pociťoval jsem, že mi tyto hrůzy a utrpení lidí nedělá dobře. Často to bývá tak, že člověk, který prošel koncentračním táborem a přežil, má potřebu podat lidem svědectví o tom, čím si prošel. Jelikož však není spisovatelem a nedokázal by napsat knihu, spojí se třeba s nějakým novinářem nebo spisovatelem a svůj příběh mu vypráví a knihu dají dohromady společnými silami. Následně vznikne kniha. Dá se říci, že přeživší koncentračního tábora další knihy už nenapíšou. Jejich cílem bylo podat svědectví o událostech, kterými sami prošli. Myslel jsem si, že obdobně to bude u PRIMA LEVIHO, ale následně jsem se dozvěděl, že je italským spisovatelem a na svém kontě má několik knih. O jeho knihách se vyučuje na italských školách. Zajímavostí je, že tento autor propadl u maturity z italského jazyka na téma občanská válka ve Španělsku. Smutné je, když jsem se dočetl, že spáchal sebevraždu. SAUL BELLOW (nositel Nobelovy ceny za literaturu 1976) prohlásil, že nejdůležitější knihou přeloženou v Americe r. 1984 jsou PRVKY ŽIVOTA, kterou napsal Primo Levi. Autorovy knihy jsou známy po celém světě.

Kniha JE-LI TOTO ČLOVĚK byla vydána v roce 1947. Autor začal psát knihu v prosinci 1945 a dokončil ji v lednu roku 1947. Autor v úvodu knihy napsal: „Uvědomuji si nedostatky v uspořádání této knihy a žádám o shovívavost. Úmysl napsat ji v tomto pojetí se zrodil ještě v době, kdy jsem byl v lágru, i když jsem ji tam nenapsal. Potřebu vyprávět „těm druhým“, přimět ty druhé „k účasti“ jsme v době před osvobozením a po něm pocítili stejně okamžitě a prudce jako ostatní základní potřeby. Knihu jsem napsal, abych uspokojil tu potřebu. Především tedy, abych se vnitřně osvobodil. Odtud její fragmentární charakter: kapitoly nebyly napsány v logickém sledu, ale podle naléhavosti. K jejich spojení a zařazení do celku došlo podle předem stanoveného plánu až následně. Připadá mi zbytečné dodávat, že nic v knize není vymyšleno.“ Dá se říci, že autor začal psát knihu bezprostředně po skončení 2. světové války, Autor měl v čerstvé paměti uloženy zážitky, které následně zpracoval do této knihy. V Osvětimi, v tomto PEKLE na Zemi, byl po dobu jednoho roku. V jednotlivých kapitolách nás seznamuje se zdejším životem, dozvídáme se informace o lidech, se kterými se seznámil, také nám popisuje život na marodce, kterou označuje zkratkou KB (Krankenbau). Autor píše: „Život v KB je život v předpeklí.“ V knize se dozvíme další informace o jeho životě na tomto místě, takže nebudu zbytečně prozrazovat, nechávám to na čtenářích. Ještě bych poznamenal, že bylo zajímavé, když s jedním mužem probíral knihu BOŽSKÁ KOMEDIE, kterou naspal Dante Alighieri a vzpomínal na citáty z této knihy. Občas se tyto citáty vyskytují v průběhu vyprávění. Kapitola s názvem Příběh deseti dní je zajímavá tím, že je psána formou deníkových záznamů, kdy se schylovalo k osvobození tábora. Sám autor píše: „V těch deseti dnech jsem si skutečně připadal jako Robinson Crusoe, ovšem s jedním podstatným rozdílem. Crusoe se pustil do práce kvůli tomu, aby přežil sám, zatímco já a moji dva francouzští společníci jsme byli ochotni vědomě a s radostí pracovat alespoň pro spravedlivý lidský cíl, abychom zachránili životy našich nemocných druhů.“

Myslím si, že kniha určitě stojí za přečtení a je dobře, že PRIMO LEVI se rozhodl tuto knihu napsat. Určitě to pro něj nebylo jednoduché, když si připomínal tyto těžké chvíle. Nedovedu si představit, že bych vydržel v Osvětimi tak dlouho jako on. Myslím si, že bych dříve či později podlehl, nevydržel bych toto utrpení, proto je určitě dobře, že knihy s tímto námětem vycházejí, aby si všichni lidé uvědomili, jakým peklem si tito lidé prošli a hlavně, aby se už toto PEKLO nikdy neopakovalo. Souhlasím se slovy anotace, ve které je uvedeno: „Vypráví hlasem jasným, pevným a něžným, bez nenávisti i sebelítosti. Daří se mu cosi zázračného: v každém vězni, který se objeví na stránkách jeho knihy, ať už je to häftling nebo múzlman anebo kápo, poznáváme kohosi blízkého. A naučíme se ho chápat. Ti lidé v nás podnítí touhu žít dobře a čestně. Probudí naše lepší já.“ V minulosti jsem v některých knihách četl o tomto autorovi, byla to jen letmá zmínka a konečně jsem měl možnost, abych se s jeho příběhem seznámil. Mrzí mne, že spáchal sebevraždu, člověk, který musel nedobrovolně strávit rok v Osvětimi, který sepsal zážitky do této knihy, který PŘEŽIL jako jeden z mála na tomto BOHEM zapomenutém temném místě. Knihu hodnotím na 100 %.

V závěru knihy se vyskytuje také rozhovor Philipa Rotha s Primem Levim a také chronologický přehled života a díla. V knize se vyskytuje plno zajímavých myšlenek. Kniha byla srozumitelná, i když některé části se četly obtížněji, takže jsem se k nim vrátil a snažil jsem se je pochopit. Těchto částí se nevyskytovalo hodně. :)

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Neboť taková je už lidská povaha, že útrapy a bolest se v našem vnímání nesčítají, ale schovávají se, ty menší za ty větší, podle dobře známého zákona o perspektivě. Tato prozřetelnost nám umožňuje žít v táboře. A proto také často na svobodě slýcháme, že člověk nikdy nemůže dojít uspokojení. Spíš než o neschopnosti člověka dosáhnout absolutního blaha to svědčí o tom, že stále ještě dost dobře neznáme úplnou podstatu člověka ve stavu neštěstí a převádíme nesčetné, hierarchicky si podřízené příčiny neštěstí na jediného jmenovatele, kterým je příčina hlavní. Až do okamžiku, kdy tato hlavní příčina pomine, a my s bolestným údivem zjistíme, že se za ní skrývá příčina další a další a že jich je dokonce celá řada.

Silný příběh Itala, který stráví rok v Osvětimském pekle a ještě dokáže pomáhat jiným. Určitě doporučuji si knihu přečíst...

Jedna z nejlepších knih na téma koncentračních táborů. Zpověď člověka, který toto peklo zažil. Oceňuji absenci příkras a snahy ždímat ze čtenáře slzy, ale to je asi jasné. Ten, kdo to prožil nic takového nepotřeboval a jsou to tendence spíše současných autorů, kteří se na tuto dobu zaměřují. Není to lehké čtení, drsné, depresivní, ale skutečné. Jedna z těch knih, které by se rozhodně MĚLY číst.