Dům na předměstí

Další příjemné překvapení, byť kniha pojednává i o značně nesympatických postavách. Celá situace o snaze lépe bydlet a tom, jak si někteří lidé myslí, že mají automaticky na něco nárok (a staví ke všem čistě z pozice moci) je i dnes velice aktuální...

Po Poláčkovi jsem sáhl po strašně dlouhé době - a nelituji.
Je to změna přečíst si něco z jiného soudku než je King, Dán, Kulhánek, Neff a jiní mí oblíbení. I pan Poláček je můj oblíbenec. A jak pěkně to napsal. Jiná doba - jiná mluva. A ta mluva se mi děsně líbí.
Figurky v jeho knize jsou směšné i smutné. A jejich problémy, ambice a priority jsou vlastně hodně podobné i dnešnímu člověku.

Velice příjemná kniha, o které jsem nikdy předtím neslyšela. Proto mě asi tak překvapila. Knížku jsem přečetla jedním dechem, zasmála se u ní a taky ve mně vzbuzovala velké nesympatie k hlavní postavě, která se snažila všemi možnými prostředky znepříjemnit život nájemníkům svého domu za účelem vlastního prospěchu a zisku.

Velmi vtipné, velmi přesné. K mnoha starším humoristickým knihám musí člověk přistupovat shovívavě, přece jen už jsme za těch sto let úplně jinde, u Poláčka to ale neplatí. Strážník Faktor, který se náhle stane panem domácím a začne se chovat jako despota, mi připomněl hned několik pronajímatelů, s nimiž jsem měl během let co do činění. Pro čtenáře, co si v nájmech zažili své, tak kniha možná bude mít i určitý terapeutický rozměr.

„Mám rodinu. Žena pilně šije a rozmnožuje můj majetek. Mám i děti, které dosud nevydělávají. Hocha nutno dát do takového místa, kde by hned zpočátku dostával plat, aby přinášel domů peníze. Mám otce, který mi pomohl vystavěti dům. Nyní třeba býti k němu opatrným, neboť by mohl od nás něco chtíti. Matka jest věčně hladová. Je kupodivu, kterak lety roste v ní žravost. Bude nám práti prádlo; ale jídlo nutno před ní zavírati. Ostatně musím domluviti švagrovi, aby přispíval na výživu své tchyně. Jest povinen míti úctu k matce své ženy.
Mám nájemníky, kteří jsou mně poddáni. Rozmnožil jsem svoji vládu, neboť povinnost nájemníků je, aby byli tiší, dbali mých pořádků a ustanovení a vzdávali mně počestnost. Nyní nejsem pouze strážník, ale i domácí pán; a sluší se, aby nájemníci, potkavše mne, nečekali na můj pozdrav, ale první vzdali počestnost. Nájemníci budou mi přinášeti činži, která bude stlačovati dluh v bance, a tak za několik let bude domek čistý a můj. Lidé budou říkati: ,Hle, obyčejný strážník, a jak to daleko přivedl…‘“