Moje zápisky

Nesedlo mi to. A teď nemluvím o včerejší večeři.

Leonid Andrejev s ironií balancuje na hranici pravdy a lži, marnosti života a definitivy smrti. Zkoumá možnosti svobody člověka, svobody ducha, pokouší ji. Popichuje čtenáře, přemítá, filosofuje. Jakožto ruskej literát snad ani nemůže jinak. Jenže...

Snad někdy příště, Leonide Nikolajeviči Andrejeve.

Novela o rozkladu lidské osobnosti a fascinující síle myšlenky, o uzavřenosti a o její nutnosti. - Snaha o nalezení uspokojivého sebeobrazu útěkem před sebou, vytěsněním neuspokojvého, při níž je mysl schopna popřít a převrátit všechny hodnoty a uzpůsobit je svému účelu; vězeňská cela, odříznutá od světa, s vlastními jasně danými pravidly, je pro bezohlednou moc myšlení vedeného takovouto snahou nejideálnějším působištěm - v zajetí svého výkladu světa je pak neschopno její strohost opustit.

Zdálo se mi to méně čitelné než Fixní idea, postava si se čtenářem více "hraje" více zakrývá, více se přetvařuje.. některé pasáže slabší (postava pí NN mi přišla podivná), ale rozhodně zajímavé čtení.