Sanin

Naturalistický román zrovna nemusím, ale když se začtu, a je to něco, co mě zaujme, a to se zde stalo, tak to beru jako přijatelné. Zejména s prvky filosofickými. Autora, jako osobu, nemusím, ale toto beru.

Po přečtení pár názorů a dojmů nevím, zda jsem Sanina správně pochopil a vnímal. Ale co na tom. Mě se neskonale líbil a neviděl jsem v jeho jednání a nahlížení na svět nic se zlým záměrem.
Dost ho vystihuje rčení: “každému, co jeho jest”. Sanin se nesnaží ostatním záměrně pomáhat, ba či hůř, jim škodit. Jenom jim ukàže cestu, kam vlastně oni sami svým způsobem, a často i přičiněním, mají nakročeno, a kam směřují. Žije si v souladu se sebou samým a světem kolem s klidem v srdci jako by byl smířený a vyrovnaný se vším. Trochu jako tajemný osvícený. A přišla mi - s prominutím - trochu prdel, jako by v jeho duševním klidu probleskovalo něco z Ježíše. On prostě žije s přijímá, co mu život přinese a je v tom i trochu jakéhosi libertinství, a jeho pohled na svět kolikrát hladil po duši. Taková upřímná duše vychutnávající si plody života. Když něco říká je v tom upřímnost a často hluboká pravda, ač to může někomu znít hnusně a arogantně. Ale tak to není.
“Co je mi do jiných, každý svým osudem”, řekl by si, proč si ztěžovat života a trápit se, když je život krásný. Sanin našel něco, díky čemuž může být šťastný. Možná kdyby bylo více takových, svět je svobodnější a plnější lásky. Říkejte si co chcete, na mne to takhle působilo.
Nakonec malá perla z předposlední stránky, po které následovala závěrečná scéna z jaké skvěle vyzařovalo, čím Sanin vlastně byl.

Noc pokračovala. Všichni spali a jen proti Saninovi vadil se maloměšťan v pláštěnce zlostně se ženou, bojácně mlčící a jen křečovitě ustrašenýma očima hledící.
“Počkej, poshov, já tě, mrcho, přesvědčím!” syčel maloměšťan jako přišlápnutý had.
Sanin již dřímal, když ho žena, bolestně vzdychajíc, probudila.
Maloměšťan rychle utrhl ruku, ale Sanin ještě zahlédl, jak kroutil prsty ženin prs.
“Jakè jsi ty, bratře, přece hovado!” řekl hněvivě Sanin.
Maloměšťan ustrašeně mlčel, hledě naň ztrnule maličkýma zlýma očima, při čemž jako by zuby cenil.
Sanin pohlédl naň s odporem a odešel..

Významně je zde pracováno s problematikou sebevraždy a umírání, ale i s touhou po plném a bouřlivém životě.Chyby, předsudky společnosti a mladické touhy to vše tvoří poutavý obraz ruské společnosti na malém městě. Oslní nás autorova hluboká zamyšlení i jeho bodání do kontroverzních témat své doby (sebevražda, nemanželský styk ...). Patrný je také vliv Nietzscheuv ... rozhodně krásné dílo (žel v ruské literatuře často opomíjené), které stojí za přečtení... je v něm hloubka, cit a život sám

"Člověk neexistoval dřív, než se narodil, to se nezdá být divné a nepochopitelné... Člověk nebude, až umře, to je stejně jednoduché a zřejmé. Stroj vyrábějící životní energii, který se naráz zastaví – to je smrt. Je to naprosto jasné a není na tom nic strašného... Stalo se. Je to prosté a přirozené... Ano. Co vlastně ztrácíme, když umíráme? V každém případě je v životě víc špatného než dobrého a radostného... I když radost přece jen existuje a je trýznivé ji ztratit. Ale vysvobození z té spousty zla, které smrt přináší, by mělo znamenat plus. Ano, je to velice jednoduché a ani trochu to neděsí."

výstižná ukázka (z) knihy:
"Řekněte mi," zamumlal Solovejčik, "co myslíte…Jestliže člověk neví, kam jít, a pořád přemýšlí a trápí se a všecko mu připadá hrozivé a nepochopitelné…nebylo by lepší umřít?"
"Víte," zachmuřil se ve tmě Sanin. Dobře chápal, co k němu nerozhodně doléhalo ze Solovejčikovy temné duše. "V tom případě je snad opravdu lepší umřít…Nemá smysl trpět a beztak nikdo z nás nebude žít věčně. Žít by měl jen ten, kdo pokládá svůj život za příjemný. A ti, co trpí, by měli raději umřít."