Nícení

Smyslná hra s textem, která je tak jemná, že je nutné být zaheleni v tichu, abychom ji slyšeli. Život dívky na papíře, který se Vám maličko přilepí na prsty.

Jazykově je to určitě okázalé, dalo by se říct, že se autorka předvádí - ale co by ne, když má čím. Mně to v kombinaci s rozvolněnými útržkovitými zápisky paradoxně pomáhalo soustředit se na sdělení, na tu nepříjemnou sondu do duše ženy, která ubita rodičovskou péčí ztratila sama sebe (nebo se nikdy nenašla), žije jen svůj odraz ve druhých, svoji hodnotu měří jejich spokojeností. Míra jejího duševního vyšinutí z normálu, od sebe ven, se může zdát nadsazená, ale je to jen mírně přibarvená realita určitého typu lidí (ještěže mé kajky neměly ty možnosti). Ukrutně laskavá výchova a touha se zavděčit není nic mimořádného, Myšková to jenom dovádí do důsledků.
Podoba s povídkami ze sbírky Bílá zvířata... je velká, v povídkách se vlastně po jednotlivostech pitvá stejná absence vlastní osobnosti, svádění všeho na "ono se to" a "všichni dělají" a "čeká se, že". Povídky mi přišly lepší, ale Nícení má zase určité nepříjemné, vlezle intimní kouzlo.