Hvězdy nám nepřály

Po celou dobu čtení této knihy jsem čekala, kdy mě také vtáhne; kdy mi přijde na mysl - to je skvělá kniha, jsem fakt ráda, že mi něco takového neuniklo... A ono to nepřišlo. Hodně klišé, hodně prvoplánovitě dojemných citátů jako z dívčích památníčků... Každopádně jsem při četbě měla dojem, že na mě jako na čtenáře neklade vůbec žádné nároky.
Neubránila jsem se srovnávání s knihou na stejné téma s názvem Ještě než umřu od autorky Jenny Downham. Tyto dvě knihy, ač vzhledem k ústřednímu tématu velmi podobné, jsou nesrovnatelné.
Dala bych 2,5 hvězdy, kdyby to šlo.

S touto knihou mám podobný problém jako s Dívkou ve vlaku - příliš velké očekávání. Člověk před samotným čtením slyší samou chválu, o jak úžasný příběh jde. Já třeba dříve viděla i filmovou adaptaci, ze které jsem byla nadšená. A tak čtete a čekáte, kdy přijde to velké Ó, které nad knihou uděláte a jste rozčarovaní a zklamaní, když ten moment jaksi nepřijde. Tento pocit nenaplnění mi pak bohužel zkreslil celkový dojem, jenž by jinak nebyl vůbec špatný. Příběh se dobře čte, a i když jde o téma, které je těžké a depresivní, autor ho podává s ironickými vložkami a průpovídkami, které ho krásně odlehčí. Zajímavé jsou i filozofické dialogy a samotné téma rakoviny, nemoci a boje s ní, člověka určitým způsobem fascinuje a děsí zároveň. Postavy jsou uvěřitelné, v rámci možností i docela sympatické. Ale zkrátka... jsem čekala něco víc.

Mnoho povyku pro nic. Hazel mi nebyla sympatická, Augustus zrovna tak. Emočně plochá kniha, marně jsem hledala mimořadný autorův sarkasmus a jeho vypravěčský talent, jak je předesíláno v anotaci. Takový nijaký příběh o pár lidech, jejichž pojítkem je rakovina. Rozhodně neznevažuji lidi, kteří touto nemocí trpí, nicméně, kdyby bylo o nějakou knihu s tímto tématem méně (rozuměj: zrovna o tuto), tak by bylo lépe. Od Johna Greena si další knihy odpustím, moc jsme si nepadli do oka.

Ke knize jsem přistupovala dost skepticky. Nemám ráda knihy, které jsou "módní", ale tahle mě dostala. Je ohromně vtipná i dojemná. Říkala jsem si "já se usmívám u knihy o umírajících na rakovinu, pane bože", ale pak jsem si uvědomila, že to tak prostě je - nic není černé nebo bílé. Sama vím, že není dobré nemocné lidi jenom litovat, jsou vtipní, chytří a krásní stejně jako Hazel a August a můžou nám někdy lézt na nervy, stejně jako tihle dva - Romea s Julie s rakovinou - stokrát ohraný příběh, který když se to podaří může potěšit znovu a znovu. A mě tahle kniha v podstatě potěšila. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Příběh je sice chvílemi strašně sladký, je v mnohém prvoplánový a předvídatelný, ale mě si autor získal. Někdy prostě potřebuju být puberťák, který se alespoň pár hodin pohybuje v melancholické náladě.