Prométheova játra

Zásadní sbírka moderní a experimentální poezie, která má v českém kontextu jen nevelkou konkurenci: jestli chcete vědět, jak vypadají básně člověka dvacátého století, rozhodně sáhněte po Kolářovi. Vedle jeho civilního, až depoetizovaného a mluvené řeči blízkého výrazu, je to především onen až osudově chápaný pocit morálního selhání a provinění, který ulpívá jako mour a jehož se nelze jinak zbavit, než přímým a prostým, obyčejným žitým slovem, stojícím v kontrastu všem těm heroickým vypumpovaným frázím totalitního věku. To prosté a přímé slovo je samozřejmě zjednodušení – rámcové části Prometheových jater, Rod Genorův, jsou totiž neskutečně mnohovrstevnaté, až se někdy zdá, že text není ani možné nějak jednoznačně uchopit, ale že čtenáři vlastně pořád uniká, dál a dál se variuje a vyzývá k novým úhlům čtení a interpretací. Což je ale intencí celé sbírky – moderní měňavý svět, do kterého Kolářův svědek nemilosrdně vstupuje a tak jak je jej postupuje svému čtenáři... 5/5

Mnoho povyku za málo. Ocenil jsem jeho postoje k Nezvalovi, Majakovskemu, a něčemu dalšímu, ale jinak jeho tvůrčího zde není nic. Kritik a pomazaný se může někomu jevit. Já si přečtu něco původního, a pak se vyjádřim na jiném místě. Bylo jisté dost nezdravého, ale kde vše dobré?

Uhelnými doly zčernalá žluč, vzájemná lhostejnost kontrastující s opak prohlašujcími velkými myšlenkami, všeobecné pokrytectví a neformálně osudová setkání citově vyprázdněnou realitou z(de)formovaných zrůd. Technika vzájemného splétání a rozplétání odlišných textů umožňující náhled skutečnosti z různých úhlů z Prométheových jater činí (nejen v českých poměrech, ač od nich díky rozsáhlým deníkovým pasážím nejde úplně odpoutat) originální dílo, které nelze než doporučit.

Líbí se mi originální pojetí a zpracování sbírky. Jinak co se týče poezie, mě Kolářova tvorba prostě míjí... snad se k ní ještě dopracuji.