Dům v Bretani

Audiokniha, smíšené pocity.
Je vám padesát a nevíte co se životem? Odstěhujte se do Bretaně, pořiďte si tam zámeček zralý na rekonstrukci a nudit se už nikdy nebudete.
Zpočátku jsem se nenudila ani já u této audioknihy. Paní Kolářová ji načetla velice pěkně a jazyk, který autorka zvolila, jí hezky sedl. Ten jazyk jsem nejdříve považovala za nádherný. Brala jsem ho jako takovou vzpomínku na doby, kdy čeština byla krásná a nehyzdily ji všechny ty "lajky" a "hejty" a podobné plevele. Celé to působilo jako takové milé vzpomínání na zajímavé časy. Jenže po nějaké době se mi zazdálo, že se autorka snažila svoji češtinu vyšperkovat tak urputně, až ji přeplácala. V tu chvíli se mi začaly všechny ty "poněvadž", "rovněž", "leč" a "dlužno říct" krutě zajídat.
Dále mi vadilo autorčino kritizování a vychloubání.
Ze svých cest neváhá kritizovat cokoli a kohokoli od pražských úřednic, přes bordel v Maroku, hnusné anglické jídlo, skotské počasí až po ruskou náturu. Naopak pochlubit se neváhá svými známostmi, háže po vás slovutnými jmény svých slavných známých, vyjmenuje vám, jaké originály si pověsila na zdi svého zámečku, pochválí se svými kutilskými úspěchy i kulturním rozhledem.
Cítím, že bych nejspíš měla být ohromena. Něco je však špatně. Nejsem.

Možná ne právě moudře jsem si přečetla komentáře, než jsem knihu otevřela. Tak jsem byla zvědavá, jak mě bude autorka rozčilovat. Ale nekonalo se - nevím, proč je tolik kritizovaná. Afrika je špinavá, ve Skotsku je hrozné počasí, v Moskvě jsem byla před lety a mělo to spoustu "chybiček", i když město je to krásné, jednání na úřadech je všude hrozné... Jen nevím, jak žena, která nic nedělá, ale má obrazy významných umělců, renovuje "palác", dovolenou tráví plavbou na Qeen Elizabeth (jestli jsem jméno nepopletla), může mít povědomí o životě "normálních" lidí...

Po několika kapitolách mě spíše kniha iritovala. Je sice hezké, že dokazuje jak se dá žít i po padesátce, ale to je asi jediné co mne oslovilo. Docela mě štvalo jak se autorka nad vším ošklíbá (kromě svého nového manžela), a většinu dění kritizuje. V Maroku je špína, Francouzský domovník je vlezlý hňup, v Moskvě jsou sto let za opicemi a tak dále. Že bych se nějak bavila nemohu napsat a rozhodně jsem tuto knihu nedala na jeden zátah.

Zklamání. Pod humornou knihou jsme si představovala asi něco ve stylu pana Jirotky, snad i Ermy Bombeckové, či Betty McDonald ... zkrátka jemný a inteligentní humor, lehkou nadsázku...
Tady jsem měla celou dobu pocit, že klouzám po povrchu. Přišlo mi to takové "neosobní", jen sklad poznámek a noticek. Původně jsem chtěla knihu vzdát po 40 stránkách roztěkaného čtení, ale nakonec jsme vydržela - snad z lásky k Bretani a tomu nádhernému přebalu knihy, který mě tak upoutal na pultech knihkupectví...