Údolí včel

Musím se přiznat, že ze začátku mi kniha přišla zmatená a posléze nudná, ale postupně si mě získala. A konec byl naprosto dechberoucí.

Skvěle napsaná a vystavěná novela mimo jiné i o tom, co všechno dokáže způsobit něčí fanatismus a zaslepenost. Jedna z knih, které jsme měli ve výběru povinné četby, a já musím říct, že právě díky ní jsem se o tomto příběhu dověděla. Přečtení rozhodně nelituju, ale musím všechny zájemce o tuto knihu dopředu upozornit, že rozhodně to veselé čtení moc není. Inu nedivte se, vždyť je středověk.

Doporučuju ke čtení zároveň zhlédnout Vláčilův film, už jen proto, že jako novela bylo Údolí včel napsáno druhotně – navíc je tohle přesně ten druh knihy/filmu, kde se oba žánry nádherně doplňují a nelze snad ani říct, která adaptace je lepší: obě jsou totiž mistrovskými díly svých mistrovských tvůrců a jako takové obsahují každá zvlášť zároveň i jejich jedinečné hodnoty. Na novelce je potom samozřejmě tenhle její filmový původ znát; Körnerův styl je silně poznamenán dramaturgií, v čemž také spočívá kouzlo jeho tvorby – tíhne k vizuálním dojmům, poetickému leč výstižnému jazyku, střihovému efektu, k multiperspektivismu, a tedy v rámci jednotlivých postav i k subjektivnímu prožívání, což všechno dohromady dodává tomuhle historizujícímu námětu moderní ráz. Ovšem více než nějaká historizující novelka je to nadčasová sonda do hlubin člověka, výpověď o základních mezilidských otázkách, kterým historické kulisy spíš sekundují, svou časovou vzdáleností, jako by jen zdůrazňují jejich všeobecnou platnost. 5/5

Četla jsem to před mnoha lety a zanechalo to ve mě spoustu smutku, napodruhé se smutek přetavil v averzi vůči jakýmkoli náboženstvím, sektářstvím a kultům. Kniha je plná obrazů a chvil kdy jakoby se zastavil čas. Tyto popisky nahrazují děj, ten není důležitý, kniha vypráví o slibu a jeho dodržení i když bych pár slov navíc o postavách kolem Armína a Ondřeje ocenila.