Eidalon
Registrovaný: 22.3.2014
Naposledy aktívny: 24.5.2015
Celkom bodov: 228 (Čo sú body?)
Za posledných 30 dní: 0
Profil užívateľa je v inom jazyku
11
V priateľoch
0
Priateľov
Prehľad komentárov kníh užívateľa
| Názov | Komentár |
| Policie | Reklama Vás láká na desátý díl série o HH, někde v podvědomí mne naskakuje inforviacmace, že je to díl poslední - že bych to někde četl? Na úvod tedy snad jen stručné shrnutí všech deseti knížek – viz moje recenze na Levharta, kde je vše pěkně za sebou v časovém sledu, to pro ty, kteří HH objevují až nyní a ne vždy se v časovosti orientují správně. A je-li to skutečně poslední příběh s HH, bude se mne dost stýskat . . . Ona předpona v recenzi o HH je zde důležitá – do poloviny knihy Policie se o HH autor přímo nezmíní, jen samé náznaky, které lze obecně označit jako mimikry na n-tou. Ale pěkně popořádku. Poslední knihy pana Nesba na sebe již velmi těsně navazují (Sněhulák – Levhart – Přízrak a Policie) a to jak časově, tak i dějově. V knihách za sebou následujících se autor odvolává na tu či onu situaci, která byla popsána dříve a tak pokud jste knihy v tomto pořadí nečetli, můžete v určitých částech děje trochu tápat. Jestliže ale Sněhulák a Levhart navazují jen volně a hlavně v čase, tak Policie je vlastně druhý díl Přízraku a navazuje tak velmi těsně. Tzn. číst Policii před Přízrakem nemá v podstatě smysl, neboť všechny otevřené kauzy v Přízraku právě řeší až kniha Policie. Proč – jen si připomeňme, Přízrak končí tak, že HH opouštíme v tratolišti krve a kulkami v prsou a hlavě, Oleg utíká neznámo kam, Ráchel sedí v letadle na druhém konci světa a Asajev leží pod „ruským broukem“. Violin a jeho tvůrce odchází ze scény a vraždy v knize naznačené nemají jasného pachatele, naopak korupce a intriky v samotném vedení policejního sboru Osla jen kvetou a hlavní aktéři hrají prim společně s politiky města. V této atmosféře kniha Policie začíná, hned společně s vraždou prvního příslušníka sboru, který se podílel na vyšetřování neuzavřeného případu. A než kdesi cosi je zde vražda druhá, třetí . . . a nikdo neví jak dále. Jste v půlce knihy a HH nikde, jen jakýsi náznak, který Vám vnucuje myšlenku, že se Harry nejspíš ani neobjeví. Vyšetřování zatím běží a nejbližší bývalí spolupracovníci Harryho jsou nuceni vytvořit minitým o vlastní kapacitě navzdory názorům policejního ředitele, který má z knihy Přízrak svoji minulost, kterou čtenář musí znát, aby pochopil . . . A pak se vše rozběhne opět ještě zběsilejším tempem, vražd přibývá a řešení je v nedohlednu. Blížíte se k závěru když se teprve nyní objeví Harryho fenomén i když minitým je decimován duševně i fyzicky. Jak už to bývá, nic není tak, jak na první pohled vypadá, se čtenářem si autor tentokráte hraje hned od prvních stránek knihy. A nakonec se dostavuje závěr, který je zcela nečekaný. Policie navazuje na Přízrak a nese si jeho nit, osobně bych řekl, že tato dvoj-série knih opět vše posouvá ještě kousek dále, než Sněhulák a Levhart. A protože tady již nešlo jít dále, Nesbo se trochu vrátil, vyrazil trochu jinou cestou a opět vše posunul ještě o stupínek výše. Smekám a snad poprvé dávám 100 bodů ze sta možných. A jen čekám, kam se autor bude ubírat dále, neboť laťku je již téměř nemožné překonat. Doporučuji všem, ale zároveň upozorňuji, poslední čtyři knihy jsou Nesbovým neskutečným výtryskem a těžko je srovnávat s knihami před tím, i když i to je super čtení, ale i Nesbo se vyvíjí a poslední čtyři knihy jsou toho důkazem. Bravo pane autore, smekám a závidím tu invenci . . . |
| Přízrak | Devátá Holeovka, která opět v čase navazuje na předchozího Sněhuláka a Levharta.viac Harry přichází o prst a „utíká“ do Hongkongu (Sněhulák), v Levhartovi je vrácen zpět do Norska a zachrání si život vlastním sebepoškozením (jizva ve tváři a ne nijak malá). A opět odchází z řad policie, aby si v Hongkongu vydělával jako vymahač dluhů pro jisté organizované podsvětí (při jeho jizvách, výšce a kriminalistických zkušenostech ideální angažmá). Zdá se, že nic nemůže Harry přimět, aby se vrátil zpět do Norska a už vůbec do řad policie . . . A přece se najde důvod, aby to Harry udělal. Ano znalci Harryho životního osudu tušili správně. Je to jediná žena a její syn, který Harryho dovedou přinutit se vrátit – Ráchel a její syn Oleg. Dvě osoby, se kterými Harry spojil víc, než jen svou roli vyšetřovatele. Přesto je jeho návrat neradostný, Oleg, dneska devatenáctiletý mladý muž se zapletl s podsvětím a především s drogovou komunitou. Je obviněn, uvězněn a důkazy o jeho vině jsou nezvratitelné. Harry přesto nevěří, že Oleg je vinnen. Proto se vrací, aby v roli řadového občana docílil toho, že dokáže Olegovu nevinu. I když ten prvotní impulz návratu je snad jen snaha pomoci Ráchel, podpořit ji a prověřit, jak se to všechno stalo, brzy Harry poznává, že hra je mnohem složitější a hráči na moc vysokých místech. Harry „vykopává“ své vzpomínky, využívá znalosti prostředí i svých přátel, kterých není mnoho a především využívá své skvělé vyšetřovací metody a zarputilosti ve sledování případu, se kterými slavil vždy úspěch. Tentokrát nemá na své straně nic víc, než svůj úsudek. Jako soukromá osoba tak překračuje jeden zákon za druhým a to vše jen proto, aby Olega očistil. Ze začátku zdánlivě jasný případ nabere neskutečných obrátek a tak se Harry stane nežádoucí osobou v hledáčku jak policie, politiků tak podsvětí. Drogová scéna točí neskutečné peníze o to větší, když violin (nová syntetická droga) je dílem norského vědeckého génia. A přesně tento zaběhnutý řád Harryho návrat zpět do Norska a Osla zcela změní. Kruh peněz, moci a neformálních dohod je narušen a tím vším je Harry vinen. . . Další autorův příběh, který se maličko vrací zpět na začátek autorovi tvorby, když předchozí knihy byly až příliš překombinované. Přesto opět skvělý příběh kde o akci a dramatično není nouze. A vy jen čekáte, jak to všechno dopadne a o který orgán přijde Harry tentokrát . . . Opět mohu jen doporučit a dávám v hodnocení 95% ze sta možných. |
| Vrazi bez tváře | Druhý můj pokus a setkání s dílem pana Mankella mne přineslo očekávané. Klasickýviac krimi příběh z počátku devadesátých let minulého století velmi připomíná reálný děj a odhaluje tvrdou policejní práci, která se skládá se spousty mravenčích rutinních úkonů, kdy se skládají informace jako kamínek ke kamínku, až se podaří seskládat mozaiku, která načrtne konečné řešení. Kniha nepřekypuje žádnými složitými zápletkami či náhlými zvraty, nevyskytují se zde nadprůměrně inteligentní zločinci se zvrhlými choutkami a motivacemi svých činů, které Vám berou dech. Popisuje dennodenní práci policie se všemi jejími problémy, radostmi i starostmi. Kurt Walander je schopný vyšetřovatel a policista, který pracuje v malém provinčním městečku na jihu Švédska Ystadu (18.500 obyvatel), které je dominantou švédského regionu Skåne na pobřeží Baltského moře. Čtyřicet tři let, dospělá dcera a manželka, která ho opustila, dementní otec, sestra žijící daleko, to jsou rysy, které z Walandera dělají tak trochu vlka samotáře, ale autor zde svého hrdinu zdaleka tak „nedémonizuje“ jako jiní spisovatelští kolegové (Harry Hole, Harry Bosch či Carl Morck). Kurt je dobrý policista, ale i obyčejný člověk se svými chybami, které mu komplikují osobní i profesní život, který ale spolupráci s kolegy jen vítá. Kniha začíná brutální vraždou dvou starých lidí žijících na švédském venkově, které policisty trápí přes půl roku. Zdánlivě nikam nevedoucí vyšetřování se rozběhne po odhalení utajovaných skutečností, aby své hrdiny zavedlo do slepé uličky a následně je náhoda nasměrovala tím správným směrem. Právě na tomto příběhu je vidět, jak v řadě věcí rozhodují maličkosti, náhoda a štěstí. Za tím vším je ale poctivá vyšetřovatelská práce. Dvojnásobnou vraždu pan Mankell okoření trochou politiky a další vraždou, když si malinko „povzdechne“ na imigrační strategií Švédska počátku devadesátých let a nad tím, jaké to s sebou nese problémy pro obyčejné lidi země. Zde si do knihy programově propašoval svůj názor na věc a naznačil, kam to až může vést. Bohužel žijeme o 25 let dále než kniha vznikla a nezbývá, než konstatovat, že jeho pochyby a strach z přílišné benevolence politiků na imigrační problémy nese dnes svoje „ovoce“ v podobě nezvladatelných problémů, za které si vlastně můžeme sami. Vrazi bez tváře jsou třetí Mankellovou knihou s Walanderem, tentokrát mohu hodnotit výše, než Psi z Rigy (to je hodnoceno jinde) a dávám slušný nadprůměr – téměř čtyři hvězdy. I když ve srovnání s dnešními díly tato kniha již trochu zestárla, ale ona nepřekombinovanost a poctivost nakonec u mne jsou spíše tím pozitivem. |
| Bubble | . . . tím, kdo řídí budoucnost je ten, kdo vlastní minulost a kdo vlastní a ovláviacdá minulost pak řídí budoucnost . . . Hlavní myšlenka třetí knihy pana Anderse de la Motteho – Bubble (Game, Buzz, Bubble). Ikdyž autor v úvodním mailu třetí knihy stručně shrnuje děj dvou předchozích, je to jen připomenutí a osvěžení mysli svých čtenářů a určitě Vám nenahradí neznalost dvou prvních dílů. Ano, Bubble se bez předchozích dílů prostě neobejde, navíc dokončuje rozjetý příběh se všemi postavami a jejich příběhy. Dominantní je opět příběh sestersko-bratrského dua - Rebecca a Henrik (HP) a pak již jen Hra a Pořadatel a všechno to ostatní . . . Čte se to samo, děj odsýpá a vše co platilo a bylo vyřčeno neplatí a je zpochybněno. Spousta postav a mnoho identit, je někdy těžké se v tom vyznat a neztratit se. Opět se prolínají dvě roviny – děj kolem HP a děj kolem Rebeccy a pak záhadný strýček Tage a minulost . . . Vskutku promyšlené dílko, kde Vás závěr opět dostane, když si již myslíte, že Game over je na spadnutí, přesunete se jen do dalšího Levelu, který Vás otočí o devadesedát stupňů jiným směrem. Pro mne je tato trilogie velmi povedeným dílkem, kterému jako celek dávám nadstandardní čtyři hvězdy. Ikdyž příběh je fixí, všechny reálie jsou skutečné, známe je ze světa kolem sebe, stačí jen číst a všímat si okolí. Každý díl přinesl hlavní myšlenku, která sama o sobě je silným mottem. Game skutečností, že lze přes lidské ego a jeho vášně ovládat jednotlivce až na hranici únosnosti – ideální návod, jak docílit všeho s cizí identitou a zcela beztrestně. Buzz je pak ústřední svou hrou s informacemi a dezinformacemi šířící se přes internet bleskově a všemi směry. Jak snadné je pak lidem podtsrčit k uvěření cokoli . . . vždyť o tom píší všude, každý to ví . . . No a Bubble to je ono vyvrcholení. Až budou všechny data o nás, našich penězích, nevěrách, nákupech, zdravotním stavu, rodinných vztazích, dispozicích a sklonům k tomu či onomu na jednom jediném místě, bude mít ten, kdo tomu „vládne“ mít neomezenou moc. Znalost naší minulosti znamená ovládat naši budoucnost . . . děsivé a mrazivé a jak se zdá, tak i nevyhnutelné . . . A nebo si dovedete představit vrátit se o 35 let zpět a nemít svůj PC, smartfone, tablet, online bankovnictví, online všeho, Facebook a všechno to ostatní? Technologie jsou dobrým sluhou a zlým pánem a jak se rodí další a další generace, tak ta, která zná život bez všech těch vymožeností, které nám dávají volnost a zároveň nás svazují, pomalu vymírá. Ano, je to asi nevyhnutelné . . . |
| Monstrum | Jonathan Kellerman a další z jeho krimi_psychologických příběhů s hlavními aktérviacy – Milo Sturgis a Alex Delaware. Milo je detektiv z oddělení vzražd v Los Angeles, Alex psycholog, který měl šťastnou ruku v investicích, a tak spolupráce s policií je jeho koníčkem. Tato dvojice vytváří silný tým, který se pouští znovu a znovu do celé řady zločinů, za kterými se vždy skrývá neotřelý a velmi zajímavý případ. Autor již stačil napsat třináct knih, které představují dvojici přátel v nejrůznějších situacích, každá jedna z knih předkládá čtenáři rozmanitý děj ve kterém se nejen řeší, kdo je pachatelem, ale stejná pozornost je věnována i otázce, proč byl daný zločin spáchán. To vše povyšuje knihy pana Kerllemana mezi elitu psychologických thrillerů a pokud máte podobný žánr rádi, mohu knihy jen a jen doporučit. Kniha začíná vraždou doktorky Argentové pracující v ústavu, kde jsou umístěni trestanci s nejtěžšími poruchami osobnosti, kteří mají za sebou brutální vraždy, k jejichž vykonání je vedla jejich chorobná mysl či zhoubná představa. V pozadí vždy stojí nefungující rodina, drogy, alkohol, malá inteligence a absolutní nezájem společnosti o tyto lidi na samém okraji lidského bytí. Milo společně s Alexem postupně rozkrývají jednotlivé vrstvy případu a nakonec se vracejí o 16 let zpět do minulosti a vyhrabávají kostlivce z pomyslné skříně. Střípky poznatků se začínají seskládávat a vytvářet bizardní mozaiku vztahů, která dává tušit, že vražda dr. Argentové je jen jeden z mnoha případů, které spolu souvisí a jejichž modus operandi si spojili vyšetřovatelé teprve nyní. Příběh nabývá jasných rysů a vše vyvrcholí v závěru při akční scéně, kde se nitky protnou a spojí v konečný cíl. Pak následuje pár řádek dovysvětlení a vy máte za sebou další doklad dobře napsané knihy v duchu americké detektivní školy, šmrnclé psychologickým rozklady. Pan Kellerman mne nikdy nezklamal a není tomu ani dnes, knize a příběhu dávám poctivé čtyři hvězdy, knihu stojí za to si přečíst ,to pokud nejste vyznavači úplně jiného druhu literatury. |
| Neviditelný muž ze Salemu | . . . některé věci se nedají odpustit, některé skutky se nedají odčinit, lidskéviac štěstí je dočasné, neštěstí přetrvává . . . mám já, který ví, že lidem se něco přihodí dřív nebo později, mám právo jim to povědět? Bratr a sestra a Leo, sladkých šestnáct a Salem, předměstí Stockholmu, kde dospívání je v rukou svých aktérů neb rodiče nezvládají ani sami sebe. Příběh přátelství a lásky, násilí, šikany a večírků s cílem se opít, nadrogovat, zapomenout. Cvak . . . Policista alkoholik zdrogovaný léky, drogově závislý padělatel a smutná vzpomínka, Salem – stejní aktéři o patnáct let později a mezi nimi spousta vzpomínek, které je sbližují a rozdělují zároveň. Stejní aktéři, dvě doby, dva příběhy a mezitím jen smutek, kriminalita či nenávist. Cvak . . . Všechno spojuje smrt zdrogované prostitutky, kterou příběh začíná. Čas přítomný s odskoky do vzpomínek . . . takoví jsme byli. Leo je suspendovaný policista, který je negativní hvězdou oddělení vnitřního vyšetřování. Nikdo ho nemá rád, neboť mění osudy samotných policistů. Leo se stane součástí nevydařené akce, je suspendován a stále více si myslí, že vše bylo nastraženo. Užívá léky, pije a protlouká se nicneděláním, které ho ubíjí a likviduje víc než pití a drogy. Grim již dávno není nadějný student, chránící svou sestru a řídící své rodiče, zůstal sám a je těsně spojen se zločinem a podsvětím. Je šikovný padělatel, ten nejlepší a to se ve světě zločinu cení . . . Nad oběma příběhy se vine celou knihou pomyslný text (psaný kurzívou) – dopis, jehož pisatele i tomu, komu je adresován brzy rozluštíte, ale předmětem toho dopisu – je tolik hořkosti, smutku, násilí a beznaděje, že na vás padne jakási deka . . . zpověď muže, který mohl vše a přitom zůstal sám. Vždy jsem si myslel, že Švédsko je země plná přátelských lidí, kde se auta a domy nezamykají a kde násilí a drogy nemají moc místo. Kniha pana Carlssona Vás z tohoto pocitu rychle vyvede. Vše je o to horší, že se jedná o násilí a beznaděj mezi mladou generací, která se rodí frustrovaným rodičům nemajíce na své děti čas, rodičům žijících v neúplných svazcích na psí známku, rodičům, kteří řeší své kariéry, své prohry, svůj stres a vše přenášejí na děti, které zůstávají osamoceny ve světě plným nástrah, neboť ti kteří by je měli vychovávat, měli by být jejich vzorem zápasí sami se sebou . . . Nelze se divit, že pak vezmou zbraň a vybijí pár spolužáků, ať je motivem strach, frustrace či náboženské vymývání mozků . . . Situace posledních dnů (únor 2015 a střelba v Uherském Brodě) ukazuje, že to již není dění mimo nás,že se nás to netýká - již je to i u nás a to je teprve začátek . . . Mám již hodně nažito a mohu srovnávat. Ne, nechci psát o tom, co bylo a co je a co bylo lepší, mohu jen konstatovat, dřív se takové věci neděly a ani jsme se jich nemuseli obávat . . . Pracuji již dlouho a poslední dobu s lidmi o generaci či dvě mladšími. Ta povrchnost, sobeckost, konzum, vláda peněz a moci, sofistikovaná korupce, zneužívání všeho, co zneužít jde, kdy bez mrknutí oka potopí své kolegy, sousedy, rodinné příslušníky za trochu nějaké výhody či pro lepší bussines, to vše v souhrnu znamená velký úpadek morálky celé společnosti, který si sama ta společnost již ani neuvědomuje a je přímo hmatatelný a přenášen na další generaci a já se moc obávám, že ji tato již nebude moci unést . . . To vše najdete v této knize, která není fixí, jen odráží současnou realitu. Děsivé a poučné zároveň. Tato kniha není klasickou detektivkou, tato kniha je alarmem na současným světem dění. Bůh ti žehnej další pokolení! Bůh žehnej našim vnukům, pravnukům ale nic dobrého Vás moc nečeká, pokud ten stav věcí přijmete za svůj a nebudete bojovat, již teď je téměř pozdě. A kniha Neviditelný muž z Salemu Vám má otevřít oči . . . dobrá práce za 4 hvězdy. |
| Šachové figurky | Třetí díl trilogie pana Petera Maye – Šachové figurky, kde děj spojuje společné viacprostředí i hlavní hrdinové (Skála – I. díl, Muž z ostrova Lewis – II. díl a Šachové figurky – III. díl) časově navazuje na knihu první a druhou a to jak v čase, tak v charakteru svých hlavních hrdinů. Autor se zde však vrací k schematu knihy první a tak děj opět ztrácí trochu švih a tempo. Tak mne to připadá, že třetí díl nebyl plánován a byl vytvořen až po úspěchu prvních dvou knih. Místo aby trilogie vyvrcholila a vytěžila z předchozích dvou knih maximum, vzniká zde zcela nový příběh, celá řada postav z prvních dvou knih ustupuje do pozadí a objevují se postavy nové. K těm ale musí pan May vytvořit opět legendy z minulosti a tak se příběh posouvá jen pomalu vpřed. Začátek je svižný a akční, ale pak se vše „ zasekne“ a jde jen pomalými krůčky, kdy za každým novým poznatkem a situací ze současnosti následuje sonda do minulosti, která dovysvětluje vazby a vztahy mezi jednotlivými postavami. To vše velmi připomíná modelové schéma knihy první a tak i když se to čte opět skvěle, přeci jen kniha zůstala za mým očekáváním. Z původních postav zůstává jen Fin Macleod, ostatní známí předchozích knih vytvářejí jen drobný kompars. Příběh Vás posune o další necelý rok od knihy druhé a o celé dva roky od knihy první a trochu do jiných míst ostrova Lewis. Fin se definitivně vrací na ostrovy a přijímá místo šéfa ostrahy nad rozsáhlými pozemky sira Johna Wooldridge, nad kterými teď vládne jeho syn Jamie. Ten chce nekompromisně zatočit s pytláky, jenž cíleně plení vody a jezera řek, jenž táhnou bohatou klientelu na lov divokých lososů a pstruhů a tak se Fin jako zkušený bývalý kriminalista dostává do hledáčku jeho zájmu. Fin se tak hned na úvod střetává s vyhlášeným pytlákem Piskořem, ke kterému ho váže těsné pouto minulosti. Společně se stávají svědky neobvyklého přírodního úkazu, který odhalí další jejich pomníček z let studií. Nález letadla s jejich 17 let pohřešovaným mrtvým společným kamarádem, se kterým společně prožili krásná léta na universitě při amatérském kapelním hraní, které nakonec některé členy z kapely vyšvihlo až na samotný vrchol popularity, dává rozběhnout novému příběhu, novým osudům a novým vzpomínkám z minulosti hlavních hrdinů. Jste v půlce knihy, ale o osudném nálezu letadla a mrtvoly se moc nedovíte. Zato chápete mnohé z minulosti a začínáte rozumět chování hlavních postav v současnosti. Přelévání z děje současného do minulého je navíc ještě komplikováno časovými kličkami současna, kdy jste v ději hned dneska a hned včera či předevčírem, vše propojené nenásilně a citlivě. Pan May opět předkládá propracovanou psychologii postav a tak kniha neztrácí na zajímavosti v celém svém obsahu. Kriminální prvek zde opět slouží především k rozuzlení všech traumat minulých i těch současných. Nad vším však vévodí silné pouto přátelství a síla mezilidských vztahů, dneska jev pomalu mizející . . . Dávám necelé 4 hvězdy, čekal jsem více, ale jinak je to vysoce nadprůměrné čtení, které opět zaujme a tentokrát lze knihu číst i bez znalosti děje předchozích dvou. Vše podstatné se totiž v knize dozvíte. Každopádně se ale pan Peter May stal mým oblíbencem a proto se vrhám na další jeho literární počiny . . . a za celou trilogii díky pane autore a díky vydavatelům, poznal jsem kout naší zeměkoule, kam se asi již osobně nepodívám, přesto mám pocit, že ji dobře znám . . . |
| Případ Vincent Franke | . . . některé věci se nedají odpustit, některé skutky se nedají odčinit, lidskéviac štěstí je dočasné, neštěstí přetrvává . . . Toto trauma si nese Vincent celý svůj život v duši, ve své hlavě, ve svých genech pokroucených historií i současností. Christoffer Carlsson a jeho prvotina po níž následovaly další dvě knihy se v krátké době stal oblíbený a vyhledávaný autor. Mé první setkání s panem Carlssonem prostřednictvím jeho prvotiny nebylo plánované, ale vydařené bylo určitě a nezůstane jen u této knihy. Vincent Franke je román o zmarněném a smutném dětství, o krutém osudu v podobě nevyvedených předků, o umírání kolem něj, o životě člověka, který přišel o svou šanci ještě dříve, než o ni mohl sám rozhodnout. Vincent je narkoman závislý na morfinu, jeho život, to jsou okamžiky v rauši a pak jen kruté přežívání. Přesto dovede rozumně uvažovat a mít běžné lidské myšlenky, strach a vůli některé věci změnit. Jeho osudem zamíchá situace, kdy se bez vlastního přičinění dostává do stavu, který již dlouho nezná. Má strach o dívku, která se náhodně ocitá na pár dnů v jeho bytě, zájem o její osud a to vše vede k Vincenta k tomu, aby daný chod věcí změnil navzdory všemu. Dokáže svou Marii získat Vincent zpět? Má šanci proti všem? To vše se dozvíte v knize, která předkládá napětí i spád, poodhalí krutou minulost i krásu prostého života, přestože hlavními hrdiny jsou lidé na kraji společnosti, jejichž smrt nikoho nepřekvapí, nikoho nedojme, přesto jsou to taky lidé se svými radostmi i starostmi. Lidé o jejichž osudech ale rozhodují jiné okolnosti. Stockholmské podsvětí poodhalí svoji tvář a zcela určitě Vás nenechá v klidu, postava Vincenta a Marie Vás přinutí možná o některých věcech začít přemýšlet zcela z nového úhlu pohledu. Knihu lze jen doporučit, autor je pak určitě ten, o němž uslyšíme ještě hlasitěji, než je tomu dosud po jeho třech vyvedených literárních počinech. Dávám čtyři a půl hvězdičky a to jen proto, že prvotina dává předpoklad k ještě lepším dalším knihám, ten schůdek musím ponechat, protože pět je maximum. Tleskám, skvělá práce tak trochu z jiného světa . . . |
| Pod pokrývkou zla | Ani nevím, jak se mne tato kniha dostala do hledáčku zájmu, že bych si ji měl přviacečíst . . . Nejspíše jako součást „masírovacích akcí“ a nekonečných nabídek, které se na mne hrnou ze všech stran. Stalo se, poznačil jsem si a knihu opatřil k přečtení. Nejspíše mne zaujala douška – původní česká detektivka – čtu z detektivního žánru převážně vrcholná dílka, a tak se mne možná zachtělo trochu toho srovnání a trochu českých reálií. Když jsem si knihu půjčoval, jen ze zvyku jsem nahlédl na tiráž – aha rok, který zpravidla uvádí rok napsání díla - 2013, rok vydání taktéž 2013 a vydání první. A tak jsem neváhal a půjčil si knihu k přečtení, čekajíce soudobou svižnou českou detektivku od mladé perspektivní autorky. Ani začátek příběhu orientovaný do roku 1977 mne nevaroval (vždyť řada skvělých knih tohoto žánru si čtenáře připraví nějakým tím úvodem - kostlivcem z minulosti). Ale on se děj - neděj těžkopádně rozběhl a na 35. straně jsem konečně pochopil, že návrat do současnosti se zatím nekoná. Trochu jsem se tedy porozhlédl a vše jasno. Jindřiška Ptáčková není určitě začínající spisovatelkou (ročník 1943) a píše především pro děti – a tím již řadu desetiletí nejsem a proto jsme se úspěšně míjeli. Tedy její knihy a já. Pod pokrývkou zla je detektivní příběh, který mne svým tématem a zpracováním přijde, že byl nejspíše napsán v oné druhé pětiletce sedmdesátých let minulého století, styl jazyka a celkové pojetí příběhu tomu zcela odpovídají. Tak nějak se mne nechce uvěřit, že by takto psal někdo nyní a zvolil si toto téma. Ale závěr knihy onen pocit vyvrací svými reáliemi, a tak je otázkou, zdali bylo dílko dodatečně aktualizováno a nebo zda se opravdu jedná o knihu napsanou teprve nyní. Celkem jednoduchý příběh, kdy na pozadí zločinu autorka spíše popisuje dobu totalitní nadvlády jedné strany, dobu korupce, kdy vrchol blahobytu představovala sardelí očka, tresčí játra a tvrdé Sparty a D1 byla ještě ve výstavbě a tak to z Prahy na Moravu byl lán cesty, neb Skoda 1000 MB, nejlepší auto na trhu, nebyla žádné žihadlo. No ve své době by kniha jistě patřila spíše k nadprůměru – kritika poměrů, korupce a politických narážek, to nebylo v té době zas tak běžným čtivem, ale žijeme v roce 2015, kdy je navíc i český čtenář a i divák zhýčkán nekonečným proudem detektivních seriálů a knih se složitými zápletkami, nečekanými zvraty a vše je vyšperkováno vrcholnými technologiemi – od rozboru DNA až po všechny ty spektrální mikroskopy, GPS moduly a neskutečnými dedukčními úvahami hlavních vyšetřovatelů. Pak se nelze divit, že prostinký příběh a jednoduchá zápletka nezpůsobí něco, jako že nám z příběhu a podání spadne čelist. A tak lze jen vzít na vědomí, že se vydavatelství MOBA rozhodlo posbírat tyto „archiválie“ českých spisovatelů a postupně je přiblížit čtenářům jako – původní českou detektivku. Jásat či nejásat? Jejich peníze a jejich čas. Být autorem takového dílka, určitě bych jásal, jako čtenář jen hodnotím. A tak jim přeji hodně štěstí, ale obávám se, že tyto knihy v té obrovské konkurenci nemají moc šancí na úspěch. Snad jediným pozitivem může být ono srovnání a poznání, kolik se za 40 let změnilo věcí, jak se dříve žilo a přemýšlelo v porovnání s dnešní realitou. Jediný nadčasový údaj zůstal a to, že darebáků je stále dost a korupce kvete i v současnosti – jen jaksi úhledněji zabalená a sofistikovanější. Ale jinak je dílko spíše ztrátou času. Úsměvné rozkrývání mezilidských vztahů, hospodářské kriminality a doby soudruhů a soudružek, byť závěr je spíše morálního charakteru, než vyvrcholením deduktivních úvah, dneska mladého čtenáře stěží přiláká a toho zkušenějšího rychle přesvědčí o tom, že je lépe investovat čas nějak vhodněji. Dočetl jsem knihu za Vás a podávám svědectví. Přečíst se to dá, pokud jste na zahraniční dovolené, prší a v knihovně mají jen tuto detektivku a pak Raisovi Zapadlé vlastence. Ale to je situace dneska již nepředstavitelná (v tabletu mám vždy tak kolem 30 největších soudobých pecek a čtu zrovna dle nálady a chuti). Mám-li udržet svá hodnocení knih v nějaké relaci, nemohu dát více, jak dvě hvězdy, ale možná se najdou tací, kteří by dali i více. Váš čas a vaše volba. A jak je to s časovou linkou napsání tohoto díla? Nevím a nemá cenu po tom ani pátrat, ale pokud byla kniha skutečně napsána až nyní, nechápu proč takto a s takovým námětem. Ale třeba mne něco uniká . . . |
| Přízrak | Knihy Clive Cusslera mne provázejí již řadu let. Napsal přes padesát románů, kteviacré se dělí do několika serií (Dirk Pitt, akta NUMA, Akta Oregen atd.) a které spojují vždy jisté společné atributy. Hlavní hrdinové jsou neohrožení, stateční, dobře vycvičeni a zabezpečeni, stojící vždy na straně práva a především řešící neustálé intriky a zvrhlosti svých soupeřů a to vždy s kladným výsledkem a happyendem, Američané. Toto dobrodružné čtení s romantickým nádechem potěší a nezklame žádného fanouška takovéto literatury. Vždyť který z nás by nechtěl pátrat po starých záhadách, letadlech, lodích či pokladech ve společnosti krásných žen s neskutečném finančním a materiálním zajištěním, kde Vás každý den čeká mnoho zážitků, poznávání, cestování a především nikdy ne nuda. Život hlavních hrdinů je vždy dobrodružný, adrenalinový a všechno jenom né fádní a rutinní, to lze jen závidět. A tak se můžeme po návratu z práce, která je dneska spíše bojem s problémy a nástrahami ze všech směrů, ponořit do děje a životů hrdinů Cusslerových knih a snít o tom, jaké by to bylo, být na jejich místě . . . Přízrak je dalším příběhem ze série Akta Oregon, série kterou Cussler vytváří s řadou dalších spolupracovníků, neb věk mu již neumožňuje toliko, co dříve (ročník 1931), především v posledních letech. Jeho knihy se stávají v závěru jeho spisovatelské kariéry přece jen trochu šablonovité, ale není se co divit. Kde brát stále nové a originální nápady, když v jeho knihách se snad již odehrálo vše. Přesto si v Přízraku našel nové téma – téma Nikola Tesly a jeho záhadné postavy a génia. Uchopil myšlenku vědce a tu rozvíjí v příběh téměř na hranicích scifi. Přesto, že je kniha spíše složena z několika „misí“, které jsou lehce spojeny a jen malinko vždy posouvají děj dále, čte se to vše dobře. Mise jsou nabity akcí, přesně ve stylu žánru a Cusslerové pověsti, ale na druhé straně tak celou knihu vlastně tříští na literárně menší úseky, které jsou spojeny vždy jen okrajově (Boronin, Aral, Kontejner, Kenin, Čínské moře a pár drobných). Děj plyne do závěru, který se taktéž nijak přímo nevymezuje od očekávaného . . . světová válka je zažehnána, jedna převratná technologie pohřbena a záhady vysvětleny. Cusslerovy knihy nejsou žádnou velkou literaturou a ani neútočí na artové ceny, prostě je to oddechové čtení na dovolenou, chvilky volna a nebo jen na propršený víkend. Pobaví, odvedou vás od denních starostí, něco málo poučí a nikdy nijak výrazně nezklamou. Pokud patříte k fanouškům této literatury, Cusslera jistě znáte, pokud jste neměli tu čest, zkuste to, možná Vás to chytí, a pokud je tato literatura pro Vás ztrátou času, pak toto povídání nechť Vám ho ušetří, neboť by mělo odhalit, o co v knize hlavně půjde. Mne kniha opět dala to, co jsem čekal. Dávám 3 hvězdy, což je převážné spektrum hodnocení Cusslerových dílek . . . |
| Ostermanův víkend | Předně je na úvod potřeba rozkrýt známý marketingový tah, jedna kniha, jeden příviacběh, ale dva názvy. Poslední úder Omegy se na trhu nově prezentuje taky jako Ostermanův víkend (vydavatelství DOMINO, rok 2012). Vydavatelství tak knihu vydává pod jejím původním názvem z roku 1972, a tím předkládá knižnímu trhu jakoby nové, pozapomenuté dílko pan Roberta Ludluma. Nejeden čtenář se tak může „nachytat“, když si knihu koupí, otevře a začne číst a zjistí, že ji má již v knihovně zastoupenou. Ale znalci pana Ludluma jistě ne. Tento autor, který zemřel na přelomu tisíciletí, je dobře zmapován a všechna jeho vrcholná díla byla již vydána. Nic méně i já jsem si knihu půjčil s podvědomím, že jsem ji ještě nečetl. A pak je najednou jasno, že tomu tak není. Ale od posledního přečtení přece jen uplynula nějaká doba, tak jsem ji dal podruhé. Pan Ludlum je autor, který patří k předním spisovatelům tzv. politicko - špionážního thrilleru, svá díla psal a tvořil nejvíce v sedmdesátých a osmdesátých létech minulého století a na trh se nakonec dostalo 39 románů, z nichž drtivá většina byla vydána i v českém jazyce. Nenajdete v nich (z pochopitelných důvodů) žádné mobilní telefony, počítače, sociální sítě, krádeže identity či jiné technologické vychytávky dnešních příběhů, navíc v nich vždy narazíte na „železnou oponu“ a tvrdou studenou válku mezi Východem a Západem. Řada z nich byla zfilmována včetně Ostermanova víkendu. Příběhy mají vždy komplikované zápletky s nečekaným rozuzlením, hrdiny jsou zpravidla obyčejní Američané, kteří jsou nějak zataženi do boje mezi předními zpravodajským službami obou stran „železné opony“. Ne jinak je to i v této druhé knize, kterou pan Ludlum napsal v roce 1972. Použity jsou čtyři manželské páry středostavovské sociální vrstvy, které jsou využity a zneužity pro cíle Omegy, tajného sdružení KGB. Hlavním motorem je zde dezinformace a pak stále platící – sběr informací o tom či onom, které vhodně použité a umně spojené do kontextu mohou vždy působit velmi výbušně. Vždyť těch, kteří nemají žádného kostlivce ve skříni je tak málo . . . V knize se tak rozbíhá příběh, který má nakonec překvapivé vyústění, přesto zde hlubší propracovanost děje a logičtější smysluplnost přece jen trochu kulhají na jednu nohu. Ale jednalo se o druhé Ludlumovo dílko, své nejlepší romány napsal přece jen trochu později.I tak je to kniha, která fanouškům tohoto žánru stojí za přečtení, dávám 3 hvězdy. |
| Psi z Rigy | Moje první knížka od Henninga Mankella, bohužel Psi z Rigy mne moc nepřesvědčilyviac ani jako detektivka a ani jako politický trihler. Henning Mankell (1948) není žádný začínající autor, přesto jsem na jeho knihy narazil až nyní a to v souvislosti se severskou detektivkou, jejíž boom stále přetrvává. Na Psi z Rigy jsem si dokonce „vystál frontu“ v rezervacích mojí knihovny. Ale výsledek mne zklamal. Je pravdou, že se jedná o dílko napsané již před 23 lety a je druhou knihou ze série komisaře Wallandera (celkem 11 knih napsaných převážně v devadesátých letech). I když hlavní postava komisaře Wallandera autora proslavila, přesto se asi nejedná až o tak kvalitní dílka, když se vše vydává teprve v posledních letech (ale to je pouhá dedukce, přečetl jsem jednu knihu). Holt visačka severská detektivka stále prodává, ale srovnávat tuhle knihu s dílky Nesba, Odlera, Larssona a jiných moc nejde. Prostě reklamní marketing opět odvedl dobrou práci. A dnešní možnosti a styl psaní jsou již někde jinde, než před 25 lety. Přitom kniha začíná dobře, ale hned další řádky Vás překlopí někam jinam a spíše než detektivku čtete politický román s detektivní zápletkou, která ale vlastně hraje v knize podružnou roli. Tzv. výlet za železnou oponu pobaltských postsovětských republik v době, kdy ještě nebylo jasno (1990), jak vše bude, byl pro autora asi přece jen velké sousto. Děj se odehrává v prostředí pro Mankella neznámém, navíc opouští břehy detektivní a pouští se do vod politických. A dle mne se mu to zas až tak nepovedlo. V našich očích (česká nátura) to má Mankell ještě složitější, neboť my toto prostředí známe jistě lépe, než autor, a to z vlastní zkušenosti (ale to platí pro mne, stále si neuvědomuji, že máme dospělou již celou jednu generaci, která totalitu zná jen z vyprávění a dobových dokumentů). Pokud chcete dobrou detektivku či dobrý politický trihler tato kniha Vám očekávání nesplní. Zkusím jiná dílka, dle recenzí nezískal Mankell a jeho hlavní hrdina svou popularitu jen tak pro nic zanic a uvidíme. |
| Washingtonský dekret | Na úvod základní data – zapomeňte na oddělení Q, Karla Morcka a jeho kolegy a naviac nevyřešené případy, zapomeňte na detektivní román, v době kdy kniha WD vznikla (2006) se skvělé detektivky pana Olsena teprve rodily v jeho hlavě. A pokud jste je četli tak jak já pěkně v časové posloupnosti, asi Vám neuniklo, že kvalita a propracovanost těchto příběhů neustále stoupá. WD je pokus o politický thriller, který (alespoň co se mne týče, co by čtenáře, který má podobné knihy dost načteny od autorů – mistrů svého řemesla) nezaujal a knihu jsem nakonec dočetl jen proto, abych si „udělal obrázek“ a tak trochu z úcty k panu Olsenovi. Trochu jsem doplatil na malou domácí přípravu, to když jsem po knize sáhl jako další v pořadí po Složce 64, kterou zatím považuji za vrchol autorova psaní. Ano ona byla další v pořadí vydaná v českém jazyce, ale jak jsem psal v úvodu napsaná mnohem dříve, ještě před první Olsenovou detektivkou. Takže teď trochu ke knize. 600 stránek (hustě sesazených, které by v klasické sazbě vydalo na 750 stránek) je pořádná porce čtení, které jsem několikrát odložil, neboť toto je jiný Olsen. Jste na 280 straně a pořád se nic neděje. Autor Vám předkládá spoustu dat o svých hlavních hrdinech, popisuje je od dětských let až po dospělost, stále si jakoby chystá podklady a půdu pro děj příští, aby mohl vstoupit do akce, a vy jste se v postavách správně orientovali. Uplynulý děj by se dal napsat na 25 stranách a ještě i zde by jste museli tak trochu zápasit s nudností a fádností textu. Trochu se vše rozjíždí až za polovinou knihy, ale o akci v pravém slova smyslu se nejedná. Hlavní hrdinové jen utíkají před zlořádem moci, skáčete od jednoho hrdiny k druhému, ale jinak se opět mnoho neděje. A pak Vám Olsen předloží neskutečný příběh nezdárného syna a jeho kousků a rázem je celá motivace daného chování rozkryta, i když pozorný čtenář Ví své již mnohem dříve. A uvěřitelnost? I když je v Americe asi všechno možné, tohle je přeci jen trochu silné kafe. V podstatě dva zasvěcení lidé ovládnou a obejdou celou složitou strukturu demokratické podstaty USA, vše jim prochází, manipulují doslova s celým mocenským aparátem, politiky, lobisty či průmyslníky navzdory všemu. Vize jak dosáhnout bezúhonnosti a bezpečnosti státu překračují i ty nejsmělejší popisy tvrdého policejního státu – ne nevěřím a hlavně příběh působí velmi vykonstruovaně a nepravděpodobně. Každá kniha je sice fikce, ale u tohoto žánru (politický thriller) musíte stavět na reáliích, jinak sklouznete do osidel fantasmagorií, které odhalí i neznalec jakéhokoli vládního a mocenského systému. Nic nepomůže ani akční závěr knihy. Vydavatelé a i sám autor si zřejmě uvědomili svůj krok špatným směrem, (proto kniha vyšla až po získání si renomé autora na jiném žánru a je tak trochu podvodem na čtenáře) a autor se dal na detektivní romány, kde přes trochu nesmělý začátek (Žena v kleci - 2007) pak postupně vybrušuje svůj styl a každá další kniha je lepší a lepší. Je dobře, že politický thriller nechal Olsen stranou a tak se těším, až se mne dostane do rukou Marco, to abych si spravil chuť . . . WD dávám palec dolů, dvě hvězdy a to ještě s odřenýma ušima. Pokud si chcete opravdu počíst tento žánr, sáhněte po knihách pana Ludluma, Clancyho, Forsytha a celé řady dalších a panu Olsenovi se věnujte až od jeho detektivní tvorby. |
| Kniha vražd | Další z knih Jonathana Kellermena a i ze série, kde bok po boku řeší případy detviacektiv Milo Sturgis a jeho přítel, psycholog na volné noze, který má již vyděláno a policejní spolupráce mu pepří jinak fádní život Alex Delaware. Těch příběhů je již celá řada (někdy si dám práci a pokusím se je chronologicky poskládat). Vedle těchto hlavních postup vystupuje na scénu i Milův partner, Alexova přítelkyně (obé známe z předchozích či jiných knih pana Kellermana) a pak samozřejmě policejní případ, který tak trochu vybočuje z denní rutiny policejní práce oddělení vražd. Děj se rozbíhá po té, co je Alex a Milo konfrontován s děsivou poštovní zásilkou: albumem plným hrůzných fotografií zavražděných lidí – onou Knihou vražd – ve které Milo poznává řadu případů policejní historie a dokonce i svůj nevyřešený případ z počátku kariéry, ze kterého byl za podivných okolností odvolán hned v úvodu vyšetřování. Opět Vám autor v knize servíruje řadu zápletek, dramatických situací, rozkrývá Alexovy motivace a předkládá propracovaný příběh, kde víc než zbraně haraší psychologie, dedukce a prostá logika. Rozkryje se nejeden kostlivec ve skříni, doodhalí stará pravda, že peníze a majetek představují moc a nedotknutelnost, kterou se zastiňují i mnohé zločiny či prohřešky zlaté mládeže, která již roupama neví, jak se lépe zabavit. Děj plyne a postupně se čtenář dozví vše podstatné. Milo opět zestárne na těle i duši, Alex si ujasní své priority, malé ryby jsou potrestány a ty velké plují dále, i když tentokrát si autor na vinících nakonec dost zgustl. Kellermenův standard, kdo máte rádi psychologickou dedukci a detektivky v podobném stylu, kniha Vás určitě nezklame . . . a kdo máte Kellermena načteného pak vězte, že napsal i lepší dílka, ale ani toto nevybočuje z lehkého nadprůměru. |
| Muž z ostrova Lewis | Druhý díl trilogie pana Petera Maye – Muž z ostrova Lewis (Skála – I. díl, Muž zviac ostrova Lewis – II. díl a Šachové figurky – III. díl) přímo navazuje na knihu první a to jak v čase, tak v charakteru svých hlavních hrdinů. Kniha má ještě svižnější tempo, neboť ony pasáže, kdy autor „představoval své hlavní hrdiny“ a vysvětloval ony propletence vztahů a jejich charaktery z dob minulých a jejich dětství si pan Maye „odbyl“ v knize první a jistá znalost faktů se v tomto druhém pokračování již předpokládá. Kniha sice řeší jinou situaci, která se zápletkou knihy první nijak přímo nesouvisí, ale postavy zůstávají a jejich životy a traumata taktéž. Časově se posouváte o nějaký necelý rok dále a hlavní hrdina knihy první Fin Macleod, policejní komisař, který úspěšně rozkryl zákeřnou vraždu, jejíž pozadí s ním přímo souviselo a objevil staré zapomenuté pravdy, se na ostrov a své rodné místo opět vrací z Edinburghu, kde si dával dohromady svůj dosavadní život. Fin se rozchází se svou ženou, se kterou ho pojilo pouze pouto syna, jenž ale tragicky zahynul, odchází od policie a vrací se na ostrov, aby zde začal nový život a zrenovoval dům svých rodičů, ze kterého před léty odešel. Na ostrov ho táhne i jeho bývalá láska a nakonec i její syn (vše viz kniha první) a víra, že začne znovu a lépe. Jeho návrat je však načasován do okamžiku, kdy místní obyvatelé při rutinní skrývce rašeliny odhalují hrůzný nález mrtvoly mladého muže, kterého rašelina „uchovala“ v téměř nedotknutelném stavu. Brzy se podaří zjistit, že tělo nebylo v rašelině zas tak dlouho a dokonce se ukazuje, že mrtvola na základě testů DNA má na ostrově svého příbuzného (proč testy DNA všech mužů ostrova – viz kniha první). Ale ona spřízněnost narazí na skutečnost, že dnes 75 letý muž tvrdí, že nikdy neměl na ostrově zázemí, rodinu ani příbuzné, že je jedináček a co víc pokročilá fáze Alzheimerovi nemoci muže staví mimo jakoukoli současnou realitu. A jelikož oným mužem je otec Finovi bývalé lásky, je i on nepřímo vtažen do šetření, co se stalo, proč se to stalo a jaká vazba je mezi oběma příbuznými. Rozbíhá se opět celá řada příběhů a vazeb, střídají se roviny minulosti a současného dění, vše umocňuje i vyprávění v první osobě, kdy autor tentokrát tuto roli přisoudil postiženému a nemocnému muži, kterému jen v náznacích probleskuje minulost a mísí se se současností. Příběh dostává další neznámé a nakonec vše vyúsťuje v nečekaný závěr. Kniha končí a vše je vysvětleno a doodhaleno a spravedlnost a rozhřešení také dostává svůj díl. Opět skvělé čtení, kde je detektivní práce nahrazena spíše prací objevitelskou a rozkrývačnou, kniha těží ze skvělého autorova vypravěčství, pomalejší dějové pasáže tentokrát nejsou a tak Vás nic nebrzdí brzy knihu dočíst. Opět víc než detektivka jde spíše o společenský román, který je protkán řadou psychologických zápletek, vše zasazeno do drsné skotské přírody a nevlídného počasí . . . Dávám plné hodnocení a doporučuji . . . jen čtěte trilogii v časové posloupnosti, pak teprve doceníte všechny nuance dílka. |
| Skála | Petera Maye, bohužel, objevuji až v posledních měsících. Těžko říci proč, když sviace za jeho jménem skrývá spousta skvělé autorské práce již několik desetiletí, ale v mém případě je tomu prostě tak. První mojí knihou od něj byla právě Skála, a náhoda tomu chtěla, že právě tento první díl trilogie z rodného Skotska jsem četl na úvod. Teprve později jsem si ujasnil, že Skála je součástí trilogie (Skála – I. díl, Muž z ostrova Lewis – II. díl a Šachové figurky – III. díl), kdy jednotlivé knihy na sebe časově a dějově navazují a číst je v jiném pořadí znamená, že čtenář jen stěží pochopí náznaky a charaktery hlavních hrdinů, kteří figurují ve všech třech knihách, nezačne-li číst trilogii od počátku, přestože každá z knih řeší jinou situaci. Tolik pro pořádek a pro ty z Vás, kteří se na dílka pana Maye teprve chystáte. I když mne reklama lákala na přední detektivní román, kniha je přece jen trochu více, než jen detektivka psaná dle pravidel žánru. Jedná se spíše o společenský román, kde se odhalují životní příběhy prostých lidí žijící v nehostinné části Skotska – souostroví Vnějších Hebrid – ostrovů Lewis a Harris, kde vládnou tvrdé životní podmínky, nepříjemné počasí a všudy přítomná rašelina a detektivní zápletka je jen okrajovou záležitostí, ale právě onou příčinou, která má přinést samotný důsledek, který je pro vraha onou satisfakcí. Proč se kniha jmenuje Skála a proč její přebal znázorňuje kus nehostinné přírody s majákem, která se při pozornějším náhledu jeví jako hlava ptáka Tereje se dozvíte již v první části knihy, stejně tak se seznámíte s hlavními hrdiny příběhu, kde tou ústřední postavou je detektiv Fin Macleod a celá řada dalších. Fin Macleod je na ostrov Lewis vyslán jako zástupce policejního vyšetřování brutální vraždy, která nese velmi podobné znaky s vraždou, kterou právě Macleod vyšetřoval v Edinburghu. Jeho návrat do rodného prostředí přináší řadu vzpomínek a na stránkách knihy se rozehraje celá plejáda příběhů kolem aktérů, se kterými se Fin Macleod při vyšetřování vraždy potkává v jejich dospělém věku a se kterými ho váže pouto společného dospívání a nejedné životní tragedie. Rozkrývá se tak mnohé tajemství, nejeden životní osud, nejedna lidská tragédie a všechny tyto střípky do sebe postupně zapadnou jako znovu seskládaná mozaika. Čtenář je vtažen do děje minulého i současného v jehož závěru se dozví řadu překvapení a nakonec i jméno samotného vraha. Jeho motivy a důvody k vraždě svého vrstevníka jsou však mnohem hlubší a smysl celé vraždy nakonec přímo souvisí s Finem, který sám prožívá složité období svého života, když se musí vyrovnat se ztrátou jediného syna. Závěrečné odhalení všech faktů Vám dá odpovědi na všechny otázky, ale hořkost, ale i krása celého příběhu zůstává . . . Všem milovníkům detektivek, kteří za knihou hledají jen skvělou detektivní práci osamělého vyšetřovatele a spletité cesty vyšetřování, lze jen odkázat, že tady asi kniha nenaplní jejich očekávání. Jste-li spíše vyznavači krásy slova, vypravěčského stylu a psychologických zápletek, které dovedou zaujmout rozmanitostí lidských životů, jejich cílů a motivací a to vše v prostředí ryze specifickém, pak je kniha určena právě Vám . . . Já osobně jsem nebyl nijak zklamán a čtení mne přineslo nejen zábavu ale i poznání a poučení. Dávám téměř plné hodnocení, čtyři a půl hvězdičky. |
| Loutka | Třetí kniha Taylor Stevensové (01_ Lovkyně informací - 2011, 02_Neviňátko -2012)viac a opět mohu zařadit ke knihám, které bych si rád ještě někdy přečetl a mohu jen doporučit všem milovníkům tohoto žánru. Hlavní hrdinové zůstávají a pochopit jejich vzájemný vztah a vazby a pochopit Vanessu, to znamená mít přečteny oba dva první díly. Byť dějově na sebe knihy nijak nenavazují – jedná se o tři různé samostatné mise - hlavní hrdinové se v čase vyvíjejí a vytvářejí si k sobě vazby a vztahy se kterými autorka ve třetím díle volně pracuje a předpokládá, že je čtenář z předchozích knih zná. Kdo je Vanessa Michael Munroeová, Miles Bradford ale i ostatní, to si autorka „odbyla“ ve své první knize. Knihy na sebe navazují jen časovou posloupností. Loutka je příběh, který se oproti prvním dvěma dílům dějově trochu odlišuje. Setkáte se zde se svými hrdiny v trochu jiné pozici, ale stále jsou to profesionálové, kteří musí za splněním svých misí a cílů jít až za hranu běžného chování a vyšetřování. Je to boj o holý život na hraně všeho myslitelného. V pozadí celé akce stojí celebrita, dále bývalá šéfová Vannesy, klasický psychopat, který neví co s penězi a pak organizovaný zločin, kterému není nic svaté. Vše zastřešuje téma „obchodu s bílým masem“ a na strhující děj a román máte zaděláno. Vanessa je opět nedobrovolně vtažena do role, která se jí vůbec nelíbí, je loutkou v rukou druhých, kteří ji přinutí dělat věci tak, jak chtějí a proti její vůli, loutkou je ona, loutkou je i její chráněnkyně a nakonec i její největší nepřítel. Za nitky tahají druzí a jako donucovacích prostředků využívají ohrožení nejbližších osob zúčastněných. Hrdinové nemají mnoho možností, jak uniknout, přestože ví, že na konci mise je čeká jen jeden možný osud. Hledají cesty, jak se dostat z čarovného kruhu, ale zatím jen narážejí na nepřekonatelné překážky. Podaří se nakonec vše vyřešit a nebo se stanou dalšími bezvýznamnými obětmi? Čtěte, tentokrát kniha nabírá obrátky přesně podle hesla. Vyrazíme do cíle na 100% a v závěru budeme postupně přidávat. Velmi vzrušující a návyková četba, dávám plné hodnocení. |
| Ohnivá bouře | Na úvod je třeba udělat jasno tam, kde by méně poučený čtenář mohl trochu tápat.viac A jelikož kniha dle mne nic moc neřeší i uvedené spoilery Vám mohou ušetřit čas, pokud ale chcete číst, pak čtěte jen do půlky komentáře. Opičí sérii osobně pamatuji. Hlavně premiéru prvního dílu z roku 1968, kdy se posádka vesmírné lodi ocitá na planetě, kde jsou opice dominantní druh a lidé jen naháněnou zvěří. Impozantní závěr celého filmu měl zůstat závěrem konečným - film i knižní předloha Pierra Boulleho (1963) by si to určitě zasluhovala. Jak známo, nestalo se tak – postupně vznikaly další a další díly a jak se zvyšovalo jejich číslo úměrně klesala kvalita a smyslu plnost těchto filmů. Přiznám se, že jsem je neviděl všechny a i těch prvních 6 dílů až mnohem později a dost jsem u nich trpěl. Těžko mne někdo přinutí dívat se ještě jednou či dosledovat ty, kterých jsem byl ušetřen (celkem 10 filmů – série končí v roce 1981 desátým dílem). Pak přišel remake (prvního dílu z roku 1968) a to v roce 2001, který znovu a jinak a za jiných filmových možností zpracovává knižní předlohu pan Boulleho, kterou tak trochu pošlapává, ale jak jinak se vyhnout tomu, aby se diváci znalostí zápletky a rozuzlením konce příběhu nenudili ještě před filmem. Zdálo se, že toto téma je navždy vytěžené, ale přišel film Zrození planety opic (2011) – zrození Ceasera a zdůvodnění, jak opice ke své inteligenci přišly. A tak došlo ke zrození ještě lepší verze retroviru znamenající nejen vyšší inteligenci pro primáty, ale i smrtící vektor pro lidi. První díl nové série končí útěkem opic do sekvojového ráje Muir Woods a šířením opičího viru (pro lidstvo tak smrtelného) po celé planetě Zemi – rychle a nenápadně. Druhý díl, film – Úsvit planety opic (2014), se posouvá o deset let v čase do budoucna, lidé zdecimovaní virem zanechávají rozsáhlá území opicím, které tak začínají na Zemi dominovat. Střet zbytku lidstva a opic je nabíledni a o děj druhého filmu je postaráno. A aby toho nebylo málo, přichází další dílko, tentokrát kniha (2014), která mapuje onu mezeru 10 let neboli Prequel k filmu Úsvit planety opic s názvem Ohnivá bouře, a to z pera pana Grega Keyese. Tak to jen na úvod, abychom věděli, co vlastně můj komentář popisuje a jak je knihu třeba vnímat. Ohnivá bouře začíná tam, kde končí první díl filmu. Nezatížen ničím a dostatečně vyzbrojen znalostmi děje prvního filmu jsem mohl číst Ohnivou bouři. Bohužel, čtení je to dost průměrné i když recenze jsou vcelku pozitivní (asi jsou recenzenti zvyklí na mnohem horší výsledky podobných počinů) a opět svádí k tomu, že zde šlo především o obchod, jak rychle zpeněžit téma, které vykazuje momentální zájem čtenářů či diváků prvního filmu a jeho pokračování a to do knihy. Ale trochu k ději - opičí komunitu, kterou Ceaser vede se najatí lidští specialisté snaží zlikvidovat a tím ututlat fakt, že opice vykazují lidskou inteligenci a jsou zdrojem nebezpečného viru, na který ale jako druh mají imunitu. Na stránkách dílka se svádí inteligenční boj mezi lidmi a opicemi v sekvojovém lese. Jedni loví a druzí se schovávají, chytře se vyhýbají pastím a nástrahám, zametají stopy a kladou léčky. Moc se toho neděje (mimo pobíhání z jednoho konce lesa na druhý) a stránek přibývá. Ceaser musí řešit, jak všechny své druhy nakrmit, lidští protivníci stále nechápou, kde tolik rozumu opice pobraly. Postupně vyplouvají na povrch kostlivci a lidé začínají chápat. Hlavní lidské hrdiny buď kosí zmutovaný vir a nebo jejich minulost. To už ale vir kosí lidstvo po statisících. A tak vedle tématu opic a jejich likvidaci či odchytu (to k vůli vakcíně) je další nosnou dějovou linkou knihy, jak se postupně rozvíjí pandemie a s ní sílící chaos a anarchie vedoucí k totálnímu pádu všech pravidel a nastavení lidské společnosti. K tomu si přidejte pár vzpomínek na minulost v podání opičích a lidských hrdinů, trochu politiky a jste v závěru knihy. Lidské postavy jsou předurčeny k zatracení a v závěru knihy jejich osud autor neřeší, s opičí tlupou je to trochu jinak. Že se ji nepodařilo zastavit je jasné, o čem by jinak byl druhý díl filmu, že to bylo s přispěním samotných lidí Vám doodhalí kniha. Musím říci, že kniha asi naplní svůj účel, pokud jste se zařadili k fanouškům novodobé opičí série a bude se líbit. Mě přišla jen průměrná a myslím, že by se pan Boulle divil, co všechno svojí knihou a opičím tématem napsanou v roce 1963 způsobil. Myslím, že opic již stačilo. |
| Buzz | Zdaleka nejlepší způsob, jak kontrolovat buzz – nebo jak si kdo chce ten informaviacční tok nazvat – není přizpůsobovat se fámám, ale zakládat je“ . . . jedna z ústředních myšlenek knihy (Buzz) pana Andersona De La Motteho – druhý díl Game. Tak to je fakt hustý – ale co se divíme, vždyť Buzz marketing je dneska naprosto běžná záležitost. Způsob ovlivňování veřejnosti, o kterém před pár lety neměl nikdo ani ponětí a přesto dneska vládne sociálním sítím . . . jak jsme snadno manipulovatelní a jak rádi podléháme, za trochu toho uznání, kdyby jen na zdi . . . a pak - umrtvování vláken, zaplňování odkazů trollími podvrhy, odvádění pozornosti . . . to vše běžný uživatel internetu, sociálních sítí, diskuzí a čtenář blogů zná víc než dobře z reality dne. Otázkou zůstává, jak dalece si tuhle manipulaci s námi samými uvědomujeme? Kam se hrabou všechny ty dezinformační kampaně minulosti šířené shora k masám, dneska se vše šíří všemi směry, díky internetu, a kde to skončí . . . nedovedu vůbec odhadnout. Diskuze, blogy, doporučení . . . tzv. názory davu jsou mnohdy uměle vytvořené akce, které se trollují, blogují a především tvoří etalony toho co je IN, co je módní, co je cool . . . A my jako stádo táhnem za davem, který ale většinou vytváří jen jistá komunita . . . využívající buzz . . . přátelé kdyby nic, pak rozkrytí této pravdy, která přemýšlivým jistě neuniká, je tato kniha velmi výživná i směrem k dnešní realitě, kterou zcela pravdivě odhaluje. Znáte to . . . nenápadné rozhlasové hlášení . . . vítejte v Událostech. V poslední době se ozývá stále více hlasů pro . . . to a to . . . Vláda nyní avizuje návrh . . . pro to a ono . . . a to je dopad zneužívaní . . . buzz. Náš hlavní hrdina z knihy Game HP je na útěku. S penězi Pořadatele cestuje pod jinými identitami celým světem a hledá, jak se zabavit. Zcela v duchu první knihy se i v pokračování střídají krátké obrazy z děje, který prožívá sám HP a ze života jeho sestry Rebeccy. Skoky jakoby navazují, mnohdy Vám trvá jednu i dvě věty, než si uvědomíte, že jste v jiném obraze. A opět se dějí věci, HP je je na pokraji smrti, aby se vzápětí vyhoupl do lůna firmy, která umě využívá internet ve prospěch svých zákazníků, stane se nežádoucí, pak zase žádoucí, je bezdomovcem a obratem akcionářem. Rebecca je po neúspěšné misi odvolána z funkce a prožívá si pracovní i osobní krizi, aby se v závěru rozhodla pro zásadní krok, ale kam?. . . Oba sourozenci jsou jen kousek od sebe a přesto na míle vzdáleni, aby se v závěru sešli v lůnu Hry. A všude v pozadí se „vzduchem vznáší“ . . . Game . . . skutečnost je hra a hra je skutečnost. Jen se zde nemanipuluje s lidmi, kteří konají na základě objednávky objednavatele zcela dobrovolně, pod chtíčem hry (viz první díl Game) . . . zde se manipuluje s informacemi, které manipulují davy . . . Fakt síla . . . především tím, že víc než román je to popsání dnešní reality . . . reality, kterou si buďto neuvědomujeme a nebo nechceme přijmout. A ten závěr, když dočtete poslední větu dere se Vám na jazyk výkřik . . . Jak to? Co se to sakra děje? Rychle otočíte a ono již dál nic není . . . a nebo vlastně je, ve třetím díle (Bubble). Tak vyzývavě otevřený konec jsem již dlouho nezažil. Kniha mne zcela pohltila a přitom po otočení poslední stránky mám takové podivné mrazení . . . Tleskám a dávám plné hodnocení. |
| Černá skříňka | Michael Connelly patří k mým oblíbeným autorům a jeho dílko, byť čítá přes třicíviactku knih, mám načteno do poslední řádky. Užil jsem si nejdelší sérii s Harrym Boschem a losageleskou policií, s Harryho nevlastním bratrem advokátem Mickey Hallerem a pozadím americké justice, ale i Jacka McEvoye či Terryho McCaleba. Černá skříňka (2012) rozšiřuje sérii s Harrym Boschem a stává se tak 18 knihou s tímto hlavním hrdinou. Měl jsem to štěstí přečíst si všechny zatím dostupné knihy v češtině a musím říct, že se vždy jednalo o skvělou zábavu. První knihou s Harrym Boschem byl Echo park z roku 1992 a od té doby „stárnu“ společně s Harrym, který se zatím v poslední knize série blíží důchodovému věku. Harry pomalu končí svoji detektivní kariéru a působí nyní na oddělení dlouhodobě nevyřešených případů. Prověřuje tzv. studené stopy a snaží se pomocí nových technologií oživit a objasnit případy, u nichž se vyšetřování v minulosti nepodařilo dotáhnout do konce. Ve svém dalším případu se vrací na začátek své kariéry v roce 1992, kdy se ve víru pouličních výtržností stává Los Angeles na pár dnů městem, kde je dovoleno vše: ničit, rabovat, či zabíjet. Jednou z obětí této situace je i mladá dánská novinářka Anneke Jespersenová, právě její případ u kterého Harry byl v roce 1992 osobně přítomen se mu znovu po 20 letech dostává na stůl. Zdánlivě jasný případ se brzy stane záhadným, když se Harrymu podaří rozkrýt dávno zapomenutá fakta a najednou pocítí, že se vyšetřování stává pro kohosi velmi nebezpečným. Harry ale nikdy necouvl před svými nadřízenými a vždy se řídil heslem – padni komu padni. Případ nabývá na intenzitě, na povrch vyplývají věci, které s nepokoji v Los Angeles nesouvisí a najednou se zdá, že někdo jen šikovně využil situace, aby se zbavil . . . ale koho? To si přečtěte sami, stojí to opět za to. A jak to dopadne? Dozvíte se. Příběh a kniha si drží svůj vysoký standard, dobrá zábava za čtyři hvězdy. |
| The Hunger Games | Hunger Games – Aréna smrti – opět si splácím jeden dluh. To když jsem četl Diverviacgenci a neustále narážel na srovnávání s knihami pí. Collinsové – Hunger Games (zatím mám za sebou Arénu smrti a dávám se do Vražedné pomsty a čeká na mne Síla vzdoru). Neodolal jsem možnosti udělat si vlastní názor, srovnat dyspotické vize obou knih a tak mít možnost si srovnat své postřehy a pocity s ostatními čtenáři. Na úvod musím jednoznačně prohlásit – i když se opět jedná o Young Adult, tedy literaturu mimo moji sféru určenou pro náctileté – kniha mne zaujala a líbila se mi a to mnohem více, než Divergence. Taky jsem se dal hned do čtení dalšího dílu (Vražedná pomsta) a jsem již za půlkou (zatímco pokračování Divergence – Rezistance a Aliance mám jen v pohotovosti, Rezistenci jsem rozečetl a odložil po 50 stránkách). Film jsme si taky nenechal ujít – Arénu smrti mám za sebou a s druhým dílem čekám na dočtení knihy. Ale ke knize a autorce. Příběh zpracovává události a popisuje svět, který přichází po nějaké, asi celosvětové válce – zde je celkem nejasno a vysvětlení se nedočkáte – ale tento svět a stát Panem má přesnou lokalizaci a hierarchii uskupení, která mne přijde mnohem logičtější a věrohodnější, než město (Chicago) a okolí v Divergenci. Panem sídlí v bývalé Severní Americe, hlavní město Kapitol je někde na území dnešního Colorada a dvanáct krajů pak pokrývá poměrně rozsáhlé území. Zde je evidentně autorka trochu mimo realitu, ale o tu v knihách nejspíše nejde. Jen pro příklad - dvanáctý kraj žije v ohrazené zóně, celkově 8.000 tisíc obyvatel na území Appalačských hor tedy cca hřebenu přes 3.000 km, kde kutá uhlí – údaje, které zde cituji přímo z knihy, no to je trochu málo lidí na tak velkou lokalitu, ale budiž. Každopádně je Panem zbytkem bývalého osídlení Ameriky, hlavní město Kapitol představitelem moci, která vládne pomocí rozvinutých technologií a drží despotickou vládu na zbytkem obyvatel pomocí síly, zneužívajících jejich potenciál pro svůj účel. Neustálý monitoring porobených území a komunit, strach, hlad a bída drží obyvatele krajů v jejich území, jakákoli neposlušnost a opuštění kraje je tvrdě trestána ať trvalým otroctvím v Kapitolu či smrtí. Tomu jsme ochoten věřit a dovedu si přestavit, že i takto by mohl dopadnout další život na Zemi, když ten současný by byl zatracen. Collinsová je mnohem vyzrálejší autorka než Rothová a na knihách je to znát. Rozvíjí příběh na uvěřitelné legendě – Hungers games – jsou připomenutí všem krajům, kdo je tady již 74 let vládcem a autoritou, komu je třeba se jednoznačně podrobit poslušností. Souboj představitelů krajů – splátců – v určené věkové kategorii o jejichž nasazení rozhoduje náhoda a životní osud, má navždy připomínat neúspěšné povstání krajů proti svým vládcům, stává se ale i reality show v přímém přenosu, takovou analogií dřívějších římských gladiátorským zápasů, kde Chléb a hry byly účinným nástrojem jak si získat oblibu vládců u plebejského lidu. Přes všechnu zvrácenost myšlenky to má svou logiku i řád a tak postupně s hlavními hrdiny procházíte celým procesem od vybírání splátců až po konečného vítěze z 24 členného pole bojovníků bojujících v podmínkách uměle stvořené areny, kde tvůrci mohou ovlivnit vše - od počasí až po lesní požár, vysušení pramenů či venkovní teploty. Nechybí zde lidská ješitnost a krutost, když se speciálně vycvičení zástupci krajů hlásí do her dobrovolně pod vidinou vítězství a dalšího pohodlného života celebrity a ani hrdinství a odvaha hlavní představitelky Katniss, která přebírá roli splátce za svou teprve dvanáctiletou sestru, jenž by jinak neměla šanci ve hrách přežít. Nechybí zde kontrasty bohatého a namyšleného Kapitolu oproti nuzným podmínkám v jednotlivých krajích, nechybí zde pohrdání, pýcha, romantická láska a nutná spojenectví a strategie, které mají hrát na city diváků a tím s nimi manipulovat ve svůj prospěch. To vše najdeme i v našem světě, zrcadlo knihy to čtenářům jen připomíná, jak jsme lehce manipulovatelní přes media, politiky, davová šílenství a drženi v šachu ekonomickými stimuly a neb můžete všechno, ale jen od tud po tud. Sofistikovaná reklama a dezinformace pak drží lidi v neustálém strachu o své životní hodnoty, děti a příbytky, předkládá možnosti a řešení a lidé je slepě následují, zneužívání třetích zemí jako levné pracovní síly pak deklaruje naši arogantnost vůči zbytku světa a jejich obyvatel, náboženský fanatismus je zase odrazem bídy a neutěšené situace lidí, kteří vlastně nemají co ztratit. Jak jsem uvedl na začátku kniha se mne líbí, je psána s citem a trochou romantiky i když popisuje vlastně souboj na život a na smrt, je to děláno vkusně a taktně (což se dle mého názoru nedá vůbec říci o knize pana Zářeckého – 15 minus, což není nic jiného, než česká verze Hunger Games. Ale její vysoké hodnocení ukazuje, že brutalita a syrové násilí, to je to co se dnešní generaci asi líbí . . . ). Za mne má kniha a její první díl 4 hvězdy a dost dalších zbytečných slov . . . |
| Game | Skutečnost je hra a hra je skutečnost . . . toto jednoduché motto se vine celouviac první knihou pana Anderse de La Motty. Asi nikomu, kdo sleduje knižní novinky nemohla tato trilogie uniknout (Geim – 2010, Buzz – 2011 a Bubble – 2012), obzvláště po marketingové masáži celé řady severských trillerů z dílen pana Nesba, Adler - Olsena, Larssona, Theorina, Keplera, Mankella atd., které zaplavily knižní trh, včetně toho českého a které doprovází image až obscénní krutosti (která bezesporu přitahuje velkou skupinu čtenářů). Game ale svým pojetím představuje novou vlnu švédské kriminální literatury a na úvod mohu říci, že se mne kniha líbila. Zaujala a i když střední pasáž (alespoň dle mne) trochu ubrala (jakoby spadl řemen) na dynamičnosti v celku knihu hodnotím velmi pozitivně. Příběh ze světa IT technologií a sociálních sítí je dostatečně dramatický a napínavý, obsahující ironii i humor a především varuje „vztyčeným prstem“ jak jejich ovládání a zneužití v rukou těch nepravých může „semlet“ každého člověka a jeho identitu doslova na prášek. Podobných počinů zde v minulosti bylo již několik (film Síť, Firewall atd.) přesto je kniha moderním a současným trillerem, kdy hlavní hrdina HP autobiografuje celou řadu současných třicátníků. Na stránkách dílka se tak rozehraje příběh Henrika Pettersona (HP) a jeho sestry a především velkého Pořadatele, který s HP rozehraje hru, které hlavní hrdina nemůže odolat. Alternativní realita, úkoly a finanční ohodnocení, ocenění na síti, to jsou hlavní „motory“ HP, který se tak propadá do osidel hry . . . dokud nezjistí, že je již pozdě na návrat. Rozehraje hru, kde se chování a jednání účastníků hry může stát nástrojem se kterým lze dosáhnout doslova jakéhokoli cíle bez možnosti dohledání skutečného zadavatele úkolu, skutečného důvodu k jeho provedení. Samotný příběh, odhalení a motivy hráčů či Pořadatele, to vše se postupně dozvíte a zakončení jen připravuje odrazový můstek pro další pokračování, které se taky dostavilo . . . Určitým bonusem pro ty správně „postižené“ je nezměrná řada typických hlášek z celé řady filmů a dílek, které mají dokreslovat celý „osobní profil“ hlavního hrdiny, ale zároveň se stávají i zkouškou vaší znalosti všech těch filmů, které utvářely a provázely dospívání a život celé generace současných třicátníků. Pokud se správně orientujete, jste tím žádaným koláčem trhu, pro který je kniha určena (ony anglické vsuvky do českého textu). Osobně doporučuji a upozorňuji, že po přečtení Vás to nejspíše požene rychle si sehnat druhý a třetí díl knihy. A pokud ne, patříte jinam, ale to je ona krásná barevnost života . . . |
| Inferno | Tak jsem se konečně dostal k tomuto dalšímu počinu pana Browna, od poslední jehoviac knihy tu byl nějaký časový odstup, byl jsem natěšený, i když nadšení trochu hatily ne zrovna lichotivé recenze. Dočteno a první dojem – musí dát zapravdu těm, které kniha spíše zklamala. Ale je třeba být objektivní a zde vidím dvě roviny hodnocení. Pokud jste čtenářem, pro kterého je Inferno první Brownovou knihou, určitě zaujme a líbí se. Autor psát umí a všechny pravidla žánru jsou dodržena. Ale většina z nás má Browna načteného a na Inferno se těšila . . . a pak se samozřejmě nemůžete vyhnout srovnávání s předchozími romány. A zde pak začnou padat první negativa. Předně je to opakující se šablonovitost knih, stále stejný hrdina se stejným chováním, stejný vývoj děje, jen „záhada“ je jiná. Ve hře je opět Robert Langdon, dále krásná a inteligentní žena, hrozba a indicie vedoucí k jejímu rozluštění, jistá dynamika děje a typické dějové zvraty. Ale to vše zde bylo ve stejném schematu i v předchozích knihách. Brown v Infernu ubral akčnosti, zato přidal více pasáží, kde se „rozplývá“ nad významnými památkami Florencie, Benátek či Istanbulu a to tak, že z toho víceméně čiší product placement. Čtenář je přímo podprahově veden k tomu, aby si o popisovaných místech dohledal další data, a tak si vše „ověřil“ v reálu. Ve srovnání s předchozími knihami se tak Inferno dostává jen na průměrné hodnocení. Přesto zde ale najdeme i něco nového. Ve všech svých předchozích knihám byly autorem „zpochybňovány historické etalony“ a vystavěny hypotézy, na kterých pak stál děj a vývoj jeho napsaných románů. V Infernu Brown poprvé předkládá realitu dnešní doby – hrozící přelidnění planety a důsledky z toho plynoucí – s důrazem na skutečnost, že tento problém není zdaleka nový . . . . . . Dantovo peklo není smyšlenka. Je to proroctví! Bída a neštěstí, mučivé utrpení. Tak vypadá svět zítřka . . . Až budou všechny končiny světa tak překypovat obyvatelstvem, že se lidé neuživí tam, kde jsou, ale nebudou se ani moci přestěhovat jinam, pak se svět sám očistí - Niccolò Machiavelli Téma, které v této knize Brown otvírá je reálné, pravdivé, kruté a bohužel jeho naplnění je blížeji, než si vůbec chceme připustit. Téma, které nás musí strašit již jen, když se nad ním trochu více zamyslíte a domyslíte ho dále. To vše geniálně propojeno s rukopisem Danteho Pekla. Když si pak čtete myšlenky a závěry, které učinili naši předkové před mnoha staletími, nejspíš Vám nebude dobře po těle . . . „Pokud se lidstvu nechají volné ruce, je jako mor, jako rakovina. S každou další generací se náš počet zvyšuje, a bude tomu tak, dokud světské radosti, druhdy živná půda lidských ctností a bratrství, zcela nevymizí a z nás se nestanou netvoři, kteří budou bojovat na život a na smrt, jen aby nakrmili své mladé . . .“ Vize, která víc než děsí . . . a právě na ni nachází autor v závěru knihy klíč, který však může otevřít pomyslné dveře třinácté komnaty lidstva . . . |
| Poseidonův šíp | Clive Cussler je plodným autorem, který má za sebou již přes padesát knih, kteréviac spojuje dobrodružství, romantika, dobrý příběh, NUMA a moře jako takové. Knihy jsou dnes uspořádány do pěti sérií, dle hlavních hrdinů, kteří jsou však vzájemně neustále propojeni (Dirk Pitt, Akta NUMA, Akta Oregon, Isaac Bell a Fargo) a v knize Poseidonův šíp (2012) se po delší odmlce autor vrací ke svému hlavnímu hrdinovi Dirku Pittovi, který je již ve zralém věku usazen na vedoucí židli ředitele NUMA, těšící se ze svých dětí dvojčat a milován krásnými ženami. V knize vystupuje řada další postav známých z jiných Cusslerových knih. A Dirk Pitt – to je hrdina, ve kterém se promítá značná autobiografie s autorem samotným. Opět se rozehrává příběh Cusslerova formátu, ve hře je nová tajná technologie, státní zájmy i prostá lidská hamižnost. Ve svém příběhu Vás autor protáhne všemi oceány, přiblíží pobřeží Afriky a nakonec skončíte v atraktivním Panamském průplavu, kde je dokonáno vše, co dokonáno má být. Vše okořeněno osudem staré ponorky z druhé světové války. Pro neznalce Cusslerovy tvorby čtení pro dovolenkové lenošení či propršené víkendy, kniha nijak nenadchne, ale ani neurazí. Ti co mají Cusslera načteného však musí vnímat jistý ústup ze slávy předchozích děl a jistou šablonovitost, která se pravidelně opakuje. To může být výhoda i nevýhoda, to když očekáváte něco, co pak skutečně dostanete. Čekáte - li ale něco zásadně nového, pak můžete být zklamáni. Slušné čtení, Cusslerův průměr za 3 hvězdy. |
| Metro 2034 | Volné pokračování apokalyptického dílka pana Glukhovského (Metro 2033) s názvem viacMetro 2034 mne, bohužel, velmi zklamalo. Jak známo z první knihy, stalo se moskevské Metro se svými jedenácti trasami a nespočtem stanic jediným místem, kde přežila hrstka lidí moskevské metropole v okamžiku, kdy Moskvu vymazal z mapy jaderný výbuch. Světová válka zpustošila Zemi a jen zásluhou podzemních tunelů, stanic a protiatomových krytů pod Moskvou se podařilo části lidí přežít, aby v zápětí nastalo nové peklo, bezútěšný život v podzemí s každodenním bojem o přežití. Pod vlivem úspěchu první knihy se autor vydal známou cestou a napsal pokračování, dokud zájem vydavatelů a čtenářů trval. Jedná se však o hodně nastavovanou kaši se slabým příběhem, žádnou pointou a nevýraznými hlavními hrdiny putování. Snaha o Homérovské filosofování či milostný trojúhelník Hunter - Saša - Leonid mne vůbec nepřesvědčil. Kniha se více podobá PC hře ve stylu face to face, kde se máte z místa A dostat do místa B složitým labyrintem chodeb, kde na Vás za „každým rohem“ čeká lidský mutant či jiná příšera z živočišné říše a v lepším případě tvárný sliz, v nejrůznějších imaginárních silových polích Vás ovládají zlé myšlenky a vše je vyšperkováno požírači mrtvol či silnou radiací. Tu na Vás spadne trám, tu nastane sesuv a nebo Vás ohrožuje podzemní voda popř. rozjetá drezína či jen znepřátelená frakce. Metro si žije vlastním životem, najdete zde přepych vedle hladu, čistý kapitalismus vedle rudé frakce, no autor se zde opravdu vyřádil. Jediným cílem je přežít pochod, který Vás provede Metrem, aby byla mise splněna, ale nenaplněna. Knihu doprovází rozsáhlá mapa stanic před a po apokalypse, spousta značek a pojmů se však v knize vůbec neobjeví a tak si říkáte, to přijde ještě Metro 2035 – no snad již ne. Pokud patříte k „pařanům“ zahrejte si Metro 2034 jako hru, ale s knihou nejspíše zbytečně ztrácíte čas. Ale jsme lidé různí, tak kdo nevěří, ať si klidně počte . . . |
| Mikro | Opět jsem se nechal nachytat marketingovou kampaní - dobře mi tak. Michael Cviacrichton mne zatím nikdy nezklamal a douška se spoluautorstvím na knize s panem Richardem Prestonem mne nechávala chladným. Začátek knihy měl dobrý rozjezd a tak pochybovat jsem začal až od okamžiku, kdy se děj „zasekl“ na nějaké 30. straně. Nějak se mne to nezdálo (pod dojmem předchozích Crichtonových děl) a tak jsem trochu zapátral a najednou vše jasno. Mikro měl Crichton ve svém šuplíčku jako námět na technothriller, na kterém patrně začínal pracovat. Jeho náhlé úmrtí (2008) však nejspíše vedlo k tomu, že román ani nezačal psát (pouze zatím sbíral podklady) a dědicům práv se tato skutečnost zdála plýtváním námětů a tak nechali knihu napsat panem Prestonem. A na výsledku je to znát. K předchozím dílům pan Crichtona se to blíží jen velmi z povzdálí. V tomto ohledu mne kniha velmi zklamala, i když určitá snaha a čtivost se jí upřít nedá. Nic na tom nezmění ani poměrně zajímavý námět nanotechnologií a jejich uplatnění v praxi. Myšlenka to není nová – vzpomeňme jen film z roku 1987 – Vnitřní vesmír – bohužel obrovský potenciál, který se v námětu skrýval zůstal z velké míry nevyužit. Samotný děj a zápletka je velmi prostinká a z 80% se kniha odehrává v mikrosvětě, kde zápasy s pavouky, housenkami či vosami působí až dětsky primitivně stejně jako jsou neuvěřitelné všechny ty rekvizity. Mix nadaných studentů a jejich odbornosti působí víc než účelově a z celého popisovaného boje o přežití si odnesete snad jen jednu myšlenku a to, že příroda nezná soucit a platí známé - zabij a nebo budeš zabit, to vše bez emocí a lidské zákeřnosti, prostě boj v potravním řetězci o co nejvýhodnější pozice. A pak je vše okořeněno již pouze lidskými vlastnostmi chamtivosti a touhy po moci. I když prostředí je zcela netradiční, postavy a příběh je jen velmi povrchní, vysvětlení až příliš zjednodušující. Kniha končí, ti co nebyli sežráni nenasytným hmyzem nemohou uvěřit své přežití a hlavní padouch je po zásluze potrestán. Kniha má přes 400 stran a odborně zde působí jen bibliografie (6 stran odkazů na tu či onu odbornou literaturu). Bohužel vizi pana Crichtona se nepodařilo naplnit a opět se potvrdilo, že ikdyž máte zajímavý námět ještě to nemusí vůbec nic znamenat . . . Škoda, že dílko nemohl pan Crichton napsat sám, po jeho skvělém úniku do dinosauří doby by vnoření se do mikrosvěta určitě dopadlo opět skvěle. Takto jen velmi slabý odvar ze silného námětu, který Crichtonovi spíše škodí, než pomáhá. |
| Doktor Marcus a jeho rod | Toto dílo pana Jaroslava Dietla mne bylo „utajeno“ až do dnešních dnů. Nejspíš nviacejsem sám, kdo nezaregistroval, že pan Dietl napsal vedle Nemocnice na kraji města i další „doktorský scénář na dvanáctidílný seriál“ a to počátkem 80. let minulého století. Ona neznalost vychází ze skutečnosti, že v době jeho vzniku (scénáře k seriálu), který se nakonec nikdy nenatočil, se o tomto Faux pas vůči tehdejší východoněmecké TV (pro ty mladší - TV v bývalém NDR) moc nepsalo a pak ležel scénář dlouhých dvacet let v archiváliích rodiny Dietlových a knižně vyšel až v roce 2002. Důvody byly prosté, politruci v tehdejší NDR byli ještě mnohem zatvrzelejší, než ti v bývalém Československu, a tak ke scénáři měli tolik politických připomínek, že se autor, Jaroslav Dietl, rozhodl od projektu nakonec odstoupit. Když o tři roky později zemřel a pak se „přehnala“ revoluce východní Evropou, nebyl nikdo, kdo by velkolepý projekt oživil a zrealizoval. Teprve dořešení práv kolem pokračování seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (v letech 2000 – 2001) vytáhlo „na svět“ i tento scénář z půdy, kde byl do té doby uložen, napsaný před dvaceti lety a který nakonec vyšel jen knižně pod názvem Doktor Marcus a jeho rod. Vyšel a zůstal tak trochu zapomenut a zahlušen – v té době běželo pokračování Nemocnice, oprašování starých dílů, no prostě media se věnovala jiným záležitostem. A pan Dietl, ten byl již 15 let po smrti a mediálně spíše spojován s řadou socialistických seriálů. Doktor Marcus a jeho rod je knihou sestavenou z filmového scénáře, na glosách a úpravách se pan Dietl již nemohl spolupodílet (†1985), v předmluvě je uvedeno, že kniha byla vydána z původního materiálu bez úprav. To vše je na díle znát, jak ideologie, tak samotné zpracování, kde chvílemi obrazy v knize spíše připomínají filmový scénář. Co se nedá upřít je čtivost a dramatičnost zápletek, spousty postav a jejich osudů, kterými se díla pana Dietla proslavila. Píšeme ale rok 2014 a co bylo před 34 let vyjímečností a zajímavé, je dnes v seriálové tvorbě nutností a nezbytností, aby seriál vůbec zaujal. Taktéž pojetí, časové střihy a jednotlivé obrazy a kapitoly knihy, to vychází z předpokladu filmového obrazu, filmového zpracování a v knize pak vyznívá vše jakoby nedotaženě. Samotné téma je velmi rozsáhlé, postav spousta a osudů a propojeností ještě více. V knize si projdeme údobí německých dějin od roku 1913 až po rok 1978, s hrdiny prožijeme dvě světové války, ve kterých Německo sehrálo významnou roli, situaci rozdělení Německa, stavbu berlínské zdi a změnu charakterů a myšlení především v poválečném Německu u řady postav a postaviček celého příběhu. Ústřední postavou je Doktor Marcus, posléze jeho syn a následně jeho vnuk a celá rodina kolem ústřední postavy a starého rodového doktorského sídla na periferii Berlína, ze kterého se vyklubala celá plejáda charakterů od „věrných členů rodiny a systému“ až po novodobé nástupce rodu žijící po rozdělení Německa na druhé straně v tzv. svobodném západním světě. Je zde zachycena jedna etapa významné berlínské nemocnice Charité a to v dobách dobrých i zlých, válečných a poválečných, kapitalistických i socialistických a součástí toho je i zachycen vývoj německého národa od roku 1913 až po rok 1978 a kus německé medicínské historie. Kniha je určitě čtivá a zaujme, částečně i poučí, přesto je dneska již tak trochu tématicky odtažitá. Taktéž až monumentální rozsah a časové rozpětí dávají v knize pro každou z postav jen malý prostor pro její rozvoj a sledování a tak příběh běží v časových skocích a údobích pro Německo z dějinného pohledu významných, ale tím pádem s nutností výrazné zkratkovitosti samotného děje. Přesto dávám zasloužených 60%. Pokud máte Dietla rádi, nic přečtením knihy nezkazíte . . . |
| Nemocnice na kraji města po dvaceti letech | Kniha se mne dostala opět s další várkou elektronické četby do tabletu a tak jseviacm neodolal a začetl se, byť jsem natočený seriál viděl v době jeho vzniku (2003) celý. Dnes již seriály sleduji jen vyjímečně a zpravidla jen ty, co stojí za to. Je známo, že natočení pokračování Nemocnice po dvaceti letech trvalo cca 2 roky, 13 dílů si vyžádalo pečlivou přípravu, souhlas paní Dietlové jako dědičky vysílacích práv byl přislíben dodržením řady podmínek, seriál začala TV Nova, pak ho odkoupila Česká televize, prostě na dnešní poměry pečlivá příprava, řada zmatků, ale nakonec vzniklo dílko, které mne osobně nezklamalo. Kniha je psána dle scénáře, tedy zase jednou otočený postup, kde kniha vzniká dle své filmové předlohy – důvody byly vysloveně komerční. Přesto se mne kniha líbila, jedenáctiletý odstup již „vymazal celkový děj z hlavy“ a ten se tak vybavoval postupně s novými stránkami příběhu. Za celým projektem a knihou byl pan Petr Zikmund, který je správným synem svého otce Jana Otčenáška – spisovatele. Pan Zikmund (taktéž Jan Otčenášek) zcela pochopitelně tvoří pod svým pseudonymem, myslím, že pochvala z pera paní Dietlové k pokračování je zcela namístě. Měřeno dnešním úhlem pohledu a „seriálového šílenství“ by seriál dnes musel moc a moc bojovat o diváckou přízeň, ale v době svého vzniku byla sázka na pokračování jistě dobrým rozhodnutím. Byla zde řada diváků a nakonec i čtenářů, kteří pamatovali památný seriál a jeho nadstavbu ještě z pera pana Jaroslava Dietla a kteří s očekáváním a zvědavostí jistě seriál přivítali, stejně pak i knihu. Ale ke knize. Ústřední postavou je tentokrát primář Blažej a jeho rodina, Sovovi zde již vystupují spíše v pozadí. Společná zůstává Nemocnice v Boru, ortopedický primariát a spousta lidiček a postav, které známe z předchozích cyklů a ke kterým se přidávají postavy zcela nové a pak děti svých rodičů. Opět je rozehrána řada osudů, vývoj některých postav nabral nečekaný spád, kniha odráží i situaci počátkem devadesátých let, kdy celá česká populace prošla výraznými společenskými změnami. Je velmi zajímavé sledovat, jak se některé postavy vyvíjejí, nakonec se ale jejich dříve naznačený charakter přece jen prosadí. Začátek knihy je celkem dynamický, děj se rozbíhá, o překvapení není nouze, posléze se ale kniha dostává do pozice, kdy příliš mnoho postav a osudů nelze obsáhnout a tak je závěr knihy již k mnohým postavám vývojově velmi skoupý. Knihu hodnotím mírně nadprůměrně, nakonec s ohledem na to, že doba pokročila a vývoj je již mnohem dál, nechávám 3 hvězdy. Číst knihu bez znalosti předchozích osudů postav sice lze, ale čtenář jen stěží pochopí onu pikantnost řady proměn v jednotlivých lidských osudech. Myslím si, že ale toto nebezpečí asi nehrozí. Čtenář neznalý předchozího děje po knize nejspíše nesáhne a ten znalý má buď načteno a nebo si rád vše znovu připomene. Nevím, jestli bych se přiměl se na seriál podívat znovu, knihu jsem si ale přečetl rád a s chutí. |
| Vinnetou I | Řeknete-li Karel (Friedrich)) May, vybaví se různá spojení. Dnešní mladé generacviaci toto jméno německého spisovatele žijícího v druhé půlce devatenáctého století mnoho neříká a nejspíše by neříkalo ani o mnoho víc mé generaci, kdyby nevyrůstala v období „renesance“ indiánek a nejrůznějších westernů, se kterými se na filmovém plátně v šedesátých letech minulého století doslova „roztrhl pytel“. Daly vzniknout legendárním westernům ověnčených skvělými hereckými výkony a neméně dobrou hudbou. A pro mnohé z nich se staly předlohou i knihy Karla Maye – tzv. mayovky, jak jsme jim s oblibou říkali a říkáme doposud. Z pohledu tehdejšího i soudobého literárního kritika nebyly knihy žádnou vážnou a hlubokou literaturou, ale čtou se dodnes a to je těm příběhům přes 110 let a více. O Mayovi bylo známo, že prožil život, který byl poznamenán mnohými příkořími, vězením a že si May ve svých knihách tak trochu splňoval své představy a sny o dalekých krajích, kam se sám nedostal. Jeho hlavní hrdinové prožívají mnohá dobrodružství, které nás, kluky šedesátých let, tak uchvátily a ovlivnily, že jsme autorovi odpustili téměř vše, především ony reálie, které se tak výrazně lišily od skutečnosti. Dodnes si vybavuji situaci, kdy jsme v roce 1968 koncem srpna zcela vážně rokovali, coby desetiletí kluci, jaké by to bylo fajn, kdyby se najednou na svých koních objevil Vinnetou, Old Shatterhand a další a dali to v té naší zemičce zase všechno do pořádku. Tak silně nás tyto příběhy ovlivnily. Mayovky zdaleka nevymizely, ty knihy se stále čtou, mají své příznivce, mají své stránky s celkem velkou návštěvností a prostě stále dovedou chytnout za srdce. Před pár dny se mi dostala do tabletu e_podoba třídílného Vinnetoa s Buriánovými obrázky a tak jsem si s chutí zavzpomínal na chvíle, kdy jsem ty texty slyšel (když mi je máti předčítala) a četl poprvé. Právě vydání všech tří dílů z roku 1967 mám stále ve své knihovně vedle mnohých dalších. Zcela záměrně se tentokráte vyhnu hodnocení knih, bylo by příliš subjektivní, mayovky stejně tak jako foglarovky mne výrazně ovlivnily a zapříčinily mou celoživotní vášeň a lásku pro westerny a muziku s nimi spojenou, lásku k přírodě, kamarádství a ztotožnění se s myšlenkou, že pravda, spravedlnost a láska vítězí . . . Jak krásně naivní . . . a tak snad na závěr jeden postřeh klasika – s pravdivostí nejdál dojdeš, hm, je se pak těžko vrací zpět . . . |
| Černá nenávist | Černá nenávist je mou další knihou pana Dennise Lehanena, po které jsem sáhl na viaczákladě nedávno dočteného dílka Tajemná řeka. Tato jeho prvotina z roku 1994 vyšla v českém jazyce až v roce 2012 a až v době, kdy se u českého čtenáře prosadily jeho pozdější knihy, které byly i zfilmovány. Musím říci, že jeho prvotina zdaleka nedosahuje kvalit pozdějších románů – především Tajemné řeky či Prokletého ostrova a to hlavně svým propracováním, ale nejedná se vůbec o špatné čtení. Klasická americká detektivka mající své dva kladné hrdiny – soukromé vyšetřovatele Patricka Kenzieho a Angelu Gennarovou, které pojí mnohé soukromé prohry i výhry, minulost a především společná práce.Tyto své dvě postavy Lehane využívá v dalších dílech a rozvíjí jejich charaktery, jejichž základ je položen právě v tomto prvním „dílu“. Kniha rozvíjí letité klasické americké téma a to rasovou nenávist, rozdílnost jednotlivých sociálních vrstev, boj pouličních gangů, zkorumpovanost politiků a především pocit moci a převahy bílé populace nad černošskými ghety a jejich stylu života, které však odrážejí zcela nepokrytě problémy celé americké společnosti. Soukromí detektivové jsou najati na vyhledání osoby a citlivých dokumentů a zprvu jednoduchý úkol se překlopí do zcela jiné roviny, když se ukáže, že ony citlivé dokumenty dokladují kriminální činnost významných politických špiček a jejich spolupráci s organizovaným zločinem. V okamžiku, kdy si Patrick a Angela plně uvědomí do jaké kaše se namočili, již není cesta zpět. Rozbíhá se děj, který odhaluje mnohá bezpráví především na černošské populaci, Lehane se zde nebojí plně odhalovat bezvýchodnou situaci právě kolem Černochů, které v románu nešetří, ale zároveň i odhaluje, proč je situace taková, jaká je. V knize zemře spousta lidí, ale jsou to jen bezvýznamní pěšáci ulice, zatímco hlavní viníci se snaží vše zamést pod koberec. Oba detektivové se dostanou na listinu lidí, které je třeba ihned zabít, proto musí mistrně balancovat na hraně zákona, aby celou situaci ustáli. Poslední výstřely dozněly, příběh končí, ale situace není o nic lepší, než byla předtím. Černá nenávist je slušná detektivka na letní čtení, ale žádný trhák nečekejte. |
| Jantarová komnata | Steve Berry a jeho knihy – to je čtení pro volné chvilky na dovolené či do proprviacšených odpolední. Dobře se čtou, nesou vždy zajímavou zápletku, dynamika děje je tak akorát, zpravidla se náměty točí kolem historie a událostí s ní spojených. Zatím ale nepřekročily onu pomyslnou hranici nejvyšších příček, alespoň co se mne týká. Jantarová komnata je Berryho prvotinou z roku 2003 a její zajímavě zpracovaný námět jí zajistil po jejím vydání zasloužený zájem čtenářů. Knihu bych hodnotil o maličkou výše, než další jeho knihy především proto, že je zde Berry původní. Jeho další knihy již nabízejí podobné scény, myšlenky a tak se trochu různé situace opakují, což si čtenáři jeho knih určitě povšimnou. Na druhou stranu jsou jeho další knihy obohaceny o postavu Cottona Maloneho, což splňuje pravidla žánru, zde mne však Malone vůbec nechyběl. Téma Jantarové komnaty je jistě zvoleno záměrně. Originál této historické památky nebyl dodnes nalezen, její rekonstrukce probíhala dlouhých 27 let a mýty kolem jejího ztracení a možnostech, kde by se mohla nacházet je bezpočet. Berry tak mohl uchopit historická fakta a ty pak nechat rozvinout ve své spisovatelské fantazii. Použitím reálných faktů dává příběhu dost velkou věrohodnost. Jeho kniha začíná v Mauthausenu, kde se Karol Borya, ruský vězeň koncentračního tábora, stává nechtěným svědkem mučení příslušníků SS samotným druhým mužem říše říšským maršálem Hermannem Göringem. Předmětem není nic jiného, než tajemství ukrytí jedné z velkých historických památek – Jantarové komnaty. Dál se děj rozbíhá a do popředí se dostávají další postavy a to v čase o padesát let později. Vedle potomků Korola Boryi zde hlavní roli sehrávají tzv. členové Zachránců ztracených starožitností, neskutečně bohatí soukromí sběratelé, kteří vedle svých oficiálních sbírek vlastní i spousty uměleckých děl, která se považovala za ztracená . . . Dva hlavní rivalové – členové sdružení – a jejich tzv. akvizitátoři se vydávají po nových stopách, které se objevují na scéně v souvislosti s Jantarovou komnatou. Autor Vás provede Atlantou ve státě Georgia, kde žijí potomci Karola Boryi a nakonec i on sám, přes Evropu až do oblasti Německa, kde se má podle všech indícií skrývat Jantarová komnata. Nová vlna hledání tohoto uměleckého díla dá rozběhnout ději, který pak končí celkem očekávaně, ale než se k závěru pročtete, zažijete si s hrdiny knihy nejedno dobrodružství. Určitě zajímavým faktem je v knize i „nepřímá role Česka“, jako země a útočiště jednoho z hrdinů. Pohled autora na české reálie je přinejmenším zajímavý ve srovnání s tím, tak jak je známe my. Můžete se tak vytvořit obrázek, do jaké hloubky jsou autorova předkládaná fakta věrohodná. Knize dávám 4 hvězdy, čekejte od ní zábavu a trochu historického poučení, čas k přečtení si vymezte na chvíle oddychu, neboť je to literatura právě pro tyto chvíle. |
| Tajemná řeka | Kniha Dennise Lehanea – Tajemná řeka se mne dostala do rukou společně s dalšími viacknihami, jakoby náhodou, necíleně. Jako další „detektivka“ k přečtení. Hned na úvod musím říci, že mne tento skvělý psychlogicko – kriminální příběh pohltil a jak to moc nedělám, dávám mu plné ohodnocení – pět hvězdiček. Zaujal tématem, jazykem a v neposlední řadě i překladem, který mne přišel tak zvláštně krásný, že Vás tato skutečnost „uhodí“ do očí hned na prvních stranách – teprve později jsem vstřebal informaci, že jeho autorem je Robert Křesťan, člověk, který se jistě překládáním knih neživí, ale který nám svou schopnost pracovat se slovy a myšlenkami, předkládáním nejrůznějších obrazů, dokázal mnohokrát ve svých písňových textech. Knihu jsem začal číst bez hlubší přípravy, ale hned v úvodu jsem si uvědomil, že její příběh na pozadí mysli znám a vzápětí jsem došel poznání, že z filmu, který jsem před léty zhlédl. Teprve v této chvíli jsem si našel k dílku i autorovi další reálie, a mohu říci, že kniha byla právem uchopena velikánem amerického filmu Clintem Eastwoodem, který s ním získal řadu významných ocenění (Oskary, Cesara a Zlaté globy). O to více jsem se zahloubal do příběhu tří dětských kamarádů, kteří se stanou svědky sexuálního zneužívání dětí – jednoho z nich, aby je tento společný zážitek navždy poznamenal v jejich dalším životě a rozehrál tak příběh, který není jen klasickou detektivkou. . . . v našem životě existujou určitý nitky – zatáhneš za jednu – a ovlivníš všechno ostatní . . . tak tato myšlenka vyjádřena slangovým dialektem se vine celou knihou, která je obrazem jedné doby, jedné komunity v Bostonu, ale zároveň i psychologickou sondou do dnešní společnosti, do dnešních priorit hodnot a to hned ve dvou generacích – té minulé i současné. Sean, Jimmy a Dave společně vyrůstali v irské dělnické čtvrti Bostonu, která představovala spíše tu dolní komunitu americké společnosti. Jejich dětství ovlivní společný zážitek a mění jejich životy. O dvacet let později se společně setkávají na místech, kde prožili své dětství, Dave jako traumatizovaný neurotik, Jimmy coby bývalý trestanec a současný majitel krámku sekající latinu a Sean jako kriminalista. Opět je spojuje společný zájem – vyšetřování brutální vraždy mladé dívky, dcery Jimmyho, které vede Sean a ze kterého je Dave podezřelý. Před Vámi se rozběhne nejen napínavý a drsný příběh, ale i román o lásce, o věrnosti, o víře a o rodině a vztahy mezi jednotlivými aktéry, kteří jsou nejrůzněji propojeni. Vyšetřování pomalu postupuje kupředu a rozkrývá nejednoho kostlivce ve skříni, odkrývá jednotlivé vrstvy, vztahy a vazby ty současné i ty minulé. Vyústění celého příběhu je nakonec velmi překvapivé a přichází v okamžiku, kdy se již z některých cest nelze vrátit. Celou knihou cloumá Jimmyho temperament, při zemi Vás drží Seanova skepse a zalévá Daveův smutek. Krásné počtení, které má ještě svou přidanou hodnotu. Nutí Vás se opět zamyslet nad tím, kam ten dnešní svět se svým věčným spěchem a budováním pozic, užíváním si života a nezájmem o naše děti a rodinu, o novou mladou generaci, spěje. Současná společnost se příliš brzo vzdává možnosti vychovávat své nástupce ve víře, že to udělá někdo za ni. Neúplné a pochroumané rodinné vztahy, děti rodící se partnerům, kteří ale žijí na psí známku, to je dnešní realita dne. Děti se stávají obětí partnerských neshod, pendlujícím zbožím, produktem, do kterého mnozí vložili jen minimum. Ruku v ruce s „demokratickým výchovným přístupem“ se tak z našich krásných a milých dětí stávají brzy ofrklí fracci, kteří znají svá práva lépe, než kdejaký právník. Vychováváni ulicí, partami, počítačovými hrami plnými násilí, internetem s obsahem všeho možného a prostředím ve kterém žijí, Vás klidně odstřelí za bílého dne, protože to považují za dobrý nápad - dnes to bylo fakt hustý – úcta k hodnotám, vzdělání, stáří, historii, to jsou jen nudné kecy, které nestojí ani za prd. Připočtete-li neustále se rozvírající ekonomické nůžky mezi těmi bohatým, vlivnými a zbytkem světa, nejspíš nás žádná růžová budoucnost nečeká neb jak si vybít negativní frustraci, že patřím k té bezvýznamné většině . . . než cíleným ničením, násilím, jehož přerůstání v další aktivity nechci ani domyslet . . . Kniha pana Lehanea je úplně odlišná dnešních severských kriminálních pecek a na své přijdou obzvlášť milovníci Hammetta, Chandlera, Mcdonalda či Parkera. Skvěle investovaný čas, alespoň dle mého názoru . . . |
| Virus | Se jménem autorky Kathy Reichsové jsem se setkal poprvé až nyní prostřednictvím viacknihy Virus. I to je ukázka, že nemohu obsáhnout vše, i když se snažím, neboť i když autorku registruji až nyní, nejznámější hrdiny jejich knížek znám prostřednictvím seriálu Sběratelé kostí, na kterém se Kathy zúčastňuje jako autorka a spoluproducentka. Ale zdá se, že i když Kathy začala psát až v roce 1998 (prvotina ve 48 letech, to je jistě spíše rarita), její dílka se začaly více překládat a vydávat u nás právě až na základě seriálu Sběratelé kostí (Bones) a jejich úspěšnosti, tedy cca od roku 2008. Takže vlastně zas takový Faux pas to z mojí stránky není. Virus mne zaujal svým tématem v anotaci, takže jsem bez dlouhých příprav knihu otevřel a začal číst – a zde se domácí nepříprava tvrdě vymstila. Hned na úvod je totiž třeba říci, že kniha je románem pro mládež psána očima teanegerky Tory, jazyk a provedení tomuto stylu odpovídá. Jedná se o dobrodružno sience fiction příběh, který by mne, coby čtrnáctiletého v době, kdy jsem tento věk dovršil, určitě bavil. Nevím jak dnes, ale přijde mne, že dnešní náctiletí tak dobrodružně romanticky laděni nejsou a tuto literaturu odsunou pro věkovou skupinu 10 – 12 let. Kniha má v celku prostý příběh opředený trochou tajemnosti a odlehlostí místa ostrovů při pobřeží Jižní Karolíny, kýčovitou záhadnou laboratoř o jejíž činnosti se moc nedozvíte, 40 let starou vraždu, jejíž motiv je až příliš dětský a děj, který je nastaven na opravdu dětskou duši a její myšlení. A pak je zde skupina tří chlapců a jedné dívky (14 – 16 let), která prožívá svá dobrodružství a vyšetřování záhady, na kterou náhodně narazí. Záhadný virus zde vše jen vyšperkovává, neboť hlavním hrdinům dává nadpozemské vlastnosti, takže se skupinka spolčena prostřednictvím viru, kterým se společně nakazí, do smečky – viráti – stává zbraní hromadného útoku. Dětský příběh určený pro děti. Jelikož jsem již odrostl tomuto věku, neumím knihu z pohledu náctiletého hodnotit. Pro mne 2 hvězdy, ale knihu jsem dočetl a jak jsem psal, před x lety by se mne takto napsaná líbila, takže spíše nevhodná moje volba a tím pádem nepříliš dobře investovaný čas. Zde se asi hodnocení románu budou lišit, prostě věk a to, že má člověk cosi odžito v myslích mladších čtenářů nehraje žádnou roli. Takže se rozhodujte a vybírejte dle věku. |
| Pád | Kniha pana Simona Mawera – Pád je mou první z jeho spisovatelského zázemí. I kdyviacž se Mawer v Česku zviditelnil jinou knihou, která se naší kultury přímo dotýká (Skleněný pokoj), je jeho Pád již pátou knihou vydanou na českém trhu (2014), byť patří k těm, které napsal již před jedenácti lety (2003). Zatím mé první setkání dopadlo nadmíru dobře a přestože jeho další knihy neznám, je Pád impulzem k jejich přečtení a autora jako takového mohu doporučit. Tak mne jeho román silně oslovil a samotný autor překvapil svým zajímavým jazykem a vypravěčským umem, stejně jako svými hrátkami s jednotlivými postavami a jejich psychologií. Pád ve Vás při prvním „setkání“ může evokovat myšlenku, že ústředním motivem jsou hory a horolezectví, ale mne přišlo, že si autor s motivem pádu pohrává v celé knize, neboť hrdinové tohoto románu si během svého života projdou mnoha osobními pády. Ať je to „volný pád“ problematickými milostnými vztahy jednotlivých postav, pád vlastních morálních zásad, pád iluzí a idealizovaných představ či pád fyzický při zdolávání horských stěn. Propletenec vztahů jednotlivých hrdinů knihy jejichž, byť předvídatelný konec, se dozvíte až v závěru knihy. Knize dává na zajímavosti prolínání se dvou časových rovin a dvou generací, které si prožívají klasický milostný trojúhelník vyšperkovaný ještě o vzájemné propletení napříč oběma generacemi a časem. Je to mozaika vztahů a postupného odhalování, kterou se v celém obraze čtenář dozví až v úplném závěru knihy. Společně s hrdiny si „projdete“ válečným Londýnem, léty poválečnými, bouřlivým léty šedesátými a to vše až po současnost. Příběh prvního milostného trojúhelníku Vás zavede do Velké Británie a začíná obdobím těsně před druhou světovou válkou. Dobré kamarádky Diana a Meg se seznamují se slavným horolezcem Guyem Matthewsonem, který je okouzlí a získá. Diana horolezectví ihned propadne a s Guyem se velmi sblíží. Začínající válka však jejich vztah přetrhne a oddělí je od sebe, aby se k sobě vrátili jako jiní lidé s jinými závazky až na konci války. Osud však „předloží“ Guyemu Meg a jejich vztah se stane protipólem čisté lásky, kterou prožíval s Dianou, neboť Meg je určitě nejkontroverznější postavou celé knihy. Druhý milostný trojúhelník se odehrává o generaci dále. Diana a Meg již mají dospělé potomky a Robert (Diana) a Jamie (Meg) jsou velcí kamarádi – jakoby bratři, které v mládí spojuje láska k horám, aniž by zprvu chápali rivalitu svých matek a znali osudy jejich „společného“ muže – Guye. Žijí si své životy a prožívají své pády, vše vrcholí, když se vydají napříč Evropou do Alp se společnou přítelkyní Ruth, která své city "spravedlivě rozděluje" mezi oba dva mladé muže. A tak soci v lásce a partneři na jednom laně prožívají traumatický výstup na Eiger, který se stane v jejich vztahu osudným. Robert je stržen lavinou a přežívá jen zázrakem a bdělosti Ruth, Jamie ho opouští ve chvíli nejtěžší, aby sehnal pomoc. Tento pád zásadně nasměruje Roberta do vod klidnějšího života bez lezení, zatímco Jamie jde za svými cíli, kterými jsou hory a čím větší, tím lepší. Ruth zůstává s Jamiem, ale její mysl je zaměřena jiným směrem. Léta běží a nakonec smrt jednoho z hlavních hrdinů (kterou kniha začíná) vede jeho kamaráda k návratu ke kořenům, ke svému mládí, aby odhalil staré pravdy, které mu zatím zůstaly utajeny. Mozaika vztahů se seskládala, děj se uzavírá, vše je objasněno a skvělá psychologie postav je dotažena do smysluplného závěru. Knihu dočtete a vůbec nelitujete, že jste investovali svůj čas do jejich téměř pěti set stránek. A nakonec Vás dílko nutí k přemýšlení na vlastními pády, na svým osudem a hrátkami života. Dávám čtyři hvězdy a to jen proto, že neznám další Mawerovy knihy, ale i za hodnocení – pět hvězd bych si klidně stál. Kniha Vás přinutí k zamyšlení nad životem, tu a tam si uděláte poznámku moudra, vedle skvělé zábavy se dočkáte i poučení a nudit se při tom určitě nebudete. . . |
| Hvězdy nám nepřály | Tato kniha Johna Greena asi nemůže minout pozornost žádného čtenáře, který sleduviacje novinky a vše podstatné, co se na současném českém knižním trhu děje. John Green (1977) – 37 letý americký autor má za sebou již řadu úspěchů, již jako 28 letý získal Printzovu cenu za svou prvotinu Hledání Aljašky, současně patří k nejznámější vloggerům a to společně se svým bratrem. Hvězdy nám nepřály je jeho další knihou, která se hned po svém vydání (2012) zařadila mezi americké bestsellery a která má již své filmové zpracování, které je přijímáno taktéž velmi pozitivně. Kniha předkládá smutný příběh dvou mladých lidí, kterým osud nepřál dožít se vyššího věku. Hlavní hrdinové Gus a Hazel bojují se svojí nemocí a ve svém boji se náhodně potkávají, aby prožili navzdory svému osudu pár krásných měsíců spolu. Dá se říci, že kniha velmi útočí na city čtenářů tématem nijak novým a přesto stále dojímajícím – mladý člověk, nemoc, láska a bezvýchodná situace. Kniha však není o smrti ale o lásce, o tom, že se za pár měsíců dá prožít malá věčnost a že se dá prožít i s optimistickým pohledem a specifickým humorem. O tom, že každý z nás má svůj vesmír a jeho velikost je dána jen a jen námi. Hvězdy nám nepřály je smutný, ale krásný příběh, ve kterém se opakují mnohé pravdy prověřené samotným životem a se kterými se každý z nás dříve či později potká. A i když kniha končí tak, jak končí každý velký milostný příběh, přesto je knihou, která by měla dát sílu všem těm, kteří si myslí, že je jejich osud zlý a nemilosrdný. Pouze pod tíhou faktů si můžete uvědomit, jak jsou mnohé naše problémy a neřešitelné situace mnohdy banální, pokud proti nim postavíte touhu žít a užít si život, touhu, která nemůže být řadě lidí na této planetě naplněna. Ale i to je život ve své drsné, neuctivé a nemilosrdné podobě. Omnis cellula e cellula. Vždy si po přečtení podobného příběhu vybavím slova jedné písně mých oblíbených interpretů . . . „ . . . s večerem když člověk cítí osamělost, nemusí hned s láhví hrát si na dospělost, spočítej si hvězdy a hned se najde cesta kudy dál . . . „ |
| Paganiniho smlouva | Tak nějak zpětně se propracovávám ke všem knihám manželů Ahndorilových (Lars Kepviacler), nyní tedy jejich druhý počin Paganiniho smlouva. Určitě, čeho jsem si všiml hned, je jejich vývoj v psaní detektivních příběhů. Svědkyně ohně či Písečný muž jsou dějově mnohem propracovanější (zamotanější) a i téma jde více do krimi románu, řekl bych, že tyto další knihy jsou určitě lepším počinem. I když hlavní a ústřední postavou je opět Joona Linna, který se poprvé pracovně setkává se Sagou Bauerovou a jeho „noční můra“ je v závěru příběhu jen lehce nahozena a pro neznalce nic neznamená, děj se odvíjí spíše na pozadí politicko_krimi zápletky. Prvotní záhady v příběhu jsou záhy odhaleny, známý je brzy i motiv a pachatelé činů, v knize jde dále v ději jen o to, zdali se podaří zamezit zlu a dostihnout pachatele včas. Téma je taktéž již mnohokrát propírané a to obchodování se zbraněmi a porušováním všeho jen s cílem zisku a osobního prospěchu. Získáním nebývalých požitků se pár vyvolených rozhodne hrát hru bez ohledu na následky, které její závěry přinášejí. Autoři příběhu vše jen trochu okoření postavou hlavního hybatele stojící na druhém břehu a jeho nebývalé zvyklosti uzavírat se svými obchodními partnery nezvyklou Pagininiho smlouvu, která má netradiční průběh a zcela fatální dopad pro všechny zúčastněné. Spousta peněz = nebývalé možnosti a moc proti kterým má spravedlnost jen malou šanci. A i když se podaří odseknout draku jednu hlavu, hned se objeví dvě další, které si žádají svou „libru masa“. Nerovný a nikdy nekončící boj, který nelze vyhrát, pokud my lidé budeme ochotni vyměnit své osobní požitky a touhy za strádání a umírání těch druhých. Možná se někdy dočkáme spravedlivějšího světa, ale dnešní podmínky tomu ještě nenasvědčují . . . to je závěrečné motto knihy, ze kterého čiší tak trochu beznaděj, ale zároveň i určitá víra. Kniha, které s ohledem na další dílka autorské dvojice mohu dát jen 3 hvězdy a to jen tak tak . . . |
| Svatyně | Knihy Raymonda Khouryho (zatím jich napsal celkem šest, nepočítaje jeho díla sceviacnáristická) mne vždy zaujaly. Drží celkem vysokou laťku, ale i mezi nimi lze rozlišovat ty lepší a ty horší. V knize Svatyně autor otvírá odvěké tajemství iksíru a Úrobora – hada požírajícího svůj vlastní ocas. Tento symbol se v novodobé historii objevuje mnohokrát u nejrůznějších kultur a je mu přisuzována řada významů. Proto není problém mu přisoudit další, kolem něhož se celý děj knihy odvíjí. V knize autor používá mnoha obrazů a několik časových rovin, které mají čtenáře získat a napnout. Jejich cíleným „přepínáním“ v okamžiku největšího napětí Vás nutí číst knihu dál a dále, i když samotný děj až tak dynamický není, ale postupně se posouvá vpřed, aby se jednotlivé nitky děje setkaly ve finále příběhu a objasnily všechny naznačené roviny. Hned na úvod jste v taženi do akce a jedné časové roviny, vzápětí je navozena druhá a třetí situace, vždy v jiném čase – všechny Vám mají představit hlavní aktéry knihy a ono Tajemství, které se vine celou knihou. O co se jedná sice zkušený čtenář velmi rychle odhalí a tak jen čeká, jak si autor poradí s logickým vyústěním celého příběhu, které je nakonec celkem velmi prosté a přirozené. Převážná část knihy je ale spíše cílenou akcí, kdy se několik stran snaží získat jedno a totéž a boj o tuto relikvii se stává ústředním dějem knihy. Jen jakoby okrajově je naznačena důležitost a smysl tohoto konání a jeho význam a trochu rozvedena myšlenka následků, kdyby opravdu nastalo to, co se naznačuje. A tak se na mnoha stránkách prodíráte uličkami Bejrútu, Bagdádu, hraničními oblastmi Turecka a Iránu, kdy jedni utíkají před druhými, vše je okořeněno střelbou, honičkami v autech i mnoha mrtvými a postupně odhalujete tajemství i osobní motivy jednotlivých postav a jejich vzájemné propojení v čase přítomném i minulém. Najdete zde kladné i záporné hrdiny, krásnou ženu a historický odkaz, v jehož sílu věří všichni zúčastnění. Obracíte stránku za stránkou a postupně se dostáváte k rozuzlení příběhu, které je ale nakonec přirozené, jak život sám. Tím se autor šikovně vyvléká ze zodpovědnosti rozumně obhájit možnost a reálnost celého příběhu. A při závěrečném finále ti, kteří mají od Khouryho načteno, poznávají, že podobný závěr není vlastní jen této knize, což trochu zamrzí. Svatyně má sice trochu tajemný název, ale více než o tajemno jde o odvěkou touhu lidstva po jednom a tomtéž. Je to především akční kniha, která se dobře čte, a určitě přinese potěšení všem, kteří se v podobných dobrodružných příbězích vyžívají. Téma a zápletka je dostatečně tajemná, i když svojí náplní se jedná o tematiku, která již trochu čpí vykrádáním sebe sama či jiných podobně píšících autorů. Průměrné dílko vhodné na dovolenkové lenošení, u mne tři hvězdičky. |
| Tajemství | Knihy skotského lékaře, vědce a mikrobiologa pana Kena McClureho mám rád, to jseviacm zde uváděl již při jiných recenzích na jeho knihy. Autor jich napsal již celou řadu a podstatná část byla vydána i v češtině. Vedle samostatných románů je zde i série deseti knih s hlavním hrdinou Stevenem Dunbarem, působícím ve státní organizaci Sci-Med jako hlavní vyšetřovatel. Právě tento vyšetřovatel VLI se objevuje v knihách, které vyšly v horizontu 2 – 3 let zpětně a patří k novinkám. Nejinak je tomu i u poslední autorovy knihy (2014) – Tajemství. McClure ve svých knihách nepředkládá až tak komplikované zápletky, vždy se však děj odehrává a řeší závažné celospolečenské problémy nezřídka související s bezpečností států, se zdravotními programy a nejrůznějšími biologickými hrozbami. Témata jeho románů jsou ale dost podobná, proto Vám mohou mnohdy splývat. Tu se jedná o zmutovaný vir, tu o nákazu z masa či geneticky upravované potraviny a podobně. Za vším vždy stojí touha po moci, zisku či jen získání výhody z hrozby silou, za kterými stojí nejvyšší představitelé jednotlivých vlád ať legálně či nelegálně. Autor se ve svých knihách snaží upozorňovat na tyto problémy a odhalovat mnohdy složité pozadí jednotlivých kauz. Hlavní hrdinové se pohybují v lékařském prostředí, výzkumných laboratořích či přímo v terénu. Jejich snažení a odhalování je v řadě případů z důvodu státního zájmu „zametáno pod koberec“. Svými knihami se tedy pan McClure snaží alespoň na řadu problémů upozornit širokou veřejnost a v jeho knihách se objevují problémy zcela v souladu se současností. V poslední době se taky do jeho knih vkrádají reálie skutečné, které společně s fiktivní linkou příběhů vytvářejí velmi reálné prostředí a knihy jsou tak vskutku uvěřitelné. Spojení věcí, o kterých si čtete na zpravodajských serverech s myšlenkou a fiktivním příběhem ve Vás vyvolávají velmi silný pocit, že tak se to mohlo stát či se dokonce tak děje. Tím jsou knihy přitažlivé a strašidelné zároveň. Také děj knihy Tajemství má nemalé téma a to „moloch“ tzv. vymýcených nemocí (obrna, mor, černý kašel, tuberkulóza a další), kdy preventivní program dlouhodobého přeočkování celých populací vedl k tomu, že tyto nemoci zcela vymizely, alespoň v části civilizovaného světa. Proti nim staví nová témata jako jsou např. únavový syndrom, roztroušená skleróza a další, o jejichž původu se stále moc neví. Děj knihy Tajemství není tentokrát až tak propracován, Steven Dunbar se dostává k materiálu výbušné povahy zcela náhodou. Při snaze vyšetřit záhadné úmrtí své bývalé kolegyně a kamarádky naráží na tajemství, které je přístupné jen nejvyšším představitelům nejmocnějších zemí. Postupně se rozkrývá silné téma biologických zbraní, které nenechává v klidu nikoho. Snad nejhrůznější představa je biologická válka, kdy samotná příroda patřičně přeměněná se stává silou větší všech jiných, proto se neustále hledají cesty, jak nepřítele oslabit biologickou cestou, ale přitom minimalizovat riziko vlastní nákazy. Ve své knize jednu takovou cestu pan McClure odhaluje a při jejím čtení Vám po těle moc příjemně nebude, obzvláště, patříte-li ke generaci, které se povinné přeočkování v dětském věku nevyhnulo. Možná si to nikdo z nás neuvědomuje, ale v našich tělesných schránkách přežívají mnohé viry desítky let a čekají na svou příležitost. A zatímco proti bakteriím již máme obranu, viry zůstávají zcela v „rukou“ našeho imunitního systému. Jak využít této skutečnosti Vám autor zcela reálně předvede, brrr, nedobrá představa i když je údajně jen fikcí. Ale jestliže to napadlo autora, určitě to napadlo i mnohé jiné . . . jen je otázka, zdali je to technicky proveditelné. A o co se jedná, čtěte. Určitě zajímavě strávený čas. Kniha je čtivá a pokud jste od pana McClureho zatím mnoho nepřečetli, určitě Vás zaujme i svým tématem. Je to autorův standard – hodnotím na 55 %, a přidávám 10 % za společenskou naléhavost na tyto problémy upozorňovat. Tedy 3,5 hvězdy, nakonec dávám 3, i když kniha a její příběh je lepší průměr a určitě se nudit nebudete, jde jen o to, zdali Vás podobná tematika knih zajímá . . . |
| Konec vosí sezóny | Denise Mina a Konec vosí sezony – můj první kontakt s autorkou, první kniha. Nemviacohly mne minou recenze a doporučení, skutečnost, že se kniha překládá, prodává a má již i svoji audio podobu mne dost naplňovalo velkým očekáváním. A to byla první chyba. Přílišná očekávání staví román do pozice předem složité, vaše optika je pokroucena ještě dříve, než knihu otevřete. Kniha je zajímavou detektivkou, psychologickým románem a číst ji bez všech těch předchozích marketingových upoutávek, bral bych ji jako slušný počin z trochu jiného regionu a pohledem pro změnu autorky - ženy. Takto mohu napsat, že kniha úplně nenaplnila mé očekávání. Nedá se říci, že by zklamala, ale prostě pokud čtete největší pecky současné psycho - kriminální tvorby dnes především severských autorů, zůstává dle mého názoru román trochu za těmito dílky, možná právě pro svoji všední realitu dne. Jedná se o krimi příběh z anglicko – skotského prostředí, který zdaleka nemá žádné složité a vyfabulované zápletky a tajnosnubné pozadí, příběh ale tím více odpovídá skutečnosti. Reálné průmyslové prostředí zpustošené hospodářskou recesí, vícevrstvá společnost a především sonda do lidského chování a vůbec současné společnosti a myšlení mladých lidí příběh plně odhaluje a je to odhalení dost nepovzbudivé. Hned zkraje znáte oběť i její vrahy, zde nikdo nemůže říci, že vraha tušil v první třetině knihy, toho totiž čtenář „dostává hned v první kapitole na stříbrném podnose“, motiv se vám doodhalí mnohem později, ale o samotný akt vraždy tu až tak nejde. Ta je jen vyústěním příběhu o lidské sobeckosti a společenskému systému a vývoji, který jen odráží realitu dneška se všemi těmi rozvírajícími se nůžkami mezi chtěním, možnostmi, bohatstvím a mocí, mezi tím co chcete a co můžete, co Vám vaše ekonomická situace a společenské postavení dovolí. Zástupce policie zde nepředstavuje žádný vlk samotář, drsný detektiv, ale žena, k tomu navíc žena v pokročilém stupni těhotenství – Alex Morrowová – detektiv seržant, která žije svůj vlastní traumatický život a musí se vyrovnávat se ztrátou dítěte, partnerskými rozchody či nelichotivou kriminální historií svého bratra a jeho syna. Autorka doodhaluje nelichotivé policejní praktiky především směrem k chudším dělnickým komunitám, mocenský boj v samotném policejním sboru a pak zvrácené nastavení hodnot a priorit u tzv. vyšší třídy. To vše z knihy čiší a působí na čtenáře mnohem více, než samotný kriminální akt vraždy, jehož vyšetřování se vine jako nosná nit kolem celého dalšího příběhu a rozkrývá až děsivé myšlení mnohých aktérů, které je pokřivené dnešním vývojem a děním světa a se zcela zvrácenými stupnicemi hodnot lidského žití. Samotný motiv vraždy, způsob jejího provedení a okolnosti, které k vraždě vedly – to jsou témata k hlubšímu zamyšlení na tím, kam současná lidská komunita západního světa spěje a jak se za pár desítek let spousta věcí změnila . . . Konec vosí sezony u mne zůstal trochu za očekáváním, ale jeho přečtení přesto stojí za to, slušné tři hvězdy a kniha se bude určitě líbit všem těm, kteří nejsou jen vyznavači akce na druhou, drsného násilí, desítek vražd a nekonečných přestřelek. Sonda do současnosti odrážející současný způsob života a nové nahlížení na hodnoty žití, které dříve byly nedotknutelné . . . |
| Terapie | Musím říci, že dle mého názoru představuje Jonathan Kellerman absolutní špičku mviacezi autory psychologických trillerů. Tak, jak si vybudovala svou pověst severská dílka detektivního žánru, je Kellerman jedničkou právě v oblasti detektivní literatury se specializací na psychologii pachatele a jeho chování. V jeho knížkách vystupují hned dva hlavní hrdinové – detektiv Milo Sturgis a jeho velmi blízký přítel psycholog Alex Deleware. Knihy na mne působí více reálně a ze života, lépe, než mnohdy již až příliš překombinované příběhy pana Nesba, Olsena a dalších. Každopádně je to trochu jiné čtení, ale opět s visačkou vysoké kvality. Oba dva hlavní hrdinové se v knihách, které již překročily polovinu druhé desítky, časově vyvíjejí, prožívají své životní výhry i prohry, ale v každém z románů řeší zapeklité příběhy, které mají kořeny ukryté hluboko v lidským myslích a jednotlivých lidských osudech. Terapie je dalším příběhem, kde se hned zkraje oba dva aktéři dostávají do akce. Vražda dvou mladých lidí se ze začátku jeví jako dílo psychopata, který se mstí za svůj handicap, později se však ukazuje, že vše má úplně jiný podtext. S postupně probíhajícím vyšetřováním se rozkrývá minulost a objevují pravdy, které se na povrchu jeví ve zcela jiném světě. A jak již to bývá, za pozadím vraždy se sexuálním podtextem se nakonec skrývají velké peníze, vliv a moc a zneužívání státních grantů v soukromý prospěch. Autor zde apeluje na téma, které není neznámé ani čtenářům u nás, vždyť zneužívání nejrůznějších dotací u nás konkrétně z EU, to je téma stále živé. Terapie Vás ze začátku rychle vtáhne do děje a rozběhne všechny nitky vyšetřování, v půlce knihy se ale děj trochu zasekne a chvílemi Vás nutí určité pasáže přeskakovat, závěr je již jen logickým vyústěním všech faktů, ale nic překvapivého a dechberoucího se již neuděje. Kniha patří ke slušným počinům, má blížeji k reálnému životu, tím pádem se v dnešním světě překombinovaných detektivních témat stává maličko méně atraktivní, neb v tomto srovnání patří jen k průměrným. Odmyslíme-li si ale ony detektivní pecky, je to stále slušné čtení za lepší tři hvězdičky. A pokud máte rádi psychologické podtexty detektivních příběhů, je to kniha, která Vás určitě osloví . . . |
| Finanční plánování a likvidita | Odborná publikace Martina Landy je počinem vydavatelství Computer Press a spadá viacdo kategorie ekonomických knih. Je napsána přehledně a srozumitelně pro odbornou veřejnost a ikdyž se četba široké veřejnosti nezakazuje, je určena především pro všechny, kteří ve své práci používají termínů jako je pracovní kapitál, cash flow, finanční strategie, finanční či operativní plánování a především vše ve vazbě k pojmu likvidita. Každý podnik či výdělečná organizace je „stroj na peníze“ a peníze v knize představují ústřední téma. Čtenář se dozvídá hned v úvodu, jak určit, zda podnik má či nemá dostatek peněz – neboli zda je či není likvidní. S touto souvislostí autor dále v navazujících kapitolách důsledně odkrývá všechny hlavní souvislosti podnikových peněžních toků. Likvidita podniku a to současná i budoucí totiž není věcí náhody, ale výsledkem důsledného finančního plánování. Myslím si, že je to v celku dobře napsaná kniha, která se vyhýbá přílišnému teoretizování a klade spíše důraz na praxi, praktické příklady zde najdete a vinou se celou publikací. Dílko jistě není určeno všem, ale ti, kteří mají potřebu se v dané oblasti sebe vzdělat popř. doplnit si své odborné poznatky a znalosti jejím přečtením určitě času s knihou stráveným nebudou litovat. |
| Folkaři - Báječní muži s kytarou, kteří psali dějiny | Vladimír Vlasák (1958 – 2013), autor knihy Folkaři, byl především významný hudebviacní publicista, kritik, novinář, který dlouhých 25 let psal profesionálně o muzice, muzikantech a problematice kolem hudby a to nejen folkové ale o hudbě, která vytváří dnešní hudební kulturu, která se poslouchá. Napsal stovky článků, recenzí a mimo jiné i knih, Folkaři – to je jen jedna z mnoha. I když kniha vznikla v roce 2008, předmětem jejího zájmu jsou léta především předrevoluční – tedy do roku 1990, což je jistě škoda, neb je tomu přeci již 24 let, za které vyrostla a dozrála celá nová generace písničkářů – folkařů v době, kdy se kormidla otočila jiným směrem. Přesto je kniha zajímavá především pro mladší generaci, která z uvedených jmen většinu nezná, stejně tak jako mnoho reálií té doby. A to je taky její hlavní cíl, seřadit, pospat a doložit vše pro generace příští. Ve dvanácti kapitolách autor mapuje období let 1960 – 1989 a odborně Vás provede údobím vzniku folkové scény, písničkářů, představí a přiblíží počátky celé řady autorů a hudebníků, z nichž převážná většina hraje, skládá a koncertuje dodnes, byť již v důchodcovském věku. Seznámí čtenáře s Portou, Klubem na Petynce, významnými hudebními festivaly, setkáte se se jmény Hutka, Kryl, Třešňák, Merta, Voňková, Nos, Dobeš, Nohavica, Daněk, Křesťan, Lohonka, Holušová, Janoušek, Tichota, Plíhal, Redl, Streichl a dalšími . . . Kniha obsahuje řadu faktů, dat a věcí, které mapuje a zanechává tak svědectví pro další generace, které nemohou říci . . . to si pamatuji, tam jsem byl, toho znám. Především je to ale popis jednoho hudebního fenoménu, který skrze hudbu a text bojoval se státní mocí, STB, systémem a vším tím, co jsme my starší prožívali na vlastní kůži. Je jen škoda, že pan Vlasák již nemohl napsat pokračování a přenést se až do dnešních dnů. Texty se změnily, nálada ve společnosti je jiná, ale témata pro folkové interprety zůstala stále otevřená a stejně aktuální (jen vzpomeňte na Klusovo Pane Bože za co atd.). Lze jen dodat trochu s nostalgií, že z fenoménu let 60., 70. a 80. se stal dnes maložánr, kterému se v mediích dává prostoru jen sporadicky. Čeští Folkaři jsou stále pevnou součástí hudební kultury především v letech totality, své umí ale říci i dnes, jen těch uší ochotných naslouchat je již podstatně méně . . . |
| Zkorumpovaná farmacie | Tato knížka pan Goldacreho patří v těchto dnech (05/2014) k těm nejvyhledávanějšviacím a nejžádanějším, jako by čtenáři za titulem hledali skandální odhalení nějakého tajného spiknutí. V podstatě ale kniha jen doodhaluje a dokumentuje staré známé pravdy, které lze shrnout do několika postulátů – farmaceutický průmysl je obrovský byznys, ať již na poli jakékoli skupiny léků předepisovaných na recept a nebo „léků“ nabízených volně k prodeji. Hledají se a zkoumají nejrůznější kombinace léčivých látek na cokoli, do výzkumu, který je neskutečně dlouhý a tím pádem drahý více a více investují průmyslové soukromé společnosti a ti si přejí jen pozitivní výsledky – a zisk z těchto projektů za každou cenu. A jak toho dosáhnout? Předně nepublikovat data, která jsou ve výzkumu negativní a publikovat jen to, „co vyšlo“. Nelžou, ale zároveň statisticky výsledky naprosto pokřivují a ohýbají ve svůj prospěch. Tím, že informace pravdivě nepředkládají uvádějí v omyl své lékaře a ti pak své pacienty. To vám autor odhalí hned v úvodní kapitole. Každý vyvinutý a schválený lék do prodeje je třeba „vytěžit“ i kdyby se na potíže, které lék řeší, našel jiný lék a třeba výrazně levnější a účinnější (ten je naopak třeba utlumit a odložit, dokud se nevytěží jeho předchůdce). Je zde obrovský konkurenční boj o trh, do kterého jsou vtahováni lékaři, lékařský personál, managementy nemocnic, neboť ti všichni rozhodují, jaký lék bude používán, nakupován, předepisován a tím pádem na trhu zvítězí a přinese svému tvůrci nebývalý zisk. A pak generika – druhá vlna neméně důležitá. Tlak na peníze je tak obrovský, že se potlačují všechna negativa léků a především vedlejších účinků a za područí je zde brán pacient, který se vlastně nemůže bránit. Máme léky na všechno, ale 60% z nich nepotřebujeme, stačilo by jen trochu změnit životní styl, otevřít se přírodě a odstranit všechny příčiny stavu, který lze označit jako zdravotní problém. To vše pan Goldacreho ve své knize popisuje se znalostí věci a již název jednotlivých kapitol Vás orientuje, o čem kniha je – Chybějící data; Kde se berou nové léky?; Regulace léčiv; Podivné výzkumy; Marketing. Je otázkou, zdali knihu "číst či nečíst". Ozřejmění problematiky téměř všem čtenářům jistě „otevře oči“, na druhou stranu je lepší jisté věci nevědět, neb Vás jinak bude hrůza jímat z každého dalšího lékařského předpisu, zastonání a, Bůh chraň, hospitalizaci v nemocnici. Autor na řadě příkladů ukazuje pravdivost svých slov a nebo minimálně zpochybnění opaku. Kniha je četbou výživnou, ale i náročnou - nějaký bulvární styl a přístup nečekejte. Spousta faktů, příkladů, náznaků a úvah, prostě spíše odborný a seriózní popis stavu, proto si na četbu vymezte spíše dopolední hodiny, nejedná se o žádný jednoduchý textík, ale publikaci, která na 320 stranách odhaluje mnohé . . . Jak jsem psal v úvodu, farmaceutický průmysl je obrovský byznys, ale ruku na srdce, téměř 45% volně prodejných léků ze všech vyrobených, který tento byznys představuje může fungovat jen díky nám, klientům – pacientům, kteří utrácíme více a více za věci, které zpravidla nepotřebujeme. Stačí jen dbát na správný životní styl, trochu zapátrat v minulosti a odkazech našich předků a najednou zjistíte, že příroda vynalezla léky na vše mnohem dříve, než průmyslová lobby, která ji jen kopíruje tu lépe, tu hůřeji. A rada na závěr? Své zdraví si dneska musí uhlídat každý sám, dobrým přístupem, dostatečnou informovaností, jistě je dobré znát genealogii svého rodu a to z pohledu zdravotních problémů, vrozených dispozic a něco s tím dělat. Prevence je totiž lepší lékař, než stohy zázračných pilulek. A pak omezit ty tuny nejrůznějších preparátů na všechno bolavé od těla či duše . . . |
| Andaluský přítel | Prvotina pana Söderberga zaujala v roce 2011 odbornou veřejnost včetně filmovýchviac společností, u nás vyšla v roce 2012 s nálepkou další skvělé severské krimi s tím, že Andaluský přítel je prvním dílem trilogie, která bude jistě čtenáři dávkována přesně v těch správných rozestupech. Na úvod je třeba říct, že kniha ale není pokračovatelem klasického detektivního thrilleru, ale spadá obecně pod žánr mystery. Nenajdete v ní sériového psychopatického vraha ani „detektiva samotáře“ typu Harryho Boshe, Harryho Holea či Carla Mörcka, tak jak je známe z posledních hitů detektivního žánru. Samotná policie a její představitelé v knize sehrávají spíše negativní roli těch, kterým je dovoleno pod rouškou zákona a moci vše . . . Nečekejte ani nijak obzvlášť vyfabulované zápletky se spoustou náznaků a falešných stop vedoucí čtenáře k úvahám, kdo je kdo a kam se to všechno bude ubírat. Přestože kniha dává hned na úvod jasné mantinely, čtenář není okraden o akci a řadu dramatických situací, jednou z nich kniha vlastně začíná . . . Hlavní hrdinka, Sophie Brinkgmannová, krásná a inteligentní žena mezi 30 – 40 lety, vdova a matka patnáctiletého syna, se zcela náhodně dostává z titulu svého povolání (sestra v nemocnici) do soukolí několika mlýnských kamenů, které zde symbolizuje organizovaný zločin a jeho představitelé v podobě dvou znesvářených rodin bojujících o moc ve stejném evropském teritoriu. „Předmět podnikání“ obou rodin je stejný – distribuce drog, praní špinavých peněz, nelegální obchody s akciemi a informacemi obecně (kdy vydíráním klíčových postav předních firem či celebrit vědí více a dříve, než ostatní investoři), prodej zbraní. Je zřejmé, že při této formě podnikání je na pořadu dne mnoho akce, násilí, mučení a zabíjení s cílem dosáhnout požadovaného a to zcela bez zábran a výčitek. Autor Vás detailně provede historií obou rodin, jejich představitelů a zakladatelů i toho, jak se dostaly do sváru, který od začátku knihy představuje hlavní dějovou linku. Vše „opepří“ další postavou malého obchodníčka se zbraněmi, který se při svém kšeftu dostane taktéž do soukolí děje, shodou okolností se jedná o člověka s užší vazbou k samotné hrdince. A policii – tu zde reprezentuje zcela nezávislá skupina – která má naprosto volnou ruku ve svém sledování a konání s heslem – na hrubý pytel hrubá záplata. Používá stejných metod jako její rivalové ze světa organizovaného zločinu s cílem – výsledky budou – na právo kašleme. Když se pak jeden z členů sledovacího komanda „utrhne z řetězu“ dají se události ještě více do pohybu a vy nevíte, komu vlastně máte „fandit“. Sophie a její syn se tak stávají ústředními postavami, nástrojem vydírání, obětmi - prostě těmi, přes které lze dosáhnout svých cílů a přinutit druhou stranu k dohodě či ke kroku, který chce protistrana vyvolat. A strany zde nejsou dvě, ale hned čtyři. Obě znesvářené rodiny, policie a Jens – onen obchodníček se zbraněmi. Má Sophie vůbec šanci z této války uniknout? Dostala se do ní nezaviněně, když si ji oblíbil jeden z vůdců znesvářených rodů – Andaluský přítel – a tak se stala slabým článkem, přes který je možno dobrat se k výsledků – alespoň tak si to vyhodnocují protistrany. Rozbíhá se děj, kde víte kdo je kdo, kdo tahá za nitky, kdo chodí do akce, jaký cíl je sledován a vy jste součástí toho všeho s tím, že kromě Sophie nevíte komu vlastně držet palce. Kniha má 510 stran a to je jen první díl trilogie, proto Vám mohou jisté pasáže připadat zdlouhavé a příliš popisné až nudné, ale je to asi třeba pro díly další. Výsledkem je to, že se děj dopředu moc neposouvá ani na 300 straně románu a zápletky lze charakterizovat – všichni proti všem, jednou se spojím s tím a podruhé s tamtím. Interní dohody mezi „gorilami – zabijáky“ všech stran jsou na denním pořádku, tu bojují společně, v zápětí proti sobě. Spousty postav a postraních zájmů ale cíl stále stejný – ovládnout trh a protistranu zlikvidovat a nebo přinutit ke spolupráci v područí. Od prvotiny nikdy nevíte co čekat, předchozí zkušenost s autorem a jeho dílem chybí. Reklama mne nasměrovala trochu jinam, než kam se kniha ubírá, v tomto ohledu mne kniha trochu sklamala. Ale pokud se oprostíte od očekávání, jedná se o dobré, nadprůměrné čtení, u mne na 3,5 hvězdy. Jelikož lze očekávat pokračování, zůstanu při zemi a dávám hodnocení 60% (tři hvězdičky) ale plně zasloužené. Andaluský přítel je novodobý pohled do světa organizovaného zločinu s jeho inovacemi a technologiemi, kde zůstávají stejná jen „pravidla boje o moc“ . . . ta se totiž léty téměř nemění. |
| Rebel | Kniha je osobní zpověďí profesionálního fotbalisty Tomáše Řepky, který se v minuviaclosti stal mnohokrát terčem medií pro svojí kontroverzní a výbušnou povahu, jenž ventiloval jak na hřišti, tak mimo něj. Vyprávění zpracoval a literárně zaznamenal pan Karel Felt. Na hřišti to byl především tvrdý a nekompromisní obránce, velebovaný fanoušky a stranou, za kterou hrál a naopak tvrdě kritizovaný ostatními protihráči či fanoušky jiných klubů. Svou tvrdost si nenechal vzít a do protihráčů „zajížděl“ vždy na hranici pravidel. Patřil k hráčům s největším počtem žlutých a červených karet u nás, své chování nezměnil ani ve svém zahraničním angažmá. Mnohdy zcela zbytečně oslabil svůj klub a sebral tak naději na lepší výsledek v daném zápase. Tomáš Řepka patřil ke sportovcům, kteří byli vždy dostatečně vidět a slyšet. Jak sám Tomáš připouští, hlavním důvodem je jeho povahový rys – říkat věci na plno – bez diplomatických úhybných manévrů, říkat je otevřeně padni komu padni a pak jeho sklon se nechat mnohdy zbytečně vyprovokovat. O celé řadě jeho počinů, průserů a momentů v kariéře se v knize dočtete z úhlu pohledu samotného aktéra, dozvíte se řadu zákulisních doplňujících informací, nahlédnete pod pokličku profesionálního života vrcholového fotbalisty a to jak v českých tak zahraničních klubech. Dočtete se o praktikách, o který se na veřejnosti moc neví, srovnání života v českém či zahraničním angažmá. Kniha má spousty zajímavých fotografií, je rozdělena do kapitol a logických celků a po jejím přečtení získáte ucelenější obrázek o postavě a životě Tomáše Řepky. Dílko je doplněno o statistiky, kapitoly s událostmi v jednotlivých klubech, popisování vztahu Tomáše k řadě spoluhráčů, funkcionářům či rozhodčím. Speciálními kapitolami je česká reprezentace a Tomášovo působení v ní či Tomášovi záliby v ženách a krásných autech včetně změny partnerky po dlouhé řadě let manželského života. Jazyk knihy je lidový a autentický, kniha má spoustu fotek a faktografických údajů. Je zpověďí fotbalisty, který to u médií a především bulváru neměl jednoduché a touto knihou chce vše uvést tak trochu na pravou míru . . . Kniha není nijak vyjímečná, ale určitě svým obsahem přispívá k dojasnění o chování a charakteru jedné z českých ikon fotbalového světa devadesátých let a období první dekády nového tisíciletí. V těchto dnech (03/2014) vychází její pokračování – Rebel - Neuhnu, které má hlouběji jít do Tomášova soukromí i do informací, které je lépe nevědět a znát . . . Do jaké míry je kniha autentická si musí každý posoudit již sám, vše má vždy dva úhly pohledu, dle mne je Tomáš samorost, který si za většinu věcí může sám, ale byl uznávaný a vydělal peníze o kterých se většině z nás ani nezdá, takže . . . |
| Aristokratka ve varu | Pokud od druhého dílu knihy Poslední aristokratka, který se honosí názvem Aristoviackratka ve varu, očekáváte nějaké dramatické dějové změny, časový vývoj či výraznější nový nápad, tak se nedočkáte . . . Druhé pokračování vlastně zcela kontinuálně navazuje v popisování situací knihy první a to i v přesně pokračující časové linii, kdy jsou jednotlivé události uváděny datem dne, kdy je hrdinové prožili. V podstatě je zcela jasné, že text vznikl jako jedna ucelená kniha, kterou vydavatel marketingově rozdělil na několik dílů a tím došlo k pomyslnému „škubání“ čtenáře samotného, to pokud si knihu zakoupil. Proč vydávat jeden román o 380 stranách, když lze vydat knížečku formátu A5 o 118 stránkách ve třech (čtyřech atd.) dílech. Výhodou je, že ji přečtete jako ranní noviny, a tak Vás časově nijak moc její četba nezatíží a výdělek z prodeje tří knih – ten je jistě zajímavější prodeje jen jedné knihy. Ale to je již jiná stránka věci. Druhý díl začíná 26.03. a končí 18.06. nového roku, takže nás ve třetím díle čeká nejspíše parné léto s melancholií podzimního a zimního bilancování prvního roku života na Kostce v novém složení. Opět prožíváte s rodinou a osazenstvem zámku řadu situací od opravy sekačky, realizaci zámecké svatby, která se zvrhne přesně kopírující inteligenční křivku svatebních hostů, přes setkání české šlechty v Karlových Varech až po návštěvu zámku zbohatlým Čechem, kterému ke štěstí chybí jen šlechtický titul a tradiční rodová linie, to jediné, co si za své peníze nemůže koupit. Kniha končí nájezdem školních výletů, které deklarují jen to, jak je učitelské povolání jedním z těch nejobtížnějších, neb novodobí potomci českého národa vracejí přesně to, co do nich jejich zaneprázdnění rodiče a zkorumpovaná společnost vložila - to jest minimum. A opět to zcela reálně odráží situaci, která dneska školním lavicím a nejen jim vládne. Olin a Laďa se stahují do pozadí, paní Tichá konzumuje ořechovku po galonech a roztápí tuny sádla a tápe u výrazů tofu a kumys, pan Spok si opět nasadil síťku a topí ve skleníku, Bendova dcera Deniska je stále stejně blbá, matka Vivien tápající, jen otec Hrabě František Kostka se plně ujal vlády nad nejrůznějšími způsoby utrženými penězi - od vstupného počínaje, přes prodej reklamních kravin, až po zkasírování majetného představitele novodobé české oligarchie, kterému ke štěstí chybí jen hraběcí titul - a které schraňuje s pečlivostí Harpagona, k němuž se blíží i povahově. I jeho jízda na koni se nijak nevylepšila, ale naopak mu přináší stále stejné modřiny po celém těle a jakékoliv finanční vydání v něm probouzí pocity šílenství, třes a horečku, kterou zmírní jen neočekávaný příjem . . . Milada se neustále snaží ve vymýšlení a realizaci početných "lákadel", jak Kostku zviditelnit. A zde nezůstává ani bulvár stranou – ber kde ber, jen když platí. A taky výrazy všech aktérů v jejich mluvě trochu zhrubly, snaha tuto skutečnost alespoň trochu eliminovat, vzala za své hned zkraje . . . Vtipný zde zůstává již jen kastelán Josef, jehož trefné poznámky vždy tnou do živého a pak vypravěčka příběhu Marie III, která stále ještě tápe ve výrazech jako – nepokoušejte se nás ochcat, stahovat krupon, spadl na dikobraze, lobotomie, vzala kramle, chromá lemra, prďoch, rozdojit kozla, či výraz superochcávka – ale jinak se již stala málem celebritou zásluhou reklamních triček či bulvární sebevraždou, kterou maskuje rodina její neúčast na setkání české šlechty. Aristokratka ve varu je určitě slabším druhým dílem, především z toho důvodu, že v tom prvním se tak s celou povedou rodinou Kostků i reáliemi místa seznamujeme a děj má trochu spád, v pokračování vše běží v nastaveném stylu, který vedle opakujících se replik moc nového nenabízí. Opět vcelku milé a nenáročné čtení, které ale může již náročnějšího čtenáře přece jen trochu nudit, přesto jistě pobaví a chvílemi se Vám může dostat i poučení, když autor tak trochu nastavuje zrcadlo všem těm situacím, které jistě nejsou pouhou fantazií, ale odrazem skutečného dění na takovém běžném českém zámku, od zpocených cyklistů až po školní výletové šílenství v květnu a počátkem června . . . Kniha ale není rozsáhlá, takže než si uvědomíte kdesi cosi je konec druhého dílu, tak snad ten třetí bude malinko vyvedenější. |
| Nejlepší americké detektivní povídky 4 | Tato kniha je již několikanásobným ročním pokračováním, které spojuje několik faviacktorů. Jedná se vždy o žánr povídky, autorem musí být Američan, povídka nesměla být před tím nikde publikována a její autor ji k posouzení musel zaslat daný rok, aby se mohla zúčastnit výběru a případnému zařazení do Výběru o nejlepší americké povídky příslušného roku. V celku jednoduché a proto se každým rokem schází „na stole“ hodnotitelské komise záplava dílek, které jsou přečteny a popř. postoupeny do dalšího kola, které ve svém závěru představuje okolo 50 závěrečných povídek, které zaujaly nejvíce. Otto Penzler pak každým rokem osloví nějakého proslulého spisovatele, který v roli hostujícího editora provede konečný výběr zhruba dvaceti těch nejlepších a ty jsou vydány do ročního přehledu, v roce 2009 se tak stalo již po čtrnácté. Pro tento výběr – pocházející z roku 2009 – se tímto editorem stal Lee Child – spisovatel z prvního místa žebříčků bestsellerů a zařadil se tak k řadě předchozích, neméně známých externích editorů jako např. Robert B. Parker, Sue Graftonová, Ed McBain, Donald E. Westlake, Lawrence Blok, James Ellroy, Michael Conelly, Nelson DeMile, Jeffery Deaver a řada dalších. Přeloženy do češtiny nebyly zdaleka všechny ročníky, tento český počin s označením čtyři jasně dokladuje, že se jedná jen o menší část výběrů, část věnovanou roku 2009. V knize narazíte nejen na dvacet těch nejlepších povídek daného roku, z nichž každá je tak trochu jiná, záslužným se jeví i uvedení závěrečných medailonů autorů uveřejněných povídek, které Vám tak dávají tipy na přední současné americké literáty žánru. A to žánru „mystery“. A na závěr si pro milovníky detektivek „neodpustím“ malou informační exkurzi. Žánr „mystery“ je velmi široký a spadá do něj jakýkoli příběh, v němž je zločin (obvykle vražda) nebo hrozba zločinu (vytvářející napětí) hlavním motivem zápletky nebo tématu. Detektivní povídky jsou pak jedním z podžánrů, řadí se vedle krimi (často vyprávěné z pohledu zločince), literatury napětí (kde hrozí katastrofa způsobená člověkem) a špionáže (zločiny proti státu, které mají potencionálně více obětí než jediná vražda). Dále existují takové podžánry, jako popisy policejní práce, historické detektivky, humorné detektivky, záhady, příběhy o soukromých detektivech, povídky „noir“ atd. Dnes již téměř nikdo nepíše vybroušené příběhy o logickém úsudku, nalézání skrytých vodítek a dedukcí, k nimž geniální detektivové dospějí, to vše je z valné části již „ztracené umění“. Většina současných detektivních povídek se spoléhá na náhodu, štěstí, přiznání nebo záblesky jasnozřivosti detektiva, který si na detektivní práci zpravidla vyhradí volný čas mimo své hlavní aktivity. Žánr mystery se dnes věnuje otázkám typu „proč to udělal“, a již ne tolik „jak to udělal“ nebo „kdo to udělal“. Proto je většina povídek založena na psychologickém pozorování, ať již ze strany detektiva, čtenáře nebo hrdiny. Taktéž se dnes zcela smazává hranice mezi žánrem mystery a literární beletrií. A takto „vyzbrojeni“ se můžete vrhnout do čtení tohoto výběru, který je věnován povídkám žánru mystery (detektivkám či krimi). Myslím, že autoři výběru v celku uspěli. Kniha Vás určitě pobaví a zaujme, stačí jen patřit mezi ty, kteří dílka spadající do mystery čtou rádi a útvar povídky jim nevadí, ba naopak ji vítají jako kratší literární počin, než celá samostatná kniha. Dvacet pokusů ve kterém si můžete vyzkoušet i svůj úsudek a posoudit platnost výše napsaného. Já jsem to udělal a hodnotím 4 hvězdami. |
| V mistrově stínu | V mistrově stínu a neb povídky Edgara Allana Poea – tak zní celý název knihy, ktviacerý editoval Michael Connelly a která se – neprávem – objevila v knihografii pana Connellyho, neb pan Connelly se v ní autorsky nijak neprojevuje. Kniha je vzdaný hold mistru a zakladateli hororu, detektivky a prapůvodu sci-fi literatury k jeho dvoustým narozeninám (1809) a to panu Edgaru Allanu Poeovi a proto by měla být spíše přiřazena k jeho profilu zde na webu. A proč to vše – organizace Mystery Writers od America, která byla založena v roce 1945 a od této doby každoročně uděluje ocenění za nejlepší detektivní román roku a které na počest pana Poea nese název „Edgar“. A tak se rok co rok již přes půl století snaží nejlepší představitelé tohoto žánru v Americe zaujmou hodnotitele tak, aby se právě jejich dílko stalo vítězným. A právě tato organizace k výročí dvoustého Poeova narození přizvala dvacet hostů – soudobých autorů a spisovatelů žánru, kteří se ve svých krátkých glosách vyjadřují k tomu, jak je v jejich životě ovlivnila tvorba pana Poea a přikládají své postřehy k jeho povídkám, knihám či básním. Hlavní náplní knihy jsou ale vybraná Poeova dílka, která mají čtenáři knihy více nastínit tohoto „šíleného génia“, který stál u zrodu detektivního žánru a výrazně svou tvorbou ovlivnil umění vůbec – od poezie přes hudbu až po film. Nejsem žádný znalec Poeova díla ani erudovaný literární badatel, abych hodnotil, jak se editorovi podařilo vytáhnout z Poea to nejlepší, co za svůj nedlouhý život vytvořil, ale mohu za sebe sdělit, že pokud jsem se s povídkami pana Poea v minulosti setkal, byly to právě ty, které se v tomto výběru nacházejí. Takže pokud jste se s povídkami či básněmi pana Poea ještě důvěrněji nesetkali, pak přečtení knihy nejspíše doplní vaše vědomí a znalosti o to nejlepší . . . Ve výběru najdete patnáct povídek a jednu rozsáhlejší pasáž z knihy Příběhy Artura Gordona Pyma, a to od Sud vína Amontilladského, přes Rukopis nalezený v láhvi, Zánik Domu Usherů, Zrádné srdce, Maska červené smrti, Zlatý brouk atd. až po Jámu a kyvadlo. Povídky a tak i kniha je doklad toho, že napsat poutavé, slovně krásné, myšlenkově zvrácené, strašidelné a záhadné příběhy lze bez litrů krve či moderních technologií a nebo magie a přesto Vás setsakra mrazí . . . A příspěvky soudobých autorů - toť především plejáda jmen, která nelze v tomto žánru nijak opomíjet, taková malá nápověda, kde hledat kvalitu a pobavení nejvyšší . . . |
| Elixír | Elixír (The Taker) byl napsán před třemy lety, jako prvotina americké autorky Alviacma Katsu. Dneska má již dvě pokračování (zatím jen v angličtině – 2014) a je tak prvním dílem trilogie o silném příběhu mladé ženy Lanore (Lanny) McIlvraeové. Knihu provází zajímavé recenze, na prvotinu je velmi úspěšná a již byla přeložena do 16 jazyků (dnes možná i více – 04/2014), k popularitě jistě přispívá i zařazení dílka k nejlepším knihám roku 2011, které byly v USA publikovány. Mne zaujala ona uhrančivá slibovaná magická cesta časem, která vždy nabízí mnoho řešení a jako fanouška sci-fi mne dané téma pokaždé osloví. Takže jsem knihu otevřel a začal číst . . . I když v dalších odstavcích neprozradím nic z příběhu, základní reálie ano, takže pokud se k nim chcete pročíst v prvních padesáti stranách příběhu, tak toto povídání dále opusťte a "vychutnejte" si knihu sami za sebe!!! Na doplnění jen ještě tolik - příběh plný tajemna je na můj vkus až příliš rozvláčný a popisný, řada pasáží by si žádala kritičtější seškrtání a zkrácení, ale jakmile se prokoušete základními informacemi, kdo s kým a pro koho, děj se přece jen rozběhne. Ale bohužel se naplnila i jedna poznámka z recenze – cituji: „Kniha zaujme jak čtenáře historických románů, tak čtenáře moderních Padesáti odstínů šedi nebo Stmívání . . . (konec citace). Pro mne bohužel, víc než linie děje, které téma přímo nabízí (200 – 500 let zkušeností zavřených v tělech stále stejně mladých hrdinů nabízí neskutečný potenciál) se zde objevuje spousta pasáží věnujících se pouze tělesným rozkoším či utrpení – spousta popsaného papíru bez jakékoli myšlenky či posunu děje vpřed. Příběh Vás na úvod zavede do současné provinční nemocnice maloměsta někde na severu státu Maine v USA – městečka St. Andrew (autorka přiznává fiktivní existenci tohoto místa, ale reálie kraje a místa zůstávají), kde prožívá doktor Luk Findley další bezútěšnou noční směnu na pohotovosti. Fádnost večera naruší příjezd šerifa s ženou, která byla zatčena za zabití muže. Hned zkraje Luke poznává, že s onou mladou ženou není něco v pořádku . . . rány se záhadně rychle hojí a samotná žena ho přesvědčí vyslechnout si příběh, který jeho život navždy změní . . . Rozbíhá se tajemný příběh o vášni, posedlosti a neskutečné touze, vydáte se na cestu časem zpět ve vyprávění hlavní hrdinky, která se řízením osudu stala nesmrtelnou . . . a na své pouti poznává řadu vlivných a známých osobností, které jsou pro současnost jen slavnou minulostí . . . V další části knihy se prolínají další dvě časové roviny – rok 1809, kdy osada St. Andrew zapisuje své první dějiny a kde se začíná příběh Lanny jako dvanáctileté dívky a pak do roku 1349, kde je prapůvod celého tajemství nesmrtelnosti, i když o tajemném Elixíru se taktéž mnoho nedovíte (kdo, kdy, proč a jak). Jen to, že je a ten kdo jej pozře se stane vůči času imunní, ponechá si svůj vzhled a „pluje léty a staletími v nezměněné podobě“. Nositele nemůžete zabít ani utopit, spálit či zastřelit, probodnout či nakazit nemocí a nebo přivést jinou fyzickou újmu. Nemá hlad a ni žízeň, je schopen "přežít" cokoli. Ze světa takového jedince může sprovodit jen ten, kdo mu Elixír podal, kdo byl jeho stvořitel . . . tato „vlastnost“ vytváří celému příběhu nosnou linku, která se určitě bude vinout i dalšími díly trilogie. S těmito reáliemi vyrazíte za dobrodružnými skutky hlavní hrdinky Lanny, která po běžném milostném románku ve své rodné komunitě otěhotní a je nucena odejít povít dítě jinde, aby čest rodiny zůstala zachována. Lanny se však nemíní podvolit vůli otce a do předurčeného kláštera v Bostonu nedorazí. Hned první noc se ale v neznámém a velikém městě stane kořistí záhadných lidiček, kteří si ji vytipují a následně se jí zmocní pro ukrácení své kratochvíle. Lanny se tak dostává do prazvláštního společenství přátel, které pojí společné tajemství a kteří mají prapůvod ve svém stvořiteli, prvnímu z prvních – Adairovi. Jen náhoda rozhodne, že se Lanny stane jednou z nich . . . získává to, po čem touží celá staletí mnoho dalších . . . nesmrtelnost, ale je tato realita opravdu tak výhodná? Každopádně to pro autorku díla znamená mnoho rovin a poloh, Adair všechno začal ve čtrnáctém století a za celou dobu se stal – vládcem – stvořitelem nad celou skupinou lidí pocházejících z nejrůznějších údobí a mající za sebou velmi různé osudy. Ne každý z nich chce ale žít věčně a v komunitě, ze které není úniku . . . Přesto se v další části knihy děj již moc neposouvá a vše se v utápí ve scénách, které mají za úkol popsat co nejvíce papíru. Nakonec se z toho přeci je vymotáte a je položen základ pro pokračování děje v dalších dílech. Hlavní hrdina je zahlcen svou vlastní zvráceností a „umlčen způsobem“ který děsí, ale zároveň ponechává otevřené dveře pro další využití, další hlavní hrdinové se staletí nevidí, aby jejich setkání přineslo uzavření jedné kapitoly. Co se dělo celé ty stovky let autorka moc nepitvá, její hlavní zájem je cit, touha a nenávist, kterou v sobě skrývá vypravěčka příběhu. Kniha se bude jistě líbit, ale stejně si najde i své odpůrce, lze očekávat rozporuplná hodnocení. Já sám se přikláním spíše k odpůrcům a dávám jen o něco lépe jak 2,5 hvězdy, nakonec tedy 3, neb jisté vypravěčské nadání paní Katsu se upřít nedá . . . |
| Advokát a jeho Pán | Pana Klímu známe především jako novináře, TV reportéra a autora celé řady knih sviac tématy od detektivních námětů přes dobrodružné novely až po umělecké reportáže z nejrůznějších atraktivních prostředí. Advokát a jeho Pán (2013) je jeho další knihou, která těží z oblasti, jenž autor velmi dobře zná a má zmapovánu celou řadou životních příběhů při své bývalé i současné investigativní novinářské práci, či před TV kamerou v roli reportéra odhalující spoustu nesrovnalostí, kauz a podivností na české politicko-průmyslově-společenské scéně. Kniha se se svým námětem řadí k těm, které popisují možná nejzákladnější otázku téhle doby a této společnosti – kdo dnes u nás vládne? Jsou to politici ve vládních funkcích, policie či armáda, právníci a jejich týmy, či novodobá oligarchie, která se rekrutuje již z uvedených skupin, ale taky z lidí, kteří dovedli bohatnout v době, kdy „národ zvonil klíčemi“ a užíval si „novodobé“ svobody projevu, cestování či nakupování. Odpovědí budiž - je to mix všech uvedených, okořeněných kmotrovskou mafií a organizovaným zločinem, kdy mnohdy nejedna osoba-celebrita či politik jedno a táž je. Ve své knize ale Klíma staví do protikladu dvě roviny (a klade si otázku, je zde mezi nimi nějaký rozdíl?) na jedné straně – peníze a zase peníze (myslím tím ty velké peníze, ne ty, které umíte vydělat prací, protože prací se tak velké peníze prostě vydělat nedají), za které si lze koupit vše (a "podnikatele", kteří je získali vždy na hraně zákona a nebo spíše za ní) versus právní stát a řád se všemi svými výkonnými orgány a zákony, které jsou ale propleteny předivem vzájemných vztahů, korupce, úsluh či pák, které vedou k prosazení „spravedlnosti“ ve prospěch vlivných a mocných. Peníze, které dovedou otevřít všechny dveře, zavřít všechna ústa a kde peníze nestačí, nastupuje násilí a nebo snad právo, jenž se "ohýbá“, jak je třeba a šikovný advokát, který umí proplout mezi paragrafy, tu zatlačit, tu pohrozit, tu podplatit protislužbou a to vše pod rouškou zákonů a paragrafů. Je mezi dvěma hlavními hrdiny vůbec nějaký rozdíl? Miliardář Vaněk, jedna z postav Klímovy knihy, má jasno. Mám peníze a tudíž jsem Váš (Tvůj) pán, já platím a ty se snaž v můj prospěch, pravdu a spravedlnost ale nehledej. Vaněk bohatne na nerozhodnosti druhých a nedokonalé jurisdikci a proto je se zákony neustále na štíru. Pan JUDr. Vilém Krása je sice právník, který se drží litery zákona, ale již dávno odešel ze státních služeb do soukromého sektoru a jako advokát a tudíž „ochránce“ všech, kteří jsou ve sporu se státem (všichni ti lumpové, darebáci, defraudanti, tuneláři, politici, právníci či jen ti, kteří mají na jeho služby dostatek kapitálu) se drží jen jediné zásady. Bezbožná doba má i bezbožné kněze a neb tady jsme u soudu – tady nesdílí pravda a spravedlnost, tady sdílí právo – jak pravdivé a přitom děsivé poznání dnešní reality. Právo, které nehájí pravdu, ale hledá vše proto, jak se i ze zjevných a realizovaných provinění vyvléknout pomocí nedokonalosti práva, ať je ta nedokonalost způsobena skutečností, že prostě nelze zakotvit všechny nuance lidského počínání do práva a nebo je ta nedokonalost cílená. Skutečnost prokázání jednoznačného důkazu provinění se těm opravdovým ohýbačům práva daří lehce obejít a když se i podaří nakonec dokázat a usvědčit, pak přijde amnestie a ti bezbožní jsou opět volní (a spolu s nimi další tisíce malých ryb, které skončí znovu v sítích policie a kteří mají zakrýt skutečný důvod, proč byla amnestie uskutečněna) - nakonec za ty peníze ta trocha kritiky stojí . . . Sto sedmdesát stran formátu A5 s řídkým řádkováním Vám moc času nezabere, téma Vás ani nejspíše nepřekvapí, spíše utvrdí v tom, že je to nejspíše všechno pravda . . . stačí jen vzpomenout kauz, které teď kvasí médii. Za téma nijak nové a čtivost na průměru dávám dílku tři hvězdy, společenská angažovanost a aktuálnost je však třaskavá a opravdu aktuální, zde přihazuji na 4 hvězdy, i když všechny z Vás, kteří denně sledují a čtou zpravodajské servery Vás závěry z knihy plynoucí zas až tak moc nepřekvapí . . . |
| Archangelsk | Tento román Roberta Harrise, známého britského spisovatele, se dočkal zfilmováníviac a řadí se k dílkům, kde se předkládá čtenáři tzv. alternativní historie, a neb co by bylo, kdyby se věci v historii staly trochu jinak. Robert Harris na toto téma nepíše poprvé, jeho Otčina z roku 1992 je první velkou fikcí o Evropě po té, co Hitler vyhrál II. světovou válku. Jméno Harris se v literatuře objevuje mnohokrát, snad známější Roberta je jeho americký „kolega“ Thomas, který se proslavil svou sérií o Hannibalu Lecterovi. To jen pro malé doplnění – taky se mne při jménu Harris vybaví jako první tyto dílka. Archangelsk je silný román o matičce Rusi, či spíše o její minulosti. Chceš-li pochopit přítomnost, musíš rozumět minulosti, o Rusku to platí dvojnásob. Země, která z feudalismu přešla rovnou k socialismu, má za sebou téměř sto let tohoto přechodu a stále zde vládne silný kult leninismu a stalinismu. Nic na tom nezmění ani pravda, že za éry vládnutí Stalina bylo popraveno či jinak zlikvidováno více lidí, než kolik jich padlo za druhé světové války. Pochopit mentalitu Rusů není jednoduché, Harrisovi se to v jeho díle podařilo velmi věrně. Děj románu je zasazen do druhé poloviny devadesátých let, autorovi se podařilo popsat sovětskou minulost i současnost s takovou přesností a znalostí dobových reálií, že máte pocit, že čtete literaturu faktu. Skutečná jména a postavy, odkazy na činy, systém práce tajných služeb a věrný popis současného života v Moskvě stejně tak jako na výspě Ruska, dalekého Archangelska, kde se odehraje třetina děje knihy. Profesor Kelso, uznávaný historik a odborník na ruské dějiny a éru stalinismu, přijíždí do Moskvy na vědeckou konferenci. Zdánlivě jasná cesta s cílem přednést odbornou přednášku, pohovořit s kolegy a vrátit se v poklidu zpět do rodné Anglie, nabere zcela nečekaný směr, když je Kelso osloven neznámým mužem, který mu začne vyprávět příběh posledních dnů Stalinova života. Jako historikovi ho podobný nezveřejněný příběh nejen zaujme, ale dokonce donutí k akci, když se dozví o možném Stalinově deníku, o jehož existenci jsou archivní záznamy jen velmi mlhavé, přesto existují. Co deník obsahoval a proč ho Stalin tak důsledně a přísně střežil? Může historik zůstat v klidu, když onen muž tvrdí, že je jediným svědkem, který ví, kde se deník nachází a vše dokládá fakty více než pravdivými - byl osobní strážce muže číslo dvě Ruska padesátých let, člena politického byra ÚV KSSS, Lavrentija Pavloviče Beriji, který byl u toho, když Stalin umíral a deníku se mohl zmocnit jako první. Než se však Kelso stačí dozvědět více, neznámý vypravěč mizí a nechává za sebou jen tajemnou stopu. Kelso se po ní vydává a postupně se propracovává dál a dále. Zároveň však uvede do pohybu mašinérii, jejíž sílu a velikost si nedovede vůbec představit. Vládnoucí síly bývalého i současného Ruska „mají zkřížit pomyslné meče“. Děj románu Vás zavede na předměstí Moskvy, seznámí s postavami, které i přes současnost hluboce věří v minulost a mají dostatečné prostředky na to, aby ji dovedli prosadit. Nakonec společně s novinářem O´Brianem vyrazí za důkazy až na samý sever Ruska – do města Archangelsk, kde se jim podaří odhalit pravdu, které se nechce a nemůže uvěřit. Pravdu o části Stalinova života, jeho rozhodnutích a důsledcích, které se mají naplnit 45 let po jeho smrti. Kelso pochopí celou pravdu v okamžiku, kdy již běh událostí nemůže nijak ovlivnit. Zjišťuje, že se stal loutkou ve hře, kterou nelze zastavit. Svou roli sehrál a dále již není potřebný . . . Kdo se nakonec prosadí a zvítězí v boji o moc nejvyšší? Odpověď v knize dostanete, i když na alternativní historii je zaděláno jen chvilku, ale otevřený konec románu dává prostor i pro tuto možnost případného pokračování . . . ale autor se zcela zjevně nechce pouštět na tak tenký led . . . Archangelsk je kniha, kterou si stojí zato přečíst. Mnohé se Vám možná ozřejmí a pochopíte, proč se i dnes potýkáme s ruskou opozicí všude tam, kde se ve světě něco děje . . . , nakonec situace na Ukrajině dnešních dnů je toho plným potvrzením. Dávám knize poctivé čtyři hvězdy. |
| Pád | Michael Connelly patří k mým oblíbeným autorům a je potěšitelné, že píše a vydávviacá v průměru jeden román ročně, což od roku 1992 vydalo již na 28 knih, které se točí kolem losangeleské policie, americké justice či knih se špionážním pozadím. Všechny byly přeloženy do češtiny a taktéž byly vydány (vyjma posledních dvou - rok 2013) a tak si fanoušci Connellyových románů mohou užívat dosytosti. Při tomto množství si autor již nevystačil jen s jedním hlavním hrdinou a tak se setkáváte v jeho románech s nejrůznějšími postavami. Největší a nejdelší sérií jsou příběhy kolem postavy losangeleského detektiva třetí třídy Harryho Bosche (celkem 17 knih), dále pak série s Harryho nevlastním bratrem, advokátem Mickey Hallerem (pět kousků), série s hlavním hrdinou Jackem McEvoyem - dva romány, Terrym McCalebem - dva romány a další samostatné knihy (Zrádný měsíc, Horká linka). Měl jsem to štěstí přečíst si všechny zatím dostupné knihy v češtině a musím říct, že se vždy jednalo o skvělou zábavu. První knihou s Harrym Boschem byl Echo park z roku 1992 a od té doby „stárnu“ společně s Harrym, který se zatím v předposlední knize série - Pád - blíží důchodcovskému věku. S Harrym jsem „prožil“ spoustu jeho příběhů, úspěchů i pádů, bojů s mocí, korupcí a policajtikou – tedy rozhodování o spravedlnosti pohledem politického vlivu. Harry vždy vychází jako neúplatný „hráč“ i za cenu osobních proher, který s případy nemanipuluje a razí své heslo, buď záleží na všech a nebo na nikom, neboli padni komu padni. Všemi knihami série se vedle Harryho prolíná spousta postav, které se objevují a vracejí jako stín minulosti. Pád je tedy zatím předposlední knihou s Harry Boschem. Harry pomalu končí svoji detektivní kariéru a působí nyní na oddělení dlouhodobě nevyřešených případů. Prověřuje tzv. studené stopy a snaží se pomocí nových technologií oživit a objasnit případy, u nichž se vyšetřování v minulosti nepodařilo dotáhnout do konce. I na nový případ, který dostane on a jeho parták David Chu, se vrhnout s obvyklou intenzitou. Stopy krve a rozbor DNA, který se dělal až nyní v neuzavřeném případu vraždy mladé dívky ukazují na muže, jehož profil se k činu výrazně hodí. Co však nesedí, je načasování. V době zavraždění (před 22 lety) bylo pachateli osm let. Jedná se o chybu laboratoře či pomíchání dat? To vše má Harry a David prošetřit. Než se však stačí pořádně rozběhnout, jsou odvolání k případu naopak velmi „živému“. Ze známého hotelu vyskočil – spadl či byl vyhozen syn prominentního člena městské rady, který shodou okolností byl dlouholetým členem policie a Harryho téměř osobním nepřítelem číslo jedna Irvin Irving, který si na prošetření okolností kolem úmrtí svého syna vyžádal právě Harryho Bosche. Harry se tak ujímá případu a postupně rozkrývá politické čachry, korupci, lobbing a ovlivňování ve veřejných zakázkách, na kterých se oběť – Irvingův syn - zúčastnil a nabízel koupení si vlivu a hlasů radnice přes svého otce. Narazí taky na jednoznačnou stopu zavadějící do časů, kdy Irving i jeho syn ještě působili u policie, otevírá staré „skříně s kostlivci“ a vyhrabává na svět dávno zapomenutou špínu. Vše je odhaleno a jasno, ale vyšší zájmy pracují s fakty dle svého uvážení a Harry pochopil, že jeho práce byla zneužita v boji o moc, vliv a peníze. Jak kontrasně působí jeho druhý případ, kde se za chladnou stopou téměř bez možnosti odhalení podaří objasnit na 37 případů vražď. Obrovský případ je ale uměle potlačován z důvodu vyššího zájmu – řádění maniaka policii unikalo dlouhých 22 let a sama policie nemá zájem na tento fakt moc poukazovat. A tak se Harryho vyšetřování, jako vždy perfektně provedené, stává jen nástrojem k prosazování jiných cílů. Harry je zaskočen a znechucen celou situací a zvažuje svůj odchod od policie. Jak vše nakonec dopadne, čtěte a dozvíte se to. Příběh a kniha si drží svůj vysoký standard, dobrá zábava za čtyři hvězdy. |
| Bláznivé srdce | Po knize Thomase Cobba jsem sáhl až na základě odkazu k filmu. Když jsem si trocviachu „rovnal“ databázi Oscarových filmů, Crazy Heart (Bláznivé srdce) mne zůstalo v mysli. Oskar pro herce v hlavní roli Jeffa Bridgese, téma country muzikanta, nějak mne to v roce 2009 vše uniklo. Proto jsem se rozhodl, než film shlédnu, sehnat si knihu a pak se podívat na film. Úplně na úvod je třeba říci, že příběh Bada Blakea autor napsal již v roce 1987 s tím, že popisuje události kolem roku 1985, film byl natočen v roce 2009 a český překlad knihy vyšel až v roce 2011. To jen na úvod. V příběhu tedy nehledejte počítače, mobilní telefony, CD, DVD, mp3, internet a webové stránky či sociální sítě. Prostě jen a jen staré dobré SP a LP a vrcholem mobility byl kazetový magnetofon nebo přehrávač v autě. Také hudební byznys plynul trochu v jiném nastavení, i když život muzikanta se zase tak moc nezměnil. Ale o osudech, slávě a popularitě rozhodovaly peníze a mysl manažerů hudebního průmyslu. Bez patřičné reklamy a promo akcí v médiích si sebelepší muzikant „ani neškrtl“. A pokud se hudební vydavatelství rozhodlo někoho odepsat pro upadající zájem, muzikant se vlastně nemohl nijak bránit. To je dneska jiné, i když prosadit se je stejně obtížné či ještě mnohem obtížnější, to s ohledem na mnohem větší konkurenci. Bad Blake je country zpěvák, kytarista a autor mnoha hitů, který vyšel z nuzných poměrů třicátých let. Samouk na kytaru, jenž jen svou pílí a talentem prorazil. Od svých patnáctin utíká od „králíků a veverek“ do velkého světa. I když tento představuje jen omlácený autobus, každodenní štace napříč Amerikou a večerní hraní v doprovodné kapele známější hvězdy. Ale jaká změna oproti předchozímu životu – volnost, nadšení z hraní, pití, drogy, sex – to vše je dostupné pro nedospělého mladíka s romantickou duší vlastně ze dne na den a vlastně každodenně. Jeden velký flám, který trvá řadu let. Bad se po patnácti letech doprovodného hraní stává najednou úspěšným autorem, hitmakerem, který vydává desky, vyhrává hitparády, je obklopen penězi, které si dovede řádně užít. A démon alkoholu ho pohlcuje stále víc a více. První manželství, ze kterého vzešel syn, pomalu ani nezaregistroval a přichází další bláznivé kousky. Neustálé eskapády hlavního hrdiny postupně tlumí jeho kariéru, hudební bossové vsází na Badova spoluhráče Tommyho, ze kterého na Badově vlně udělají svojí novou hvězdu, své nové zlaté kuřátko snášející zlaté vejce. Než se Bad pořádně rozhlídne, je na druhé koleji, jeho vlastní písně z jeho nového LP jsou vydavatelstvím prodány a nahrány někým jiným. Badova sláva, popularita a tím i přísun peněz se rychle scvrkává a Bad se propadá níž níž. V této rovině příběh knihy a i filmu začíná. Bad bydlí v Houstonu, kde hrává v barech podstatnou část týdne a čas od času se vydává na štace, kde mezi jednotlivými místy musí nacestovat stovky kilometrů, aby zahrál v klubech či bowlingových hernách pro pár lidí. Neustále zmítán buď v alkoholovém rauši či naopak v těžkém abstinenčním období, setkává se se spoustou lidí, kteří mu nepřímo připomínají jeho bývalou hvězdnou kariéru. Proto je Jean a její syn Buddy, se kterými se na svém putování setkává malým zjevením. Novým impulzem do života, novou nadějí. Bad se zamiluje a dokonce je schopen znovu skládat písničky. Vidí světlo na konci tunelu, pro svoji vizi je ochoten vzdát se alkoholu, cigaret, napravit se. Nachází cestu ke svému synovi, zdá se že Jean bude opětovat jeho city. Alkohol ale zvítězí a když se Bad opět zachová zcela neočekávaně, Jean chápe, že ze vztahu by neplynulo nic dobrého a rozhodne se ho přerušit. Do toho se Badovi rozpadá kapela, se synem si nemá co říci, on již žije svým dospělým životem. Bad zůstává sám jen se svým Jackem Danielsem . . . Přečetl jsem knihu, která jistě není tím zdrojem, ze kterého byste si denně brali moudrá poučení, jedná se ale o poctivý příběh člověka, který si v životě prošel vším, aby ho život nakonec semlel na pár třísek. Film knihu věrně kopíruje, každé medium (kniha i film) si uchoval své přednosti. Ve filmu se moc nedozvíte o Badově filosofii a motivech, nic však není přesvědčivějšího, než strhaná Badova tvář s mastnými vlasy a upocenou košilí, jak si prožívá další ráno po propité noci, kde jediný záběr ve filmu dokladuje Badovu situaci a stav. Vše umocňuje skvělý herecký výkon Jeffa Bridgese, za který právem dostal Oskara. Ale jinak je to příběh s veskrze smutným koncem o jednom zmarněném životě . . . Milé, hezké a i poučné . . . americký sen bez happy endu. |
| Divergence | Na knihu jde jen chvála a nadšení, byl jsem tedy hodně zvědavý, co celkem velmi viacmladá autorka předestře za vize a nevšední a novátorské myšlenky žánru sci-fi. Jako fanoušek tohoto žánru, který za svůj dlouhý život přečetl snad vše, co v žánru vyšlo nejlepšího, jsem byl opravdu hodně zvědavý. Z pohledu zkušeného sci-fisty má kniha spoustu nedostatků a to jak logických, tak morálních, ale jak z děje knihy vyplývá , o ty zde až tak nejde. Nakonec samotný děj knihy je vlastně teanegrovský příběh o pocitech, vztazích, vůli, kamarádství, zradě a lásce hlavní hrdinky Beatrice - Tris a Čtyřky alias Tobiase ve frakci Neohrožených a dalších pár nováčků. Potkáváte zde jen mladé lidi - hodnota lidského života je zde degradována na výrazy - prošel či neprošel zkouškou, jeden mrtvý sem druhý tam, co na tom - no to mne u společnosti, která se měla poučit z chyb svých předků, moc nesedí. O tom, že se v knize popisuje společnost po post-apokalyptickém sebezničení lidstva jsem se dočetl jen v recenzích na knihu, stejně tak i to, že se děj odehrává v Chicagu někdy v budoucnu. Z děje samotné knihy to nijak nevyplývá. Nedozvíte se kdy a kde se děj odehrává, snad jen, že ve městě, které je zpola neobydleno, obehnáno drátem, za nímž jsou ale farmy produkující pro společnost žijící uvnitř potraviny. O městě, v němž jezdí vlaky sem a tam bez logického cíle, snad aby převážely Neohrožené na jejich misích, bez vysvětlení, jak je získávána energie, potraviny, proč došlo k tomuto stavu, jak jsou získávány výrobky denní potřeby a jak vše vlastně funguje. Na jednu stranu město chátrá a na druhou stranu lidé v něm žijící ovládají a mají k dispozici rozsáhlé moderní technologie. Žijí uvnitř drátů, ale farmy mají mimo území města. Proč tedy žijí uvnitř se nedozvíte. Před čím město a svou komunitu chrání taktéž. Není ani naznačena velikost celkové komunity - snad jen, že se jedná o velké město, za to filosofie rozdělení společnosti je navržena téměř nadpozemsky. Autorka zde předestírá nový typ lepší společnosti po předchozím sebezničení (a to je asi jediná myšlenka celé knihy související s žánrem sci-fi), která staví na analýze chyb, které vedly tu předchozí k "vlastní likvidaci". A návrh je to vcelku logický a velkorysý. Rozdělení společností do Pěti Frakcí je určitě novátorské. Smyslem daných Frakcí je vymýtit ty lidské vlastnosti, které byly považovány z pohledu zvolené Frakce za příčinu celosvětového sváru. Jednotlivé Frakce jsou přesně popsány, včetně úlohy, kterou členové jednotlivé Frakce ve společnosti hrají, i když jen velmi obecně. A tak se dozvíte, že ti přeživší, kteří přičítali vinu kolapsu lidstva agresi, utvořili frakci Mírumilovných, ti kteří za viníka označili nevědomost, se seskupili do frakce Sečtělých, ti kteří za příčinu zla označili pokrytectví se sloučili do frakce Upřímných, ti kteří poukazovali na sobeckost vytvořili frakci Odevzdaných a ti co odsuzovali zbabělost se stali Neohroženými. Každá frakce dodává do společného soužití jiný typ lidí, kteří se pak začleňují do celého společenství - Odevzdanost dala správu města - bezúhonné osobnosti bez závisti a touze po moci, Upřímnost zákonodárce, Sečtělost vědce a učitele, Mírumilovnost poradce a opatrovatele, Neohroženost ochrana města a pořádku. Každá frakce má své obyvatele žijící dle zásad a filosofie frakce, své rodiny, které plodí a vychovávají děti, aby se tyto dosažením 16 roku rozhodly, ve které frakci chtějí strávit svůj další život. V rozhodnutí jim má napomoci talentová zkouška, která v podobě hypnotické vize odhaluje skutečné vlastnosti jedince. A Divergence neboli odchýlení - rozbíhavost - jedince od jeho jednoznačného zařazení do té či oné frakce je nebezpečné a takoví jedinci jsou nekompromisně likvidováni. Proč, to se v knize na závěr dozvíte. A jak děj ukáže, lidská společnost je nepoučitelná. Touha po moci vůdců dvou frakcí vede k rozpolcení a zneužití technologie a členů frakce Neohrožených k získání a ovládnutí celého společenství. Jak praví zásady dobrého příběhu - odvaha hlavní hrdinky Tris vede k odvrácení tohoto skutku a zmaření záměru. Zároveň se hroutí dvě z pěti frakcí a z hrdinů se stávají nezařazení alias odpadlíci, kteří musí přežít na vlastní pěst. Ale to již příběh končí. Dva hlavní představitelé zůstávají spolu, ale jejich další osud je zcela otevřen a nejistý. Jako zachránci celého společenství pro mne nelogický závěr. Za to ideální příležitost na pokračování příběhu. Pro mne má kniha dvě roviny - samotný příběh, který by se asi taky klidně mohl odehrát na nějakém výcvikovém vojenském táboře současnosti, kde ctižádostivá Tris překonává překážky a sebe samu a zamiluje se do svého instruktora, aby společně pokořili šikanu, zneužívání druhých ve svůj prospěch a touhu po moci, a myšlenku nového členění společnosti po jejím předchozím selhání a návrhu jejího fungování - příběh se mne líbí, návrh nové společnosti taktéž, vše ostatní kolem a především logičnost je ale dost krkolomné a nepravděpodobné. Přesto dávám 4 hvězdy z pěti. Příběh mne pohltil a knihu jsem přečetl na jeden zátah. Umění vtáhnout do děje se autorce nedá popřít. Myslím, že se kniha určitě bude líbit, ale do románů např. C.Clarka - Vesmírná odysea (2001, 2010, 2061 či 3001) a nebo ságy Ráma to má hodně daleko. Taktéž bych knihu necharakterisoval jako dyspotickou vizi Chicaga, ale to je věc názoru. |
| Pátý svědek | S knihami Michaela Connellyho jsem se poprvé setkal zhruba před 17 lety a od té viacdoby jsem přečetl všechny jeho dílka vydaná v češtině či slovenštině. Všem jeho knihám je vlastní prostředí losangeleského zločinu, dobrý příběh, čtivost, mnohačetné zápletky a několikeré zvraty v rámci popisovaného příběhu. Jeho knihy nejsou předvídatelné a proto pro milovníky detektivního žánru tolik zajímavé. Michael je duchovním otcem oblíbeného hrdiny, policisty Harryho Bosche a knih s tímto samorostlým detektivem, který jde vždy cílevědomě a neúplatně za vyšetřením případu, napsal nejvíce. Vedle této postavy však později vytvořil i postavu advokáta Mickeyho Hallera, který stejně tak jak Bosch není stoupencem rutinních postupů a standardních metod při dosažení svého cíle. Zatím co knihy s Harrym Boschem jsou detektivní příběhy přibližující především práci losangeleské policie, pátrání a dopadení zločinců a předání je americké justici k potrestání se všemi kličkami amerického práva, zajišťováním důkazů a prokazováním viny, je Mickey Haller velmi schopný právník, který ale jako advokát trestního práva stojí na straně „zatčených a obviněných“ a hledáním chybiček a kliček ve vyšetřování se snaží tyto své klienty osvobodit bez rozdílu jejich účasti viny. Tím si vysloužil nevraživost a ne-popularitu jak u samotných policistů, tak i u kolegů právníků – státních zástupců, kteří naopak stojí vždy na straně obžaloby. Kniha Pátý svědek patří do řady s Mickeym Hallerem, je proto třeba počítat, že se dostanete do mašinerie amerického práva a převážná část děje se odehraje v soudní síni. Přesto je příběh a jeho vyvrcholení opět brilantní. Román Vás seznamuje s nejdemokratičtějším soudním systémem, který je ale náchylný k chybám a omylům. Seznamujete se s postupy, které jsou na začátku obvinění té či oné postavy z trestního činu, její zkrácený proces, balancování a snaha o dohodu mezi oběma stranami ještě než se vlastně případ dostane před soud. A pokud k tomu přijde, rozjede se mašinerie – žaloba – obhajoba pod vedením nestranného, ale voleného soudce a především před porotou 12 ti náhodně vybraných lidí jako poroty, která nakonec o vině či nevinně obžalovaného rozhoduje. Zde se plně odhaluje nedostatek tohoto soudního systému. Rozjíždí se strategický boj týmů lidí – obžaloba – obhajoba podle předem daných pravidel, kde již nejde ani tak o vinu obžalovaného, jako spíše o intelektuální a morální boj mezi těmito týmy a využitím slabých a silných stránek rozhodujícího soudce, který na proces dohlíží. A vítězí ta strana, která je šikovnější, zkušenější, emociálnější a dovede přesvědčit porotu o své pravdě, kdy si i při jejím výběru velmi pečlivě vybírá z kandidátů, kteří ji spíše vyhovují. Proto i dnes sedí v amerických věznicích stále spousta nevinných, především z doby, kdy nebyly při jejich procesech k dispozici dokonalé důkazní techniky, jako analýza DNA a jiné forenzní postupy. Kniha Pátý svědek, stejně tak jako řada jiných knih např. Johna Grishama a dalších, plně odhaluje mašinerii amerického práva a justice a ukazuje, že máte-li šikovného advokáta, může být i jasný zločin a obviněný zproštěn obžaloby, přestože se to mnohdy vymyká logice a zdravému rozumu. Takto osvobozený obviněný navíc dle americké ústavy nemůže za stejný zločin být obžalován po druhé i kdyby se ke své vině obratem doznal. Ale taková byla a je dnešní Amerika a její soudní systém. A právě tento strategický boj se vede na stránkách jedné z posledních knih Michaela Connellyho Pátý svědek, mezi velmi zkušenou a dobrou státní žalobkyní Adreou Freemanovou a Mickey Hallerem. Jdou si po krku nevybíravě a uplatňují přitom všechny fígle své profese i nepřímým využitím osoby rozhodčího soudce. Příběh se ve vlnách překlápí tu na stranu obhajoby, tu na stranu obžaloby a až do posledních stránek netušíte, jak celý proces dopadne. A přestože má obžaloba nezvratné důkazy, podaří se Hallerovi husarský kousek. Svalit vinu na třetí stranu, kterou do procesu umně naimplementuje a pak ji donutí sáhnout k tzv. pátému dodatku ústavy, kdy se tato strana „schová pod pětku“ a odmítá vypovídat proti vlastní osobě, což se chápáním práva v americké justici rozumí nepřímé přiznání viny. Jeho klientka dostává osvobozující rozsudek, aby ihned v následném oslavném večírku svým obhájcům naznačila, jak s nimi celou dobu manipulovala a vlastně jim prozradí, jak celý trestní čin provedla. To by ale nesměla takto „ponížit“ Hallera, který si obratem najde cestičku, jak spravedlnosti nakonec dát zapravdu. A zdá se, že i postava Mickeyho Hallera nachází svoji správnou cestu, když se v závěru zatím této poslední knihy s Hallerem, její hlavní hrdina odhodlá opustit "stranu obhájce" a naopak dát své znalosti a zkušenosti na "stranu práva" – tzn. státního zástupce. Snad si tak definitivně vyřeší své morální dilema, získá respekt a uznání svých kolegů, svého nevlastního bratra Harryho Bosche a nakonec i své ženy – státní zástupkyně s dcerou. Knize dávám 4 hvězdy a doporučuji všem, kteří máte rádi dobrý příběh a přitom Vás nenudí se hrabat mezi soudními rozhodnutími. I já spíše preferuji akci v terénu, kterou u Connellyho představuje Harry Bosch, ale ty 4 hvězdy jsou opravdu silné. |
| Spasitel | Přečetl jsem od Nesba svou čtvrtou knihu a pěkně to graduje. Spasitel je z nich viacasi nejlepší (Nemesis, Pentagram, Lovci hlav) ,i když všechny byly svým způsobem velmi kvalitní. Tato šestá kniha s hlavním komisařem Harrym Holeem časově navazuje na Pentagram a nakonec v závěru knihy i doodhalí něco ke knize předchozí – Pentagramu a aféře Toma Waalera, což ti, kteří Pentagram nečetli asi neocení. Harry Hole opět bojuje na několika frontách – vyšetřuje komplikovaný zločin vraždy, který přeroste v řetězovou sérii několika dalších vražd, bojuje se svými abstinenčními alkoholickými příznaky, musí se vyrovnat s rozchodem s Ráchel a jejím synem (opět více v Pentagramu) a nakonec i s odchodem jeho ochránce a přímého nadřízeného Bjarneho Mollera – důvod jeho odchodu je dovysvětlen až v závěru knihy a má přímou vazbu na Pentagram a je taktéž překvapivě pikantní. Jeho nový partner Halvorsen mu sedí, z Beáty Lonnové se stala ostřílená šéfka kriminalisticko-technického oddělení a nový šéf oddělení vražd a Harryho přímý nadřízený Gunnar Hagen má naopak minulost zahalenou kariérou u supertajné jednotky. Kniha nás zavede do prostředí a hiearchie Armády spásy se svými přístupy, hodnostmi, oddanými lidmi a poměrně rozsáhlým majetkem. Způsob myšlení a vnitřního fungování této organizace je českému čtenáři vzdálena a tudíž v knize novum. A pak běží celý děj. Zápletka je velmi propracovaná a dotažená až do skvělého vyvrcholení. Nesbo zná celý příběh předem a tudíž si se čtenářem může zahrávat, takže kdykoliv máte již pocit, že indicie a náznaky jasně ukazují na toho či onoho, dostane děj nový zvrat a náboj. A nakonec se rozuzlí způsobem zcela nečekaným, kdy se z oběti vyklube kat sebe sama a vy fandíte hlavní záporné postavě – seriovému vrahovi, aby vše dopadlo, jak má. Máte pocit, že to není možné? Přečtěte knihu a dáte mne zapravdu! Zápletka je ale tak propracovaná, že její geniálnost až vadí – říkáte si, to by se v reálu takto prostě nemohlo stát. Seriový vrah má své mimikry a mnohdy reakce, které jsou spíše doménou kladných hrdinů. A naopak hlavní padouch je odhalen v osobě, u které byste to čekali nejméně. Příběh má ale logiku, šťávu a postupně graduje a vy musíte číst dál a dál. Zapomeňte na to, že je děj předvídatelný a pokud se Vám to zdá, pak je to Nesbo, který vám předkládá tyto slepé uličky a to zcela záměrně, což ale zpětně právě bere realitu věci, pokud se nad celým příběhem zpětně zamyslíte. Cítíte v tom totiž právě onu účelovost, která by se v reálu asi nekonala. Každopádně je to ale skvělá detektivka z dnešní reality, propracovaná a zcela vás pohltí. Nezbývá, než dát hodnocení nejvyšší. |
| Vzkaz v láhvi | Kniha začíná prologem, který Vás ihned vtáhne do děje, ale záhy zjistíte, že popviacisovaná situace dvou bratrů vězněných a trýzněných po jejich únosu od rodičů krutým věznitelem je již dávnou minulostí. Minulostí, o které zůstalo jen zoufalé volání o pomoc v podobě vzkazu, který umístil jeden z bratrů do lahve a hodil z okna loděnice do moře. Volání o pomoc, které nebylo vyslyšeno, ale dalo podmět k vyšetřování a které nakonec splnilo svoji úlohu. Láhev se vzkazem prožívá vlastní osud, nejdříve se toulá ve vodách Severního moře, aby zachycena v rybářské síti byla předána na policejní stanici v nejzazším koutě Skotska, kde shodou okolností zůstává „trčet“ několik let, než je vrácena osudem zpět do středu dění. Zvláštní láhev a vzkaz napsaný vlastní krví, to vše dánsky a první slovo je volání o pomoc. Legrace, romantika a nebo krutá realita? Z prvotní nejistoty se stává jistota, neznámý pisatel volá o pomoc! A proto se po mnoha peripetiích a letech láhev se vzkazem dostává na stůl oddělení Q Carla Mørcka, oddělení zabývající se odloženými případy zvláštní důležitost ve státě Dánském. Pokud je Vzkaz v láhvi první Vaší knihou Adlera Olsena, trochu tápete v postavě Carla Mørcka, Asada a Rose a celého oddělení Q. To totiž vzniklo včetně vykreslení charakterů hlavních protagonistů v jiné Adlerově knize – Žena v kleci. (Komisař Carl Mørck prožije velmi traumatickou událost na oddělení vražd. Při vyšetřování je na místě činu zabit jeho kolega, další nejbližší spolupracovník postřelen tak, že ochrne na celém těle a sám Carl vyvázne jen s lehčím zraněním. Vše si klade za vinu, je v depresi, neumí vyjít s kolegy, ztrácí sociální cit, stává se pro své kolegy a nadřízené nepohodlným. Zároveň je ale skvělý vyšetřovatel a tak, když vznikne polilický tlak na vytvoření celostátního policejního oddělení, které by se věnovalo starým nevyřešeným a odloženým případům (oddělení Q), jeho nadřízení umě využijí situace a Carla povýší na vrchního komisaře oddělení Q. Uklidí Mørcka do sklepení policejní bodovy, přidělí Asada, později Rose a nechají vlastnímu osudu v záplavě nevyřešených případů . . ) A právě na stůl tohoto oddělení (mezí tím již několik let řešícího zapeklité případy) se dostane láhev se svým vzkazem, který za léta ve vlhkém prostředí zanechal jen málo čitelných slov. Carl a jeho tým se ihned dají do práce a skládají skládanku neuvěřitelného příběhu. Postupně se dostávají k rozluštění celého vzkazu, zjišťují identitu pisatele a s hrůzou se dovídají celý příběh, starý přes 16 let. Okolnosti případu ukazují velikou rafinovanost únosce a Carl si uvědomí, že příběh bratrů a vzkazu v lahvi může mít celou řadu dalších pokračovatelů a to až do dnešních dnů. Adler ve své knize však sousledně popisuje a sleduje děj knihy vedle „roviny z pohledu Carla“ i „pohled očima tajemného únosce“, jehož identitu se dozvíte až na závěr knihy. Z pohledu čtenáře se zcela bezcitný a chladnokrevný vrah postupně stává osobou, která si za svůj život taktéž prožila své. V úryvcích a glosách z jeho dětství a dospívání se v přesných dávkách dozvídáte motivy a pohnutky, které vedou k tomu, proč je z něj dnes člověk takový, jakým je. Chápete jeho pohnutky, jeho rozhodnutí, jeho cílevědomost a přesnou sofistikovanost chování. Chápete, ale určitě nesouhlasíte. Přesto nám všem prostřednictvím této postavy Adler předává mnohem větší sdělení. Upozorňuje, jak zrůdně záludný může být náboženský fanatismus, pokud je přenášen na děti od jejich nejútlejšího dětství. Jak je snadné přesvědčit „čistou dětskou duši“ o správnosti konání a to jak vymýváním mozků, tak hrubou silou. Upozorňuje na bezpočet náboženských sekt vyznávající mnohdy nepochopitelné životní hodnoty, na ta drobná jednotlivá uskupení několika desítek lidí, kteří ve jménu Boha konají na Zemi zlo, jaké si snad ani neumíte představit. Drobnými sektami to začíná a končí Vírou s miliardou věřících, kterým kromě víry život mnoho nedává. Těžko se pak divit, že v takovémto prostředí vyrostou lidé charakterově a citově naprosto pokřivení, v tom horším případě připraveni vykonat ve jménu Božího rozhodnutí sebezničující teroristický útok na bezvěrce a zabít jich co nejvíce; v tom „lepším případě“ se z prostředí osvobodit a zbytek života se mstít na všech, kteří tak konají, kteří věří a nutí k víře ty nejvíce bezbranné – své děti. Obě dvě roviny, od sebe ze začátku knihy hodně vzdálené, se postupně dějově přibližují a vrcholí v závěr, který Vás nenechá vydechnout. Kniha se rozbíhá pomalu, pokud se s oddělením Q setkáváte poprvé, ze začátku trochu tápete, nerozumíte, ale v druhé půli knihy se vše již rozběhne tak jak má a gradaci románu se nedá již nic vytknout. Mám-li knihu hodnotit a spravedlivě dodržet srovnatelné hodnocení např. s mým posledním hodnocením – Spasitelem, pak bych Vzkazu v láhvi dal tři a půl hvězdičky, to však nejde a tak dávám čtyři, především za to něco navíc, než jen dobré počtení – za ono upozornění, jak je nebezpečné být lhostejný a přehlížet rostoucí náboženský fanatismus, který se k nám do Evropy tiše, ale zcela neúprosně v podobě balkánských komunit vkrádá. Vzkaz v láhvi si své ocenění zaslouží, ale pokud ho čtete po Spasiteli od Jo Nesba jako já a máte bezprostřední srovnání, pak musíte konstatovat, že Spasitel je prostě lepší kniha. |
| Máslem dolů | Máslem dolů je tuším Šabachova čtrnáctá kniha, která datuje rok vydání 2012. Po viacvšech těch Šabachových knihách, které daly vznik skvělých filmů (Šakalí léta, Pupendo, Pelíšky, U mě dobrý) jsem se na dílko celkem těšil a očekával opět sondu do života s odrazem skutečnosti a citlivými postřehy. Co zůstalo, je onen ležérní poklid a určitá pasivita, která Šabachovy knihy provází, ale jinak mne tentokrát kniha moc nepřesvědčila i když jistá pohodovost, vtipnost a lehkost stále přetrvává, což je příjemné poznání. Novela Vás zavádí na počátek nového tisíciletí a hlavními hrdiny jsou dva přesšedesátníci, kteří čím starší, tím více se stávají „kluky“. Zatímco mysl dětinští, jejich tělesné schránky již provází řada neduhů. Arnošt a Evžen tvoří nerozlučnou dvojici, která má mnoho společného a přitom i rozdílného. Amerikanofil Evžen, rentiér a zručný kreslíř, který své nadání nikdy nepovýšil na umění svůj život ve vztazích se ženami promarnil až do staromládeneckého důchodu. Arnošt je rozvedený šedesátník, který již dvacet let žije sám jen se svými knihami. Jako knihovník se pohyboval celý svůj život mezi svazky, a v době, kdy se stal invalidním důchodcem a Evženovým podnájemníkem sní o otevření antikvariátu, jehož základem by se měla stát jeho vlastní, léty a pracně vybudovaná knihovna vzácných vydání a publikací. Evžen je přímočařejší, zajištěný, bez rodiny a dětí, Arnoštovou největší vášní vedle knih je jeho vnuk Míša a dcera Julie. A pak povinnost postarat se o svého otce, kterou naplňuje s křesťanskou láskou, i když otec již přežívá jen tělesně. Duchem je dávno mimo realitu světa, opatrován v blíže neurčeném ústavu, kde dožívá své dny. Ani dcera Julie, divadelnice a herečka, nemá život jednoduchý. Manžel podnikatel nenechá žádnou sukni kolem sebe v klidu a Arnošt, který vše sleduje neví, jak se vůči dceři a rodině chovat, aby neublížil, ale zároveň neumí eskapádě milostných úletů svého zetě čelit. Středobodem obou pánů je hospoda Ticho, kde s železnou pravidelností vedle konzumace piva konzumují i život a jeho nástrahy. V rozpravách a filozofování se odráží současná doba první dekády nového tisíciletí. Odrazy jsou to však velmi obecné a jen lehce náznakové a spíše než popis problémů doby se řeší problémy nastávajícího stáří. Arnošt se dostává do hledáčků doktorů a jejich nemilosrdným rozborům jeho tělesné schránky, které naznačují, že více než cokoliv jiného budou další dny spojeny s rozborem krevních testů a markerů, které svou elevací naznačují nedobrou budoucnost. Děj – neděj se neposouvá nikam až do poloviny knihy, kdy se stane Míšovi vážný úraz, při jeho šestých narozeninách. Chlapec při zkoušení dědečkova dárku – chůdách, se vážně popálí, když na sebe obrátí hrnec vařící vody a ve snaze napravit vzniklé škody se Arnošt i Evžen do celé věci vpraví způsobem sobě vlastním. Když se ukáže, že Míšově návratu k normálu pomůže jen transplantace kožního štepu jeho biologického otce, rozhodnou se konat. Příběh se ale dostává na křižovatku, neboť Julie musí v konfrontačním rozhodnutí přiznat, že biologickým otcem není jeho otec současný, nýbrž renomovaný režisér, který o svém synovi ale vůbec netuší. Celá situace se nakonec vyřeší a ona dramatická příhoda přinese nečekaně šťastný závěr. Míšovi uzdravení, rodině osvobození z problematického manželství, neboť původní vztah se pod tíhou důkazů rozpadá. Míša a Julie ale obratem získávají nového tatínka a partnera, který je naopak svoji novou rolí zcela pohlcen. A pánové Evžen a Arnošt jsou spokojeni, že vše dobře dopadlo a rozhoupou se k zásadnímu rozhodnutí; poprvé a jistě naposled vyrazit za oceán do Ameriky, země, která se Evženovi stala životním osudem. Mám-li knihu hodnotit, musím zůstat u tří hvězdiček a to jen tak tak. Pokud by měla každá kniha čtenáře pobavit či poučit, dodat myšlenku k zaznamenání a nebo nadčasovost dění, či předložit témata k přemýšlení, pak Petr Šabach se všech kategorií dle mého soudu ve svém zatím poslední díle jen lehce dotkl. Novela není rozsáhlá, a tak ji dočtete poměrně snadno. Mluvit o četbě se zatajeným dechem a na jeden zátah tu ale určitě nelze. |
| Žena v kleci | Žena v kleci je Olsenovým prvním dílkem ze série o kodaňském policejním oddělenviací Q a zatím napsal vedle Ženy v kleci další tři knihy (Žena v kleci – první kniha série, Zabijáci – druhá kniha série, Vzkaz v láhvi – třetí kniha série a Složka č. 64 – bude čtvrtou knihou série). Shodou okolností jsem zatím vydané tři knihy v češtině (Složka č. 64 se chystá na rok 2013) četl (Vzkaz v láhvi, Žena v kleci, Zabijáci) v krátkém sledu za sebou, jen to pořadí mělo být trochu jiné a tak mohu srovnávat styl a pointy všech případů. V románu Žena v kleci za poněkud zvláštních okolností teprve vzniká speciální oddělení Q a má vedle hlavního vyšetřovatele a vrchního komisaře Carla Mørcka i Asada, Carlova nedoceněného kolegu. Prostořeká Rose (se kterou se na oddělení setkáte později) se k malému speciánímu týmu oddělení Q přidá až v knize Zabijáci. Komisař z oddělení vražd Carl Mørck prožije velmi traumatickou událost. Při vyšetřování je na místě činu zabit jeho kolega, další nejbližší spolupracovník postřelen tak, že ochrne na celém těle a sám Carl vyvázne jen s lehčím zraněním. Vše si klade za vinu, je v depresi, neumí vyjít s kolegy, ztrácí sociální cit, stává se pro své kolegy a nadřízené nepohodlným. Zároveň je ale skvělý vyšetřovatel a tak, když vznikne politický tlak na vytvoření celostátního policejního oddělení, které by se věnovalo starým nevyřešeným a odloženým případům (oddělení Q), jeho nadřízení umě využijí situace a Carla povýší na vrchního komisaře oddělení Q. Uklidí Mørcka do sklepení policejní budovy, přidělí Asada, později Rose a nechají vlastnímu osudu v záplavě nevyřešených případů . . Carl přeřazení chápe jako povýšení z nutnosti (vyhodit ho dost dobře nemůžeme, a tak ho povýšíme) a na funkci zpočátku rezignuje. Ale Asad se jeví jako dobrý katalyzátor. Neustále dobře naladěný, iniciativní, skrývající neobjevené možnosti a tak trochu stále zahalen tajemstvím o svém původu, rodině a příchodu do země (Syřan, který požádal v Dánsku o azyl) nakonec probudí v Carlovi zájem o jeho první případ oddělení Q – záhadné zmizení mladé, krásné a chytré političky Merete Lynggaarrdové, od jehož zmizení, vyšetřování a následmém pozastavení vyšetřování, když se dostane do „mrtvého bodu“ uplynulo v době, kdy Carl případ znovu otevírá pět let. Rozbíhá se příběh, který svojí skladbou a zaměřením je velmi podobný knize Vzkaz v láhvi, ale jelikož Žena v kleci byla napsána jako první, tak ve Vzkazu v láhvi Olsen tak trochu „vykrádá sám sebe“. Je ale pravdou, že Žena v kleci nemá tak dobře propracovaný příběh a sofistikovaného pachatele, zde je vidět Olsenův „vývoj“. Román začíná prologem, ze kterého se čtenář dozví, že někde je vězněna a to za dost krutých podmínek mladá žena, která nechápe kdo a proč ji vězní. Pak kniha pokračuje popisováním okolností vzniku oddělení Q a Carlovu zlost na postupy na něm uplatňované. Nic nepomáhá ani jeho platonické dvoření se Lis a posléze nové psycholožce Moně Ibsenové. Postupně příběh nabírá gradaci (i zde je velmi silná podobnost s knihou Vzkaz v láhvi), kde se děj odehrává ve dvou rovinách a dvou časových úsecích. Tou první je osud mladé političky Merete a časové rozpětí od roku 2002 – 2007. Tou druhou je vyšetřování jejího případu Carlem, které se rozbíhá počátkem roku 2007. Merete je násilně odtržena ze svého života, od svého postiženého bratra o kterého se stará, a vězněna za nelidských podmínek v přetlakové betonové komoře, ze které není úniku a kde je plně v moci svých věznitelů. Příběh se rozvíjí v jednotlivých vstupech, ve kterých Merete posléze začíná chápat, proč je vězněna a co to všechno znamená. V poslední fázi svého pětiletého věznění poznává své věznitele a dozvídá se termín své smrti. Celou dobu se snaží udržet si jasnou mysl a mít alespoň část vývoje svého věznění pod kontrolou – přetlaková komora neumožňuje uniknout ven, ale ani se dostat lehce a rychle dovnitř. Carl v celkem jasném případu, který byl pozastaven, když se vyšetřovatelé v roce 2002 již nedostali nikam dále a všechny stopy skončily neúspěšným prověřením, postupně nachází trhlinky, později trhliny a nakonec se mu celý příběh poskládá v ucelený obraz. A Olsen jako skvělý režisér obě dvě dějové linie postupně spojuje do stejného časového úseku – Merete zná termín své smrti, který se den po dni blíží a Carl se den po dni blíží k pachatelům, aniž by časové okolnosti Meretiny smrti věděl dopředu. Stihne se dobrat k cíli dříve, než termín smrti Merete vyprší? To se dočtete a dozvíte až v závěru románu, který na svém konci opravdu graduje a nenechá vás v klidu knihu odložit. Zároveň se dozvíte mnoho o nenávisti a osudovosti, kdy zcela nevinná situace zapříčiní tragédii, která poznamená mnoho aktérů na celý život a dožene je až k činům, které jsou předmětem Carlova vyšetřování. Myslím, že se jedná o dobrou detektivní zábavu, román je o něco „slabší“ než Vzkaz v láhvi, ale opravdu jen o něco, dal –li jsem Vzkazu v láhvi čtyři hvězdičky, pak Žena v kleci jsou 3,5 hvězdičky, ale sluší ji i ty čtyři, které nakonec dávám. |
| Zabijáci | Zabijáci jsou druhou knihou Adlera Olsena, kde nechává vyšetřovat „starý odloženviacý případ“ zvláštním policejním oddělením Q a nabízí opět děsivý příběh, který má své kořeny hluboko v minulosti. Hlavním hrdinou je opět svérázný vyšetřovatel a vrchní komisař Carl Mørck, kterému pomáhají Asad a Rose, čímž je malý kolektiv oddělení Q kompletní. Tématem knihy je mnohokrát ve filmu či literatuře propíraný námět, kdy hlavní viníci jsou vlivní, bohatí a mocní, kteří s pocitem beztrestnosti konají zlo pro své potěšení a pobavení. A proti nim stojí jen pravda a spravedlnost, která se však nemá o co moc opřít. . . Carlovi se dostává na stůl případ vraždy dvou sourozenců spáchaný před dvaceti lety a stopy ho zavedou do prestižní internátní školy, kde tráví svůj čas tzv. „zlatá mládež“. Děti vlivných a bohatých rodičů jsou zde odkládány pod dohled řádu školy, to aby rodičům nepřekážely v rozletu. Mají sice veškeré zabezpečení, spoustu peněz, ale jinak citově velmi strádají, jejich charaktery jsou křiveny zcela vědomě a nekompromisně a mladí lidé tuto frustraci řeší po svém. Carl postupně odhaluje skupinu pěti chlapců a jedné dívky, kteří vytvořili svéráznou komunitu, za kterou zůstává jen zkáza. Pod vlivem drog se tito studenti vyžívají v násilí, ponižování vyhlédnutých obětí a mnohdy i jejich smrti. Carl objevuje řadu případů, které mají podobné rysy a je jasné, že jsou dílem této komunity, jejichž aktivity přecházejí až do současnosti. Podobnost případů a osudy postižených jsou děsivé, důkazy však chybí. Z mladých mužů jsou dnes VIP celebrity, za kterými stojí obrovský vliv a moc, podporovaný velkým bohatstvím. Jakýkoli pokus o objasnění případů naráží na zeď nadřízených a mocných, kteří nemají zájem celou věc rozmazávat. V románu již od prvních stránek znáte viníky, poznáváte oběti i obtížnost se kterou se Carl snaží dobrat pravdě a zbývá jen dořešit, zdali se to Carlovi podaří dříve, než bude z moci úřední umlčen. Vše se výrazněji zamotá, když se členové komunity obrátí proti sobě. Důvodem jsou právě nedořešené vztahy z mládí a osobní pomsty, které mají své skryté opodstatnění.Zdá se, že Carl svůj boj s mocí prohraje, když se nakonec vše otočí a nabere nečekaný směr. Kniha má gradaci a vše vrcholí společným setkáním všech aktérů na jedné z rezidencí jednoho z členů. V přímé konfrontaci za asistence zbraní se řada věcí vyjasní a kniha končí spravedlivou odplatou. I když se jedná o chytře vymyšlený kriminální román, vcelku bych ho zařadil spíše k těm průměrným. Mé hodnocení jsou tři hvězdy, určitě ne více. To ale vše pod vlivem jiných knížek, které jsem v poslední době četl. Mám-li dodržet objektivitu a má-li srovnání sloužit pro rozhodnutí jiných, pak si za hodnocením stojím. Pokud jste však doposud četli jiný druh literatury, určitě Vás kniha zaujme, ba co víc i možná nadchne. Olsen je dobrý pozorovatel a vypravěč, v knize se skrývá svérázný humor a je určitým odrazem současného života. Taktéž otázka, kdy moc a peníze dovedou zamést cokoli pod kobereček je tématicky určitě aktuální. |
| Sněhulák | Kdo je Sněhulák? Sériový vrah, psychopat, sofistikovaný zabiják, osoba chladnokrviacevná, vysoce inteligentní se smyslem pro hru, přetvářku a výzvu, který zabíjí pro zábavu? Tuto otázku si kladete ihned zkraje knihy nesoucí visačku nejlepší kvality! Obratné zápletky, silné postavy a akční scény, které Vás nemohou nechat v klidu a Vy musíte číst dál a dál. A nakonec se ukáže, že Sněhulák je úplně někdo jiný a jeho „řádění“ má svůj psychologický podtext, jasný řád a zvrácený smysl. Časově je příběh Sněhuláka situován do období po knize Spasitel. Harry Hole si již zvykl na nového nadřízeného Gunnara Hagena, oželel bývalého šéfa Bjarne Mollera, zpovzdálí sleduje osud Ráchel a jejího syna Olega a citově se stále nemůže od Ráchel odpoutat a nakonec jeho bývalá partnerka a její syn sehrají v knize roli mnohem větší, než se původně na začátku může zdát. Do popředí vstupuje nová Harryho parťačka Katrin Brattová - jejíž role nakonec není v příběhu jednoznačná a má své skryté významy. Společně s Harrym vytvářejí velmi silnou dvojici, která rozbíhá vyšetřování zmizení Birte Beckerové, u které příběh začíná. . . Tajemný dopis, který Harry obdržel na zvláštním papíře KONO ještě před zmizením Birte teď nabývá nebývalého rozměru. Dopis Harrymu připomíná jeho dřívější vyšetřování australského sériového vraha a přímo ho navádí na stopu – první sníh – Sněhulák – zmizení nevinné oběti – co je ale spojuje? První napadlý sníh a z něho postavený sněhulák se zdá být ve zmizení náhodou, která se však později ukazují jako modus operandi masového vraha po němž zůstávají sněhuláci jako nezvratný podpis na místě činu. Již po jedenácté. A smysl toho všeho počínání? To se v závěru dozvíte a to za dost hrůzostrašných a dramatických okolností. Teprve Harry a Katrin objevují tyto souvislosti a spojují tak případy z celé země v dlouhém časovém úseku a s hrůzou zjišťují, kolik má Sněhulák za sebou již obětí včetně předního vyšetřovatele z jiné části země, jehož mrtvolu Harry a Katrin objeví zhruba v polovině příběhu po dvanácti letech od jeho záhadného zmizení. Prvotní podezření, že Sněhulákem je onen kriminalista, se hroutí s hrůzným nálezem jeho těla uloženého dvanáct let v mrazáku a uzpůsobeného jako Sněhulák. To je již ale nalezena další oběť – Silvia Ottersenová, spíše jen její hlava, která na dvou sněhových koulích doplňuje postavu Sněhuláka. Celé oddělení vražd a Harry se dostává pod velký tlak, neboť smrt Silvie proniká na stránky všech médií. Co měla Silvie společného s Birte? Co je Anti -SCL-70, zvláštní antigen, Raynaudův syndrom a sklerodermie ? To má Harry záhy rychle poznat. Jste v půlce knihy a údajný Sněhulák je dopaden – ale ouha. Harry rychle přichází na to, že indicie jsou nastrčené a vše je jinak. Vyšetřování Harrymu komplikuje řada dalších postav a dějů, které zdánlivě s případem nesouvisí, ale nakonec napomáhají k dojasnění celého příběhu. Děj pokračuje a s blížícím se závěrem knihy přibývá víc a víc otázek a odhalení jsou stejně vzdálená, jak na počátku knihy. Ještě jednou Vás Nesbo svede na scestí a dává Vám vybrat s řady možností, kdo je onen Sněhulák. Míří stopy až do samotného policejního sboru či novinářských celebrit? Objevení hrůzného netradičního naleziště obětí Sněhuláka příběh opět otáčí o devadesát stupňů jiným směrem. Harry již tuší, čtenář nejspíše ještě ne a tak se nakonec sám autor knihy z přemíry „zamotanosti děje“ rozhodne pro vyjasnění celé situace a identitu Sněhuláka odhalí sám. Jeho očima a myšlením hodnotí celý příběh, celý život člověka, který od dětství bojuje s projevy a ději, které sice nemohl ovlivnit, ale jejichž důsledek ho zatvrdil a nasměroval. A přichází závěrečná část knihy, Sněhulák ví a Harry taktéž, mají k sobě mnohem blíž, než by se mohlo zdát. Přichází závěrečný střet a boj Sněhuláka proti Harrymu jehož rozuzlení má opět „Nesbovský“ rukopis – netradiční a zcela nečekaný. Je dobojováno a kniha končí. Sněhulák je geniální kniha u níž ale platí, že na první přečtení nemáte možnost postřehnout vše předkládané, alespoň bez taháku postav a dějů sepsaných někde po ruce, které je dobré si sestavit. Tak jak u velmi dobrého filmu při prvním shlédnutí sledujete především děj a jeho akčnost, tak si při druhém či dalším opakovaném podívání všímáte detailů, narážek, point i bonmotů. Toto vše se objevuje i v knize a tak nezbývá, než přerušit spád děje a horečného čtení a vracet se zpět, dohledávat a vychutnávat si propracovanost detailů. Pokud si tu práci dáte, tato hra Vás zcela pohltí. Příběh připomíná rozsáhlou křížovku, kde sice tajenku můžete nakonec znát, ale přesto Vám hodně políček může zůstat nevyplněno. Ale teprve jejich vyplněním pochopíte a oceníte autorovu geniálnost a vychutnáte si celou knihu beze zbytku. Hodnotit tento thriller a dodržet nastavenou laťku, pak mne dejte k dispozici sedm hvězdiček. Tak musím dát „jen“ pět. Sněhulák je kniha plná komplexních zápletek, je to hra s postavami, dějem a událostmi, je to hra i se čtenářem hodna šachových velmistrů. |
| Jeden okamžik v čase | Po románu Heleny Babické, Jeden okamžik v čase, jsem sáhl na základě doporučení viacčtenářů a pak mne zlákala i myšlenka cestování v čase. Již jsem zde uváděl, že jsem velký fanoušek žánru sci-fi, i když v případě Heleny Babické se tento prvek (cesta v čase zpět) stal jen jakýmsi „kouzelným prstenem princezny Arabely“ pomocí něhož dosáhla toho, čeho potřebovala, aniž by moc respektovala pravidla žánru. Důvod toho všeho ale čtenář pochopí až při přečtení druhého dílu. Téma cestování časem z budoucna do minula se objevuje u řady knížek a s námětem se setkávám dost často. Stejně tak s dobou, do které se cestuje. V případě Heleny Babické přenáší svou hrdinku do doby vlády Ludvíka XIV. tedy do poloviny 17. století a to přímo do srdce Francie – Paříže. Román je napsán poutavou formou vyprávění hlavní hrdinky v první osobě, což přináší prvek vlastního prožitku a autenticity, na druhé straně u čeho vypravěč = hlavní hrdina nebyl, nemůže být popsáno a to bývá někdy problém pro srozumitelnost dějů a možnosti dramatičtějších střihů nesoucí napětí. Každopádně Helena Babická představuje svou hrdinku jako dívku_ženu, která v době dospívání a přítomném čase spíše inklinuje k samotářskému snění s důrazem na úsek dějin Francie za vlády Ludvíka XIV. Hrdinka studuje dějiny Francie, historické postavy dané doby, studuje starofrancouštinu a více než současnému životu se svými vrstevníky se oddává představám, jaké by to bylo, kdyby žila v době, kterou má tak ráda. Na základě svého nadšení a studia se vydává do současné Paříže na stipendijní pobyt. A zde se hned po příjezdu ztrácí své skupině, je okradena o doklady a peníze a ve svém bloudění Paříží je nasměrována situací až k starobylému domu, kde se dostává do časové smyčky a „bránou času“ se „přenáší“ do své oblíbené doby – vlády Ludvíka XIV. a roku 1673. Postupně se vyrovnává se zraněním, šokem časového přesunu i poznáním, že doba před 340 lety nebyla žádný med, zvláště když je člověk zraněn. První kroky v nové době ji usnadňuje markýz Filip de Grazac, na jehož nemovitostech se v novém čase ocitla. Luisa, jak se sama označuje hlavní hrdinka, zaujme svým vzhledem, chováním i vědomostmi, přesto si z mého pohledu počíná dost hloupě a naivně. Celých 330 stránek první knihy jsem čekal, kdy autorka využije možnosti znalosti historie a tím i budoucnosti a vloží své Luise do ruky „pomyslnou zbraň vědění“, kterou jí umožnila třímat jejím přesunem z budoucna, ale nedočkal jsem se. Luisa se zmítá v naprosté závislosti na Filipovi, jeho matce, bratránkovi či starém sluhovi. Zde příběh Heleny Babické trochu kulhá a tápe, nicméně se děj pomalu rozbíhá, když je hlavní hrdinka = Luisa de Lahol, jak se sama tituluje, konfrontována s matkou Filipa, která patří k alchymistům a náboženským odpůrcům krále a celého křesťanského nastavení doby a která ji prozradí starou rodinou věštbu. Záhadná cizinka ze Země-nezemě má přijít odnikud a spasit rod Grazaců od ústrků, které jim přinesla minulost. A stará paní markýza právě v Luise vidí naplnění tohoto proroctví. Ujme se jí a děj se může naplno rozvinout. Luisa se jí svěřuje odkud pochází ( z budoucnosti) stejně tak i se svými sny a její zamilování se do hlavní mužské postavy - Filipa de Grazac není překvapením, ale spíše nutností dalšího děje. Staré rodinné znamení - znaménko - Luisu odhaluje, ale vysvětlení se dočkáte až v druhém díle. Všechna úskalí cestování v čase a kauzality s tím spojené má pro tuto chvíli čtenář a hrdinka zdárně za sebou, Luisa je plně „aklimatizovaná“ a stává se součástí sledovaného historického údobí, stojí před ní úkoly, které jí autorka připravila. Filip de Grazac, jeho bratránek a celá řada historických postav se postupně objevují v jednoduchém příběhu s celkem prostou rodinnou zápletkou v boji o moc, majetek a postavení, vše pod mocnými „křídly“ církve a jejími inkvizičními metodami. Celý román je rozdělen do dvou knih (Jeden okamžik v čase, Medailon krále Slunce) a ta první končí etapou, kdy se z maršála Francie a osobního přítele krále Slunce Ludvíka XIV. - Filipa de Grazac - stane z důvodů politických a náboženských intrik štvanec a nepřítel Francie zbavený titulu, funkcí a majetku. Filip de Grazac je sám, jen s Luisou na cestě za naplněním rodinné věštby a získáním záhadného medailonu, na kterém nejspíše závisí celá jeho další budoucnost a budoucnost rodu Grazaců. Bez postavení, vlivu bojují hlavní hrdinové s úskalími jednotlivých dnů, ale bok po boku ve dne či noci. Co víc romantického se může Luise přihodit, než být a prožívat další dny po boku svého charismatického ochránce Filipa. Ale hlavní část veškerého dění se odvíjí až v díle druhém, nečíst ho znamená zůstat stát ve třetině dění. Kniha se asi bude líbit všem romantickým duším, které se rády ztotožní s Luisou – hlavní hrdinkou a budou společně snít nad naplněním lásky a společně se bát při dobrodružstvích hlavních aktérů, která příběh postupně naplňují. Moment překvapení plynoucí z časové smyčky a vše ostatní před skokem do minulost je alespoň v první části příběhu jen jakýmsi nadstavením samotného děje. Bez těchto propriet by se děj odvíjel stejně hladce, jen by byl ještě více z kategorie dílek červené knihovny kde láska a pravda vítězí. Přesto se mnohý čtenář jistě rád zasní a uteče od reality dneška do reality minulosti a pevně drží palce všem hlavním aktérům. |
| Medailon krále Slunce | Medailon Krále Slunce je vlastně pokračováním první části příběhu – knihy Jeden viacokamžik v čase. Hned v úvodu je Vám jasné, že text obou knih vznikal jako jeden příběh, který byl posléze rozdělen do dvou knih – dílů a to až po svém dopsání a nebo během něj. Nejedná se o žádné volné pokračování, příběh přímo navazuje, jako byste dočetli jen předchozí kapitolu. Rozdělení do dvou samostatných knih se sice z pohledu na rozsáhlost textu přímo nabízela, již méně je z pohledu čtenáře pochopitelné, proč druhá kniha vyšla až čtyři roky po té. Ale ono to nějaký důvod jistě mělo a pro čtenáře je důležitější, že druhá část knihy vůbec vyšla, protože by ta první vlastně neměla vůbec smysl. Vše podstatné se odehraje až v díle druhém. Při přečtení první části (knihy) se nic z naznačených zápletek nedozvíte – ani jedna není ukončena, při čtení druhé části bez znalosti první toho moc z děje knih zprvu nepochopíte. Je jasné, že první a druhá část patří k sobě a je nutno je číst v chronologii již naznačené. Když jsem tedy sahal po druhé knize (druhém díle), kladl jsem si tři otázky. Jak to všechno dopadne s hlavními hrdiny a jak se rozuzlí hlavní zápletka – zisk tajemného králova medailonu, jestli autorka bude vůči své hrdince stále imunní ve vztahu, že hrdinka je z budoucna a jestli se nakonec hlavní aktérka vrátí do své doby a nebo zůstane uvězněna v čase a jiném historickém období. Všechny otázky ale nakonec byly zodpovězeny. Způsob vyprávění děje v první osobě – ústy hlavní hrdinky Luisy – hlavně v druhé knize, kde je spousta akce, příběh dost svazuje. Druhá část – to jsou dějové „vlny“, kdy se hrdinka zamýšlí na svým osudem, prožívá jednu akci za druhou, zpočátku po boku Filipa a posléze sama za sebe. Opět se střídají stavy bezmocnosti a závislosti, houževnatého vzdoru, období, kdy se Luisa vzpamatovává z předchozího děje, aby hned po té, co se trochu oklepe, na ni osud nahrnul další úskalí a stavy beznaděje. Přesto se hrdinka postupně zoceluje fyzicky i psychicky. V příběhu nechybí akce, tajemno, láska a bezpočet soubojů, opepřeno záhadnou postavou cikánky, Černým vévodou a černou magií. Společně s hrdiny cestujete Francií z Paříže až do oblasti jihovýchodní Francie a francouzských Alp, mnoho stovek kilometrů, dnů a týdnů. Během putování hrdinové nejdříve čelí pronásledovatelům, pak se musí dostat z města, které je pod přísnou zdravotní karanténou, tráví spolu krásné dny v alpské přírodě, jsou vlákáni do léčky a znovu se Luisa ocitá na dně, přežívá ve františkánském klášteře, pak v pastevecké rodině a nakonec je vězněna tajemným Řádem hořícího kříže. Mnohokrát stojí na pokraji smrti, její život je stále ohrožen. Příběh dozná mnoha zvratů, doslova z hořící hranice určené čarodějnicím je Luisa vyrvána, aby se její věznitel stal vzápětí jejím společníkem. Pak se znovu cesty hlavních aktérů potkávají, jsou chvíli sousledně a opět se rozdělují a doodhalují vše podstatné. Luisa skončí v Bastile, porodí Filipovi syna a o jeho existenci, jméně a dalším osudu se dozvídá mnohem, mnohem později. Smyslem veškerého počínání Luisy a Filipa je zisk vzácného králova medailonu a pronásledování jeho nositele – cikánského vůdce Voka, aby se medailonu dostalo co jeho jest – tajemství spojené s Králem Slunce má být uchováno, čest rodiny de Grazac obnovena. První osoba vyprávění v podání příběhu neumožňuje autorce dělat střihy v ději a přiblížit čtenáři co se děje s Filipem, jeho matkou, bratránkem či pronásledovateli, ale vše se nakonec dozvíte. Odpověď na své otázky jsem dostal, tajemství medailonu bylo v dějinách uchováno a čtenáři prozrazeno, Luisa Filipovi naznačí dějinnou linii a tím zachrání rod de Grazac před zničením za francouzské revoluce a sama zůstane v osidlech rodinného pouta jako potomek slavného rodu. Kruh se uzavřel a příběh končí, tak trochu šťastně – nešťastně. Filip zachoval věrnost své ženě, získal dědice a prostřednictvím sdíleného tajemství z budoucna zachránil rod, jehož součástí se Luisa – Lucie po právu stává. Nakonec se autorka s cestou v čase vypořádala zdatně a udržela logiku až do posledních řádků. Obě dvě knihy lze hodnotit mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, především pro svoji čtivost a určitou napínavost. Mnoho myšlenek a citací si sice z obou knih nepoznamenáte, ale své si najdou jak milovníci akce, tajuplna, historických faktů, ale hlavně romantické lásky a dobrodružného povídání včetně vykreslení krás Francie. A určitě ukápne i nějaká ta slza nad radostmi či strastmi hlavních aktérů a jisté nenaplněnosti společného pouta. Milé, krásné a nenáročné počtení, ocení hlavně romantické duše. |
| Mráz přichází z Hradu | Mráz přichází z Hradu (2012) je volné pokračování knihy Mafie v Praze (vydáno 20viac11) a vychází v krátkém časovém sledu za touto knihou. Trochu se vkrádá myšlenka, že načasování uvedení knihy do období plné prezidentské kampaně, bylo prvoplánované, ale jak praví autor, vše je jen přetrvávající spekulace. Každopádně z této knihy bývalý prezidentský pár vychází s image velmi nelichotivou a to jak po stránce morální, tak politické a státnické; další reálná jména politiků napříč politickým spektrem nevyjímaje. I v tomto pokračování se potkáváte s hrdiny knihy první s Markem, Dianou, Sašou Lounským, plukovníkem, důstojníkem Hruškou, policistou Radkem Staňkem. Co se oproti první knize změnilo je skutečnost, že zcela průhledné fiktivní jména hlavních politických činovníků vystupujících v Mafii v Praze ponechal autor nyní v jejich pravém znění a to zcela záměrně. To určitě svědčí o autorově osobní odvaze, zvláště s přihlédnutím k tématům v knize popisované. Samotný příběh je však ještě prostoduší, s minimální zápletkou, než u Mafie v Praze a osobně se nemohu zbavit dojmu, že zde sloužil jen jako vata pro fakta, která zde Viewegh zcela nepokrytě rozkrývá a která se měly stát hlavním sdělením knihy. Román je plný politiků a jejich osobních vazeb, kmotrů a jejich vzájemném propojení se skutečnou mocí, intrik a nadnárodních odhalení. Vlastně se zde neustále rozkrývá kdo s kým, pro koho a za kolik a to v případech naprosto reálných a mnohdy již realizovaných. Zde není fiktivní snad jediná naznačená kauza. A propojení oné fikce – konfrontace témat s realitou dne, kterou čteme v denním tisku, v internetových blozích, diskuzích či článcích a slyšíme ve zprávách všech televizí nebo rozhlasů je natolik zavádějící, že i poučený čtenář jen těžko rozlišuje literární fikci od reality. Vše je umocněno skutečností, že máme ony popisované aféry ještě plně v paměti, vše se odehrálo jen v krátké minulosti, kdy kniha vyšla. Vazby známé a prokázané, vazby spekulativní - hraničící s jistotou a vazby neodhalené s indiciemi, které jasně ukazují k osobám, o kterých je lépe nemluvit nahlas. Toto téma v knize jednoznačně převažuje a je cítit, že si pan Viewegh s tímto dal značnou práci. Není to ale překvapující, svůj odpor a jistou znechucenost proti klientelismu, korupci, protekcionismu a vůbec minulému i současnému českému establishmentu vyjadřoval veřejně či ve svých knihách - především Denících – mnohokrát. Místy pasáže z knihy "připomínají investigativní novinařinu" a knihy pana Kmenty co se třaskavosti týká, zde ale podobnost končí. A aby se vyhnul problémům, vše „ukrývá pod fikci literáta“, která ale nemůže přesvědčit nikoho, je jen „ochranou kopulí“ proti přímým útokům na Vieweghovu osobu a nutností doložit naznačená fakta. Zde ale chápu, kolikrát jsme v jasných kauzách od vrcholných představitelů moci slyšeli, víte-li, znáte-li - doložte a nic se dál neděje. Nevěříte? Zahloubejte se do problému fotovoltaika, to je snad ještě horší tunel, než privatizace. Samotný příběh je natolik „přestřelený“, že tím je prvotní cíl - vše posunout do literátní roviny - vlastně sám sobě parodií. Děj knihy stačil Viewegh vtěsnat do tří dnů, z prezidenta Klause udělal prvního homosexuálního muže státu, z manželky konkubínu, setkáte se zde se jmény Roman Janoušek a jeho mediálně propíranou kauzou – přejel jsem Vietnamku, pochodem homosexuálů v Praze, či úsměvnou prezidentovu kleptomanii s perem, která zaplnila na čas všechny zpravodajské servery. V náznacích poznáváte denní praktiky předních medií, seznamujete se s regionálními kmotry, kteří si jdou pro svoji libru masa, vše vrcholí zneuctěním státních korunovačních klenotů a pronikání ruského vlivu na českou politickou scénu včetně okázalého otrávení Víta Bárty v závěru knihy. Dočíst knihu mne stálo hodně sil (v té konkurenci jiných skvělých autorů) a za samotný příběh a román jako takový mohu dát jen jednu hvězdu. Co ale oceňuji, jsou právě ty informace, které, jak jsem již uvedl jsou dle mne hlavním, byť upozaděným sdělením knihy. Za to plné body, takže výsledek je průměr tzn. tři hvězdy. Jste-li denním sledovatelem dění na politickohospodářské sféře, pak Vám přečtení knihy doporučuji, spousta střípků z mozaiky - proč ten či onen - Vám možná zapadne na správná místa. Chcete-li si přečíst poutavý příběh s vypracovanými zápletkami, vychutnat krásu slova, nebrodit se tím politickým a korupčním prostředím, který na Vás mimo jiné denně chrlí média ze všech stran, pak raději sáhněte po jiné knize. Mráz přichází z Hradu Vám za to nestojí. A závěrem - zdravotní problémy pana Viewegha koncem loňského roku, jen pár dnů po vydání této třaskavé knihy, berte jak událost čistě náhodnou. Ale kdo ví? To je ale již pouhá spekulace! |
| Altmanův zákon | Robert Ludlum patří k mým oblíbeným autorům již řadu let. Jeho knihy – kolem 39 viackousků, z nichž 10 bylo zfilmováno – patří vždy k napínavé četbě. Ludlum psal knihy se špionážní tématikou, kde stály proti sobě velmoci světa zastupovány svými nejlepšími agenty, kde se řešily problémy studené války či další velké nelegální akce. Romány se šíří akce, politika, boj o moc, vliv a peníze. Předmětem sporu je nejrůznější zboží - od diamantů, látek na výrobu zbraní hromadného ničení přes nejrůznější technologie až po samotné informace. Pokud jste vyznavači akce a máte rádi ono politicko – špionážní podhoubí Ludlumových knih, žádná jeho kniha Vás nezklame. Jeho knihy velmi realisticky popisují praktiky dezinformace a postupy špionážních služeb jednotlivých zemí, zákulisní boje a pravidla státního zájmu, o kterých se široká veřejnost nikdy nedoví. Tvorba tohoto autora tak dává nahlédnout pod pokličku každodenního života lidí na nejvyšších místech s velkou mocí, ale i odpovědností. Altmanův zákon je dalším takovým příběhem. Proti sobě nestojí nikdo menší než USA a Čína, předmětem sporu je nelegální náklad na jedné z čínských lodí mířící do politicky nestabilní oblasti, představující zdroj pro výrobu vysoce nebezpečných zbraní. V zákulisí stojí za akcí vlivný americký obchodní magnát, který se řídí pouze pravidlem zisku a je schopen prodat své zboží komukoli, kdo je ochoten zaplatit, bez ohledu na to, aby zvažoval proti komu kupec své zbraně později namíří. Na druhé straně stojí vlivný představitel nejvyššího vedení Číny a snaží se o získání moci nad celou zemí pomocí nátlaku a síly. Vedle osobních zájmů lidí v pozadí jsou zde ale i oficiální představitelé zemí, kupodivu shodní ve svých názorech v soukromých jednáních, kteří ale navenek nemohou své názory prezentovat, aby nebylo jejich jednání považováno za slabost a ústup z pozic nejmocnějších zemí světa. „Bojují“ tak nejen proti sobě, ale především proti vlastním lidem, kteří se je za zády snaží podvést, ať jsou motivem peníze a vliv či touha po moci. Na stránkách knihy se tak rozbíhá příběh starého známého podplukovníka Jona Smitha, vlka samotáře, pracujícího přímo pro presidenta USA v utajené organizaci Alfa, který pomalu ale jistě rozplétá jemné předivo vztahů, odhaluje korupčníky i tajné nitky vedoucí až na místa nejvyšší. Nápomocna je mu řada dalších postav známých z předchozích Ludlumových děl a Smith nakonec na poslední chvíli zamezí rozsáhlému válečnému konfliktu a to i za pomoci prostého rozumu a vstřícnosti obou hlavních představitelů USA a Číny. Kniha Vás určitě nebude nudit, obzvláště, pokud patříte k fanouškům tohoto žánru. Přesto z té přehršle Ludlumových knih patří spíše k průměru a to pro celkově jednoduchou zápletku, kolem které se celý děj točí. Dávám tři body především z důvodu znalosti ostatních Ludlumových knih, kdy některé jsou mnohem lépe zpracovány a je zde potřeba udržet rovnováhu srovnání. |
| Dallas 63 | Dallas 63 a neb 11/22/1963, jak zní původní název Kingovy knihy, v sobě spojuje viacněkolik fenoménů. Předně je to Kingovo literární nadání, které již po řadu let „plodí“ jedno dílko za druhým, z nichž mnohá se stala bestsellery a filmovými předlohami. Již to je záruka kvality a pokud jste Kingovými fanoušky, kniha Vás určitě nezklame. Dále jsou to; cestování v čase, či na události překotná padesátá léta v USA a nebo stále citlivé americké téma – atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho (JFK) a v neposlední řadě Kingovy vize, co by bylo kdyby . . . Přestože kniha „láká“ na situaci kolem osudného 22. listopadu 1963 v Dallasu, kdy padly výstřely znamenající smrt mladého amerického prezidenta, je samotný atentát v knize jen významnější epizodou v závěru knihy. Mnohem více prostoru autor v díle věnuje životu a myšlení Američanů koncem padesátých let zasažených „komunistickými čistkami“ ve vlastních řadách, silným dolarem a hospodářským růstem, karibskou krizí, studenou válkou; ale hlavně předkládá srovnání, jak se změnila morálka, rasová segregace, nahlížení na svět, technologie a samotná hospodářská situace USA za posledních padesát let. King padesátá léta zažil, a tak ví, o čem píše a jak sám uvádí, téma mu vrtalo hlavou již několik desetiletí, ale teprve nyní se mu jej podařilo zrealizovat. Kniha je rozsahem nadprůměrná, 730 stránek je na daný příběh více, než bylo třeba. To je ale trend posledních Kingových děl, kdy se děj odehrává ve vlnách, které v určité části naprosto strhnou čtenáře až po pasáže poklidného čtení mnohdy sklouzávající k nudnosti. Myslím si, že kdyby kniha měla o 200 stránek méně, vůbec by to příběhu neuškodilo a nic by se neztratilo z myšlenek a námětu. Jako by se King snažil do knihy dostat všechna fakta především o postavě a rodině vraha JFK – Leea Harveyho Oswalda, které se mu podařilo shromáždit. Základní myšlenkou celého příběhu je možnost návratu do minulosti se znalostí věcí příštích. Autor zde pracuje s prvkem sci-fi románů zcela vyváženě, dodržující základní předpoklady žánru – příčina - důsledek. Nastavuje si zde pravidlo pevného data návratu do minulosti, přechod oběma směry přes pomyslnou časovou bránu, kdy další a další návrat zpět znamená reset předchozích událostí. Jak se má ale hlavní hrdina knihy v závěru přesvědčit, vstupuje vždy na stejný startovací bod v minulosti a další vývoj událostí je vždy nová cesta vedle sebe existujících „alternativních budoucností“. To dává autorovi nekonečné množství kombinací jak příběh rozvíjet a postavit a nakonec i důstojně a logicky uzavřít. Hlavním hrdinou je pětatřicetiletý rozvedený středoškolský profesor angličtiny žijící v současnosti (2011) - Jake Epping, kterému je svěřeno tajemství časové brány a předáno poslání – zamezit atentátu na prezidenta Kennedyho na podzim v roce 1963. Jake se vypraví do minulosti celkem čtyřikrát, aby se nejdříve přesvědčil, po té si dokázal, že lze minulost změnit, pak prožije svoji hlavní misi a nakonec se vrací ještě jednou v pokoře a pokání a poznává, že nikdy nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. Hlavní rozsah knihy popisuje třetí, nejdelší misi Jake Eppinga, která začíná vstupem do minulosti od času 11,58 – 09. září 1958 – to je onen vstupní časový a datový startovací bod. Hlavní postava zde jako George Amberson až do 22.11.1963 prožívá svůj život člověka z budoucnosti ve zcela jiném duchu doby. Cestuje z amerického severu až do Dallasu, prožívá celé období na americkém maloměstě, připravuje se na svůj úkol a při tom vnímá vše, co tato doba nabízí a co naopak postrádá oproti jeho původnímu životu v roce 2011. Poznává nové lidi, přátele, svou životní lásku Sadie Dunhillovou, ve staré době nachází své zalíbení, ale stále myslí na jediné – zachránit JFK. Zda se mu to podaří či ne a co to vše přinese, to si již přečtěte sami. V hodnocení jsem trochu rozpolcen, určité pasáže knihy mám na čtyři a půl hvězdy, určité tak maximálně na tři, také „vize nové budoucnosti“ se mne zdají až moc dystopické. Nakonec dávám čtyři hvězdy za krásný příběh, srovnání, trochu těch vizí a hlavně i za Kingův spisovatelský fenomén . . . |
| Záměna | Knihy skotského lékaře, vědce a mikrobiologa pana Kena McClureho mám rád, to jseviacm zde uváděl již při jiných recenzích na jeho knihy. Autor jich napsal již celou řadu a podstatná část byla vydána i v češtině. Vedle samostatných románů je zde i série deseti knih s hlavním hrdinou Steve Dunbarem, působícím ve státní organizaci Sci-Med jako hlavní vyšetřovatel. McClure ve svých knihách nepředkládá až tak komplikované zápletky, vždy však děj řeší závažné celospolečenské problémy nezřídka související s bezpečností států, se zdravotními programy a nejrůznějšími biologickými hrozbami. Témata jeho románů jsou ale dost podobná, proto Vám mohou mnohdy splývat, pokud máte od autora dost načteno. Tu se jedná o zmutovaný vir, tu o nákazu z masa či geneticky upravované potraviny a podobně. Za vším vždy stojí touha po moci, zisku či jen získání výhody z hrozby silou, za kterými stojí nejvyšší představitelé jednotlivých vlád ať legálně či nelegálně. Autor se ve svých knihách snaží upozorňovat na tyto problémy a odhalovat mnohdy složité pozadí jednotlivých kauz. Hlavní hrdinové se pohybují v lékařském prostředí, výzkumných laboratořích či přímo v terénu. Jejich snažení a odhalování je v řadě případů z důvodu státního zájmu „zametáno pod koberec“ a hlavní viníci ututláni. Svými knihami se tedy pan McClure snaží alespoň na řadu problémů upozornit širokou veřejnost a v jeho knihách se objevují problémy zcela v souladu se současností. Také děj knihy Záměna má nemalé téma a to „moloch“ zdravotní péče, který jak známo, je velkým problémem všech evropských zemí. Proti sobě stojí možnosti lékařské vědy a výzkumu, zdraví obyvatel a peníze, které se na to všechno nikde nedostávají. Vše završují farmaceutické firmy a i u nás známý neetický boj o pozice, neb byznys kolem zdraví a především tzv. potravinové doplňky či volně prodejné léky je srovnatelný snad jen se zisky bankovních domů. A to neuvádíme speciální trh s léky a potřebami pro ty nejmenší – děti. Se skutečností ovlivňování lékařů jednotlivými výrobci léků se určitě každý z Vás již mnohokrát setkal osobně, ve filmu, literatuře či v denním tisku. V knize Záměna je opět Steve Dunbar uvržen hned do víru děje. Záhadná úmrtí přivádějí vyšetřovatele o 20 let zpět k tzv. Zdravotnímu programu, který se jevil jako velice účinný. Teprve doodhalením zákulisí se ukazuje, že se jednalo o vysoce sofistikovaný plán léčby, který zcela nepokrytě snižoval náklady na zdravotnictví tím, že porušoval základní lékařskou etiku. A snaha tento program uvést v nový život je zde znovu, nyní ještě v mnohem důmyslnější podobě. Pod rouškou uměle vyvolané epidemie se tvůrci zla chtějí dostat ke své cílové skupině prostřednictvím celoplošné vakcinace, která pak zaručí jimi zamýšlenou účinnost. McClure zde předestírá a upozorňuje na závažný současný ekonomický a etický problém. Populace stárne, náklady na zdravotnictví stoupají geometrickou řadou a proto se řadě politiků vkrádá do myšlení děsivá idea – má smysl léčit a držet při životě tu část populace, která má nejmenší ekonomický přínos do státního rozpočtu a zároveň nejvyšší léčebné náklady? Na celé knize je nejděsivější to, že tyto myšlenky zcela nepokrytě přebírá současné mladá generace, neb má pocit, že se jí toto téma netýká a tzv. kolegiální společnou pomoc zcela odmítá. Staré, slabé či nemohoucí skupiny obyvatel = vyžírků na které musí dělat, by nejraději všechny naházeli do velké jámy a zasypali vápnem. Přitom jim nedochází, že se dříve nebo později "na okraji jámy" ocitnou oni sami či jejich nejbližší. Kniha je čtivá a pokud jste od pana McClureho zatím mnoho nepřečetli, určitě Vás zaujme i svým tématem. Je to autorův standard – hodnotím na 70 %, a přidávám 10 % za společenskou naléhavost na tyto problémy upozorňovat. Tedy 4 hvězdy, i když kniha a její příběh je lepší průměr - 3 až 3,5 hvězdy. |
| Neviňátko | Druhá kniha Taylor Stevensové Neviňátko nepřímo navazuje na její prvotinu – Lovkviacyně informací. Především zde opět vystupuje Vanessa Michael Munroeová a dále další důležitá postava první knihy Miles Bradford. Téma trihleru na první knihu sice nijak dějově nenavazuje, ale charaktery obou hlavních postav si autorka „odbyla“ ve své první knize, v Neviňátku se znalost, kdo že je Vanessa či Miles jaksi předpokládá. Hlavní hrdinka knihy je mladá žena, která na jednu stranu umí využít své křehké ženskosti a prvek podcenění ze strany soupeřů, je ale schopna plně se adaptovat do prostředí v mužské podobě – proto i jméno Michael – a která pracuje pro každého, kdo je ochoten za její služby zaplatit. Její schopnost zabít holýma rukama či ostrými noži jakéhokoli protivníka autorka povýšila o znalost domluvit se 22 jazyky a tak plně splynout s prostředím. Vanessa má přes určité mládí za sebou nejtvrdší školu života, když její dospívání byl každodenní boj o holý život, čelící psychickému, fyzickému i sexuálnímu teroru. To vše vytvořilo dokonalou profesionálku, která si ale s sebou v duši nese své noční můry, které ji provázejí od útlého věku a jenž plně vypluly na povrch v poslední misi – kde Vanessa jako Lovkyně informací odhaluje manipulace s životem mladé ženy a rozkrývá složité pozadí příběhu. Zároveň se jí vrací všechny vzpomínky, neboť ve své misi naráží na svou neradostnou minulost. Neviňátko Vás zavede na jiný kontinent (z rovníkové Afriky do Jižní Ameriky), ale tentokrát se autorka dotkne tématu v poslední době v literatuře dost popisovaného – náboženského fanatismu, životu v sektách a především psychický nátlak a vymývání mozků u těch, kteří se nemohou bránit – u dětí. Téma knihy Neviňátko je trochu autorčinou autobiografií, neboť sama Taylor prožila své dětství a dospívání nedobrovolně v náboženské sektě, takže popisem prostředí a života v sektě autorka čerpá z věrných reálií. Příběh se rozbíhá, když Vanessu osloví její dlouholetý nejbližší přítel Logan s prosbou o pomoc. O získání zpět své dcery Hannach, která byla unesena v útlém dětství a dlouhých osm let pobývá v náboženské sektě Vyvolených. Začíná děj plný akce nejrůznějších zvratů a odhalení, na vysvobození se vedle Logana a Vanessy podílí i Bradford a nakonec i další bývalí členové sekty, z nichž každý má svůj motiv se mise zúčastnit. To vše má ale Vanessa odhalit mnohem později. Na povrch vyplouvá pozadí života v sektě a především skutečnost, že děti denně vystavované náboženskému fanatismu, žijící v podmínkách spartánského režimu a plné izolaci od okolního světa jen těžko sami chápají, že jsou vlastně zneužity ve prospěch svých věznitelů. Samotná záchrana a vytržení Hannah z tohoto prostředí zdaleka nemusí být jejím vysvobozením. Všechny tyto skutečnosti sehrají svoji roli a jak vše dopadne si již musíte přečíst sami. Neviňátko je příběh, který potěší svojí gradací, akčností i určitým inteligentním rukopisem. Doporučuji číst až po Lovkyně informací, ale určitě četbou neuděláte chybu. Kniha Vás chytne, vtáhne a dokonale pobaví. |
| Kriminálník | Přiznávám se, že Kriminálník je má první kniha od autorky, která již 10 let píševiac, dle Vašeho hodnocení, jednu lepší krimi než druhou. Ale všechno musí být jednou poprvé, prostě se mne Karin úspěšně vyhýbala až do teď. Skutečnost, kterou určitě napravím, k hodnocení její jedné z posledních knih však budu postrádat onu znalost předchozích děl. Sára Lintonová či Will Trent jak jsem z anotací jiných děl vyrozuměl jsou starými známými v knihách Karin Slaughterové. Postava Sáry je nejspíše dostatečně známa, životní osud detektiva Willa Trenta je však právě v Kriminálníkovi plně odhalen až nyní. V děsivém příběhu se postupně odhaluje Willova minulost, okolnosti jeho narození, rodičů i dalšího neblahého Willova osudu. Vedle Willa zde „hraje hlavní roli“ i Amanda Wagnerová, kdysi začínající vyšetřovatelka a dnes Willova nadřízená, a čas. Kniha se překlápí ve dvou časových rovinách, v nichž vystupují různé postavy. Polovinu sedmdesátých let minulého století a současnost dělí bezmála 35 let, které v životech hlavních hrdinů znamenají jejich podstatnou část. Ze začátku jsem se obtížně orientoval, kdo je koho dcera, kolegyně, kamarádka či spolutrpitelka, neboť časové roviny se střídaly v různých intervalech a to ještě různými pohledy hlavních hrdinů. Ale pokud knihu neodložíte na delší čas, vše rychle nabere ten správný směr i spád. Příběh začíná u mladých vyšetřovatelek policie Amandy a její kolegyně Evelyn, které působí v roce 1975 uprostřed ryze pánské policejní společnosti zcela nepatřičně. Rasová nenávist a segregace a do toho ženy u policie, něco co neformální policejní sbor jen stěží akceptuje. Životaschopnost všemu dává ale ona formální nařízení, kdy u policie musí být jak bílí tak černí, muži i ženy. Nařízení je dáno zadost, ale vnitřní vztahy „hodně kulhají“. V této atmosféře se Amanda a Evelyn dostanou k případu zmizelých prostitutek, které své řemeslo provozují pod silnou drogovou závislostí. Jsou plně v rukou svých „pasáků“, za drogu ochotny podstoupit či udělat cokoli. Stávají se bytostmi, na kterých nikomu nezáleží, případy jejich zmizení se mužští kolegové Amandy a Evelyn snaží řešit cestou nejmenšího odporu. Obě dvě mladé vyšetřovatelky se však nevzdávají a postupně rozkrývají mozaiku vztahů a událostí, za kterými stojí peníze, touha po moci, či zcela sadistické úchylky sériového vraha, který pod rouškou fanatického náboženství „zkažené ženy“ zachraňuje, aby s nimi později manipuloval dle své zvrhlé morálky a pocitů. Tento kriminálník je posléze dopaden a od smrti na elektrickém křesle ho zachrání jen zrušení trestu smrti. Ale za touto postavou stojí někdo vlivný a mocný a vazby proč tomu tak je jsou zcela nejasné. Postavy mladých vyšetřovatelek a jejich snažení se prolíná s příběhem v současné době. Je nalezena mrtvá dívka a modus operandi plně odpovídá sériovému vrahovi, kterého Amanda s Evelyn již jednou poslali za mříže. A když se potvrdí, že tento muž byl nedávno propuštěn, rozběhne se znovu kauza, která má nečekané rozuzlení a samotná postava kriminálníka děsí nejen své oběti ale i Williho či Amandu. Příběh má ještě jeden důležitý podtext, objasňuje kdo je Willi Trent a proč právě Amanda má s Willem pouta z minulosti více než pevná. A kdo že je onen Kriminálník – jaká pouta jsou mezi tím vším – to si přečtěte. A dozvíte se také, proč si tento muž, zcela mimo společnost, mohl dopřávat luxus drahých hotelů či právníků. A neb nic není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá. Nedovedu porovnat s jinými knihami Karin, ale Kriminálník má mé plné čtyři hvězdy. |
| Akta X: Chci uvěřit | Kniha Akta X - Chci uvěřit od Maxe Allana Collinse má jednu zvláštnost. Nevzniklviac podle ní stejnojmenný film a ani kniha není jen přepsaným scénářem. Vzniká souběžně s filmem a píše ji zkušený autor, sice zcela v duchu filmu, ale přece jen po svém. Akta X byla a jsou kultovním seriálem, jejichž první série a jednotlivé epizody byly spíše nadnesením problematiky UFO a mimozemských civilizací, aby se postupně s narůstajícími sériemi přetvářely na díly představující paranormální jevy hraničící až s nemožností. Poslední série a epizody byly opravdu již jen chabým odvarem prvních dílů. Se seriálem vzniklo i několik celovečerních filmů, Chci uvěřit je jedním z nich. Oživuje se zde opět Dana Sculloová a Fox Mulder, jako manželé – nemanželé, kteří se zřekli svého dítěte a především již ne zvláštní agenti FBI. Film i kniha jsou rovnocennou zábavou zavádějící nás na virginský venkov, na kterém záhadně zmizí několik žen. Fox Mulder je povolán k případu, když má jako poradce zhodnotit „pravdivost“ a prodat své zkušenosti se schopnostmi psychotroniků. Příběh se rozbíhá a začíná gradovat, když je objeven hrůzný nález lidských ostatků v zamrzlém jezeře. Co to vše znamená a k čemu nás to zavede? Není to nic menšího, než hrůzné transplantace, které zcela potírají lékařskou etiku. Boj Scullyové ve svém osobním profesním životě lékařky s byrokracií a nedůvěrou je jen další nadstavbou příběhu, která má ale taky své tajemné pozadí. Poctivě udělaný film a poctivě napsaná kniha. Dobrá zábava a pobavení především na letní dovolenou. Způsob jak se odreagovat od „hrůz“ všedního pracovního dne . . . |
| Vlak do pekla | Vlak do pekla je výběr 13 povídek žánru sci-fi předních autorů tohoto žánru - jeviacn na okraj podotýkám, že žánr science fiction – sci-fi, to jsou dílka, kde hrají hlavní roli spekulativní technologie a nejrůznější známé i méně známé přírodní jevy, neznámé formy života, děj se odehrává ve vesmíru, v budoucnosti či alternativní historii. Tam, kde naopak vládne magie či fyzická síla, stříká krev či srší laserové zbraně patří do žánru fantasty (Dark fantasty), který je sci-fi blízký, ale je zdaleka někde jinde. A pak jsou zde nejrůznější další nuance, které prorůstají navzájem a tvoří spektrum příběhů - od hvězdných válek až po upíroviny, či dnes tolik oblíbená Young adult (Divergence, Rezistence, Hunger Games). Ale zpět ke knize. Byla vydána v roce 1992 a zahrnuje povídky, které byly napsány převážně v padesátých a šedesátých letech minulého století. Tedy před více jak 50 lety. Je velmi zajímavé sledovat, jak se technologie mění a jak mnohé povídky tzv. morálně zastaraly. Výběr zahrnuje povídky, které vyšly v celé řadě jiných antologií, v tomto ohledu se jedná o jakési čtenářské sci-fi medley, jenž "autor výběru" předkládá právě v této podobě. Troufám si říci, že kvalita je mírně nadprůměrná, zahrnující různá témata – Vonnegutovo – Zítra, pozítří, popozítří je odrazem blízké budoucnosti, kde zcela vybydlená Země řeší své přelidněné problémy. Země se změnila, ale lidské vlastnosti zůstávají – milé a úsměvné. Chronoklasmus pana Wyndhama, stejně jako Finneovo – Tak už přestaň mávat těma rukama, si bere na paškál cestování v čase, jednou jako romantický příběh a podruhé jako okamžiky, jenž mají změnit dějiny. Vtipálek pana Asimova je již trochu překonaný, ale hlavní motiv zůstává zcela originální. Narapoia pana Nelsona či Texaský týden od Alberta Hernhuttera, to jsou příběhy k neuvěření z běžného denního života, kde jsou přírodní zákony trochu naruby. Za zcela originální a zatím velmi nadčasové považuji dílko pana Heinleina – Postavil si domeček – myšlenka Teseraku mne stále uchvacuje, stejně jak povídka sama, i když jsem ji četl již mnohokrát (stejně jako třeba povídku - Möbiova páska). Růže pro Algeron je žánrová klasika od pana Keyese – zhmotnělé touhy plné lidství a pravdy, která stále platí – pokud jste něčím vyjímeční, lidé Vás odvrhnou, ať plni opovržení či na druhé straně plni strachu. Nejdelší plavba pana Andersona mne přišla jako nejslabší – příliš mnoho papíru bylo popsáno pro vyjádření základní myšlenky – svůj osud si musíme vybojovat sami. Jdi na východ, mladý muži Williama Tenna, to je postapokalyptická americká společnost naruby, kde se v pozadí skrývá myšlenka, že v okamžiku, kdy se lidem vezmou jejich technologické hračky, jsou vlastně v přírodním světě zcela bezradní a bezmocní, proto se nelze divit, že vládu převezmou ti, kteří k přírodnímu stylu života mají nejblíže – hned tu máte historii osidlování amerického kontinentu zcela naopak. Kdyby tak pan Tenn v době psaní této povídky věděl, jak blízko jsou jeho myšlenky dnešní realitě. A nebo byste se denně obešli bez elektřiny, svých telefonů, tabletů, aut, letadel, internetu . . . Blochova povídečka Lidé jsou jiní je naopak nejkratší a přesto nese velkou myšlenku, lidé jsou jiní a nelze je vypnout a znovu zapnout . . . jak neopatrné a marnotratné . . . Marťan a kouzelník, to je dnes přeci jen trochu mimo realitu, Martani nás dnes již nestraší, ale ještě 60 let zpět tu jisté pochybnosti byly, i když taková paštička . . . Závěrečná povídka – Vlak do pekla z pera pana Blocha, to je opět mistrně vyjádřeno, jak je veškeré lidské myšlení ovlivněno řadou okolností a schopnost poznat ten správný okamžik štěstí je stírána čekáním na něco dalšího, lepšího . . . žij dnes a žij hned, to je základní poslání celé povídky, které je více, než pravdivé . . . Celý soubor povídek je ale jen trochu již mimo dnešní svět, dnes se píše a žije přeci jen jinak a tak hodnocení dávám jen průměrné. |
| Velký Gatsby | Velký Gatsby a Francis Scott Fitzgerald a neb povinná literatura za dob mých stuviacdií na gymnáziu někdy v polovině let sedmdesátých. Americká klasika, která o době a Americe období počátku dvacátého století až do velké krize říká víc, než stovky stránek jakékoli „naučné“ knihy mapující toto období. Po knize jsem sáhl po dlouhých desítkách let, tak trochu ovlivněn novým vydáním knihy a především novou verzí filmu (mám na mysli tu z roku 2013, verze z roku 2000 mne moc neoslovila), když tu třetí z roku 1974 s Robertem Redfordem a Miou Farrow mám ještě dost v paměti, neboť film patřil k tomu nejlepšímu, co se v té době dalo vidět. Přesto číst tuto knihu a správně jí porozumět, to chce od čtenáře přece jen maličko přípravy, zabrousit něco málo do dějin USA a pak do života samotného autora, který sám prožíval podobný život a i konec, jako jeho hrdinové v knihách, které napsal a Velký Gatsby je jen jedou z nich. Fitzgerald je typickým představitelem ztracené generace – která vehementně projevovala svou nedůvěru a nesouhlas k tehdejší americké společnosti „zasažené následky“ první světové války a celou hospodářskou situací. Kniha nepředstavuje žádný trihler se spoustou akce, složitými zápletkami, hlavní hrdinové nejsou žádní supermani ani specielně vycvičené komando, které by Vás vláčelo litry krve a zahrnovalo spoustou techniky a zbraní. Nakonec kniha vznikla v roce 1925 na francouzské Riviéře, v té době bylo autorovi 28 let, a tak se nelze divit, že styl psaní byl trochu jiný. Klasický milostný trojúhelník je zde zarámován do podhoubí, kdy na jedné straně stojí rozsáhý rodinný majetek a jedinou zásluhou jejich uživatelů bylo „správně se narodit“ a naproti tomu stojí majetek, který byl pracně získán možnostmi, které země přinášela. Kdo má peníze, má moc, čím více peněz, tím více moci, a peníze jsou stále jen peníze, ať mají původ odkudkoli. Jak staré a stále platící, byť od vzniku díla již uplynulo skoro 90 let. Pokrytectví, pochlebování a plácání po ramenou, znuděnost panských paniček a vymýšlení zlotřilostí, alkohol, drogy a sex, to vše zde ale najdete, přesto popsáno stylem, který již dneska není úplně in, ale právě možná proto přitažlivý. Hlavní hrdina a vypravěč této novely, mladý Nick Carraway z amerického středozápadu, přijíždí do New Yorku a zabydluje se do prestižního prostřední Long Islandu, tohoto ostrova bohatství uprostřed velkoměsta. Jeho sousedem je zbohatlík Gatsby, kterého newyorská smetánka pomlouvá za jeho zády pro způsoby, jakými se dostal k penězům, ale směle užívá jeho bohatství a pohostinství, kterými si Gatsby kupuje přízeň vlivných starých rodů a jejich potomků. Další postavou novely je povrchní Nickova sestřenice Daisy provdaná za Nickova známého Toma Buchanana, se kterým má malou dcerku. Manželství však není zcela šťastné, Nick dokonce osobně poznává Tomovu milenku Myrtle Wilsonovou, manželku majitele blízké autoopravny. Manželství Daisy a Toma to je především manželství peněz a vlivu dvou rodů. Nick se seznamuje i s Gatsbym a stává se hlavním prostředníkem mezi ním a jeho dávnou láskou Daisy, kterou Gatsby poznal za dob své služby u armády, kdy byl jen "pouhým chudým důstojníkem" a ona rozmazlenou dívkou „z urozených“ poměrů. Situace je jiná, Gatsby vládne majetkem, přesto v něm přetrvává ostych k milované ženě. Příběh nabere nečekaný směr, když se Gatsby s Daisy sblíží, aby poznal její povrchnost a nevyrovnanost. Tony, manžel Daisy, se jí však nechce vzdát. Nejde mu o Daisy samotnou jako o „čest rodu“ a udržení si vlivu. Když na jednom nezřízeném večírku dojde k přímé konfrontaci Tomyho a Gatsbyho, Daisy odjíždí a cestou srazí v Gatsbyho autě ženu, která je shodou okolností milenkou Tommyho a která drží přes mocného a vlivného Tomyho svého manžela v šachu, byť ten se s její nevěrou nedovede vypořádat. Daisy se však odmítá zabývat skutečností že zabila, a když se Gatsby ujme role jejího ochránce a vezme vinu za smrt ženy na sebe, nesnaží se ani naoko tuto skutečnost Gatsbymu rozmluvit. Celý příběh končí prostě – násilnou smrtí Gatsbyho a jeho vraha, manžela zabité ženy, který si dobrovolně sahá na život po té, co dokonal pomstu smrti své ženy. Umírají tři lidé, ale lidé, kteří jsou pro newyorskou smetánku postradatelní. Gatsby, ano měl peníze, ale ten jeho původ. . . V okamžiku, kdy zlatá husa přestane snášet zlatá vajíčka se společnost odvrátí, aby si našla „jinou zábavu“. Tony i Daisy, hlavní viníci, celou záležitost přejdou, jak nevydařený nedělní oběd. Gatsby je pohřben a truchlícími se stanou ti, se kterými poslední roky nemohl najít společnou řeč. Velký Gatsby je především výpověď o jedné generaci, o americkém snu, který si ale teprve hledá cestu na výsluní . . . zatím tu vládne stará tvrdá rodová linie a bohatství předků. Je známo, že kniha ve své době nesklidila velký úspěch, v dalším údobí se na ni zcela zapomnělo, stejně tak jak na jejího autora. Svou oblibu si nachází až v padesátých letech a stává se klasikou americké literatury. A jak ji vidí a vnímá současná generace? Kupodivu spíše pozitivně, nakonec Velký Gatsby byl 5 x zfilmován a poslední verze s Leonardem DiCapriem a Carey Mulliganovou opět vzbudila velkou pozornost. A hodnocení? Může být kniha, která byla 5 x zfilmována špatná? Přesto ale žijeme již v jiné době a nároky na dynamiku literárních děl vzrostly. Gatsby má mé plné 4 hvězdy. |
| Vlna | Kniha Josefa Klímy, Vlna, není rozsahem nijak objemná – necelých 110 stran zmenšviaceného formátu A4 nedává moc prostoru pro příliš děje. Přesto se jedná o dílko svižné a čtivé, i když zápletka není nijak komplikovaná a děj je lehce předvídatelný. Josef Klíma využívá ve svém příběhu především svých žurnalistických a reportážních zkušeností. Jako autor 23 nejrůznějších knih (reportážních či beletristických z nichž mnohé byly zfilmovány), přes 350 reportáží v pořadu Na vlastní oči a poctivá novinařina mu dává zkušenosti, které umí dobře využít. Kniha vychází z reálií, které se skutečně odehrály a máme je ještě stále v paměti. To vždy dodá fiktivnímu příběhu na autentičnosti a když se zpracování ujme zkušený novinář, máte pocit, že se takový příběh skutečně stal a odehrál. Josef Klíma zde používá prvky, se kterými "máme čest" přes jeho investigativní novinařinu a umně je propojil do svého příběhu, který se klidně takto mohl odehrát. Oč svým rozsahem menší je knižní podoba o to větší je její filmové ztvárnění. Hodnotit filmové provedení nechci, jako běžnému divákovi se TV zpracování celkem líbilo, problémem byla jen jeho zbytečně nabubřelá stopáž. Adam Klein, ročník 1958, majitel firmy Copy Klein, bezdětný, se vydává se svojí o 20 let mladší manželkou na po několik let odkládanou dovolenou do Thajska. Důvodem není jen odlet za teplem v zimních měsících v době vánoc, ale i touha potkat svého kamaráda z mládí Roberta Krause a spoluhráče z rockové kapely, kde jako dvacetiletí mladíci válely rockové pecky své doby a který emigroval z Česka koncem sedmdesátých let. Kleinovi si užívají sluníčka a thajské pohostinnosti, Adam se potkává s Robertem, který byl vždy toulavá duše stále žijící ve stylu květinových dětí z let šedesátých. Pohoda a klid dovolené je ale vzápětí narušen hned několikrát. Adam se dozvídá, že jeho žena a jeho tchán kují pikle ve vazbě k jeho majetku (a jeho osobě), který tak pracně vybudoval. Ve hře jsou mocní čeští kmotři, kteří pomocí finanční lobby úspěšně množí svůj majetek na základě důvěřivosti, objeví se i temná Robertova minulost ohledně lehkých drog a zpronevěřených peněz, hlavní roli zde sehraje Robertova dcera, která nakonec až tak dcerou není. Ději však přináší nečekaný zvrat vlna Tsunami vyvolaná silným zemětřesením v oblasti jihovýchodní Asie, která smete vše živé na pobřeží a zamíchá kartami osudu zcela jinak.Právě ona událost s Tsunami – na vánoce v roce 2004 – je základní dynamikou a reálnou skutečností celého příběhu. Ten začíná "probuzením z umělého spánku" po traumatickém zážitku a mnohačetných zranění Adama v pražské nemocnici, kde si postupně vybavuje celý běh událostí zpětně; svůj odlet s manželkou na vánoce do Thajska, úklady o jeho život a majetek, když se tchán zaplete s mocnými, setkání s dávným přítelem Robertem a vše kolem jeho osoby a osob dalších. Shodou náhod je Adam považován za Roberta, což se při záchranných akcích po tsunami klidně mohlo stát a než se vše vysvětlí, odehraje se krátký, dynamický příběh s typickým českým koncem – malé ryby jsou lapeny a zlikvidovány, skuteční bossové zásluhou zkorumpované policie beztrestně unikají, spravedlnost ale tentokrát i zásluhou Adama přece jen částečně funguje. A jako bonbonek navíc se Adam dozví něco, co 29 let vůbec netušil. Kniha Vlna není jistě žádný Nesbøovský příběh či Stieg nebo Adler, ale na odpočinkové letní dovolenkování mohu klidně doporučit. PS: kniha ale zápasí s vážnější časovou nesrovnalostí - v knize Robert emigruje ve dvou termínech v roce 1968 a pak se objeví nepřímý údaj 1983, ale reálný termín je tak kolem roku 1978; Adam je v knize popisován jako padesátník - ročník 1958, ale v roce 2004 by měl jen 46 let a v roce 1978 by měl těžko před státnicemi - možná před maturitou, 29_letá Robertova dcera, která otce neviděla 26 let by se musela narodit v roce 1975 (otec 17 let, to v té době nebylo moc časté), no a píseň Smoke on the water vyšla poprvé v roce 1973, takže těžko o ní mohli před emigrací (1968) hovořit. Tady to trochu ulítlo, i když údaj o emigraci v roce 1968 se objevuje jen na obálce, ale jiné nesrovnalosti vyplývají z knihy - přesná data jsou ale panem Klímou uvedena - v knize se objevuje datum k tsunami (26.12.2004) a datum narození Adama (08.06.1958), pak si časové náznaky v knize měl autor asi lépe pohlídat !!! |
| Švábi | Švábi je poslední kniha Jo Nesba, která vyšla na českém trhu před dvěma měsíci (viacčerven 2013), ale nemylme se, tato kniha byla napsána již v roce 1998, tedy před patnácti lety. Zápletka a samotný děj není zdaleka tak propracován jako poslední autorova dílka, přesto se jedná o svižnou detektivku, kde opět hraje hlavní roli Harry Hole. Technologická zázemí typu počítače, mobilní telefony, sociální sítě, ty v době psaní knihy byly v plenkách, taky vystupující postavy včetně Harryho jsou na počátku své kariéry. Bjarne Moller na oddělení vražd teprve začíná (na rozdíl od Spasitele, kde odchází), románem se mihne i později problematická postava Toma Waalera, který tak neslavně zasáhne Harryho život v Pentagramu. Jen Harry je již osamělý rváč se sklonem k alkoholu a s vůlí kdykoli se ho zříci, je-li to nutné. Porovnáním knihy se současnými romány můžete přímo hmatatelně vidět autorům rozvoj a přístup k psaní. Současné díla jsou až moc překombinovaná, na rozdíl od Švábů. To může řadě čtenářů vyhovovat či nikoli, každopádně se jedná i o zajímavé srovnání stylu a vývoje autora za 15 let psaní. Román začíná smrtí norského velvyslance v jednom bangkokském nevěstinci. Hned na úvod je jasné, že se jedná o vraždu, navíc o vraždu člověka, který má přímé vazby na současného norského premiéra jako jeho politický kolega a rival, který se vzdal svého postu ve straně ve prospěch kolegy a ten ho za odměnu umísťuje na velvyslanecký post do Bangkoku. Na norském velvyslanectví, ministerstvu zahraničí a i přímo v Bangkoku vypuká mírná panika. Případ je nutno urychleně došetřit a uklidit z hledáčku novinářů. Obratem je do Bangkoku vyslán Harry Hole jako určitá policejní figurka, která má zastřešit vyšetřování bangkokské policie a zároveň pohlídat, aby vše zůstalo mimo zraky veřejnosti. Harryho záliba v alkoholu přesvědčí norské představitele, že Harry je ten správný manipulovatelný zástupce norské policie, jeho úspěch v podobném zahraničním vyšetřování (kniha Netopýr) dává Harrymu punc té správné osoby, kterou jsou zástupci výkonné moci v Norsku strávit. Harry se tak ze dne na den ocitá v jiném časovém pásmu, jiném podnebí a seznamuje se s novými kolegy, zároveň musí vstřebat nové kulturní a specifické prostředí velkoměsta vyhlášeného sexuální turistikou jako světového čísla jedna. Seznamuje se s případem a hned v úvodu je celá záhadná vražda okořeněna dětskou pornografií a podezřením na pedofilní sklony velvyslance. Když se pedofilní úchylka velvyslance nepřímo potvrdí, případ dostává ještě větší důležitost diskrétnosti, což je ale to poslední, co je Harry ochoten dodržovat. Rozbíhá se spletité vyšetřování, které Harry se svojí bangkokskou kolegyní a jejím týmem postupně rozplétají. Na povrch vyplouvají nová a nová odhalení a nakonec se ukáže, že opět nejde o nic víc než o peníze a moc, které slibuje rozsáhlá státní zakázka a rodinný majetek. Nesbo čtenáře seznamuje s norskou komunitou žijící v Thajsku, kulturou země a jejími zvláštnostmi a zavádí ho na řadu slepých uliček, které se ale nakonec opět společně spojí v logický celek. Příběh projde několika zvraty, kdy se zlí a odpudiví stanou přívrženci spravedlnosti a naopak ti milí a přátelští představiteli zla. Příběh končí, spravedlnosti je učiněno za dost, Harrymu však zůstává na těle i duši mnoho dalších nových šrámů a jizev. Švábi jsou dobrou detektivkou, která se příjemně čte, příběh není zbytečně překombinován, linie příběhu je přímočařejší. V hodnocení s jinými, později napsanými knihami Jo Nesba, se ale jedná o příběh, který vrcholného pozdějšího Nesbova fenoménu přece jen nedosahuje. Mám-li si udržet nastavený žebříček hodnot, pak jsou to 3,5 hvězdy. Nakonec tedy čtyři. Kniha určitě všechny fanouška Harryho Holea potěší. |
| Tvůj stín | Tvůj stín (originál nese název XO = objímám a líbám) je další skvělou knihou Jefviacferyho Deavera, kterou předkládá svým fanouškům a čtenářům. Kniha byla napsána v roce 2012 a tak je vlastně novinkou pohybující se v reáliích dneška, byť pan Deaver již v roce 2013 vydal další dvě knihy – nezbývá, než se těšit na jejich česká vydání. Představovat autora je nošením pomyslného dříví do lesa. Již přes 25 let píše a vydává tento bývalý folkový zpěvák a skladatel, posléze právník a nyní úspěšný spisovatel jeden lepší krimi román než druhý a pokud jste snad na jeho dílo ještě nenarazili, mohu jen a jen doporučit. Jeho Lincoln Rhym je novodobý Sherlock Holmes, řada jeho knih se již dočkala filmového zpracování a Jeffery ve svých 63 letech (1950) zraje jak pomyslné víno. V Česku vyšlo již přes třicet jeho románů (2012), které mají své hrdiny a hlavní představitele. Nejznámější dvojicí je Lincoln Rhym a Amélie Sachsová, pak jsou to romány s Johnem Pellamem, případy Rune a řada samostatných románů, další série patří Kathryn Danceové a Tvůj stín spadá právě do této série. Kathryn je agentkou CBI (Kalifornský úřad vyšetřování) se specializací na výslechy a kinezii – analýzu řeči těla, která vede svá vyšetřování, ale mnohdy ji osud spojil i s Rhymem a Amélií, se kterými úspěšně spolupracuje a kteří se v příběhu taktéž na okamžik mihnou jako rozhodující prvek řešení případu. Samotný román představuje nejen kvalitní zábavu, ale i sondu do novodobých technologií, které umožňují zcela sofistikovaný stalking. Deaver v knize přináší i pohled na současný hudební průmysl a jeho novodobou éru fungování. Jeho folková minulost mu umožňuje psát s naprostou znalostí problematiky i prostředí a děj své knihy soustřeďuje do oblasti se silnou tradicí k country hudbě, Kalifornie. Kniha si nese i svůj fenomén doby, neboť společně s knihou vychází i hudební projekt – CD s písněmi, na jejichž texty jako indicie odkazují románoví hrdinové v knize. CD reálně existuje a písně taktéž a jsou k mání na webových stránkách autora. Vedle tištěné knihy a její e-verze tak přibyl další prvek, který posílí samotný román a zájem o něj. Přesně v duchu novodobých „365“ – společností, které dnes představují full servis pro každého interpreta a které Deaver v knize popisuje, což ale není fikce, ale dnešní realita novodobého hudebního show businessu. V postavě hlavní hrdinky Kayleigh máte možnost v knize "vidět" nejen tu blyštivou stranu slávy, popularity a bohatství, ale i druhou část mince – ztrátu soukromí a neustálé „obtěžování fanoušků“, spoustu přiživovačů se na slávě a v neposlední míře i ztráta osobnosti, neboť hlavní hrdinka je nucena hrát roli a image stanovenou marketéry jako tu nejvíce přitažlivou pro publikum bez ohledu na vlastní názor a pocity samotné hrdinky. Téměř pět set stránek Vás provede pouhými pěti dny příběhu, ve kterých se toho ale odehraje moc a moc. . . Kathryn Danceová odjíždí z Monterey na svou týdenní dovolenou do Fresna – vše ve státě Kalifornie, kde se chce věnovat své zálibě – koníčku, nahrávání a sbírání skladeb a písní a jejich propagaci na svých webových stránkách. Součástí její cesty je i návštěva své kamarádky a přítelkyně Kayleigh Towneové, která je správnou dcerou svého otce, slavného country zpěváka, který se již plně realizuje v dceřiné kariéře - úspěšné autorce, skladatelce a především interpretce svých písní. Katryn přijíždí v době, kdy Kayleigh řeší problém vytrvalého stalkera, jejího fanouška, který ji pronásleduje na každém kroku. Z nepříjemného obtěžování se má stát brzy zcela jiný příběh . . . Umírá první člověk, bedňák a zvukař Bobby Prescott, který není jen členem zpěvaččina týmu, ale ke Kayleigh má mnohem bližší vztah a společné tajemství. A umírá za podivuhodných okolností, těsně před jeho smrtí je celá záležitost avizována samotné Kayleigh úryvkem její jedné písně, která prozrazuje kde a co se stane. Rozbíhá se vyšetřování, ale než se stačí kriminalisté pořádně dostat do případu, zazní druhá sloka písně a umírá druhá oběť. Deaver pak rozvine skvělý příběh s mnoha zvraty a vždy, když se již zdá, že je vše vyřešeno objeví se nové a nové okolnosti. I když od počátku je hlavním podezřelým Edwin Sharp, bláznivě zamilovaný fanoušek do Kayleigh a zuřivý stalker, vše nasvědčuje tomu, že vraždí někdo jiný a jeho úmysly jsou černější než noc . . . politika, touha po slávě, ale nakonec je to všechno úplně jinak. Konec je až příliš kýčovitý, ale jako čtenáři jste tomu vlastně rádi. Deaver Vás do příběhu vtáhne tak, že jste jeho součástí a tak si s ulehčením oddychnete, když vše dopadne dle vašeho očekávání . . . Mohu jen konstatovat, skvělá práce – dávám plné ohodnocení. |
| Penězoměnci | Arthur Hailey (1920 – 2004) patřil k předním spisovatelům šedesátých a sedmdesátviacých let minulého století. Angličan, který po válce odešel do Kanady, poté do USA a dožil na Bahamách. Je autorem mnoha bestsellerů, řada z nich byla zfilmována. Nejznámější kniha „Hotel“ se stala předlohou i na TV seriál. Artur Haliley psal především tzv. profesní romány, každá z jeho knih si vyžádala velmi důkladnou přípravu. Studium prostředí, zpracování poznámek, psaní knihy, to vše Haileymu zabralo spoustu času a tak za svůj život napsal „jen“ jedenáct románů z nejrůznějších prostředí. Témata byla vždy veliká – hotelový průmysl, prostředí letiště, nemocnice, bankovnictví, výroby léčiv, automobilový průmysl, energetická krize, politika či TV zpravodajství. Co kniha to velké téma a vždy velmi pečlivě zpracováno a opředeno poutavým příběhem a dějem, který Vás pobaví a nakonec i poučí. Na jeho knihy se stály kdysi fronty a i dnes mají čtenářům co říci, byť byly psány v reálném prostředí 60. až 90. let minulého století. Penězoměnce jsem poprvé četl hned po jejich vydání někdy v roce 1977, po té po revoluci v roce 1992, kdy se vydávaly dříve nedostatkové knihy jak na běžícím pásu a znovu jsem po knize sáhl, když jsem narazil na její reedici, která byla vydána letos (2013). Opět jsem se začetl do příběhu kolem fungování velké americké banky a všeho toho prostředí s tím spojené. Doba se dnes změnila a v bankovnictví obzvlášť. Proto mnohdy popisovaná špičková technologie v knize, stejně tak i prognózy se dnešním pohledem jeví jako čtení o pravěku. I to je doklad, kolik se toho za 35 let změnilo. Kreditní karty v knize začínají svůj boom, plně se rozbíhá bankovní a peněžní politika, kdy peníze přestávají odrážet skutečnou sílu ekonomiky a stávají se nástrojem moci. Z reálných peněz se stávají čísla na účtech a státy se začínají úspěšně a cíleně zadlužovat. Mocní a velcí jsou navzájem propojeni, vlastní jeden druhého a přestávají platit principy zájmu drobných střadatelů. Vše se koncentruje do ovládnutí pozic a získíní vlivu a moci. A v tomto ohledu se zas tolik nezměnilo. Kniha jen naznačuje hrozby, které se, bohužel, tak jak je dnes můžeme již posoudit, zrealizovaly. Všemu napomohl ještě více internet a všeobecné propojení s možností sledovat kohokoli, kdekoli a odkudkoli. Nekonečné a neúnosné zadlužování států, domácností a firem, bez ohledu na reálné možnosti splácet své dluhy je pravou příčinou krize, kterou prožíváme již od roku 2008 a ne a ne se z ní dostat. Taktéž obrovské propojení kapitálu soukromých finančních institucí ukazuje, jak je dnes jakákoli státní moc proti tomuto molochu bezmocná. Banky nic nevyrábí, nic nevymýšlí, nic netvoří, ale ovládají přesto vše podstatné. Přes sílu peněz dovedou prosadit vše a zatlačit na kohokoli, když se znelíbíte, tak Vás nemilosrdně položí. Vnutí Vám systém bezhotovostních plateb umožňujících sledovat vaše nákupy, nákupní zvyklosti, pohyb. Bez dotykové platební karty se přihlášením na jakýkoli terminál bez Vašeho svolení stávají vlastně vaším osobním čipem, který Vás jako bytost monitoruje, sleduje. Banky data shromažďují a cíleně využívají ve svůj prospěch či prospěch toho, kdo za ně nejlépe zaplatí. A utéci z tohoto kolotoče nejde a nepůjde. Penězoměnci rozvíjejí příběh dvou viceprezidentů přední americké banky, kteří se liší svým pohledem na bankovnictví. Jeden představuje starý přístup a tradici, druhý sází na drobné střadatele, mobilnost a vše nové. Když majitel banky umírá, rozvine se plně mocenský boj mezi oběma skupinami a představiteli v bance, boj členů správní rady, boj o moc a postavení. Vše je okořeněno příběhem padělání peněz, kreditních karet a všeho ostatního, co s bankovnictvím souvisí v moci tzv. organizovaného zločinu. A vše zastřešují skandály kolem státních zakázek, úplatků a lobování. Že Vám to něco připomíná? Ano v tomto se doba zas tak nezměnila. Jen se vše stalo ještě důmyslnější, rafinovanější a rychlejší. Podstata finančnictví a principy moci je však v roce 1975, kdy byl román psán a dneska téměř shodná. Román je čtivý, pobaví a poučí, i když z dnešního pohledu je již přeci jen trochu řada věcí úplně jinde (technologické možnosti předčily i ty nejsmělejší prognózy). Zápletka je přímočará, vize a prognózy kam to vše dospěje jsou naopak velmi přesné. Každopádně Hailey uměl psát, zaujmout, i když dneska se již píše jinak a čtenář chce mnohem více dynamiky a komplikovanosti. Slušná práce za tři hvězdy. |
| Miliardáři z Facebooku | Miliardáři z Facebooku Bena Mezricha není žádnou fikcí, ale dějový odraz skutečnviacých událostí, které jsou stále ještě plně v paměti. Nečekejte tedy v knize žádné krkolomné zápletky či vyfabulované situace, kniha má přiblížit vznik asi největšího fenoménu dnešní doby, jedné sociální sítě a to té největší a nejznámnější - Facebooku, která slaví v roce 2013 deset let od svého vzniku. Že se jedná spíše opravdu o „literaturu faktu v literárním podání“ dokazuje již fakt, že kniha byla vydána vydavatelstvím C_press, které se vydáváním beletrie v podstatě nezabývá. Přesto Vás vyprávění nejspíše zaujme. Facebook dneska zná každý, je jen málo těch, kteří svůj účet na Facebooku nemají, přesto ne každý zná podrobnosti kolem jeho vzniku. To vše se v knize dozvíte. Proniknete do zákulisí Harvardské University, která je snad z neprestižnější soukromých vysokých škol v USA, s rokem založení již v roce 1636, představující v Ivy League (Břečťanová liga – označení pro 8 soukromých a nejprestižnějších universit na východním pobřeží USA) tu příčku nejvyšší. Kolos se 14.000 zaměstnanci a cca 5.000 studenty zabírá na předměstí Bostonu – Cambridge značnou část a soustřeďuje to nej nej nejen z USA. Osm pánských klubů v čele s Porcellianem, Phoenixem či Fly Clubem (výběrové cluby Final Club) dá nahlédnout k jménům jako Roosevelt, Rockefeller atd. Ale vedle tradičních jmen jsou zde zcela nová a k nim se řadí i Mark Zuckerberg a Eduardo Saverin, dva studenti, kteří v roce 2003 proměnili Harvardské profilové fotky studentů jednotlivých ročníků do funkcionality, kterou nazvali The Facebook. Zprvu nápad spíše bláznivý se brzy přehoupl do reality a raketový nástup zájmu se přetavil za jediný rok do oblasti snů. Kniha Vás s časovou posloupností provede základními mezními body vzniku Facebooku od prvních krůčků a nesnází, nedostatku financí až po oblast rizikových investorů. Narazíte na další jména s Facebookem spojených – Tyler a Cameron Winklevossovi, Sean Parker, Peter Thiel. V roce 2004 Fecebook okupuje většinu vysokých škol v USA a pár let později se stává světovým fenoménem. Dobrý nápad se stává miliardovým projektem, jeho hodnota je tak vysoká, že zatočí se svými hrdiny a z kamarádů a přátel se stávají rivalové na poli obchodu. Projekt je napadán, zpochybňován, urážen i vynášen do nebe, ale jde si stále svou cestou a nakonec na ní zůstává jen Mark Zuckerberg jako tvůrce a realizátor. Nesmělý a trochu podivínský student, kterému je nejlépe za monitorem počítače se za dva roky stává ve věku pětadvaceti let nejmladším miliardářem – selfmademanem všech dob. Nelze se divit, že peníze rozklížily všechna přátelství, touhy a předsevzetí kdysi kamarádů a kolegů. Kniha je výpovědí, jak to bylo, i když nějaké hloubkové analýzy a detailní popisky nečekejte, je to jen chronologický sled základních událostí bez dalších zákulisních pikantností, jen velmi stručná a dost obecná datová posloupnost v dějinách IT. |
| Vyhasínání mozku Martina Kleina | Ikdyž název zní až strašidelně, podstatu románu plně vystihuje. Kniha vyšla poprviacvé v roce 1985 a z nizozemského originálu Hersenschimmen byla přeložena a vydána v Čechách v roce 1996 pod názvem Zatmění mozku. Mimo jiné se dočkala ve světě spousty dalších vydání, byla zfilmována a převedena na divadelní jeviště, přesto české vydání z roku 1996 zůstalo mimo sféru zájmu veřejnosti a tak trochu zapadlo pod tíhou jiných událostí. Nyní tedy vychází znovu (2010) pod novým názvem Vyhasínání mozku Martina Kleina. Nizozemský spisovatel Hendrich Jan Marsman, který vydává svá díla a stejně tak i tento román pod pseudonymem Bernlef (to, aby nedocházelo k záměně se shodným příjmením jiného slavného nizozemského básníka) jej napsal jako výpověď o tom, jak zlá a nekompromisní je diagnoza Alzheimerovy choroby, této neúprosné nemoci o stařecké demenci. Diagnostika nemoci v současnosti hrůzně narůstá s tím, jak se prodlužuje délka lidského života, a tím se stává znovu velmi aktuální. O Alzheimerově chorobě si dnes může přečíst spoustu nejrůznějších pojednání a více či méně odborných publikací (což v době, kdy kniha vyšla možné nebylo), pan Bernlef zde však předkládá vynikající a velmi dramatický popis situace, který prožívá hlavní hrdina románu Martin Klein, který se od úsměvné zapomnětlivosti rychle dostává do stavu, kdy nedovede své jednání vysvětlit. Z pohledu postiženého člověka je popisován průběh nemoci, postupné ztráta paměti, identity, snaha o rozpomínání, tragika ztráty a nedostatečnosti slov popsat své pocity, svůj stav až do diagnozy trvalé demence, kdy se život scvrkne do souslednosti dějů, které sám postižený již vnímá jen jakousi činnost bez jakéhokoli pochopení. Román je ale i o ostatních kolem nemocného, o jejich reakcích a vnímání o tom, jak postupně přestávají nemocného zvládat a ten končí mimo jakoukoli realitu všedního dne. Je to velmi smutný konec identity člověka, navíc konec, který vyvolá strach ve všech zdravých, že jednou dopadnou stejně, neboť tělesnou křehkost stáří dneska umíme pochopit, té duševní se stále velmi děsíme a nedovedeme ji přijmout. Kniha tak poodhaluje mnohem víc, než jen číslo diagnozy v lékařské zprávě, než všechny průvodní jevy a symptomy. Není to kniha jen o chátrání duše, jde tu také o partnerskou lásku a dlouhotrvající rodinné vztahy a vazby, které jsou v konečné míře určující. Těžko se mne hodnotí takováto četba. Četba frustrující, ale velmi výživná především pro všechny ty, kteří se ještě nesklonili a v pokoře nepřijali, že život umí být i takto krutý a že tito lidé, ale především rodiny potřebují pomoc okolí víc než kdy před tím. Zavírat se před realitou světa nelze, knihu by si měli přečíst snad všichni, neboť všichni se dostaneme ve svém životě do stavu, kdy budeme mít staré rodiče, kteří budou možná potřebovat naši pomoc a pak zestárneme sami a pokud nepředáme vše dobré do další generace, zůstaneme v tom naprosto sami. |
| Klíč | Simon Toyne je pro mne novým autorem, na jeho trilogii knih Sanctus, Klíč a Věž viacjsem narazil i díky tomuto webu, bohužel odděleně, takže až později jsem přišel na to, že jeho dosavadní tvorba je trilogií, kterou je třeba číst chronologicky. Mne se to nepodařilo, začal jsem prostředním dílem – knihou Klíč. Možná proto na mne dílko nezapůsobilo tak skvěle, jak je propagováno a velebeno a jaký goodwill je kolem něj vytvářen. Chybělo mne nejspíše to správné navození a možná pochopení věcí, které nastínil první díl trilogie a který mne byl zatím utajen - Sanctus. Každopádně se kniha a nejspíše i celá trilogie veze na úspěšné vlně zpochybňování „tisiciletých pravd“ kolem historie křesťanství, ale vůbec kolem celé problematiky náboženství. Knih a autorů píšících na podobné téma se v poslední době vyrojila celá řada, nejspíše pod dojmem úspěchu Dana Browna a jeho hlavních knih s Robertem Langdonem, které celé toto „šílenství“ patrně odstartovaly v touze po slávě a penězích a společenské poptávce. Ty tam jsou doby politicko - špionážních thrillerů, kde byla „v hlavní roli studená válka“, rozpolcení světa na Západ versus Východ, životní prostředí, biologická či nukleární hrozba a nebo mysterium mimozemských civilizací. Teď literatuře thrilleru vládne historie, nejasné výklady bible, zpochybňování základu křesťanství, vytváření fikcí kolem zaniklých civilizací, znovuobjevování zničených knihoven (Alexandrijská atd.), fikce spojené s možností objevení nebývalých pokladů, ať již duchovních, tak materiálních. Děje knih se přesouvají do Turecka, Iráku, Iránu do střední Asie, nemalou roli hrají obvykle Tepláři a tajemství kolem jejich řádu, vzniku i zániku. Jsou velebovány staré říše a odhalovány životopisy velkých vojevůdců a veskrze zpochybňovány samotné základy křesťanské víry, její symbolika, a polemizovány historické náboženské nesrovnalosti. Odhalením starých pravd mají být přepisovány dějiny a pravidla současného světa. Vše je obestřeno tajemstvími a neodhaleními, dávnými proroctvími, tajemnými nápisy v zaniklém písmě, symboly a mnohdy až mysteriózním dějem románů, který překračuje meze reálného světa a dává průchod zázrakům „boží moci“. Autoři zde našli velký prostor, neboť každá historicky popsaná událost má vždy řadu úhlů pohledu, proto ony předkládané spekulace, že se jedná o „pravdy“ nepřesné a mnohdy záměrně změněné, o zmanipulovatelné překlady. Nesrovnalostí i v samotné Bibli je dost a dost a tak fantazii a spekulacím je dán volný průchod a vizím - co by bylo kdyby . . . Román a druhá část trilogie Klíč se vrací do starobylého města Ruina, děj se odehrává kolem Citadely, bratrstva zde žijícího a střežícího tajemství Sakramentu, které je událostmi v knize narušeno, vyneseno z Citadely a tím se rozbíhá staré proroctví. Hlavní hrdinové bojují s časem, se svými nepřáteli, svou nemalou roli zde má i samotná církev a její vrcholní představitelé, kteří se spojí se světovými průmyslníky, aby docílili svého . . . Proroctví se začínají naplňovat, nebezpečná nákaza decimuje bratrstvo, Sakrament opustil Citadelu, vše je ve znaku víry a moci řízeno, tu lidskou chamtivostí, tu náboženskou zaslepeností, tu nezdolnou touhou se zachránit. Temnota začíná šeptat a šeptá slovo klíč . . . Staří známí první knihy nakonec dosahují svého cíle, dějí se "boží zázraky" ale čerstvá vůně pomerančů se i poté temně šíří z Citadely do ulic Ruiny. Moc nechápete, pokud nevíte, že trilogie má i třetí pokračování, pak je tento otevřený konec více, než výzvou sáhnout i po knize třetí . . . Hodnocení zůstává u 3,5 hvězdičky, prostě ve srovnání s jinými knihami výš nemohu jít. Nakonec jsem se rozhodl jen pro hvězdy tři. Uvidíme, co přinesou další dvě knihy, které mne ještě čekají. A závěr, pokud Vám nevadí až mysteriózní ukončení děje druhé knihy překračující již meze reálnosti, jistě dobré čtení na dlouhé zimní večery. Ale jak jsem uvedl v úvodu - chronologii dodržte, takže začít knihou Sanctus, pak teprve Klíč . . . |
| Můj život po životě | Bude to někoho zajímat? Bude tuhle litanii někdo číst? Koupí si takovou knihu něviackdo? Otázky, které si sám autor klade pár měsíců zpět (srpen 2013) před tím, než dvacátá šestá kniha vyjde a „zaplaví“ knižní trh. Tématem knihy jsou opět životní denní prožitky pana Wievegha, tak jak je známe z jeho deníků (2005, 2011), jen je jaksi všechno jinak . . . Životní příběh - osud pana Michala Wievegha v podstatě před rokem naplnil zpravodajské servery, do myslí mnoha lidí se v tu chvíli vloudily myšlenky na jeho osobu. Většinou chápající, překvapené, strachující se, se snahou pomoci, smířlivé, ale určitě se našly i takové, které si s úšklebkem „řekly“ konečně bude pokoj od jeho útoků, sarkastických narážek a vůbec víření vody v našem politickém rybníčku. A nejspíše i řada pomstychtivých závistivců, kteří si po přečtení a znalosti jeho deníků v duchu řekli, patří mu to. Bral od života mnohem víc, než mám já, jaká je tohle spravedlnost. Ale určitě převážná většina byla těch, kteří s panem Wieveghem soucítí a tak v koutku duše žehrají, ještě, že se to nestalo mně. A lidské neštěstí přitahuje, neštěstí celebrit obzvláště, osud známého českého spisovatele, který se poslední dobou stal kontroverzní osobou, jehož poslední knihy byly 100 % přijímány, ale i mnohdy důrazně odmítány a kritizovány, určitě přiláká řadu nových čtenářů, kteří si rádi počtou o neštěstí jiných. Konečnou odpověď však dají až prodejní čísla, nová kniha v černobílém image ale vévodí všem výlohám. Samotná náplň knihy je ale výpovědí člověka, který si prochází peklem. Ze dne na den se mu zhroutil svět, jeho život se otočil o 180 stupňů, spíše vyjímečný život naplněný krásnými okamžiky, které byly brány jako samozřejmost, se najednou rozplynul v nenávratno s vizí, že se možná již nikdy nepodaří vrátit se zpět do starých kolejí. Přetrvává zahořklost, deprese, pocit křivdy a smutné vzpomínky na to, jak vše ještě před rokem bylo jiné. V knize však najdete vůli poprat se se situací a vypsat se ze všech těchto trablů. Životní děj posledních pár měsíců po „přežití své smrti“ píše Michal Wievegh zcela otevřeně, bez jakéhokoli kalkulu s útokem na city čtenářů. Kdo zná jeho knihy, ví, že v řadě z nich byla spousta autobiografie, deníky pak skutečnou výpovědí jeho života. Jaké srovnání se nabízí, když položíte vedle sebe – Báječný rok (2005,2006), Další báječný rok (2011) a Můj život po životě (2013). Jakoby znal svůj osud dopředu, dal Wievegh v plén svůj úspěšný život, stejně tak jak ten svůj současný. Kniha se tak může stát „životním příběhem“ řady serverů, které neustále nabádají – myslete na zadní kolečka, s cílem, prodat Vám svůj produkt. Jaký dát závěr – použiji slova jeho nakladatele – text se zdá poněkud cyklický, monotónní; není vyloučeno, že i trpělivý čtenář zažije pocit zmaru, který zná autor z posledních dlouhých měsíců tak zblízka a osobně . . . Netroufám si hodnotit tuto knihu, ona to není kniha, je to výpověď přesně v duchu svého názvu a ve svém důsledku . . . je knihou očistnou (Martin Reiner). A nebo jinak – velmi reálné, kdyby to samo nebylo realitou. Ale i to je život ve svých neskonalých podobách, ať Vám přečtení dá vzpomenout na řadu těch zbytečných a dennodeních rozmíšek, starostí a trablů s kolegy, obchodními partnery či partnery životními, neboť jak praví klasik, pokud nejde o život, jde o hovno . . . |
| Istanbulská mozaika | Opět pro mne nový autor, kterého jsem objevil díky tomuto webu. Istambulská mozaviacika je jeho prvotinou, řekl bych, že celkem vydařenou, ikdyž fenoménu mistrů svého žánru zatím nedosahuje. Kniha, která kombinuje prvky detektivní se špionážními, tématicky obsahuje vděčný námět podobných příběhů – nic menšího, než celkové ohrožením lidstva a jeho podstaty, trochu šmrnclá i historií, takový kompilát toho, co v žánru „letělo a letí nyní“. Celkem přímočarý příběh, jen s lehkým náznakem složitější zápletky. Hlavní hrdina Sean Ryan, představitel britského institutu zabývajícího se aplikovaným výzkumem historických památek je nucen identifikovat tělo svého blízkého spolupracovníka a dobrého přítele, který byl za nejasných okolností rituálně popraven v Istanbulu, když zde vykonával běžný výzkum významné historické památky – posvátného chrámu Hagia Sofia. Objevené fotky zcela neznámých prostor, které Seanovi kolega záhadně předal a celková nejasnost kolem jeho smrti vedou Seana k přesvědčení, že zde zdaleka není všechno v pořádku. Rozbíhá vlastní „vyšetřování“, co jeho přítel ve skutečnosti fotil a kam se připletl, že musel být zavražděn a to způsobem, který jednoznačně připomínal otevřenou hrozbu všem ostatním „zvídavým“ nepovolaným šťouralům. Postupně odhaluje tajemná zákoutí kolem významné historické památky, lidé se kterými konzultuje svoje kroky mají najednou vysokou úmrtnost. Ve svém pátrání spolupracuje s pracovnicí britského konzulátu (další běžný prvek - krásná žena a spolu-hrdinka), se kterou se mu podaří odhalit tajemné spiknutí, nalézt historickou památku a prožít neuvěřitelná pronásledování a nakonec odhalit, že největšího predátora na Zemi – člověka ohrožuje vlastní nezodpovědnost, kterou se sám člověk v osobně „jiných vyvolených“ rozhodne vyřešit zcela zásadně. Zdecimováním vlastní populace pomocí rafinovaného a geneticky upraveného viru má vést k nastolení nových pořádků, má to být cesta k novému, čistšímu světu, který má dále pokračovat a zbavit se všech nadbytečných a nepotřebných. A to vše se má stát pod rouškou náboženského fanatismu. Knize se nedá upřít napětí a čtivost, autor Vás vtáhne do děje, využívajíce střídání obrazů vždy v pravou chvíli. Autor taktéž část knihy píše v první osobě (z pohledu postavy Seana Ryana), ale v jiných obrazech se drží obecné roviny. Toto střídání prvků přidává na knize zajímavosti, i když mne místy přijde, že je zde snaha „použít všechny prvky žánru naráz“ čímž vzniká slepenec ne vždy dotažený ve všech náznacích do konce. Závěr knihy je již standardní, v řadě případů si říkáte, proč ten či onen obraz, který byl nastíněn autor vůbec použil, neboť s dějem knihy pro její chod a rozuzlení nemá moc co do činění. Ale třeba se rozuzlení dočkáme v dalších dílech, neb na Istambulskou mozaiku mají navazovat další dvě knihy „pokračování“ Jeruzalémská mozaika (2013) a Newyorská mozaika (2014). Jedná se o napínavé čtení, spíše oddechového typu na dovolenkové odpočívání. Kniha mne nezklamala, ale jak jsem psal na úvod, fenoménu jiných podobných děl ještě nedosahuje. Poctivé tři hvězdy. PS: v knize se objevuje skrytý fenomén náboženského fanatismu a především pravdivá realita, jak je Evropský kontinent postupně "zaplavován" muslimskou komunitou. S určitou tolerancí této skutečnosti osobně nesouhlasím a stejně jak autor tvrdím, chce-li někdo žít v našem světě, ať ho přijme takový jaký je. Nenechme si vnucovat kulturu a náboženské praktiky od populace, která historicky do Evropy nepatří, a neustále zneužívá demokratických principů k prosazování vlastních zájmů, když "doma" by museli držet "hubu a krok" |
| Svědkyně ohně | Další skvěle napsaný a vygradovaný příběh z prostřední mladých recidivistů, jejiviacchž napravování není až tak košer. Příběh má spád, tajemno, řadu zvratů a nakonec pointu, která všechno obrací. Dílko tvůrčí dvojice se řadí k té plejádě dalších, kterým pojmenování - dobrá detektivka – je přece jen málo. Jedná se o něco víc, než jen o hledání vraha či pobavení čtenáře. Je to příběh o lidech, společnosti, jejich problémech, mnohdy zůstává rozum stát. Určitě přečtením neuděláte nic špatně, obzvláště, pokud jste si styl severských autorů, dneska tak populárních, trochu zažili a oblíbili. Mé hodnocení 4,5 hvězdy, ale nechme si i místo na mety vyšší – dává 4, ale hodně nadprůměrné. |
| Sanctus | Na počátku byl svět a svět byl Bůh, a svět byl dobrý . . . Sanctus, první díviacl trilogie (Sanctus, Klíč, Věž) označované jako Ruinská, a přitom prvotina Simona Toyna. Dříve než Sanctus jsem přečetl Klíč a jeho hodnocení ode mne již zde na webu je. Předně je opravdu potřeba zdůraznit, že trilogii je nutno číst chronologicky, jinak Vám řada faktů uniká a zůstává nepochopena. Autor Vás v první knize seznamuje s hlavními postavami, jejich charakteristikami i důvody, proč konají, jak konají. Ve svém druhém díle Klíč již volně navazuje s předpokladem znalosti daných faktů. V prvním díle trilogie se dozvíte, co je Sakrament (což v Klíči jen tušíte) – dozvíte se, jak mohlo dojít k naplnění proroctví a proč se Klíčem stává osoba zdánlivě s dějem v Citadele nesouvisející. Taky její nepochopitelné představy a znalosti, kterými v Klíči disponuje, se po přečtení první knihy zcela objasnily. Co se nedovíte je, proč došlo k záhadné epidemii, kterou druhý díl začíná, a která decimuje „vyvolené“ i celý ekologický systém Citadely. Středem dění prvního dílu je Citadela a tajemný mnišský řád v ní sídlící a jeho odvěká minulost, tvrdý řeholní život a rozličná a bohatá hierarchie jeho členů. Plná soběstačnost řádu „uzavřeném“ ve svém vězení – Citadele, která se nachází uprostřed tureckého města Ruina mu dává nepřístupnost a odvěkou tajemnost, jeho historie sahá hluboko před datum narození Krista. Rozsáhlé knihovny shromažďují pomyslné bohatství lidstva a jsou řádem přísně chráněny. Nad vším stojí tajemství Sakramentu, které smí znát jen pár vyvolených mnichů, jakékoli pokusy opustit řád jsou přísně trestány. Smrt nemine nikoho, kdo se jen k tajemství Sakramentu přiblíží a není schopen unést jeho pravdu po celá staletí. A právě snahou opustit řád jedním z mnichů nejvýše postavených kniha začíná, neunesl tajemství Sakramentu a udělal vše proto, aby bylo odhaleno . . . Tomu musí být zabráněno stůj co stůj! V tomto prostředí, až mysteriózním, rozehrává autor příběh dvou sourozenců Liv a Samuela, jejichž zrození bylo nadmíru neobvyklé, ale svou neobvyklostí velmi důležité pro děj knihy, ale i dalších hrdinů, představující potomky dávných znepřátelených kmenů. Liv Adamsenová, Gabriel Mann, David Arkadian, Kathryn Manová, její otec, Samuel – zdaleka ne všichni tito hrdinové dožijí konec prvního dílu, a přestože bylo tajemství Sakramentu odhaleno a začaly „odtikávat“ hodiny dávného proroctví, nevíte vlastně, co bude dál . . . . . . nestárla, nechřadla, začal jí závidět, na Zemi se objeví jediný pravý kříž – Sakrament, svaté tajemství . . . Podobné věty se v knize kupí vedle sebe a nechávají Vás v napětí, mnohdy na můj vkus až přehnaně mysteriózním, ale nakonec má kniha mít další díly a na ty je třeba čtenáře nalákat. . . . Světlo Boží, uzavřené v temnotě, nikoli svatá hora ale prokleté vězení . . . S tímto vědomím se pročtete ke konci prvního dílu a v mysli Vám zvoní tajemné slovo . . . KuShikaaM . . . Dobře a řemeslně zpracováno, přesto mne na tom všem ději v knihách (Sancus, Klíč) k dokonalosti mnoho chybí a mnohé závěry sklouzávají až do oblasti bujné fantazie, bez logičtějšího podkladu. Určitě zajímavé čtení, pokud podobnému tipu literatury holdujete. Přesto zůstává mé hodnocení uprostřed, tzn. za tři hvězdy. První díl trilogie – Sanctus – je zajímavější právě o navození celé atmosféry kolem hlavního děje knihy, druhý díl Klíč pak nese větší prvky mysteriózna. Oba dva díly jsou zajímavé, lepším se zdá být díl první – vše je zde poprvé, záhadné, v Klíči se řada věcí opakuje, ale děj se rozvíjí a jeho kontinuitu uchopíte teprve, když dodržíte chronologii čtení dílů po sobě. |
| Zkamenělá krev | Tato kniha je mou druhou od Johana Theorina (tou první byla Smršť) a mohu říci, viacže mé očekávání dost zklamala. Ikdyž je deklarována jako detektivní román, spíše by se dala nazvat Žití a vzpomínání na Ölandu prostřednictvím několika hlavních hrdinů a neb nemáme to jednoduché. Spíše psychologická sonda, kde detektivní zápletečka je jen jakýmsi malým zpestřením. Románu schází akce, dominuje jen jedna až velmi jednoduchá zápletka, hlavní vražedný motiv, který je důvodem k činům, je hodně slabý, celkové vyznění je velmi ponuré, příběh prolínají životní osudy osob, které s hlavním tématem knihy moc nesouvisí a na jeho děj nemají žádný přímý vliv. Prostřednictvím několika postav a časových rovin líčí autor současný i minulý život na tomto švédském ostrově. Vedle starého vysloužilého námořníka Gerlofa, který se navrací na své rodné sídlo z domova důchodců, aby bilancoval svůj život a odhalil poslední nijak záhadné tajemství své zemřelé manželky, je to žena středního věku Vendela, která se oklikou vrátila do kraje svého dětství a vzpomínání na něj není zrovna radostné, a pak hlavní postava Pera, která se do kraje dostává náhodně, jako dědic nemovitosti zde stojící a která si prožívá svá rodinná traumata kolem manželství či vážné nemoci své dcery. Skrytým žolíkem je postava Perova otce a osob kolem jeho minulosti, jehož život a podnikání v oblasti pornografických aktivit dává vznik hlavní zápletky. Jerry, Perův otec, je na sklonku svého života postižen výpadky paměti, za dramatických okolností je zničeno jeho studio, sám Jerry posléze cíleně zabit. Pery, jeho syn, se vydává po stopách jeho minulých aktivit spíše z povinnosti, neb vztah k otci je veskrze negativní, a toto se mu stane málem osudným. A pak jsou zde víly a trollové a mýty kolem nich, téma, které českému čtenáři není zas tak blízké a tradiční, ale které sehrávají v životě hlavních hrdinů nemalou roli. Čtete knihu o rozsahu téměř 450 stran a na 250 straně se stále nic neděje. Jste seznamováni s životy hlavních hrdinů, spousta informací položených na papír nemá na samotný děj žádný přímý vliv. Prolíná se současnost s minulostí, nejvíce brousíte v dětství Vendely, která si prožila opravdu krušné roky svého dospívání vedle chudého otce společně s postiženým bratrem, bez matky a kamarádek. Její jedinou nadějí jsou víly a trollové, kterým Vendela přičítá přehnanou řadu zásahů do svého života, aby na konci příběhu prozřela a odhalila svůj omyl. Vše je ponuré, pesimistické až přehnaně traumatizující, přičemž hlavní motiv vražd je velmi velmi slabý a ani odhalení motivů vedoucích k vražedným činům na konci knihy Vás nemůže nijak přesvědčit, natož tak nadchnout. Čekal jsem pod vlivem reklamních sdělení mnohem více, kniha mne zklamala, možná pro ta celkem velká očekávání a image severské detektivky, se kterými má český čtenář poslední dobu jen ty nejlepší zkušenosti. Toto dílko Johana Theorina je dle mého názoru mnohem horší, než Smršť, i když i tato kniha není žádným trhákem. Prostě mne autor nepřesvědčil a nezískal. Celková pochmurná atmosféra díla se slabým dějem Vás těžko donutí si knihu zapamatovat či sáhnout po znovupřečtení. Dle uvedených hodnocení jiných čtenářů je vidět, že Theorinům styl psaní má své obdivovatele i odpůrce, záleží jen na Vás, ke kterým se zařadíte. Pokud od knihy čekáte perfektní detektivní čtení nesené na severské vlně, tak to Vás kniha asi zklame, pokud spíše hloubáte na filosofickými úvahami o bytí či nebytí, možná Theorin zaboduje. Je to jen na Vás . . . PS: Teprve později po napsání komentáře odhaluji, že Gerlof vystupuje i v předchozích knihách, takže mne možná něco uteklo, ale věřte, že moje chyba to není. Návaznost není nikde deklarována, za znalce díla pana Theorina se nepovažuji. |
| A pavouk přichází | James Patterson – opět můj oblíbenec, šedesáti šestiletý (2013), stále tvořící aviacmerický spisovatel, píšící od roku 1976, který již napsal 95 románů či knih, řada děl byla zfilmována. Krátká, ale výstižná vizitka tohoto velmi plodného autora. Kniha „A pavouk přichází“ je jeho další detektivní román (taktéž zfilmovaný), kde „řádí“ Pettersonovův oblíbený hrdina Alex Cross – policista, ale také psycholog, černoch, inteligence nadprůměrná. Časové reálie příběhu – počátek devadesátých let minulého století (1990 – 1993). Knize nechybí inteligentní detektiv, přátelství, krásná žena, láska, nevraživost policejních složek a FBI, dokonalý psychopat, manipulátor, reálie amerického života a spousta dalších záhad. Knihou se vine silný příběh s nečekaným rozuzlením. V půlce čtení jakoby ději "spadl řemen", ale vzápětí Vás vše opět uchvátí a vtáhne zpět až do nečekaného konce, kde se vše propojí a vyplynou na povrch všechny souvislosti. Střídání obrazů, různých pohledů, popisování z pohledu první osoby, to všechno jsou skutečnosti, které z knihy dělají nadprůměrné čtení. První část knihy, to je klasická americká realita – drsné prostředí černošského ghetta v hlavním městě Washingtonu, vysoká kriminalita, malý zájem „bílé veřejnosti“ a nikdy nekončící práce dvou detektivů Crosse a Samsona z oddělení vražd, kterým se den nevyhne, aby neřešili další případ zmarněných lidských životů, zpravidla černochů žijící na okraji společnosti, jejichž osud nikoho nezajímá a jejichž smrt se stává jen další položkou ve statistikách. Alex v ghettu žije a působí jako policajt, psycholog, dobrovolník, který pomáhá v Armádě spásy, otec dvou dětí, jejichž matka se stala obětí náhodné přestřelky a především se užírá nevšímavostí vlivných a mocných nad osudy jeho komunity. Děj knihy se rozbíhá, Alex a Samson jsou povoláni k další vraždě černošské neúplné rodiny, kde modus operandy ukazuje na psychopata, jehož „dílka“ měli možnost vyšetřovat i v minulosti. Jejich dennodenní rutinu však naruší únos dvou dětí, které jsou naopak nejvýše v žebříčku priorit (syn ministra a dcera známé herečky) a k nimž jsou odvoláni. Vedle policie se to na případu hemží agenty tajné služby a vším, co lze do vyšetřování zapojit. Ale na „scénu“ vstupuje Garry Soneji/Murphy. Vždy si přál být slavný, být na předních stránkách novin, být hrdinou televizních zpráv, být někdo. Únos dvou dětí předních amerických celebrit je přesně to, co mu splní jeho sny. Garry je ale i skvělý manipulátor, muž vysoce inteligentní, ale předně další oběť amerického stylu života, kde neutěšené dětství, týrání fyzické i psychické „vytvořilo“ monstrum, jehož jedinou radostí je manipulovat, zabíjet a ubližovat a být přitom slavným. Základním předpokladem je neviditelnost, Garry Soneji žije i život Garryho Murphyho, který je dalším kolečkem v soukolí šedého amerického života. Schopnost změnit se z vraždícího šílence v absolutního svatouška je základním předpokladem nevypátratelnosti. Rozbíhá se příběh, kde se odehraje spousta věcí. Garry unese děti, skrývá je, požaduje výkupné, nenechává stopy, pátrání nikam nevede. Předání peněz je vysoce profesionální, všichni vyšetřovatelé jsou bezradní, tlak veřejnosti stoupá. Děti jsou nezvěstné, výkupné pryč, pak se najde mrtvola chlapce, insignie jsou zvláštní. Čas běží, počet zainteresovaných vyšetřovatelů stoupá, výsledky nejsou. A najednou je Garry chycen. Půlka knihy a příběh končí? Nikoliv. Garry Soneji se mění na Murphyho a všichni si kladou otázku – jedná se o oběť rozštěpené osobnosti nebo geniálního manipulátora. Pachatel je za mřížemi, ale jasno kolem případu není o nic více. Co se za vším tím skrývá? Podaří se najít unesené děvče, objevit, jak to bylo s výkupným a celý příběh rozplést? Proč se Garry vlastně nechal chytit? Měl komplice? Proč najednou obrací? Jeho útěk a touha se pomstít těm, co ho vypekli je další rovina příběhu. V půlce knihy máte pocit, že jste dočetli a dále není co řešit. Ale pan Patterson Vás vyvede rychle z omylu. Vše se teprve rozbíhá, nitky vedou rozmanitě všemi směry včetně řad tajné služby, odehraje se krátká love story a na závěr se vše vyřeší. Happyend ale nečekejte. Spravedlnosti je sice učiněno zadost, ale Alex Cross je opět bohatší o další jizvy na těle i duchu. Skvělá práce za 4,5 hvězdy, nakonec velmi silné 4 hvězdičky. |
| Písečný muž | Písečný muž je již čtvrtým počinem (Hypnotizér, Paganiniho smlouva, Svědkyně ohnviacě a Písečný muž) manželské dvojice Alexandry(1966) a Alexandra(1967) Ahndorilových, kteří tvoří své detektivní romány pod pseudonymem Lars Kepler - to aby se jejich předchozí samostatné spisovatelské aktivity rozlišily od společného psaní. Všechny romány napsali za poslední čtyři roky a všechny představovaly značný úspěch a ohlas. Jako první jsem četl Svědkyně ohně a hned vzápětí Písečného muže, který ze Svědkyně ohně nepřímo vychází a tak mne něco říká, že i předchozí díla jsou nepřímo propojeny. Písečný muž mne přijde méně komplikovaný a více přímočarý, než Svědkyně ohně, mnohým čtenářům se pak kniha může zdát méně zdařilá. Za sebe mohu říci, že to bylo opět skvělé čtení, i když Svědkyně ohně měla mnohem více rovin „záhad a obrazů“, které musel čtenář zpracovat. Z tohoto pohledu je Písečný muž o něco slabší knihou. Styl psaní ale zůstává, krátké kapitoly, různé střihy, vystupňované napětí, jen těch rovin je přece jen méně. Jednou z rovin, které se v knize Svědkyně ohně objevuje (a vcelku bez dalších souvislostí si kladete otázku proč) je i soukromé trauma jednoho z hlavních hrdinů, komisaře Joona Linny, které však s případem a vyšetřováním případu Svědkyně ohně vlastně přímo nesouviselo. Zde si autoři „vytvořili půdu“ pro další díl série - Písečného muže, když odkazují na historii únosů, které jsou spojeny s postavou Jurka Waltera a jinou činností Linnova života. Tento mysteriózní sériový vrah, kterého Linna zatkl při činu a který se ukázal značným manipulátorem, předpověděl další únosy, které Linnu dovedly k rozhodnutí ochránit svou rodinu tak, že ji nechá zemřít. To vše se událo 14 let zpět. Svědkyně ohně končí posledním obrazem, kterému porozumíte teprve, když sáhnete po další knize – stejným obrazem Písečný muž totiž začíná. Na scéně se objevují staří známí, Linna, Saga, Carlos, Jurek Walter a celá řada dalších postav známých již z předchozích knih – příběh se rozbíhá. Znovu objevení 14 let nezvěstné osoby za zcela záhadných okolností přiměje Linnu a jeho kolegy znovu otevřít starý případ mnohačetných únosů, kde únosce – Jurek Walter je již dávno dopaden a přísně střežen. Co to vše má znamenat? Znovu nalezený Mikael, který zmizel společně se svojí sestrou vnáší naději, že i druhá oběť únosu Felicie je stále ještě naživu. Linnovi se oživují nepříjemné vzpomínky na události, které stály za ztrátou jeho nejbližších. Rozbíhá se příběh na jehož začátku se autoři opět vracejí k traumatu komisaře Linny, které již popisovali v knize Svědkyně ohně. Nyní tedy opakují vše napsané a dále rozvíjejí do pokračování děsivého děje. Celé znovuobnovené vyšetřování má jediný cíl, najít Felicii, sestru Mikaela dříve, než zemře. Přes veškeré snahy se však nedaří posunout případ ani o píď dále. Hlavní viník je 14 let pod zámkem, kdo tedy drží jeho oběti? Jak se dá vysvětlit jeho přítomnost tam, kde nemohl být? Linna se rozhodne nasadit do cely k Jurkovi Sagu, jejímž úkolem je pod jinou identitou navázat s Jurkem kontakt a získat další informace. Jak bláhové to bylo počínání se v knize dočtete, stejně tak se rozvine životní příběh Jurka Waltera, který vlastně Jurek není. Jeho životní osudy, které ovlivnily jeho chování jsou na závěr knihy rozklíčovány, záhady jsou vyjasněny. Zdánlivé nelogické chování má naopak přísnou linku logična, Jurkovi se podaří utéci a naplňuje svá „proroctví“ vynesená mnoho let zpět. Motivy a důvody únosů a držení obětí v celách a hrobech v podobě sudů mají svá pravidla a důvody, které se v knize dozvíte. Přestože je na závěr vše objasněno, ztrácí se na poslední straně románu sám komisař Linna, nejspíše další otevřený konec pro další pokračování. Příběh Písečného muže mne přijde realističtější, než předchozí kniha – Svědkyně ohně – tak nějak se to skutečně mohlo stát, i když závěr románu je dle mého zbytečně „vyšperkován“ značným počtem mrtvol a až mysteriózní konec je dle mého přece jen trochu již kách. Kniha je ale další ukázkou kvalitní severské detektivky, dávám 4 hvězdy, ale jak jsem již uvedl Svědkyně ohně je dle mého názoru asi o půl hvězdy lepší. Pokud se rozhodnete číst Písečného muže, doporučuji nejdříve přečíst předchozí dílka – osudy jednotlivých postav se zřejmě prolínají všemi čtyřmi knihami a dovedou tak lépe pochopit celé dění. a charaktery jednotlivých postav. |
| Spása templářů | Knihy Raymonda Khouryho (zatím jich napsal celkem šest, nepočítaje jeho díla sceviacnáristická) mne vždy zaujaly (přečetl jsem čtyři). Vedle Svatyně a Ďáblova elixíru knihu Poslední templář a dále Spásu Templářů, tu jako poslední. Knihy si drží vysokou laťku, ale i mezi nimi lze rozlišovat ty lepší a ty horší (coby ale jiní dali za to, napsat i tu horší knihu). V knize Poslední Templář i jeho pokračování - Spása Templářů sází Khoury na dnes populární téma zpochybňování kořenů křesťanství a jejich nejzákladnějších postulátů. V literatuře není zdaleka sám, toto téma láká celou řadu jiných autorů. Zajímavé je, že zápletku knih vymyslel Khoury údajně ještě dříve, než byla předložena velmi podobná panem Brownem v Knize Da Vinciho kod. Toto téma přímo láká dnešní autory (Berry, Toyne, Brown či O´Bryan). Samotné časové nesrovnalosti a různé výklady jednoho a téhož, které se v Bibli objevují, stejně tak i skutečnost, že i ty nejstarší dochované svazky kolem podstaty křesťanství jsou jen překlady, navádí autory „splétat nejrůznější scénáře“, které ústí vždy v jediný závěr. S Ježíšem Kristem to zdaleka nebylo tak, jak je popisováno v Bibli. A samotná legenda jeho narození, ukřižování a vzkříšení není nic, než uměle vytvořený příběh někdy v polovině čtvrtého století sloužící ke sjednocení nejrůznějších evropských odnoží náboženství se stejnou podstatou, sjednocení pod „vlajkou“ křesťanské víry. Údajně právě v této době došlo k překládání a upravování starších textů k obrazu církve a křesťanské víry do podoby současné Bible. Tyto spekulace lze jen těžko vyvrátit a stejně tak neexistuje ani žádný důkaz, který by dokázal opak. Alespoň dle těchto autorů (skutečnost jsem nikdy nestudoval a erudovaných textů se nepídil). A pan Khoury své spekulace rozvíjí ještě dále a to ve spojení s Templáři, řádem, který vznikl z ničeho a který si během relativně krátké doby vydobyl výsadní postavení bohatého a silného řádu v Evropě. Co Templáři na tehdejší církev a její hodnostáře věděli, že jim šla samotná církev „na ruku“ a řád získal neslýchaná privilegia? Jaký „poklad“ vědění vlastnili, že si dovedli získat tak výsadní postavení? Právě tato odhalení řeší pan Khoury ve svým dvou knihách, které na sebe jen lehce navazují. Spása Templářů je řemeslně perfektně zpracované dílo. Má svého kladného nezničitelného hrdinu, krásnou ženu po jeho boku a vzájemnou náklonnost, nelítostného záporáka a především společný cíl, kterého chtějí obě dvě strany dosáhnout. Vše se odehrává v exteriérech dnešního Turecka, Khoury ale promyšleně pracuje i s obrazy odehrávajíce se v dávné historii, to aby posunul děj kupředu, dovysvětlil proč právě takhle a dal příběhu větší zajímavost. A tak vedle současnosti prožíváte dramatické chvíle v polovině čtvrtého století, na počátku 13. a pak i 14. století. Dozvíte se něco málo i o křivdách páchaných na obyvatelích dnešního Iráku, Iránu či Turecka z poloviny let minulého století. Vše je podtrženo neustálou akcí v nejrůznějších zemích, za hlavními hrdiny zůstává jen zkáza a hromady mrtvých. Obě dvě strany jdou za svým cílem, jejich vzájemná setkávání končí nelítostnými souboji, kde praskají kosti, krvácí sečná i střelná zranění, ale hrdinové jsou zcela nezničitelní a s odhodláním se vrhají do dalších půtek. Až do poslední čtvrtiny se ani čtenář ani hlavní hrdinové nedozví, co je oním tajemstvím, po kterém tak prahnou a pak najednou sám autor předloží rozsáhlé vysvětlení v podobě čtyř stran historického výkladu. Vše je objasněno, rozklíčováno - čtenář ale neví, jde-li o fikci či historická data, ale nejspíše o ta data, která mají celý příběh posunout více do reálné roviny - osobně nedovedu posoudit. Kniha končí a stejně tak jak v prvním dílu jsou nakonec všechna odhalení a pravdy ztraceny v nenávratnu – anebo ne? Částečně otevřený konec dává možnost autorovi se k tématu vždy vrátit. Spása Templářů je především akční kniha, která se dobře čte, a určitě přinese potěšení všem, kteří se v podobných dobrodružných příbězích vyžívají. Téma a zápletka je dostatečně tajemná, i když svojí náplní se jedná o tematiku, která již trochu čpí vykrádáním sebe sama či jiných podobně píšících autorů. V hodnocení váhám mezi 3 – 4 hvězdy, nakonec dávám 3 s ohledem na má předchozí hodnocení. |
| Lobbista | John Grisham – patří k americkým autorům, jejichž dílo mohu jen doporučit. Napsaviacl spoustu knih, mnohé byly zfilmovány a většinou byly nadprůměrné až skvělé. Firma, Klient či Případ Pelikán mluví samy za sebe. Lobbista je však průměrnou Grishamovou knihou, alespoň dle mého názoru, napsanou 2005, tedy svými reáliemi není zas tak zastaralá. Knihu jsem se rozhodl přečíst především na základě jejího námětu – lobbing je „v naší kotlině“ stále tak trochu sprosté slovo, chtěl jsem tudíž získat pohled ze strany, kde se praktikuje již spousty let. Příběh je ale dost jednoduchý a tak trochu mimo realitu. Je cítit, že ve špionážních textech, pravidlech a technikách se autor moc nepohybuje a tak se v knize objevují reálie, které jsou tak trochu rozporuplné. Taktéž právnické pozadí, v němž je Grisham naopak doma, ustupuje z hlavní role a tak je Lobbista vlastně knihou o muži na útěku, o muži, který měl být obětován, o muži, který žongloval s jinými, až se sám stal figurkou na šachovnici špionážních agentů a služeb všech velkých mocností. Kniha se čte sice příjemně, ale když jí dočtete, musíte konstatovat, že příběh není nijak strhující a přesvědčivý. Zápletka v podobě špičkového satelitního systému Neptun, o kterém nikdo neví, nikdo se k němu nehlásí a jeho ovládání je v rukou pár lidí v podobě softwaru BLOCK je zcela mimo dnešní realitu. Stejně tak i vyústění příběhu, kdy se Lobbista zásluhou svých schopností pouští do boje s celým světem a jak to tak bývá, výsledek toho boje je nasnadě. V době, kdy technika umožňuje sledovat kohokoli, cokoli a kdykoli je podobná realita v knize popisovaná opravdu jen fikcí v mysli autora, které čtenář jen stěží může přijmout. Stejně tak i „chování“ všech zvláštní agentů, kteří Joela mají hlídat a monitorovat, ať již zastupují jakýkoli státní zájem. Joel Backman alias Marco, muž číslo jedna ve světě politických půtek, vyjednávání či šarvátek se dostává k velmi citlivému softwaru, který se rozhodne prodat nejvyšší nabídce. Představa, že může vodit „za nos“ ruskou, čínskou, izraelskou, saúdskou rozvědku včetně celé FBI a CIA je již v tomto ohledu megalomanská, Joelovi spolupracovníci jsou umlčeni, sám Joel se dobrovolně ukrývá ve vězení. Neočekávaná milost a následná manipulace s Joelem a jeho novou identitou dává rozběhnout příběhu jeho ukrývání a poznávání nových stránek života. Kniha z 80% popisuje prostřední italských měst a je „skrytou reklamou“ na italskou módu, jídlo, kávu či pamětihodnosti. Příběhu nechybí krásná žena, láska, akčnosti a dramatičnosti však mnoho není, což ale tentokrát vůbec nevadí. Příběh má na špionážní tematiku vcelku laické vyústění a tak knihu dočtete s pocitem, že vše dopadlo dle vašich představ, odložíte a již se k ní nejspíše nikdy nevrátíte. Milé a nenáročné čtení za průměrné 3 hvězdy, nejlépe na letní dovolenou k vodě. Přesto Grisham opět ukazuje, že politika a státní zájem, dezinformace a právní svět to jsou úplné jiné světy oproti životu prostého občana. Vše je v podstatě přetvářka a boj o moc, vliv, peníze a neomezenou vládu, nekonečná hra s pravidly - vše je dovoleno, svědkové se nepřipouštějí. Z tohoto pohledu je kniha pro českého čtenáře jistě poučná, možná si snad uvědomí, že myslet si, že politici a vládní představitelé "zastupují občana a jeho zájmy" je jen hra, které nelze nikdy věřit. Lidé musí žít ve strachu ze všeho, aby se s nimi dalo manipulovat a vést je tam, kam je třeba. Neustálé zaručené zprávy o tom či onom nás o tom dennodenně přesvědčují. |
| Přechod | Již dlouho jsem nečetl knihu, která by ve mně nechala tolik pocitů, smutku a mraviaczení po přečtení poslední stránky textu. Přechod Justina Cronina je dílo rozsáhlé nejen počtem stran (686), ale i dobou, kterou zachycuje – cca 1.000 let v lidské „historii – budoucnosti“. Třetí dílo autora, které napsal v roce 2010 a které jako první výrazněji zaujalo odbornou a širokou veřejnost natolik, že se kniha nejen vydává a čte, ale již se také prodala práva k natočení filmu. Dílo, které je svým způsobem velmi sugestivní a depresivní s otevřeným koncem, i když s predikcí happyendu. Po knize jsem „sáhl“ na základě anotací, které slibovaly témata, jenž mne vždy lákala. Jako fanoušek sci-fi literatury a nejrůznějších záhad a vizí budoucího světa, jsem vždy vítal seriály typu Akta X, Seriál o seriálu (ti dříve narození ví) či knihy a filmy s podobnými náměty. Hlavní dění není v případě Croninova Přechodu nijak nové ani originální. Téma, kdy se lidstvo a především pár „vyvolených“ snaží manipulovat s nejzákladnějšími postuláty přírody, ať již prostřednictvím genového inženýrství, modifikací zoo virů a nebo hledání té nejúčinnější biologické zbraně, která by likvidovala armády a civilisty a přitom zanechala hodnoty, se objevuje již řadu let, mnohdy vyšperkované tajemným virem (bakterií či bytostí) z vesmíru a to nejen v knihách, ale i filmech. Průběh dění bývá vždy podobný. Řízené se stane neřízeným a následky jsou vždy zcela fatální, zničení kontinentu, lidstva, či celé planety Země. Přesto je Croninův Přechod tak trochu jinou knihou. Hlavní a nosný děj se odehrává zhruba 100 let od okamžiku zkázy, kdy se boj o přežití stává dennodenním chlebem hlavních hrdinů, kteří musejí žít své životy v době, kterou zdědili po svých předcích a bez vlastního zavinění nesou hrůzné důsledky jejich počínání. Popis apokalyptické budoucnosti je děsivý, prokládaný mnoha akčními scénami, kde je umírání na denním pořádku a je bráno jako nevyhnutelnost bytí s vizí téměř beznadějnou. Hned na začátku Vás autor vtáhne do děje – do blízké budoucnosti, kde se v přísně utajené vojenské laboratoři „zkoumá“ zoovir získaný ze samotného lůna přírody. Že se jedná o virus z neznámého agresivního kmene netopírů, žijících v neprozkoumaných oblastí bolivijské džungle, virus který přežívá v zooříši miliony let, se dozvíte hned na začátku, ale jen náznakově. Stejně tak o jeho modifikaci a nasazení na pokusné osoby – vězně odsouzené k smrti se autor zmiňuje jen jakoby mimochodem. Již při experimentování s různými mutacemi viru se začnou v laboratoři „dít věci“, které jen naznačují a vinou se celou knihou, aby se opět v náznaku „potkaly“ na konci knihy včetně jejich aktérů. Představivost čtenáře, o co vlastně jde, je zcela otevřená. Ona děsivá tajemnost Vás drží u knihy až do konce, přestože se musíte prodírat mnoha stránkami až tak ne zcela zajímavými popisy charakterů a životů hlavních hrdinů z doby před a po apokalypse. Vše autor prokládá velkou akcí především v druhé polovině knihy, scény jsou ale velmi nepřehledné, děje se toho moc, ale vlastně jen zhruba tušíte proč se dějí věci tak, jak se dějí. Popisné pasáže knihy a zdlouhavé vyjádření pravidel života malé hrstky lidí žijících v kolonii příběh brzdí a čtenáře uondává. Taktéž roztříštěnost osudů jednotlivých hlavních hrdinů, které se autor snaží sledovat na několika frontách je knize spíše na škodu. Pořád si říkáte, proč právě v této fázi autor klade důraz na tuto či onu postavu, když na další děj to moc vlivu nemá. Dle mého názoru je vedle hlavní dějové linky příběhu zbytečně „moc vaty“, kterou se sice v závěru knihy pan Cronin snaží obhájit, ale ne zcela vždy se mu to daří. Jistá beznaděj v počínání hlavních hrdinů se přenáší i na čtenáře. V závěru knihy se leccos objasní, ale řada nedotažeností je ale i tak dost zřetelná. Kniha končí, boj lidstva o přežití však teprve začíná. Zásluhou neohroženosti hlavních hrdinů, trochou náhody a štěstí, kterou autor ale přísně dávkuje, však začíná mít boj přesná pravidla a strategii. Lidské pokolení a jeho následovníky čekají ještě stovky let, desítky prohraných bitev, tisíce obětí a bezejmenných hrdinů, než se podaří zvrátit stav věcí. Ideální půda pro další díly příběhu, které se údajně již chystají. Kdo jsem . . . jsem Babcock – Morrison – Cháves – Baffes – Turrell – Winston - Sosa – Echols – Lambright – Martinez – Reinhardt – Carter . . . A vlastně Babcock již ne . . . a sním i jeho Mnozí, vždy vracející se domů . . . Ve svém hodnocení jsem poprvé zcela rozpolcen. Kniha má řadu nedotažeností, logických vybočení, které její hodnocení strhují zpátky k menšímu počtu hvězdiček, hlavní myšlenka není zdaleka originální a osamocená, ani zde nemohu hodnotit originalitu příliš vysoko, přesto mne příběh „děsí“ ještě teď, kdy je již kniha pár dnů dočtena a to značí velkou sugesci. Tento apokalyptický příběh a ukázka jiného světa dění se jen tak nezapomene! Nakonec dávám 4 hvězdy a ani sám netuším zdali je to dobře, ale kniha Vás opravdu může pohltit a provést temnou vizí jedné z možných budoucností. A na závěr – ti co čekají klasickou upírovinu – ne, tak o tom kniha určitě není. |
| Levhart | Levhart – je opět skvělá Holeovka pan Nesba, která Vám nabídne 722 stránek, kdy viacse ani při jedné nebudete nudit. Autor zde předkládá promyšlený a zapeklitý příběh plný zvratů, hrůzné minulosti, děsivé přítomnosti, akce, kde nechybí krásné ženy, závist, boj o moc, frustrace, kdy se vražednou zbraní stane dokonce příroda sama . . . a pokud někdo bude tvrdit, že v půlce knihy tušil pachatele, tak mu nevěřte . . ., neboť, ikdyž se podaří pachatele zatknout, zbývá ještě čtvrtina knihy, a to by nebyl Nesbo, aby ji vyplnil planým tlacháním. A tak se dozvíte, jak to vlastně všechno bylo . . . Ale . . . pokud jste četli knihy krátce po sobě a nesly název Nemesis, Pentagram, Spasitel, Sněhulák, pak si po přečtení Levharta řekne, ale tohle je mi nějak povědomé. Ano, ty knihy jsou psány jakoby podle „jedné šablony“, sice dost rozvolněné, ale přece jen se zde schematicky opakují stejné věci. A tak mne přijde, že pan Nesbo tak trochu vykrádá sám sebe, budiž mu připsáno ke cti, že ale i tak se ty knihy čtou báječně! Zde si dovolím jen malou odbočku. Levhart je osmou Holeovkou – tedy příběhem, kde hlavní roli vyšetřovatele sehrává Harry Hole, postava osamnělého vrchního detektiva a neřízená střela, jehož život minulý i současný skrývá spoustu traumat, jizev na těle i duši, které Harry léčí alkoholem, cigaretami, opiem a krásnými kolegyněmi, které jeho činy „likvidují“ v jejich kariéře či dalším životě . . . První Holeovka spatřila světlo světa před 17 lety (v roce 1997) a Levhart je již osmou knihou (HH1 – Netopýr, HH2 – Švábi, HH3 – Červenka, HH4 – Nemesis, HH5 – Pentagram, HH6 – Spasitel, HH7 – Sněhulák, HH8 – Levhart a vězte, že jsou již napsány HH9 – Přízrak a HH10 – Policie). A proč ta všechna knihografie? No, protože všechny ty knihy na sebe tak trochu navazují, minimálně v čase, postavy se vrací, vyvíjejí, hrdinové stárnou, stejně, jak jednotlivé díly serie s Harry Holeem. A proto je nejlépe začíst číst knihy v časové posloupnosti, jak byly psány a nebo alespoň od Pentagramu výše. Všechny díly již byly až po HH08 – vydány i v češtině. Pokud začínáte Levhartem či Sněhulákem, nelze dost dobře myšlení a kroky hlavního hrdiny a jeho přátel pochopit a užít si je, ony mají své kořeny v předchozích dílech a situacích. I v Levhartovi autor v řadě případů předpokládá u čtenáře znalost osudů jednotlivých postav, tak, jak byly popsány v předchozích knihách. V řadě pasáží sehraje i v Levhartovi Sněhulák svoji roli, jakou? – čtěte . . . a že jste Sněhuláka ještě nečetli, tak to máte blbý . . . Samotný příběh Levharta začíná tam, kde Sněhulák končí. Harry je případem Sněhuláka natolik frustrován, že opouští řady policie a utíká na druhý konec světa – do Hongkongu – kde se oddává neřestem alkoholu, drog a nelegálních sázek, aby zapomněl. Jeho „sněhuláková“ kolegyně končí v psychiatrické léčebně a ze silného dua vyšetřovatelů Hole – Brattová zůstává jen legenda na oddělení vražd . . . Ale nový sériový vrah, který sofistikovaně a krutě sadisticky předkládá jednu oběť za druhou a až v závěru pochopíte, jaký to má vlastně smysl, dává podmět ke znovuvzkříšení Harryho Holea. Harry je v Hongkongu složitě vypátrán, vyplacen z dluhů za podmínky, že se ujme vyšetřování. Umírající Holeův otec je další silný důvod, proč se Harry po půl roce vrací z „bahna“ neřesti zpět do Norska a malým důvodem je i jistě samotná Kaja, jeho vlastně co ? - čtěte . . . Čeká na něj složité vyšetřování, kterému se Harry zprvu brání, ale postupně vítězí jeho policajtská nátura a tvrdohlavost, a rozbíhá se další hrůzný příběh, který sahá hluboko do „skříně kostlivců“ jednotlivých aktérů. Vše je okořeněno vnitřním bojem o moc v samotném vyšetřovacím týmu a vyšperkováno exotickými mučícími nástroji a minulostí temnou, jak polární noc a spletitou jak zrcadlové bludiště. Harry je součástí složité mašinérie, ze které nakonec vyjde opět vítězně, tj. že hlavní aktéři dojdou zatracení, ale jak již to u postavy Harryho bývá, s dalšími nočními můrami a děsivými sny, které dovede zahnat jen alkohol, cigarety a opium. A k chybějícímu prstu přibude i vyskakovací čelist, pozůstatek jeho hongkongského šílenství, která sehraje svou hlavní roli až v závěru příběhu. Svým způsobem si tentokrát „zahraje“ i samotná příroda, když nejdříve dechem ledovým a posléze horoucím rozetne patovou situaci a děj se může odvíjet dále. Dozvíte se proč, dozvíte se jak, zjistíte, že minulost může každého dohnat i po dlouhých letech čekání, zažijete nejednu prekérní situaci. A Happy End? Harry se vrací do lůna neřesti, aby opět zapomněl, jeho kolegové ke své práci a jeho šéfové (ano Harry jich má v knize vícero) se diplomaticky dohodnou, neboť každý ví na toho druhého tolik špíny, že se drží vzájemně v šachu. S úsměvem a cukrbliky si jdou dále po krku, ale veřejnost je lakována na růžovo . . . Přátelé, nepřipomíná Vám tohle to něco? No snad jen, je to všude stejné, ale Levhart je jen jeden a stojí za to si ho přečíst, vymezte si cca 25 hodin času a vzhůru do toho, troufnu si tvrdit, že budete spokojeni . . . |
| Hořící drát | Hořící drát – devátý případ Lincolna Rhyma, klasická deaverovka s datem uvedení viacna svět roku 2010, co dodat . . . Elektřina je všudy přítomná a nezbytná pro naše žití, ale uvědomujeme si její sílu a nebezpečnost, možnost z ní udělat dokonale smrtící zbraň? V drátech se pohybují elektrony jako voda v potrubí, vodovodní tlak vytváří čerpadlo, které pohybuje určitým objemem vody trubkami, v elektrickém obvodu je pomyslným čerpadlem generátor napětí či baterie. Tlaku pohybujícímu elektrony v drátech říkáme napětí (Volty), objemu elektronů pohybující se elektrickou soustavou říkáme proud (Ampéry), dráty a vše čím elektřina projde vytváří proudu odpor (Ohmy) . . . Elektřina je hloupá a současně geniální, hloupá proto, že jakmile se vytvoří, přeje si vrátit se do země a geniální proto, že instinktivně pozná nejlepší způsob, jak toho dosáhnout . . . Můžete si sáhnout na drát s napětím sto tisíc voltů, ale pokud je pro elektřinu snazší dál protékat přes drát, jste v naprostém bezpečí, ale pokud jste nejlepším vodičem do země vy . . . a stačí desetina ampéru, aby se každý z nás stal nebožtíkem a přitom obyčejný vysoušeč vlasů to vytáhne na 10 ampérů. Výše uvedené informace patřily kdysi k základní výbavě každého žáka osmé třídy základní školy, kde že ty loňské sněhy jsou, ale . . . nejsme v tom sami. O nebezpečnosti a jednoduchosti této pravdy se má přesvědčit sám Lincoln Rhym a s ním celé policejní oddělení města New York, kteří jsou zataženi přímo do víru událostí, či lépe do víru mohutného obloukového výboje, který doslova rozžhaví autobus a s ním i jeho cestující. Sofistikovaný útok na newyorskou elektrickou soustavu, její přesměrování a manipulace s ní ukazují, že pachatelem je nyní člověk, který pistole a nože nahradil proudem elektronů, navýšil jejich objem na neskutečnou hodnotu a pak dal elektřině možnost, aby projevila svoji genialitu . . . které ale tak trochu pomohl, jak jednoduché a efektivní. Statisíce voltů a obrovský proud se stal zbraní téměř hromadného ničení. Lincoln je postaven tváří v tvář člověku, který stupňuje své požadavky, jejichž splnitelnost není reálná a nesplnění trestá vytvářením obvodů, kdy součástí se stanou desítky lidí. Určit jak a kde uhodí příště je téměř nemožné, elektrické kabely jsou doslova všude. Jaký to má smysl, co za tím stojí? Kriminalisté pátrají a krůček po krůčku se dopracovávají k řešení. Je odhalen motiv, je identifikována osoba, jsou podezřelí, ale mezi tím umírá mnoho dalších nevinných obětí . . . ale opravdu nevinných? – spoustu úvah Vám pan Deaver předkládá, tak jako v každém svém díle, aby nakonec bylo vše úplně jinak. Druhý případ, který při svém vyšetřování ampérového maniaka Lincoln sleduje jakoby z povinnosti a ve vazbě na jeho nositele – Hodináře (pokud jste knihu Hodinář četli víte své, pokud ne, tak to máte blbý . . . ) se najednou dostává do popředí a oba dva případy postupně splynou v naprosto nečekané vyústění. Dalších 500 stránek kvalitního čtení, s originální myšlenkou smrtící zbraně i motivem, který opravdu neuhodnete ani pár stránek před koncem příběhu, přesto je tento román tak trochu tím méně zdařilým. Ale přátelé vězte, i méně zdařilé Deaverovo dílo to stále představuje velmi kvalitní detektivku – thriller, který Vás chytí a doslova Vám chvílemi přináší elektrické šoky v podobě husí kůže či ježení chloupků na zátylku, ze kterého mrazí . . . Dávám lepší tři body, ale kniha by klidně snesla i čtyři, ale chceme-li udržet srovnatelnost, zůstávám u těch tří. Dobrá poctivá práce, která jen kousek zůstala za největšími Deaverovými skvosty . . . |
| Složka 64 | Složka 64 – čtvrtá kniha pana Olsena s Carlem Mørckem z oddělení Q - a jeho dvěmviaca nevyzpytatelnými kolegy (Rose a Asad), s nimiž tvoří tak různorodou trojici vyšetřovatelů. A na úvod je třeba říci, že silný lidský příběh tentokrát zcela zastínil samotné kriminální chování hlavního pachatele . . . i když, ten konec je zcela famózní. Pokud jste měli co do činění s předchozími knihami pana Olsena, není třeba více dodávat. Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v láhvi (a připravovaná další kniha s názvem Marco, která se teprve k vydání chystá – 2014), mají hodně společného. Přesto je Složka 64, dle mého mínění, ještě o cosi více děsivějším příběhem o lidském osudu, než v předchozích knihách, kde kriminalistické pozadí je jen logickým vyústěním celkové situace. Předně je ale nutno opět podotknout, že série o kodaňském oddělení Q má svůj vývoj a pozadí, znalost reálií předchozích knih se tak trochu autorem předpokládá. V knize se mimo hlavní příběh setkáváte s Carlovým starým traumatickým případem ( popisovaným v předchozích dílech), který stál za jeho další kariérou, za tím, že vzniklo oddělení Q i za tím, že je Carl takový, jaký je a dělá to, co dělá. Ale hlavní osou knihy je tentokrát neuvěřitelný příběh „hlavní postavy“, který představuje „peklo na zemi“ a který nepřímo zatáhne Carla a jeho kolegy někam, co je již hluboko za hranicí běžného kriminálního vyšetřování. V celku „nevinné“ prošetřování starého případu pohřešovaných osob dá do chodu mašinérii, která má děsivé vyústění, které se přímo dotkne i samotných vyšetřovatelů. V knize se opět rozbíhají, pro Olsenovy knihy tak typické, dvě časové roviny. Rok 1985 – 1987 (1955) a rok 2010. V obou se toho děje dost a dost, aby Vás kniha a příběhy zcela pohltily. Sociální nespravedlnosti okořeněné politickou ctižádostí a neonacistickými myšlenkami v historii obětí i hlavních aktérů vyšetřování jsou základem pro strhující zápletku, která Vás překvapuje v průběhu celého příběhu. Obě dvě časové roviny jsou pro pochopení děje důležité a mají své mnohem starší pozadí, které se vyhrocuje v současnosti. Mají své postavy, které se prolínají v obou dvou časových rovinách . . . aby se protly v závěru knihy a opět překvapí svým závěrem a vyústěním. V té starší (1987) „hraje hlavní roli“ postava, která je sama obětí samotného státního společenského systému, který není schopen včas pomoci. Osud jí dal již při narození velký hendicap. Od útlého věku vyrůstá v neúplné a nezralé rodině, ve zcela asociálním prostředí dospělých, chování, život a zcela nevhodné sociální zázemí předkládá dětskému myšlení situace, které si dětský rozum vyhodnocuje jako standardní chování lidské smečky. Brzy se má ale přesvědčit, že je všechno jinak. Dítě ale nechápe, co dělá špatně a proč se samo stává terčem výsměchu a krutosti, ponižování a zneužívání. A než si to všechno věkem uvědomí, stává se z něj vyvrženec, který je systémem a všemi kolem jen opakovaně zneužíván . . . Přirozená inteligence není nijak podpořena, nedostatečné znalosti a chybějící základní sociální návyky se zcela obracejí proti svému nositeli a jsou okolím špatně vyhodnoceny. Postupně jste seznamováni s osudem a životem hlavního aktéra a dalších postav, které negativně ovlivnily jeho další život. Když se pak vlastní pílí a snahou „vyhrabe z bahna“, je mu minulost krutě připomenuta a znamená další pád na samotné dno společnosti. Přesto dále rozhodne náhoda a další nabídnutou šanci uchopí postava již zcela po svém. Místo herce se stane režisérem . . . ale představení má zcela nečekaný závěr. V té současné časové rovině (2010) pak vedle starého Carlova případu, při kterém přišel o život jeho kolega a další byl celoživotně odkázán na lůžko, autor knihy ještě Carlovo vyšetřování vyšperkovává dalším starým případem, kde sehrál Carl hlavní roli v pozici ne právě lichotivé – v pozici hlavního podezřelého. Ale vyšetřování pohřešovaných osob z roku 1987 je prioritní a zcela banální případ začne nabývat zcela reálných rozměrů . . . Carlovi se oklikou vrací tento starý případ „na stůl“, případ, který je propojen s reáliemi mnohem staršími a děsivějšími, než se na první pohled Carlovi zprvu zdá. Všechny osudy a nitky, zprvu oddělené se opět potkávají a vytváří zápletku, která straší svou tajemností a především tím, že odhalením malé pravdy se Carl propracovává k něčemu mnohem většímu, k nejhoršímu zneužívání moci, které navíc neustále pokračuje . . . Carl se do případů zakousne s tvrdohlavostí sobě vlastní a velkou podporou svých dvou kolegů a čelí nejen situaci samotné, ale i snahou vše zastavit. Kdo a proč má zájem všechna fakta utajit? A jak to všechno dopadne? Čtěte sami příběh o 536 stránkách, při kterém se nudit nebudete. Potřebujete jen přes dvacet hodin volného času a trochu otrlosti, když se před vámi vyjeví hrůzné pravdy, kterým se nechce ani věřit . . . a závěr, ten Vás jistě překvapí, po té, co jste přesvědčeni, že Víte a chápete vše, se objeví nový úhel pohledu při kterém se dozvíte věci, které je někdy líp nevědět . . . Dobrá práce, původně jsem měl nachystané 4 hvězdy, ale ten závěr mne dostal . . . dávám pět hvězdiček, asi z uvedených Olsenových knih je Složeka 64 tou nejlepší. |
| Trosečníci řek | Kenyho volej – literární soutěž v oblasti vodácké povídky, kterou píší zpravidlaviac autoři, kterým je téma povídek životním motem, než jejich literární ctižádostí. Trampové mají Trapsavce, Vodáci Kenyho volej a dohromady mají vždy jedno společné – lásku k přírodě, k vodě, lásku k člověku, k přátelství. Při společných prožitcích jsou prověřována letitá přátelství, jsou rozděleny nerozlučné dvojice a nové se tvoří, je zde kormidelník a jeho háček, je zde loď a řeka a výzva . . . V době, kdy mladší generace má spoustu přepychových hraček a je obklopena technologiemi, kde virtuální realita vítězí nad tou pravou skutečností a které hodně berou a málo dávají, je podobná kniha takovým malým zázrakem. Bohužel je novou generací vše nové kolem nás bráno jako standard a mobilní telefon, tablet či sociální sítě vnímají, že tu byly odjakživa, ale ti z Vás, kteří ještě pamatují jak voní seno na podhorských lukách, znají večery plné hvězd a oči jim neslzí jen od kouře ohýnků, ti všichni ví své . . . Pro tyto kamarády jsou napsány povídky, aby při dlouhých zimních večerech mohli vzpomenout na léto, řeky, les, ozvěnu kytar od večerních ohňů, šum deště . . . Povídky knih Trosečníci řek a Drž hubu a pádluj jsou střípky zážitků z cest, z vodáckých akcí, psané lidmi, kteří jsou jen romantickými dušemi a možná poslední vodáckou či trampskou generací. Mnohdy perem neumělým, ale o to upřímnějším a nemyslete si, že zde nenajdete krásu slova. Ba naopak,čtete a spolu s autory pijete lačně mléko mlh pod jiskřícím vesmírem s šálou Mléčné dráhy . . . Pokud patříte k lidem, kteří nezapomněli jak hřeje letní slunce, chladí voda z řek a povzbuzuje rum, když Vás zima roztřese, pak si povídky určitě rádi přečtete, i když nenarazíte na složité zápletky, litry krve či dramatické přestřelky. Najdete zde něco o lidské duši, snech a přáních, která se dneska zdají být tak naivní . . . a přesto se pro mnohé z nás staly životním krédem . . . PS: Až vlasy nám odbarví nebeskej král a vrásky nám počmáraj´ kůži, svý holce dej pusu a řekni "jdem dál" a na pádlo polož jí růži . . . |
| Drž hubu a pádluj | Kenyho volej – literární soutěž v oblasti vodácké povídky, kterou píší zpravidlaviac autoři, kterým je téma povídek životním motem, než jejich literární ctižádostí. Trampové mají Trapsavce, Vodáci Kenyho volej a dohromady mají vždy jedno společné – lásku k přírodě, k vodě, lásku k člověku, k přátelství. Při společných prožitcích jsou prověřována letitá přátelství, jsou rozděleny nerozlučné dvojice a nové se tvoří, je zde kormidelník a jeho háček, je zde loď a řeka a výzva . . . V době, kdy mladší generace má spoustu přepychových hraček a je obklopena technologiemi, kde virtuální realita vítězí nad tou pravou skutečností a které hodně berou a málo dávají, je podobná kniha takovým malým zázrakem. Bohužel je novou generací vše nové kolem nás bráno jako standard a mobilní telefon, tablet či sociální sítě vnímají, že tu byly odjakživa, ale ti z Vás, kteří ještě pamatují jak voní seno na podhorských lukách, znají večery plné hvězd a oči jim neslzí jen od kouře ohýnků, ti všichni ví své . . . Pro tyto kamarády jsou napsány povídky, aby při dlouhých zimních večerech mohli vzpomenout na léto, řeky, les, ozvěnu kytar od večerních ohňů, šum deště . . . Povídky knih Trosečníci řek a Drž hubu a pádluj jsou střípky zážitků z cest, z vodáckých akcí, psané lidmi, kteří jsou jen romantickými dušemi a možná poslední vodáckou či trampskou generací. Mnohdy perem neumělým, ale o to upřímnějším a nemyslete si, že zde nenajdete krásu slova. Ba naopak,čtete a spolu s autory pijete lačně mléko mlh pod jiskřícím vesmírem s šálou Mléčné dráhy . . . Pokud patříte k lidem, kteří nezapomněli jak hřeje letní slunce, chladí voda z řek a povzbuzuje rum, když Vás zima roztřese, pak si povídky určitě rádi přečtete, i když nenarazíte na složité zápletky, litry krve či dramatické přestřelky. Najdete zde něco o lidské duši, snech a přáních, která se dneska zdají být tak naivní . . . a přesto se pro mnohé z nás staly životním krédem . . . PS: Tu vodáckou holku si navěky nech, netop ji, nezaháněj, svou víru, svou sílu, svý štěstí i pech, svý strachy, svý prachy, svůj poslední dech jí poctivě odevzdávej a lásku za lásku dávej . . . |
| Agentura | Pavel Frýbort (1946) patří k mým oblíbeným českým autorům, především pro své kniviachy napsané v devadesátých letech, bohužel svou sbírku již nerozšíří, zemřel v roce 2007. Troufám si tvrdit, že jeho knihy jsou velmi přesným obrazem naší před a porevoluční společnosti se všemi neduhy a skrytými korupcemi, které spojuje řada společných prvků – politika, průmyslová lobby, policie a rychle zbohatnuvší novodobá oligarchie, představovaná a v reálném životě potvrzující skupinu lidí (stačí jen zavzpomínat, či se pozorněji dívat kolem sebe), kterým nebylo nic svaté a kteří využili systému politických změn k tomu, aby se "napakovali" a stali se novodobou vládnoucí silou za každou cenu (někdo to udělat musel, tak proč ne oni). A jelikož na podobné chování potřebujete opravdu silný žaludek a nervy s odhodláním „jít přes mrtvoly“ bez ohledu na cokoli, prosadili se jen ti nejagresivnější. To vše postupně prorostlo a bylo uchopeno organizovaným zločinem a výsledek je, bohužel, dnešní realita, ať již v podobně vládních afér, postavě prezidentů, vojenských kauz, policejních rošád, či celostátní prohibice, když se míchači „trochu sekli“ a otevřeli pandořinu skříňku s tématem černý trh s alkoholem (cigaretami, pohonnými hmotami), který, nikým nepotírán, kvete, neb ti, co mohou rozhodnout jsou na výplatních listinách. A o všem ví prostý občan jen proto, že se do toho vložili ti, co na výplatních listinách nejsou a chtějí být. A nebo zcela nepokrytým umělým navýšením kurzu koruny s odůvodněním deflace, které se až podezřele kryje s nákupem Telefoniky O2. Oněch 4 – 5 miliard získaných na kurzových rozdílech jistě neskončilo v kapsách prostých občanů, ale nejspíše právě na účtech těch, kteří rozhodli a ještě dnes se bijí v prsa, jak správně. A to představují autority v tomto státě nejvyšší. Je to hnus – velebnosti – jak praví klasik. Aféry typu Nečas – Nagyová, MUS, Diag Human, Promopo, Lehké topné oleje, účty vrcholných politiků v zahraničních bankách, Open card, Rath, Rittig, Gross, Janoušek či půtky ve vrcholovém managementu policie, to vše v knihách Pavla Frýborta najdete. Je to věrně popsáno a odhaleno a to mnohem dříve a dle mne i mnohem lépe, než popsal např. pan Viewegh ve svým knihách Mafie v Praze a spol. Pavel Frýbort měl „jen smůlu“ na dobu, kdy knihy vznikaly – předrevoluční období nedalo možnost psát o těchto tématech a doba těsně porevoluční byla značně nepřehledná, internet a sociální sítě v nedohlednu, sdílení mezi prostými lidmi jen velice omezeno a oficiální media byla pod patronací dvou vládnoucích stran, které si předem rozdělily sféry zájmu a před svými voliči hrály divadlo s názvem – hájíme Vaše zájmy, milí občané – voliči, ale jinak jde o koryta hodně plná, do kterých Vám nic není – vy musíte jen pracovat a odvádět daně, které my využijeme především k upevnění moci a svého bohatství a vše podpoříme životem na dluh, který Vy později zaplatíte. A proto mnohem větší povědomí a znalost jeho knih možná široké veřejnosti zatím tak trochu unikají, což je určitě škoda. Snad až dnes se některé „pravdy z minulosti“ rozkrývají, ale vězte, je to jen úplně vrcholová špička pomyslného ledovce, ale i tak se Vám z odhalovaných praktik točí panenky o 360 stupňů. A dle mého osobního pocitu si stejně myslím, že jsou zase jen obětovány ty nejprovařenější kauzy a umlčeni ti největší křiklouni, aby lidé nabrali přesvědčení, že se poměry mění. Agentura je jedna z posledních knih pana Frýborta (2006) a plně odráží výše popsanou skutečnost. Bebe, hlavní hrdina nejedné z knih Pavla Frýborta, zaměstnanec Agentury – organizace těžící ze situace, která pod rouškou reklamních aktivit dovede zařídit vše a všechno, stačí mít jen hodně peněz a nebo dostatečný politický či jiný mocenský vliv, znovu rozehrává scénář dle zadání svých objednavatelů. Bebe umě využívá hrubou sílu i nitky zákulisních informací držící navzájem v šachu všechny aktéry. Je schopný manipulátor, klasický Frýbortův hrdina, muž, který se spoléhá především sám na sebe a který se v prostředí, kde vládne a vítězí silnější a bezohlednější pohybuje jako doma. A sám pod rouškou Agentury vytváří situace, které by jinak možná nevznikly, ale jsou tak potřebné pro vývoj událostí, jenž lze velmi dobře zpeněžit či využít . . . a neb sám vlkem v dračím doupěti. V knize Agentura nejde o nic menšího, než využití sociálního napětí k prosazení sebe sama a získání ještě větší moci, vlivu a bohatství. A chcete-li vědět více, čtěte . . . A pokud Vás knihy Pavla Frýborta minuly, neváhejte a doplňte si své knižní znalosti, Frýbort, to je český autor, píšící ryze v českých reáliích, které jsou reálné víc, než si myslíme. Opět velmi poučné čtení, které možná pootevře oči všem, kteří ještě věří v to, že pravda a láska vítězí . . . Přesto je Agentura až moc "přitažená za vlasy", věci se dějí až příliš snadno z pohledu hlavního hrdiny, dávám 3,5 hvězdy, nakonec tedy 4 ale spíše slabší . . . |
| Poslední aristokratka | Evžen Boček, kastelán Milotického zámku (od roku 1992), osmačtyřicetiletý autor viac(1966) a kyjovský rodák, který se se svými texty prý moc nevnucuje. Věřící, konzervativní a svou Poslední aristokratku tvořil celých osm let. A kastelán Josef z jeho tak povedené knihy trpí silnou autobiografií . . . alespoň „Mufloni“ a jeho žena to tvrdí . . . Ani se to nechce věřit. Milotický zámek znám již dlouho, Evžena Bočka ale znám jen pár měsíců. To, když jsem v početných odkazech kolem knih neustále „zakopával“ o jeho Marii III. z Kostky a nejrůznější recenze na jeho literární počin - Poslední aristokratku. A jelikož mne zvědavost nedala, nezbylo, než si knihu přečíst. Hned zkraje jsem ale narazil, když jsem při rezervování dílka v oblíbené knihovně zjistil, že jsem 18. v pořadí a k textu se jen tak rychle nedostanu (knihy již nekupuji, pouze je čtu). A tak jsem oprášil své znalosti virtuální reality a sehnal si zvukovou podobu tohoto povídání. A pak stačilo jen usednou a poslouchat . . . Na úvod mohu potvrdit, Evžen Boček je velmi vtipným současným českým prozaikem a zcela po právu obdržel cenu Miloslava Švandrlíka. Jeho texty (Poslední Aristokratka má již i druhý díl – Aristokratka ve varu a další díly prý na sebe taky nenechají dlouho čekat) mne právě humorné povídání a knihy pana Švandrlíka dost připomínají. Poslední Aristokratka je kniha, která si neklade jiný cíl, než pobavit a rozesmát, i když v pozadí zde neustále narážíte na postřehy a nešvary, se kterými se autor jako kastelán potýká dennodenně a které tak do knihy přenáší a tím se kniha stává i tak trochu parodií nás samých, návštěvníků a vůbec přenašečů kultury a vskutku to pro nás nevyznívá nijak lichotivě. Reálie dílka – pomyslný, mírně zdevastovaný a časem nahlodaný zámek Kostka někde v Čechách – jsou panu kastelánovi velmi blízké, a tak jeho glosy a vtipné postřehy ze života na zámku jsou založeny na pravdivých poznatcích a osobních prožitcích. Jeho poznatky přenesené i do knihy, co návštěvníci při prohlídkách chtějí a co ne, vycházejí z reality, a pravda, moc lichotivě pro českého návštěvníka nevyznívají. Celá kniha je pojata jako deník, vyprávění devatenáctileté dcery Marie, která se jako rodilá Američanka stěhuje do Čech, aby se zde se svojí celkem naivní americkou matkou a nepraktickým otcem, potomkem šlechtického rodu z Čech, ujali rodinného majetku a pokračovali v rodové linii české šlechty. Ani jeden z hrdinů není na tuto roli připraven a tak hned od úvodu – odjezdu z Ameriky do Čech a nastěhování se na zámek – je celá rodina neustále konfrontována s realitou, se kterou si nedovede účinně poradit. To vše přináší komické situace, které zde autor vrší jednu za druhou a tak Vás neustále nutí k úsměvu na tváři a mnohdy až k hlasitému smíchu. Postupně se ale děj v knize již moc neposouvá kupředu a vlastně se tak trochu utápí v opakujících se legračních situacích, které nese hospodaření na zámku a komunikaci se služebnictvem či osůbkami v okolí, které od vrátivších se Američanů očekávají víc, než tito mohou dát. Spolu s hlavními hrdiny prožijeme vánoce, silvestra, pravou českou zabijačku a další dobrodružství. Kniha je zcela určitě zábavné a neškodné humoristické čtení bez větších literárních ambicí, které ale v dnešní době plné špatných zpráv vnáší do duše radost, klid a pohodu . . . Všem trudomyslným doporučuji jako povinnou četbu, obzvláště po chmurné zimě . . . |
