Elevant
Registrovaný: 14.9.2019
Naposledy aktívny: 14.5.2021
Celkom bodov: 104 (Čo sú body?)
Za posledných 30 dní: 0
Profil užívateľa je v inom jazyku
1
V priateľoch
0
Priateľov
Prehľad komentárov kníh užívateľa
| Názov | Komentár |
| Spánek | Když jsem četl Spánek, přicházely mi na mysl podobnosti s jinou Murakamiho povídviackou, Útok na pekárnu. V obou těchto povídkách se objevují změněné tělesné stavy, přesněji insomnie v jedné a neukojitelný hlad v druhé povídce, a v obou povídkách fungují symbolicky jako fyzický projen určité duševní krize. Ve Spánku je hlavní protagonistka polapená bezútěšným stereotypem, který ji pomalu otravuje, a jako vysvobození se dostaví nespavost, ale bez nepříjemných následků, jako je únava. Díky tomu se jí otvírá zcela nový svět, ve kterém je jako jediná vzhůru a získává naprostou svobodu. Takové osvobození má ale za následek taky odcizení od světa a nemusí jí nutně přinést štěstí. Ze závěru povídky mám dokonce dojem, že Murakami chtěl ukázat, jak destruktívní může být. |
| Útok na pekárnu | Řekněme, že Hlad hlavních postav je metaforický. Bude to tak zábavnější. Hlavní viachrdina popisuje svůj hlad jako neukojitelný, všepožírající, závratný... není právě taková i existenční úzkost? V první části knihy mohou být hrdinové částečně nihilističtí - odmítají práci, chtějí jen ukojit svůj hlad. A tak se vydávají vyloupit pekárnu, ale když jim je nabídnuto pečivo zdarma, ztrácí zájem. Nakonec přistoupí na jakousi dohodu s majitelem pekárny zahrnující Wagnerovy opery, o které přesto ví, že nedává smysl. Není tedy jejich hlad jen touha po nějáké 'esenci'? Po něčem, čím by vystoupili z řady, porušily pravidla, našli vlastní individualitu? A možná ze stejného důvodu také odmítají pracovat, aby si na jídlo vydělali. Brání se ideálu pracovitého a poctivého japonce, který je kulturně hluboce zakořeněný... |
| Birthday Girl | Tedy, tathle knížka je záhada... je tak krátká, a přitom je v ní toho tolik... aviacbych řekl pravdu, mám z ní trochu ambivalentní pocity, nejsem si jistý, jak moc se mi líbila, ale donutila mne přemýšlet nad jejím smyslem, a to se ne každé knize podaří. Určitě ve mne zůstane ještě dlouho, už jenom z toho důvodu, že se nad celým příběhem vznáší jedna nezodpovězená otázka. Já mám, jako asi každý, svou vlastní teoretickou odpověď, ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně na tom nezáleží. Spoustu věcí si v životě musíme domýšlet, a někdy i vymýšlet. |
| Podivná knihovna | Podivná povídka o podivné knihovně ... Příběh je těžko uchopitelný, značně surreviacálný, temně tajemný a hlavně krásný. Asi jako nějáký z těch zasmušilejších obrazů Salvadora Dalího, převedený do literární podoby. Chápu že to nemusí být pro každého, sám znám osoby které nemají rádi Dalího. Tuto knihu si užijí jen ti, kdo přistoupí na Murakamiho hru. Právě ty čeká poeticky strávená půlhodinka, kterou si budou dlouho pamatovat. Neboť kniha působí silně básnickým dojmem, ačkoliv je psaná docela úsporným, věcným jazykem. Přesto mám pocit jako bych právě přečetl temnou epickou báseň. |
| Dvanáct povídek o poutnících | G. G. Márquez zde hraje svou vlastní hru, a člověk na ni musí přistoupit, aby siviac jeho povídky užil. Tahle kniha nepřipomíná nic, co jsem zatím četl, nejspíš proto, že v žánru magického realismu namám moc knih načtených. Márqueze znám z učebnic jako "významného představitele magického realismu", a chtěl jsem vědět, co to vlastně znamená. Nedovedl jsem si představit, jak magický realismus v literatuře vypadá. Teď, když jsem se s ním seznámil, jsem zjistil jak je krásný. Márquézova kniha ůžasně popisuje svět, do kterého prostupuje něco víc, něco kouzelného, trochu absurdního a přitom naprosto přirozeného. Márquez se neodprošťuje od reálného světa, pouze ma dává další rozměr. Při četbě se mi vybavily malby Fridy Kahlo, které mají podobnou atmosféru. Jelikož se jedná o povídkovou zbírku, dá se předpokládat, že nebude úplně vyvýžená. Některé povídky jsou vyloženě magické, například Světlo je jako voda, a ty na mě udělaly nejsilnější dojem. Další se od reality tolik neodprošťují, ale přesto čímsi boří její zákony, například povídka Světec. Ty nejsou o nic horší. Pak tu máme jednu povídku s názvem Srpnová strašidla, ze které jsem poměrně rozpačitý. Příjemně se čte, ale její námět je naprosto tuctový a a ani jeho zoracování není nikterak zajímavé. Abych pravdu řekl, zdá se mi jako by tato povídka popírala autorovu vlastní předmluvu. |
| Zápisky mladého lékaře | S Bulgakovem mám už dobré zkušenocti, navíc jsem shlédl televizní zpracování Zápviacisků mladého lékaře, které se mi velmi líbilo, a proto pro mě byla tato kniha nutností. Po jejím přečtení mě překvapilo, jak jí seriál podobný. Tedy, seriál je pojatý dost odlišně než kniha, ale obě mají totožnou atmosféru, ze které dýchá satyrická odlehčenost, ale zároveň je v ní něco hluboce vážného. Asi jako amputace nohy frustrovaným lékařem za pomoci tupé pily... Přeně takový styl psaní je pro Bulgakova typický a zároveň je důvodem, proč jej čtu. |
| O prospěšnosti alkoholismu | Bulgakov je bezesporu výborný prozaik, a i v tomhle svazku se nezapře jeho smyslviac pro satiru, která je někdy zcela úsměvná, jindy docela trpká, a někdy z ní dokonce mrazí. Bulgakov měl jako "buržoazní" spisovatel, který se odmítá podřídit socialistické ideologii, neblahé zkušenosti s tehdejšími vládními úřady, jak ukazuje jeho závěrečný Dopis vládě SSSR. Tuto skutečnost však dokázal přetavit do svých textů s pomocí absurdity, hyperboly a satiry. Proto se také za jeho humoristickými texty skrývá svědectví temné doby ruských dějin. |
| Sentimentální román | S knihami od Biancy Bellové mám zatím jen dobré zkušenosti, a Sentimentální romáviacn není vyjímkou. Sice lze poznat, že se jedná o autorčinu prvotinu, strukturu knihy nemá tak vypilovanoz jako u svých pozdější prací a občas jde zkrátka tou nejjednodušší cestou, nicméně to zcela vyvažuje svým úchvatným stylem psaní. Ten je drsný a surový, bez příkras, na druhou stranu však má silný emocionální náboj a výborně vystihuje náladu knihy. To, že je příběh vyprávěn v ich formě střídavědvěma postavami pomáhá osvětlovat pohnutky, které hýbou postavami, a protože jejich osudy se proplétají, nabízí tento postup čtenáři hned dvě perspektivy, jakými jze na knižní svět nazírat - obě diametrálně odlišné. I když je pravda, že časté střídání vypravěčů vyvolává schizofrenní pocit a i přes svůj dramatický efekt riskuje roztříštění celé novely. Jen stále nemůžu přijít na to, jestli je tento román (nebo spíš novella) skutečně sentimentální... |
| Jezero | Další skvěle napsaná kniha od Biancy Bellové. Nicméně Jezero její další knihy beviaczesporu převyšuje, odvážím se říct že se jedná o autorčino opus magnum - vždyť až tato kniha ji dostala mezi přední české prozaiky a výnesla řadu ocenění. Právem. Autorčin styl je zkrátka unikátní. Skvěle to vystihl literární kritik Jiří Peňás, když jej popsal jako "Nesentymentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišný". I přes to, že hlavního hrdinu, chlapce Namiho, v knize uvrhla do zanikajícího světa kterému selhávají životní funkce a udržují ho naživu jen lidé které si tento svět sám vyprodukoval jako omezené bytosti, které odtamtud nejsou schopny uniknout, přesto jde poznat že autorce na Namim záleží. Chce pro něj něco lepšího, aby se sám nestal jednou z těch omezených bytostí, které pomalu tlejí ve vesnici u jezera. |
| Pouta | Po prvních stranách mne zaujal autorčin styl: velmi úsporný, často spoléhající nviaca náznaky a zároveň ověšený decentnímy, přesto nápaditými a originálními slovnímy obraty. Další zajímavou složkou knihy je její struktura. Každá kapitola je vyprávěna jednou z hlavních postav, přičemž u některých používá autorka ich formu, čímž jim dodává odlišný rozměr než mají postavy v er formě. Taková struktura umožňuje dosadit postavy do provázaných situací a sledovat jejich odlišné reakce. Můžeme pozorovat, jak a proč se chovají, známe jejich tajemství a bavíme se tím, když se je snaží skrývat. A stáváme se jejich komplici. Obsah knihy, byť závažný, je zde vykreslen decentně. Každá osoba, která se zde objeví prochází určitou krizí, ale namísto aby jejich strasti byly čtenáři předkládány pateticky a s prvoplánovitými emocemi se tu autorka spoléhá na jemný melancholický podtón, který je o to bolestnější. |
| Zama | Na co vlastně čekáme? Tato bolestná otázka se mě zmocňovala pokaždé, když jsem kviacnihu otevřel (plurál "čekáme" používám ve smyslu lidstvo). Odpovědi jsem nedostál. Místo ní mi kniha poskytla náhled do duše člověka procházejícího krizí existence. Dona Diega di Zamu sledujeme prožívajícího situace naprosto zbytečné. Milostné pletky, neúspěchy v zaměstnání, pití maté - a to je asi tak vše, co se zde odehrává - to všechno jsou zbytečné činnosti které mají za účel rozptýlit a oddálit utrpení z čekání na smysl, na náplň života zde symbolyzovanou povýšením v úřadě a návratem k milované (a podváděné) choti. Zde je mi Zama povědomý možná víc, než mi je příjemné. Koncem knihy se Zama svou touhou po ukrácení čekání postává do řetězce kolizí, děj se zde zahušťuje, kapitoly jsou kratší a naléhavější (ačkoliv je výraz "naléhavý" tak nejasný, přesto asi nejlépe vystihuje můj dojem z textu) a vše vede k Benedettovu typickému tragickému konci, který je zároveň nevyhnutelný i šokující. "Věnuji obětem čekání" (-z první stránky) |
| Zápisky z podzemí | Je složité napsat komentář zrovna k této knize, nenapadá mě toho totiž moc, co uviacž nebylo řečeno... Hlavní postava je mistrný psychologický portrét člověka z metaforického podzemí. Tato osoba je velmi komplexní, je krásná a odporná, je inteligentní a neskutečně omezená, je paradoxní. Je napsána tak věrně, že v ní můžeme poznávat skutečné lidi, které známe. Nebo sami sebe. Jelikož se jedná o zápisky které si hrdina knihy vede značně kompulzívně, jsou plné obsesivních myšlenek, psané proudícím "všepožírajícím" jazykem. Tento jazyk skvěle koresponduje s obsahem knihy, který tu nemá smysl líčit. Prostě si to přečtěte. To bude vše, co jsem chtěl do komentáře napsat. Při čtení tak komplexního díla kako jsou Zápisky z podzemí člověka musí napadat složitější, hůře zachytitelné myšlenky než jsou tyto, ale ty sem nemá cenu vypisovat. To by asi ani nebylo možné. Jak už jsem řekl, to co jsem tu napsal jen opakuje a potvrzuje to, co o Zápiscích z podzemí všeobecně tvrdí literární teoretikové, filosofové a psychologové. Takže jestli vám mám tento komentář vyjádřit co nejjednodušeji, chtěl jsem vám vlasně dát radu: Přečtěte si zápisky z podzemí. A pokud jste je přečetli, přemýšlejte nad nimi. |
| Utrpení mladého Werthera | Knihu jsem si chtěl přečíst už delší dobu, nakonec jsem se do ní pustil když jseviacm zjistil, že je zařazena v povinné četbě, a přečetl jsem ji jedním dechem. Ačkoliv je děj knihy tak minimalistický, je myšlenkově neuvěřitelně bohatý. Nejdříve jsem si z ní chtěl vypisovat určité Wertherovy úvahy které mne zaujaly, ale po pár stranách jsem zjistil že bych mohl opsat prakticky celou knihu. Tolik je text stylisticky vytříbený a obsahově bohatý! Fakt, že je kniha složena téměř výhradně z Wertherovy korespondence umožňuje dokonalejší prokreslení jeho osobnosti a duševních stavů a procesů než by tomu bylo možné při vyprávění er-formou se zásahy vypravěče. Werther není jen postavou v knižním světě, Werther je pro čtenáře celým světem. Vše, co se kolem něj odehrává, je čtenáři předkládáno prostřednictvím toho, jak to zapůsobylo na Werthera samotného (tímto mi kniha připomíná Zpověď masky od Jukio Mišima, kterou jsem nedávno četl). V průběhu knihy můžeme pozorovat Wertherovu vnitřní rozervanost, kulminující rozpad jeho osobnosti který se odráží na podobě jeho dopisů a tím umožňuje tak citově vypjaté, dramatické zakončení knihy. Werher si v tom dramatu snad téměř liboval. |
| Kniha divů | Ačkoliv je tohle jistě přínosná kniha, mám k ní jisté výhrady. Když jsem ji začviacal číst, čekal jsem že to bude učebnice. Netradičně pojatá, ale stále učebnice. Ale když jsem se začetl, zjistil jsem že její obsah je často jaksi neuchopitelný a čtenář má pocit jako by kniha nesdělovala nic konkrétního, spíš na něj chrlila neuchopitelné úvahy a on musí zkusit tyto úvahy aplikovat na konkrétní práci, kterou zrovna píše. Mezi ním a knihou tak vzniká propast. Mě osobně přisly přínosnější články od jiných spisovatelů, které se v knize objevují, spíše než samotné VanderMeerovy texty. Na druhou stranu, když překonáte jisté překážky které se při čtení zjevují, shledáte tuto knihu vysoce inspirativní a přínosnou. Už jen tím, že nabízí spousty autorských úkolů pro posilnění vašich spisovatelských schopností a vede vás ke skutečně tvůrčím činnostem. Co se týče grafického zpracování knihy, je velmi výrazné. Text samotný je zakomponován mezi všelijaké ozdobné rámečky a obrázjy na okrajích, objevují se zde i celostránkové ilustrace. Většina těchto obrázků však ve vztahu k textu nedává smysl. Obsah knihy zase tolik neobohacují často jejejich jediný smysl to, že zpestřují stránky. I když je pravda že i to je užitečná funkce, protože pomáhá udržovat čtenářovu pozornost. Pak tu jsou ilustrace v podobě grafů a různých nákresů přes celé stránky, které předstírají že se vztahují na to o čem pojednává text, ale ve skutečnosti ksou v podstatě bezvýznamné. Například: v jinak velmi dobře napsané kapitole o střihu scén je graf, který by měl znázorňovat možnosti střihu určité scény. Takový graf by byl užitečný, kdyby nebyl stylizován do podoby barevné ponorky, která ztrácí všechnu přehlednost. Na internetu jsem narazil na zajímavý komentář od KATEŘINY ŠARDICKÉ, který se zmiňeje v podstatě o stejných věcech jako ten můj, ale z jiného úhlu pohledu: "Kniha divů je hra, dvojí hra, a je jen na čtenáři, jak k ní přistoupí! Troufám si říct, že je to od autora chyták – abyste mi rozuměli, v životě jsem nedostala do ruky komplikovanější příručku. Jeff Vandermeer se rozhodl napsat průvodce světem tvůrčího psaní, který je obrovský, těžký, plný ilustrací, map, vsuvek, odboček a komplikovaných cest, které zdánlivě nikam nevedou. Brodíte se horou šílených obrazů a obtížných vět, pochybujete o svém i autorově duševním zdraví. Jenže! Vandermeer je génius – jeho kniha jakoby ilustrovala samotný proces psaní. Takhle přesně vypadá moje hlava, když se zakousnu do nového příběhu. Jako shluk obrazů, jako generátor náhodných slov, jako chaos. Musíte na jeho hru přistoupit, ponořit se dovnitř, do vlastního nitra a spolu se čtením rovnou tvořit. Nehledejte v tom přímočarý návod, jak psát. Návody jsou k ničemu. Hledejte v tom zábavu, cvičení, naplno zahoďte zábrany a hrajte si! Pro začátečníky v psaní to bude komplikovanější, ale pokud máte dostatek představivosti (jakože byste měli mít, pokud chcete psát!), kniha vás spolkne a nepustí. Jen se nesmíte bát otevřít všechna pomyslná dvířka, co jste ve své hlavě zavřeli." |
| Zpověď masky | Zpověď chlapce / muže, který palčivě cítí že je jiný. Přez analýzu svých sexuálnviacích pudů které zřetelně fungují jinak než u ostatních se dostává k obsesívní sebeanalýze a sebereflexi. Jeho příběh a příběhy dalších protagonistů se ke čtenáři dostávají skrze vnitřní monolog hlavního hrdiny, který vše interpretuje subjektivně tak, jak věci vnímá sám. Stává se tak těžištěm celého příběhu, příběh proudí skrze něj. Jeho osobnost je prostoupena vším. On však zřejmě nepokládá za důležité sebe sama mravně a morálně hodnotit, smysl přikládá upřímnosti: naprosté, sebezničující upřímmosti. Touží v této zpovědi najít pochopení a možnost východiska ze své sebedestruktivity a narcismu. |
| Psí srdce | Skvělá, značně groteskní kniha. Velmi nápaditě vykresluje lidské povahy takové, viacjaké je Bulgakov vídal v Moskvě XX. století. Ta část knihy, která je vyprávěna z pohledu psa nabízí komentář k ději který je bez servítků, sžíravě upřímný, a pes Baryk je čtenáři sympatickým vypravěčem. Když později v knize Baryka vystřídá občan Barykov, takřka nesnesitelná parodie na špatného člověka, děj graduje a nastává kolaps událostí ve kterých se v postavách umrtvuje lidskost a a vše se stává groteskou aby se později zase zvrátilo ve snaze dosáhnout ztracený status quo. |
| Ostře sledované vlaky | Mé první setkání s Hrabalem, a musím říct, že velmi příjemné. Sloh, ve kterém jeviac kniha napsaná, mě nijak nerušil, s podobným monotóním stylem vyprávění a jakoby hovorovou, neustále protahovanou skladbou vět jsem se setkal už i u jiných spisovatelů, a vždy se mi takové knihy četky velmi dobře. Přidává jim to na kráse. Děj Ostře sledovaných vlaků je jedním slovem nádherný. Je úsměvný, je melancholický, je upřímný a krutý. Paralelně s válečným tématem se zde rozvíjí i příběh nesmírně sympatického hlavního hrdiny Miloše Hrmy a jeho životních štěstí i neštěstí, kterého čtenář musí naprosto nutně zbožňovat. |
| Bílá nemoc | Skvělé drama, ve kterém Čapek předkládá čtenáři svůj humanistický pohled na světviac a svou interpretaci dobové politické situace. Je obecně známo, že toto drama psal v době, kdy se snažil varovat svět před nebezpečnou ideologií nacismu, která začala nabírat na síle. Takové poselství je v Bílé nemoci patrné. Z toho vyplývá, že člověk musí znát historické souvislosti, aby této alegorii skutečně porozuměl. Ale přesto, že je v zásadě reakcí na svou dobu, zůstává Bílá nemoc stále aktuální a uplynulá léta jí rozhodně neubírají na důležitosti. A nejedná se pouze o moudrou knihu, je také velmi záživná a napínavá. A ten konec! Geniální. |
| Spisy 2: Měsíční močál | U Lovecraftových povídek více než u čehokoliv co jsem četl záleží, kde a jak je viacčlověk čte. Z vlastní zkušenosti vím, že když se je rozhodnete číst přes den při cestě autem, které sebou hází na rozkopané cestě, můžete si říci: "Fajn, to jsou hezké příběhy..." ale když je potom budete číst večer sami, v křesle při světle lampy, ve starém domě s podezřele hlasitým potrubím, bude to vskutku nezapomenutelný zážitek. Tím chci říct, že Lovecraftovy knihy nejsou něco, co si můžete číst když zrovna máte čas, třeba v autobuse či polední pauze. Jeho příběhy si člověk musí prostě vychutnávat. |
| Umění naslouchat | Umění naslouchat byla první kniha, kterou jsem od Ericha Fromma četl, a myslím, viacže představuje velmi podnětné dílo. Může se vám stát, že se v textu najdete - jako já při četbě kapitoly 'Speciální metody pro léčbu moderních charakterových neuróz'. To je na podobných publikacích fascinující: člověk se v nich poznává, může skrze ně poznávat sebe a ty okolo. Kniha se čte snadno, chvílemi až podezdřele snadno, u někoho může vyvolat dojem, že téma zjednodušuje, přesto skvěle vysvětluje principy, jak Fromm přistupuje ke svým pacientům. Jeho názory, možná právě tím že jsou poměrně prosté, lidsky intuitivní, jsou velmi přesvědčivé. |
| Tracyho tygr | Krásná kniha, poetická. Je to poesie? Je to jako poesie. Skrývají se zde myšlenkviacy opravdu hluboké. Souhlasím s názorem, že ve čtenáři může Tracyho tygr vyvolat podobné dojmy jako Exupéryho Malý princ, snad proto, že obě knihy jsou svým způsobem radostné, ale zároveň se jimi prolíná něco hluboce smutného. Snad právě tímto ambivalentním pocitem Tracyho tygr podává tak věrné a hluboké podobenství lidského bytí. |
| Antigona | Ukázkový příklad antické tragédie. Typický jazyk, archetypální postavy, nějáké tviacy sebevraždy. Jako mnohým se mi kniha dostala do rukou jako povinná četba a velmi se mi líbila. V určitých aspektech navazuje na Krále Oidipa, proto doporučuji si Antigoné přečíst teprve po něm. Po Oidipovy je tato kniha mé druhé setkání se Sofoklem i s řeckou tragédií jako takovou, a určitě není poslední. |
| Neviditelný | Když mi bylo řekněme 10 let, prohlížel jsem si knihy v bratrově knihovně, a do rviacuky mi padla stará, ohmataná kniha v plátně s vyraženým názvem "Neviditelný". Nikdy jsem o ní neslyšel, ani o H. G. Wellsovi, a hned jsem se rozhodl, že si ji přečtu. Můj názor na ni je možná lehce pokřiven nostalgií, ale pamatuji si, že jsem z ní byl nadšený. Kniha je stále někde doma v knihovně, teď na mě samozřejmě dělá zase jiný dojem než dřív, ale stále jsem toho názoru, že Neviditelný je skvělá, dechberoucí kniha. |
| 451 stupňů Fahrenheita | Tato asi 50 let stará kniha se mi jeví neuvěřitelně aktuální. Lidé, jejichž uvažviacování je tolik pokřiveno hyperrealitou, kterou jim předkládají "telestěny" jako univerzální symbol mediálních technologií schopných ovlivňovat masy jsou dnes opravdu zneklidňující představa. Zvláště proto, že se jim podobáme čím dál více. Bradbury v tomto románu umně vyjádřil fakt, který se vztahuje na všechny totalitní systémy, a to fakt, že pro tyto formy vlády je největší hrozbou informovanost lidu. Lid, který chápe, se bouří. V Bradburyho knize řeší vláda tento problém tím, že knihy jako zdroj ohrožujících vědomostí a myšlenek postaví mimo zákon a nařídí jejich likvidaci, zatímco lidem zprostředkovává prostou zábavu jako rozptýlení od přemýšlení. Právě zde je to náléhavé poselství knihy, která je zároveň oslavou knih, a sice že pod tlakem čím dál hlučnějších, absurdnějších, barevnějších mediálních bouří, které se na nás řítí ze všech stran, nesmíme rezignovat na tvoření vlastních názorů a hodnot, na zdravý rozum. |
| Spisy 1: Hrobka | Jedná se zatím o první Lovecraftovo dílo, které jsem četl a udělalo na mě dojem,viac mám v plánu si přečíst víc z jeho spisů. Znám takové, kteří jsou tomuto kultovnímu autorovi až fanaticky oddaní, uvidím jestli se k nim časem zařadím i já. Lovecraftovy texty mají určité nedostatky, v tomto souboru se zejména projevuje jejich jednotvárnost. Také nemají vypracovanou charakteristiku postav a hloubku děje, ale je snad zřejmé, že o to v jeho povídkách nejde. Tady jde o atmosféru, o dojem, který příběh ve čtenáři vyvolává, o vykreslení světa takového, jaký v povídkách je aby čtenáře vtáhl do sebe. V tomto Lovecraft vyniká, zde je jeho hodnota. |
| Sebevrazi | Hned po otevření knihy si čtenář všimne zvláštního literárního stylu - di Benedeviactto píše v první osobě, ale naprosto nezaujetým tónem, jako by si hlavní postava/vypravěč držel odstup od toho, co se kolem něj děje, popisuje děj lakonicky a stroze. V důsleku pohnutého děje knihy tedy vyvstává dojem, že si před čtenenářem vypravěč nebere servítky - říká mu to, jak to je, a klidně ho nechává v úžasu zírat do knihy, a číst dál. Název knihy, Sebevrazi, je všeříkající. Téma sebevraždy prostupuje každou stránkou a di Benedetto se ptá, je sebevražda zbabělost? (odpovídá nám Kierkegaard: "Budiž, je to zbabělost, alevyžaduje velkou odvahu"). Je sebevražda sobecká? Nemorální? Rozumná? Je to vražda? A snad nejzávažnější otázka, ta, která se dává tušit od začátku....co se takhle zabít? |
| Pod skleněným zvonem | Srovnávání rohoto díla se Salingerovým Kdo chytá v žitě je na místě, obě knihy zviacpracovávají podobné téma, tedy pocit odcizenosti a frustrující bezvýchodnosti života mladého člověka žijícího v Americe 50. let. Obě knihy budí dojem zpovědi, a to díky vyprávění v ich formě s bolestnou upřímností. Autorka zde vlastně nevypráví příběh jako sled událostí, spíše popisuje vlastní duševní pochody, které tyto události provázejí a podává nám tak svou představu světa, vnitřního i vnějšího. A navzdory tomu, že je předně básnířka, se zde odpoutává od svých básnických výraziv a hovoří k nám strohým až cynickým jazykem, přesto nádherným. Jistě, dílo je velmi poetické, ale je to námět co je poetické a to, jak je podaný, ne způsob jeho vyprávění. Autorka si dává pozor na pathos. Stačí, že vypráví příběh své duše, neboť je to básnická duše a to k vytvoření tak emotivního, působivého příběhu stačí. Sylvio, děkuji vám za tak krásnou a bolestnou zpověď. |
| Calvin a Hobbes | Absolutně skvělá kniha. Calvina znám od svých 14 let a zažil jsem s ním krásné viacchvíle. Každé ráno jsem si knihu opřel o misku cereálií a četl u snídaně, a musím říct, že je to skvělý způsob, jak začít den. Calvin v ní představuje nespoutaný humor a Hobbes jí dodává takřka filosofickou hloubku. Wattersonova kniha nejen zabaví, ale má taky čtenáři co sdělit. |
| O čem sním, když náhodou spím | No tak lidi, je naší občanskou povinností srazit tu hodnocení co nejníž. Domluvmviace se na ideálním 1%. |
| Čekání na Godota | Tahle kniha perfektně vystihuje podstatu života ve všech aspektech. Je svým způsviacobem humorná, ale když ji člověk začne skutečně vnímat, uvědomí si, jak je její děj nešťastný. Její absurdita není absurdní sama pro sebe, něco vyjadřuje, něco smutného a neuchopitelného, co je přítomné v životech všech. Tak má vypadat absurdní hra. Po jazykové stránce funguje výborně, styl je vyladěný, slova se tu říkají jen proto, aby zaplnily čas (a stránky)...ještě nikdy neměly tak zbytečné věty takový význam. A ještě zajímavá situace, která může při čtení nastat: O polední pauze čtete Godota, kolem vás proudí hovory ostatních, a vám začnou splývat se slovy, které pronášejí postavy. Slova stejně bezvýznamná, absurdní, jen potlačující nudu. Cítíte se jako mezi protagonisty knihy, cítíte se jako protagonisté. Závěr: zřejmě opravdu jsme jako pánové Estragon a Vladimír. A musíme hlavně doufat, že Godot přijde. Nebo se oběsit na tom stromě, že ano. |
| Sociální fobie a její léčba | Kniha by se mohla jmenovat "Vše, co potřebujete vědět o sociální fobii". Najdeteviac tam totiž (víceméně)všechno. Je určena primárně pro psychoterapeuty, a proto popisuje problematiku právě z terapeutického pohledu, a laik, který ještě neumí pořádně šlapat v odborných termínech, by ji měl číst s psychologickým slovníkem po ruce. |
| O psychologii bytí | Skutečně zajímavá kniha, která pokládá základní principy humanistické psychologiviace. Ačkoliv sám s určitými hypotézami nesouhlasím, zdá se mi tato kniha inteligentní, poučná a důležitá. Také je nevšední tím, že soustřeďuje pozornost na sebeaktualizované jedince, tedy na ty, kteří dosáhli vyššího stupně duševního vývoje. Tímto je tahle kniha povznášející, že nezabředává do duševního bahna, které se v nás podle mnoha psychologů skrývá. Na druhou stranu, někdo se tam zabředává rád. Třeba já, takže si po Maslowovi přečtu pro změnu zase Freuda. |
| Psychologický slovník | Patrně najlepší a nejrozsáhlejší slovník z oboru psychologie na českém trhu. Dviacesetitisíce hesel na stovkách stran, perfektně přehledné, se srozumitelným výkladem. Pečlivá práce autorů, kteří slovník sestavovali a doplňovaly 30 let, se vyplatila. |
| Genealogie morálky | Skvostné. Genealogie morálky je Nietzscheho první kniha, kterou jsem četl a musíviacm říct, že jsem si asi našel svého filosofa. Ne že bych souhlasil se všemi jeho hodnotami, ale jeho nazírání na svět je jednoduše fascinující. S každou stránkou mě čím dál více mrzelo, že už to má Nietzsche za sebou. K dnešní době, k dnešním lidem-nám by toho měl tolik co říci! (Ovšem, dnes máme možnost klonování... já tu myšlenku nedokážu dostat z hlavy). |
| Typografie filmových titulků | Pro většinu lidí nesmírně nudná kniha, bavit může nás vyvolené kteří shledávají viacobrazový přehled titulků čs. filmů a jejich dokumentaci zábavnou... |
| Květy zla | Toto je Poezie! Už jenom to, jak v době jejího vzniku pobouřila Francouze s jejiviacch zatuchlým vkusem (vkusem resentimentu, mám-li použít slova pana Nietzscheho) a jak obrátila tehdejší básnickou koncepci naruby a vyvrhla jako Mršinu svědčí o její hodnotě. |
| Po Alence | Ačkoliv vyvolává docela rozporuplné pocity, určitě stojí za přečtení. Lewisi Carviacrollovi se autor samozřejmě nemůže rovnat, ale pokud jste z Carrollovy Alenky nadšení jako já, Po Alence by vás nemělo zklamat. |
| Tma mezi hvězdami | Krásné básně, osvěžující a čtivé. Na druhou stranu vysoce nenápadité, vystavěné viacna básnických cliché. Nicméně z básnických námětů se stanou cliché, pokud se osvědčí mnoha básníkům, což musí vypovídat o jejich určité hodnotě. |
| Devět povídek | Salinger dokázal zachytit hluboké a silné příběhy, které se odehrávají v životě viacvšedních lidí, jaké potkáváme třeba v obchodech nebo na nádraží. V povídkách líčí útržky z těchto příběhů, zdánlivě banální situace ve kterých se tito lidé ocitají a ukazuje hloubku, tragičnost, komičnost a absurditu života, jaký žijeme. Je takřka neuvěřitelné, jak s každou povídkou stvořil také jednotlivé postavy, které žijí svůj vlastní život dál, mimo text knihy. Každá má svůj vlastní svět stejně tak, jak je tomu u skutečných lidí. Z celkového dojmu lze poznat, že čtete knihu od autora Kdo chytá v žitě, ale styl psaní je zde odlišný stejně jako podání příběhu, protože Kdo chytá v žitě je vyprávěn hlavním hrdinou z jeho úhlu pohledu, zatímco zde se to hlavními postavami jen hemží (zřejmě proto, že žádná postava tu nepůsobí vedlejším, druhořadým dojmem). Proto ty čtenáře, které kniha Kdo chytá v žitě neoslovila, by se neměli nechat odradit. U mne to neplatí, protože Kdo chytá v žitě je bez nadsázky nejúchvatnější kniha kterou jsem kdy četl. (Mimochodem, všiml jsem si, že téměř v každé povídce vystupují malé děti, často vykreslené jako něžné a čisté bytosti. Já na děti nahlížím spíše jako na ztělesněné id, každopádně je tento fakt hodný zamyšlení). |
| Nietzsche | Kniha poslouží znamenitě jako úvod bo Nietzscheho tvorby. Čtenář získá přehled oviac jeho životě a díle a poté může začít studovat Nietzscheho vlastní spisy. Je psán stručně, jasně a na každé stránce je doplněna ilustracemi propojenými s textem. Na jedné se Nietzsche válí na zemi a říká, že "Filologie je umění číst pomalu". Vtipné. Občas je ale kniha příliš stručná, například ve chvíli, kdy pojednává o Nietzscheho kritice Kantova kategorického imperativu. Myslím, že čtenář, který není s Immanuelem Kantem obeznámen, tuto pasáž nemůže zcela pochopit. Stále je to však kniha, která stojí za pozornost a za přečtení. A který filosof by si nepřál mít vlastní obrázkovou biografii? |
| Kniha filozofie | Kniha nabízí přehlednou historii filosofie, od starověku po současnost skrze hlaviacvní představitele daného období. Je podána velmi stručně a poslouží zejména laikům, kteří chtějí získat základní přehled. |
| Mona | Pokud bych měl knihu charakterizovat jedním slovem, bylo by to slovo úzkostná. Vviacše, co se na jejích stránkách odehrává, i to zdánlivě hezké, dostává dříve či později hořkou příchuť. A ta neodezní ještě dlouho po zavření knihy. Hořkosladká příchuť. Mohl bych napsat, že je to kniha depresívní, jenže ona není. Mona není nešťastná, ale cítí úzkost a přemýšlí nad tím, jestli je nešťastná, nebo ne. A čtenář s ní. Zároveň ale v jejím příběhu nachází něco tak krásného a poetického, jako jsou ty básně, které si Mona od dětství psala, ale nikomu je nečetla. Až teď. |
| Úvod do psychologie | Přehledná a zajímavá kniha vhodná zejména pro laiky, kteří si chtějí osvojit zákviacladní poznatky psychologie. Každá kapitola končí shrnutím tématu a seznamem další doporučené literatury, kterou si čtenář může víc rozšířit znalosti. Tuto učebnici používám k důkladnějšímu nastudování učiva z hodin psychologie na škole a jsam velmi spokojený. |
| Řecká dramata | Kniha byla čtena jako povinná četba, a rozhodně mě nezklamala. Hry jsou dobře přviaceložené, čtivé a zábavné. Obsahuje asi čtyřiceti -stránkový doslov, ve kterém je shrnut vznik a historický vývoj antického řecka a řecké literatury, který určitě stojí za to přečíst. Osobně je mi líto, že knihu musím vracet zpátky do knihovny. |
| Quentin Tarantino a filozofie | Knihu doporučuji všem, které baví Tarantino a filosofování. 17 profesorů (případviacně studentů) ontologie, gnozeologie a dalších -logií zde rozpitvává Tarantinovo dílo v míře dosud nevídané. Někoho by mohlo napadnout, že si své teorie musí vycucávat z prstu, jelikož překračují filmařovy záměry (protože Tarantino dost možná nečetl Tak pravil Zarathustra a nechtěl Julese z Pulp Fiction připodobňovat k Nietzschovu nadčlověku). Přesto jejich teze dávají smysl a čtenáře musí fascinovat jak dokáží například analyzovat retributivní teorii trestu ve vztaku k tomu, když chlap tancuje na písničku z hitparády sedmdesátých let a uřezává přitom jinému chlapovy ucho (spoiler: v jistém poněkud cynickém smyslu je uřezání ucha ospravedlnitelné). Tato kniha ukazuje, že myšlenky velkých filosofů je možné aplikovat opravdu na všechny aspekty života. Ať už se třeba snažíte seknout se svou kariérou zločince, nebo sekáte lidi katanou. |
| Neónová bible | Příběh hodný zamyšlení. Není žádným způsobem dramatický, a přesto působivý právviacě tím, jak je jemný a decentní. Autor nesklouzává k patosu, místo toho líčí každodenní frustrace mladého hrdiny, který je tiše snáší, a uvědomuje si, že jim nemůže uniknout. Tento dojem vyprchává na konci knihy, kdy se autor rozhoduje pro neočekávané zakončení, kterým chce umocnit čtenářův dojem z hlavní postavy. Pro lepší zážitek z knihy je vhodné znát životní příběh autora J. K. Toolea. Ve stručnosti, svou první knihu, Neónovou bibli napsal do šuplíku v šestnácti letech (!). V dospělosti napsal ještě druhou knihu, román Spolčení hlupců, se kterým nedokázel uspět u žádného nahladatele. Ve dvaatřiceti letech, deprimovaný faktem, že neuspěl jako tvůrce a postrádá životní směr spáchal Toole sebevraždu. Později byla zásluhou jeho matky posmrtně vydána kniha Spolčení hlupců, stala se bestsellerem a získala pulitzerovu cenu... |
| Jen aby, řekla moje žena | Opravdu zábavná a chytrá kniha. Třeštíkův suchý humor je neskutečný. Ve svých stviacatusech využívá i zajímavou skladbu slov, přehazuje podstatná jména s přídavnými ("...a kolem letí vosa nějáká blbá...") což má překvapivě humorný výsledek. "Mol. Na zdi. Nechci na ní udělat flek. Vezmu ho ze stran mezi prsty, zmáčknu a otřu o kalhoty. A on odletí. Sakra, jak je tohle konstrukčně možné?" |
| Kdo chytá v žitě | "There's no motivation and frustration makes him crazy" – Green day: Who wrote viacHolden Caulfield Páni. Bez nadsázky můžu říct, že tolik mě ještě nikdy žádná kniha neoslovila. Pořád myslím na ni a na hlavní postavu... Holden Caulfield je jak hlavní postavou, tak vypravěčem a děj knihy tak prožíváme skrz jeho prožitky-dostáváme se čím dál hlouběji do jeho hlavy v době, kdy prožívá vnitřní krizi, dochází mu, jak osamělý se vlastně cítí, protože se mu ostatní zdají být falešní a povrchní, sám si ale neuvědomuje, že jeho deprivace pramení jen z jeho vnitřní nespokojensti a neví, jak se jí zbavit. Svou osamělost přirozeně dává za vinu jiným, a možná má částečně pravdu. Lidé totiž ukažují svou bezstarostnou tvář a právě tu Holden vnímá jako přihlouplou a falešnou, protože mu připadá, že sám cítí mnohem víc. A snaží se najít někoho, kdo by mu porozuměl. Sní o tom, že bude sdílet své prožitky s osobou která mu bude blízká, ale protože to je jedna z věcí, kterých se mu nedostává, tak se stane, že se stále vzdává svých snah a utíká pryč. P.S. Tato kniha má svou vlastní popkulturu, o Holdonovi Caulfieldovi existují například výdorné písničky: Who wrote Holden Caulfield-Green day, Catcher in the rye-Datarock, Catcher in the rye-Guns'n'Roses. |
| Továrna na vafle | Kniha se považuje za román, ale děj má poměrně přímočarý na 200stránkách textu pviacsaným velkým písmem a a 2-centimetrovými okraji, takže počítejte, že kniha je přečtena velmi rychle. Zřejmě proto na mne působila zkratkovitým, povídkovým dojmem. Gradace příběhu funguje, ke konci knihy může být čtenář z jednání postav docela nervózní. V zásadě je Továrna na vafle opravdu podobná Farmě zvířat, ale odehrává se v továrně na vafle, a nedosahuje takových kvalit-příběh působí vykonstruovaně a samoúčelné. Je však psaný příjemným hravým jazykem a nutí k zamyšlení. A ty, co tolik napřemýšlí určitě alespoň pobaví. P.S. Vydání nakl. Plus 2018 má krásnou obálku: ve tvrdé vazbě je vyříznutý obrys továrny, ve kterém je vidět první stránka s motivem vaflí. |
| Havran | Báseň znám od dětství díky halloweenskému dílu Simpsonů a vždy na mě dělala velkviacý dojem. Doma mám vydání s několika různýmy překlady i originální verzí a za nejlepší považuji Vrchlického překlad. |
| Deník Anny Frankové | Při četbě této knihy vám Anna přiroste k srdci díky své naprosté upřímnosti.Knihviaca není o jen o přežívání války, je o vývoji a vnitřním životě velmi zajímavého děvčete. Když si čtenář uvědomí autenticitu této knihy, její čtení znamená velmi silný zážitek. P.S. Doporučuji vydání pod názvem Zadní dům-nový překlad deníku, nakl. Triáda 2019 (nejucelenější překlad). |
| Čirá anarchie | Prostě Woody. Ten nemůže zklamat. Jak jeho filmy tak i knihy jsou specifické a nviace každý jim přijde na chuť. Já přišel. Navíc se na svět kolem dívám podobně, neřkuli stejně jako on a taky mám podobný smysl pro humor, takže se mi jeho knihy čtou dobře (na škole ještě před tím než jsem se s Allenovou tvorbou seznámil jsem psal do ČJ povídku nějakou a později jsem zjistil, že je napsaná takovým stylem jakým se vyznačuje právě Allan, takže tak). |
| Stručný příběh moderního umění | Ideální pro laiky kteří se chtějí vzdělávat v oblasti umění. Kniha je perfektně viacpřehledná srozumitelná. Je doplněna dalším dílem Stručný příběh umění, který stejnou formou mapuje celou historii umění, několik témat se ale samozřejmě překrývá. |
| Stručný příběh umění | Opravdu stručná a opravdu přehledná historie umění. Obsahuje prakticky vše: od pviacravěkéko umění přes baroko po dadaismus a dál. Ideální pro laika který nechce být laikem. Kniha je doplněna dalším dílem Stručný příběh moderního umění, který se zaměřuje na umění 20. století-několik kapitol (vlastně je jich dost) se ale překrývá. |
| Achillova pata a jiné patálie | Kniha vysvětluje především fráze vztahující se ke starověkému Římu & Řecku, napřviacíklad 'stoik', demoklův meč nebo titulní Achillus. Každé frázi jsou věnovány asi dvě stránky, na kterých je vysvětleno, odkud fráze pochází a co vyjadřuje. Je psaná docela čtivě a je ještě zábavnější, než jsem sám čekal. |
| Brána do pekla | Výborná kniha, spíše pro mládež, ale věřím, že osloví i starší. Osobně jsem ji viacčetl asi ve 12 letech, a nejspíš se k ní ještě vrátím. Někdo jí vyčítá odbočky a poznámky pod čarou, ale právě to mě na ní baví. |
| Pekelné zvony | Jeden z mála druhých dílů, který snese srovnání s prvním. Jen nechápu, proč jeviacště v češtině nevydaly třetí díl? Knihy na sebe sice přímo nenevazují, ale hrdiny jsem si docela oblíbil. |
| Nekromant Johannes Cabal | Autor je přirovnáván k Pratchettovi, ale já vidím velkou podobnost s Johnem Connviacollym a jeho knihou Brána do pekla. Obě knihy jsou výborné, Nekromant je spíše humorná kniha -hlavní (anti)hrdina disponuje nádherně štiplavým cynickým humorem. Ačkoliv je příběh výborný (podle mého by bylo zajímavé ho zfilmovat, jako film ve stylu Tima Burtona), ke konci nastává obrat ve vyprávění, příběh je zaměřen na vedlejší postavu, která je de facto nepřítelem hlavního hrdiny a čtenáři tady není jasné, komu vlastně fandit. |
| Woody Allen - Film za filmem | Kniha je zajímacou filmografií se strukturou kapitola=film a každý film autor důviackladně rozpitvává a zasazuje do kontextu Allenova života. Pro mne byla kniha skvělou koupí - Woodyho obdivuji a sdílím jeho nahlížení na svět (téměř bych řekl, že jsme si podobní). A nejlepší způsob, jak knihu číst je po zhlédnutí každého filmu přečíst příslušnou kapitolu (sám to tak dělám, po tom, co jsem knihu přečetl naráz). Škoda jen, že kniha (vydání 2015) končí filmem Kolo zázraků a další filmy neobsahuje. Možná vyjdou i doplněná vydání. |
| Tarantino | Tarantina považuji z mnoha důvodů za jednoho z nejlepších současných režisérů. Pviacrvní tarantinovku jsem viděl ve 14 letech (myslím že to byli Reservoir dogs) a vzápětí jsem zhlédl všechny ostatní. Struktura knihy je kapitola=film (plus stručná biografie Tarantina na začátku knihy) a každá kapitole podává zajímavé informace o vzniku, natáčení a distribuci filmu spolu s rozborem filmu. Poprvé kniha vyšla v češtině v roce 2018, a toto vydání končí filmem Osm hrozných. Druhé vydání z roku 2019 je už ale doplněno o film Tenkrát v Holywoodu. |
| Na dně v Paříži a Londýně | Další perfektní kniha od George Orwella. Na jeho knihách je fascinující, že i poviac více jak půl století jsou stále aktuální. A tato není vyjímkou. I zde Orwell projevil své názory na tehdejší politiku a ekonomiku, které vytýká to, co by jí mohl vytknout i dnes (ne vždy však s jeho postoji souhlasím, jsou poměrně socialisticko-levicové, ale rozumné). A protože se jedná o autorovu prvotinu, je zábavné porovnat, co prožívá na počátku své kariéry a co popisuje v této knize, s jeho pozdějším úspěchem. Na mě osobně zapůsobilo, jak orwell líčí tuláky, ke kterým také patřil-nejsou to Bytosti, na které z přirozenosti pohlížíme s nechutí, ale lidé. A věřím,ze takoví, jak je v knize lí(ý?)čí zůstávají, protože tuláci se na rozdíl od jiných společenských vrstev nemění. |
| Něco víc | Kniha mi ležela na poličce půl roku a hodně jsem si od ní sliboval (od Nesse jseviacm už předtím četl výborné Volání netvora).Když jsem se do ní pustil,udělala na mě dobrý dojem.Postupně budovala tajemnou atmosféru nutící čtenáře přemýšlet nad příběhem. Když se však děj začne rozhalovat,to,co působilo temně a tajemně se mění v poměrně tuctový příběh,který nedokáže naplnit svůj potenciál a kupředu ho žene jen dobře vykonstruované napětí. |
