Jan Werich

Přečetl jsem dvě knihy zde (viz), ale autora si více cením pro jeho práci pro divadlo, a v publicistice.

Asi bych si někdy přála, aby zůstal jen Osvobozeným hercem. Ale to bychom přišli o moc. A pokud hledáme člověka, najdeme ho v Korespondenci.

Korespondence mě otevřela oči. Wericha jsem vždy vnímala jako skvělého herce, komika a spisovatele, ale po přečtení této knihy jej vidím i jako normálního člověka se vším všudy. Taková osobnost v současném českém umění chybí a to je velká škoda.

Werichovy knihy mají stupňovité kouzlo, dané dobou a prostředím, ve kterém žil. Tvrdím, že jeho knihy jsou vícevrstvé jako ruská bábuška, v níž je jiná, v ní další atd. Nebo jako cibule, ta má také vrstvy. A jednotlivé vrstvy jsou určené pro různé čtenáře, takže si každý přijde na své.
Vnější slupka bývá u Wericha často pustá sranda. Je pro jednoduché čtenáře (a pro jednoduché cenzory). Na ní není vůbec nic závažného, je to prostě humor, sranda, legrace. Povrchní lidé (a že je jich hodně!) se s tím spokojí a do větší hloubky ani nejdou. Jsou jen schopní kritizovat úroveň legrace v ní obsažené a dává jim to pocit, že jsou "nad ni". Bloudi! Typické je to u dětských knížek. Děti mají zpočátku dojem legrace, ale když se ke knize vrátí v dospělosti a objeví druhou vrstvu, začnou se na ni dívat jinak. Mluvím z vlastní zkušenosti, také jsem byl "dítě nevinné".
Druhá slupka je pod tou první. Je přístupná jen lidem, kteří jsou schopní zamyslet se. Důvtipnější cenzor se tím uspokojí, je rád, že ji objevil, povzbudí to jeho EGO, ale pořád mu to nedává důvod zasáhnout. Proto mohou být Werichovy knihy vydávané i v dobách cenzury (zejména když je první vrstva nepokrytě určená dětem).
Třetí vrstva je už jen pro přemýšlivé, kteří dokáží "číst mezi řádky". Jenže z té třetí vrstvy člověka mrazí v zádech. Sem se opravdu každý nedostane, ale komu se to podaří, smeká klobouk a když ho nemá, smeká aspoň brýle. Domnívám se, že právě tady je těžiště Werichových knih. Tady už není žádná sranda. Kdyby tuhle vrstvu některý cenzor objevil, pošle Werichovy knihy okamžitě do šrotu. Werich zřejmě počítal s tím, že osobnost cenzorů tuto možnost vylučuje, kdo je schopen objevit třetí vrstvu, nemůže být cenzorem. Řekl bych, že se nemýlil.
Werich byl zkrátka génius.
A teď vezměte do rukou libovolnou jinou knihu a hledejte vrstvy. Obávám se, že většina knih je jednovrstvá a mezi řádky vůbec nic nemá. Jsou tedy určené pro masy jednodušších, povrchních lidí. Málo knih obsahuje aspoň náznak druhé vrstvy. Není to tím, že autoři netvoří pod hrozbou cenzury! Více vrstev najdete i jinde - namátkou Hemingway, Remargue... J.Swift (Gulliverovy cesty), Lewis Caroll(Alenka). U cizojazyčných knih je další problém v tom, že nemusíme pochopit klíč k dalším vrstvám. Příklad: Strugačtí: Pondělí začíná v sobotu. Děj se odehrává na Solověckých ostrovech a kdo neví, že tam byl jeden z nejtěžších stalinských gulagů, může se knihou královsky bavit, ale nepochopí ji. Nemá klíč. Někdy je navíc klíč poplatný době - proto je dnes Alenka v říši divů tak těžko srozumitelná - už neznáme její dobové klíče.
Každá vrstva je pro jiný okruh čtenářů. Pokud hlubší vrstvy nevidíte, máte dojem bezuzdné legrace, ale jak říkám, i vy si přijdete na své. Sám se pokouším psát aspoň dvouvrstevně a je mi pokaždé divně smutno, když mi někdo kritizuje jen tu vnější vrstvu. Nepochopil.
Psát tři vrstvy? Sebekriticky uznávám, že na to nemám.
Mám dokonce nejasné podezření, že u Wericha existuje ještě čtvrtá vrstva. A ta už přesahuje moje schopnosti čtení mezi řádky. Zkrátka nepatřím mezi ty, komu to něco řekne. Utěšuji se, že takových, kteří čtvrtou vrstvu chápou, bude tak mizivé množství, že je proti davům zanedbatelné. Asi je spočtete na prstech, ale spíš to o nich vůbec nezjistíte.
Trvám na tom, že Werich byl génius.