Přece tady nebudeme sedět na sucho

Z komentáře ke knize od Josefa Chuchmy (celý je na webu nakladatelství, jakož i ukázka z knihy /"KNIHA STOJÍ VŽDYCKY DESET PIV"/: http://www.paseka.cz/horacek-ladislav-placak-petr-prece-tady-nebudeme-sedet-na-sucho/produkt-4060/ ):
"A pozor! - ta kniha je rovněž zpovědí vlastence, který nesnáší jakýkoliv nacionalismus, ale chce trvale přispívat k tomu, aby si národ udržel kulturní a duchovní páteř a věděl, co leží v jádru jeho existence. Proto byla v hospodě zrozena a po patnácti letech úmorné snahy dotažena pasekovská edice Velkých dějin zemí Koruny české."
Z mého komentáře: úžasné vzpomínky - doporučuju všem, kdo se chtějí víc dovědět např. o komunistech, jak to tady vedli. Jeden z mnoha příkladů, kde Ladislav Horáček vypravuje, kterak pracoval v Poldi Kladno (kvůli bytu), kde nejdříve byl dělníkem ve válcovně drátů:
"... ale horší to bylo potom v kanceláři. Když zjistili, že mám vysokou školu, a mimo jiný politickou ekonomii, šoupli mě do plánovacího oddělení. To byla nejstrašnější práce, kterou jsem kdy zažil, ale opravdu nejstrašnější, protože byla nejnesmyslnější, nejzbytečnější, nejblbější. To byly dvě takový plachty jako tenhle stůl vedle sebe, metr na sedmdesát, béčkový formát, kde bylo strašně moc okének plných čísel, taková tabulka to byla, a plánování spočívalo v tom, že jsme měli obyčejnou tužku, gumu a malou kalkulačku na kličku, a každé číslo v plachtě z minulého roku - to bylo třeba 1,830 - jsme násobili jedna celá jedna, protože plán se vždy zdvihal o deset procent. Takže jsme každý číslo takhle vynásobili a zapsali ho do příslušné kolonky na tu druhou plachtu. Tímhle způsobem, pomocí gumy a tužky, se zvyšoval plán. To bylo něco naprosto příšernýho. Dělal jsem to čtyři měsíce a málem jsem tam zešílel. Jednoho kolegu z plánovacího oddělení, který byl komunista, si pozvali na kobereček na výbor strany, kde se ho tázali, jak si mají vysvětlit, že do práce chodí pomalu a z práce rychle."