Doba z druhé ruky
Konec rudého člověka
Profil knihy je v inom jazyku
Všetky obaly
O čom je kniha Doba z druhé ruky?
Výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky mnoha literárních cen. Text je mozaikou desítek hlasů nejrůznějších lidí. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu… Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese.Kniha nabízí hlubokou sondou do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Nutí k zamyšlení, proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85% a proč 70% Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale i stále militantnější. (Založil/a: Anděl)
(Zobraziť viac
)
)
Štatistiky
Vydanie
Vydavateľstvo (rok): Pistorius & Olšanská
- 2015
ISBN: 978-80-87855-46-1
Strán: 496
Vydavateľstvo (rok): Pistorius & Olšanská
- 2015
ISBN: 978-80-87855-47-8
Strán: 496
Skryť vydanie
Skryť vydanie
Skryť vydanie
Všetky vydania
Všetky vydania
Komentáre
Neskonale kvalitní a po čertech přínosná kniha (ZEJMÉNA) v dnešní době plné naivních rusofilů, komunistů a dalších lidí s rouškou přes oči. Jak já vždycky říkám, jak se můžeme dnes divit, že Rusko je, jaké je, když ta země vyrostla, na tak extrémně prohnilých a otřesných historických základech (myslím samozřejmě hlavně dobu Stalinovu).
Pokud nemáte prostor přečíst si celou knihu, tak dle mě, podstata se ukrývá v kapitole: "O jiné bibli a jiných věřících". Tam je schované vše.
Sekera hospodáře přežije, Stalina, naprosto největšího kripla všech dob, ještě prohlásí za velkýho. Sekera odpočívá.
Pokud nemáte prostor přečíst si celou knihu, tak dle mě, podstata se ukrývá v kapitole: "O jiné bibli a jiných věřících". Tam je schované vše.
Sekera hospodáře přežije, Stalina, naprosto největšího kripla všech dob, ještě prohlásí za velkýho. Sekera odpočívá.
Ruská tragédie v moderním pojetí. Alexijevičová vytřídala na tomto postu své kolegy, jako byl Puškin, Dostojevskij, Tolstoj či Čechov. V tomto dokumentárním románu poznáme Rusko očima generála, vojáka, matky, dětí, ponížených intelektuálů, povýšených kriminálníků, zapřisáhlých stalinistů či rozzuřených antigorbačovistů. Zajímavý je příběh ženy, která kvůli vrahovi opustila manžela a své tři děti(trochu mi tento příběh připomíná dobovou hysterii žen v případu Kájínka). Rozhodně doporučuji, není to veselé čtení, ale zase vám otevře trochu více oči.
Já byl velice spokojený, tahle kniha má všechno, co má kniha obsahovat, má příběh. Tedy vypráví několik větších a mnoho malých příběhů, které dávají dohromady kaleidoskopický obraz jednoho národa. Je to hutné a výživné čtení. A poznatek, který si z toho odnáším, zní: pokud existuje něco jako ruská (či sovětská) mentalita, je to vesměs potřeba autoritativního vedení, pravidel a možnosti úniku od reality. Je to stádo ovcí, které neváhají použít proti vlkům zbraně, a proto jsou tak nevyzpytatelní. Příběh stalinského kata byl asi ten nejotřesnější, naopak příběh "Romea a Julie" zase ten nejsmutnější.
Represe, strach, nenávist k čemukoli, co je označeno jako cíl, absence vlastních názorů, nezdravá nostalgie, vysoké mínění o vlastních intelektuálních schopnostech, přičemž nikdy vážně nepřemýšleli, jaký musí být život na druhé straně, idealizace cílů, které světí prostředky.
Rusko potřebuje boha, víru, jednoduchý návod na život. A v každé době jsou schopni si ho najít. Stalin, pravoslaví nebo Putin, to je fuk, hlavně, že nám řekne, co máme dělat, slíbí splnění snů, řekne, co si myslet a čas od času hodí nějakou tu okousanou kost, za kterou bychom mu mohly být nekonečně vděční. A takhle si předstsavují zdravou a spravedlivou společnost. Napadá mě, že spravedlnost jako taková v tomto pojetí neznamená mít stejná práva jako můj soused, ale mít stejný problém, jako soused. Jenže to je stále to věčné dilema mězi ideálem svobody a rovnosti. V Rusku zasel pocit útlaku potřebu rovnosti a Rusko jako národ ještě ke svobodě nedospělo. Obávám se, že to bude trvat ještě dlouho a v tomto ohledu vždy bylo a vždy bude zaostalé.
Represe, strach, nenávist k čemukoli, co je označeno jako cíl, absence vlastních názorů, nezdravá nostalgie, vysoké mínění o vlastních intelektuálních schopnostech, přičemž nikdy vážně nepřemýšleli, jaký musí být život na druhé straně, idealizace cílů, které světí prostředky.
Rusko potřebuje boha, víru, jednoduchý návod na život. A v každé době jsou schopni si ho najít. Stalin, pravoslaví nebo Putin, to je fuk, hlavně, že nám řekne, co máme dělat, slíbí splnění snů, řekne, co si myslet a čas od času hodí nějakou tu okousanou kost, za kterou bychom mu mohly být nekonečně vděční. A takhle si předstsavují zdravou a spravedlivou společnost. Napadá mě, že spravedlnost jako taková v tomto pojetí neznamená mít stejná práva jako můj soused, ale mít stejný problém, jako soused. Jenže to je stále to věčné dilema mězi ideálem svobody a rovnosti. V Rusku zasel pocit útlaku potřebu rovnosti a Rusko jako národ ještě ke svobodě nedospělo. Obávám se, že to bude trvat ještě dlouho a v tomto ohledu vždy bylo a vždy bude zaostalé.








Z předmluvy:
V příbězích, které zapisuji, mi neustále rvou uši takováto slova: 'střílet', 'zastřelit', 'zlikvidovat', 'oddělat', nebo takovéto sovětské způsoby ztrácení lidí jako: 'zatčení', 'deset let bez možnosti korespondence', 'emigrace'. Jakou cenu může mít lidský život, když ještě máme v živé paměti, že nedávno umíraly miliony? Jsme plni nenávisti a předsudků.
Z příběhu Anny M. (Stalinský řežim ji poslal jako malé dítě s matkou do vyhnanství v Kazachstánu. Nejdřív zemřela matka. Později Stalin.):
"Jak žít bez mámy, už jsem věděla. Ale jak žít bez Stalina?"
Z příběhu Jeleny Jurjevny (její otec bojoval za druhé světové války proti Finům, padl do zajetí, když ho Finové pustili, odseděl si šest let v sovětských lágrech):
"Geny nám prostě zmršil Čingischán. A taky nevolnictví. Zvykli jsme si, že je potřeba všechny mlátit, že bez bití se ničeho nedosáhne."