Dcery

Obsahuje spoiler Dcery jsou zdařilým románem mapujícím několik generací jedné rodiny. Co mi však vadilo byla jistá šablonovitost jednotlivých osudů, což jsem přisuzovala tomu, že takový je přece život...ovšem jen do té doby, než jsem si na autorčiných webovkách přečetla, že si místy něco vymyslela, přibarvila. Tak si říkám, proč to tedy nevymyslela krapet jinak, příběh neustálým opakovaním ztrácel trochu grády. Celkově mě ale tahle kniha moc bavila, nejsem moc na poetické psaní, tak jsem ráda, že autorka to poeticky pojala jen tak trochu. Příjemné první setkání s Kateřinou Dubskou, vytáhla mě z čtecí krize trvající téměř 3/4 roku.

Člověka Gabriela jsem nečetla, takže očekávání jsem žádná neměla, což byla dobře. Kniha mě zaujala, i když čtením jsem strávila poměrně dlouho dobu.
Dcery, ženy, matky to v této rodině nemají jednoduché. Člověk vážně přemýšlí, jestli se dá v takto rozjetého vlaku vystoupit a zlomit ono rodinné prokletí.
Musím říct, že začátek mě bavil nejvíce, střed se mi četl trochu těžce, ale konec už zase celkem pěkně plynul.
Obdivuji ale všechny ženy, které se dokázaly vzepřít a odejít od manžela despoty. Závěrečná kapitola byla za mě úplně zbytečná. Josef pro mě stejně zůstane stejným záporakem jako Voldemort.

Pocity při prvních stránkách byly značně rozpačité... při popisu prvotních sexuálních scén jsem si říkala... WTF? Autorka se svezla s dobou a chce se zalíbit? Ale zatla jsem zuby a vydržela... a z padesáti odstínů čehosi ulepeného se stalo krásných padesát odstínů každičkého zákoutí ženské duše... je to příběh o křehkých dětských duších, rodinných strastech a vlastně i o tom, jak při nekonečném hledání pana Božského se dá najít podstata sebe samé... a ten jazyk... ach, mé čtenářské srdce zaplesalo!
Najdete tam snad úplně všechno... vyrovnávání se s úspěchem, s neúspěchem, s dětmi, s rodiči, se stárnutím, s osudem, s muži, se ženami, se smrtí... a nic z toho tam neruší... nemáte pocit násilné zpatlaniny- ať si každý vybere to své... zkrátka... bylo mi to blízké vzhledem k mým stínům na duši, takže možná ani nejsem objektivní, ale... i když těch negací bylo mnohdy už příliš a bylo mi nejednou ouzko, tak jsem dočítala více než spokojená... však takový je život, není to vždy růžovka a asi díky bohu za to...
Ale musím podotknout, že i tak se mi Člověk Gabriel líbil víc svojí čistotou a poetičností...

Dcery - Proti prvnímu dílu, který byl moc krásný, se tady člověk strácí v postavách a celkově kniha působí o dost hůř, než Člověk Gabriel...