Tractatus logico-philosophicus

Četl jsem vydání Oikoymenh, 2007.
Tenhle způsob myšlení je mi blízký. Je to jasné, stručné, přehledné (i když občas ne úplně srozumitelné), bez schovávání za přebujelý formalismus, a přesto pravdivé, logické a uspořádané.
Jediné místo, kde se podle mě Wittgensteinovi nepodařilo udržet jasnou, pevně vybudovanou koncepci, je samotný závěr (cca věty 6.373 až 6.54), kde zabíhá vlastně až do metafyziky.

Ovšem největší výtku mám k práci překladatele, resp. nakladatele - kniha postrádá jakékoliv vysvětlivky. A to je podle mě takřka nepřípustné u tak starého odborného pojednání, které sem tam používá latinu, a kromě toho obsahuje znaky pro logické oprace, jaké se dnes již nepoužívají (příp. se používají v jiné formě). Činí to Tractatus mnohem nesrozumitelnější, než by bylo nutné. (Chápu, že překladatel nechtěl nahrávat žádnému konkrétnímu výkladu traktátu, ale výše zmíněné poznámky by tento přístup přece nijak nenarušovaly.)

2.223 Abychom rozpoznali, zda je obraz pravdivý nebo nepravdivý, musíme jej se skutečností porovnat.
2.224 Z obrazu samého se to, zda je pravdivý nebo nepravdivý, nepozná.
Tady je krásně vidět, že Vídeňská skupina Wittgensteinovy myšlenky opravdu vůbec nepochopila. V tomhle se skrývá hlubší moudrost - totiž že pravdu není možné hledat jen pouhým rozumem odtrženým od skutečnosti kolem nás.

5.6 Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.

Wittgensteinův Traktát jsem četl již během studia filozofie jako povinnou četbu. Nyní jsem se k tomuto textíku vrátil s nadějí, že se na něj budu koukat z jiné perspektivy. A částečně to tak bylo, uvědomil jsem si několik důležitých věcí, které jsem jako student přehlédl. V jiných případech jsem si názory na Wittgensteina utvrdil a egoisticky jsem se teď mohl poplácat po rameni, jak dobře jsem tehdy tohle dílko četl =D
V obsahu se moc nechci vrtat - je na každém čtenáři, jak pochopí Wittgensteina a co si z jeho práce odnese. Nicméně pří druhém čtení mi přišlo ješte mnohem očividnější, jak se Wittgentein snaží kriticky vyčlenit vůči Russelovi, Fregemu a Vídeňskému kroužku, a nabídnout alternativu k starším dílům z analytické filozofie. Výrazně se ale vyhraňuje i vůči Schopenhauerovi a Nietzschemu, i když jejich jména nespomene - nicméně v otázce kauzality jsou si s Nietzschem v podstatě blízcí, až na to, že problematiku uchopili na úplně opačných pólech.
K závěru snad dodám jenom to, že Wittgenstein ho později přehodnotil do té míry, že uznal metafyziku a její věty jako možnou formu jazykových her. Ano, on sám si ten žebřík podkopnul.