Ilustrovaný muž

Povídky obecně nemám nijak zvlášť ráda. Možná proto, že autor nemá dost prostoru, aby se rozmáchl a něco předvedl.

Jenže Ray Bradbury byl génius. Jeho fantazie neznala hranic a nespoutávala ji gravitace. Rozlétla se do různých koutů vesmíru a rozkvetla do příběhů, v nichž si každý něco najde.

Když jsem tuhle knížku dostala, napadla mě kacířská myšlenka, že si ji přečtu a pak ji nejspíš pošlu dál do světa.

Nepošlu.
Vystavím si ji v knihovně a budu se s ní kochat.

Opravdu mimořádně povedená povídková sbírka - jsem ohromně ráda, že jsem se do ní pustila. Jak to u povídek bývá, líbily se mi některé více a jiné méně, jenže i ty "slabší" jsou nadprůměrné, takže dojem z četby ani trochu nekazí.
Bradbury pokrývá až neuvěřitelnou škálu témat (no jen se podívejte na zdejší štítky), kterou pojednává s nemenší citovou pestrostí. Některé texty vyvolají úsměv, jiné zasnění a z dalších mi běhal mráz po zádech a tuhla krev v žilách.
Nejvíc mě zasáhla nejspíš hned úvodní Savana, ale v těsném závěsu by se dal uvést Dlouhý déšť, Liška a les, Marionety a. s. či Nultá hodina.

Jen POZOR na doslov, kde se mimo jiné rozebírá děj románu Tudy přijde něco zlého. Ať vám nezkazí překvapení, pokud byste se do něj pouštěli.

Tak jsem si myslil, že mě už Ray Bradbury ničím nepřekvapí.
Touto povídkovou sbírkou to dokázal.
Povídky výborně zasadil do originálního rámce a do něj pak sázel jeden kvalitní text za druhým.
Myslím, že v knize není slabých textů, jsou zde jen povídky dobré a ještě lepší.
Mezi mé nejoblíbenější patří - Savana,Dlouhý déšť, Marionety a s., Město a Liška a les.

Úvodní „Savana“ se úplně nesla v duchu předchozí čtené sbírky „Temný karneval“. Tedy tajemný pomalu gradující příběh s prvky hororu a teď nově i sci-fi. Skvělý „otvírák“. Něco jako vstupní žhavící skladba při zahájení metalového koncertu. Ale pak přišlo na dlouho zklamání. Jakoby ty další povídky byly takové „řídké“. Bez energie a spádu, bez dech beroucího vyvrcholení, bez většího tajemna. Bohužel i bez většího smyslu. Tedy bez toho všeho, na co jsem u Bradburyho zvyklý v hojné míře. Skutečně skvělé počiny tu jsou jen tři – výše uvedená „Savana“, pak „Marionety a.s.“ a „Město“, naopak jsem třeba vůbec neocenil „Dlouhý déšť“. Ano, mnohé příběhy mají silný filozofický podtext, který kvituji. Autor na jednu stranu popisuje věčný problém člověka i celé jeho civilizace s touhou neustále vládnout, pokořovat a chovat se přezíravě či majetnicky, ale na druhou stranu i jeho schopnost přiznat si chybu, změnit se, odpustit. Je zde přiblížena i odvěká touha člověka po poznání vesmíru a jeho světů, a to od počátku, co kdy lidé zdvihli hlavu k obloze a očima těkali po horizontu s tisíci hvězdami. Jenže pak to vše „rozehrané“ v závěru nějak divně „vyšumí“ do ztracena. Promarní se to. Něco tomu prostě chybí. Poprvé jsem u Bradburyho pociťoval při četbě jisté zklamání. Mixáž potřebných a patřičných „ingrediencí“ tu víceméně byla, ale v poměru a podání, které mi nejen nesedly, ale naopak dost dráždily (např. „Poutník“ či „Lampiony“). Pořád jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Kde se stala chyba? Jsou ty povídky fakt tak nevýrazné? Není problém ve mně? Proč nevidím to, co mi předtím nedělalo problém vidět a v pohodě přijímat? A asi jsem našel „zakopaného psa“. Neprožívám zrovna šťastné životní období. Možná, že kdybych byl ve větší pohodě, nebyl tak „otupělý“ a více se soustředil i na to „mezi řádky,“ pak bych nechal svou fantazii více se rozletět a snad pak dokázal ze sbírky vytěžit víc. A proto jsem udělal to co ještě nikdy ne. Začal jsem knihu po zaklapnutí hned číst znovu. Pomaleji a soustředěněji. Víc se ponořoval do myšlení postav, přehodnocoval jejich motivy a hledal důvody „co, proč, jak.“ A to řídké se trochu „zahustilo“. Ale jen trochu. Nemohu se přinutit, aby se mi líbilo něco, co není „láska na první pohled“. Třeba jednou v budoucnu budu hodnotit lépe.

14.7.2024
Mars. Přestože se Bradbury v rámci svých povídek zmiňuje i o jiných oběžnicích naší Sluneční soustavy, je to právě a jen tento rudý svět, ke kterému směřují lety jeho kosmických lodí, a kterým se nejčastěji lidská mysl zaobírá. Planetou, jejíž civilizace, ať již zaniklé či nadále žijící, jsou srovnávány s tou naší „stávající“ pozemskou. K Marsu směřují naše touhy, sny, ale i očekávání, řeší se tu problémy, které začaly na Zemi. Třeba v tom jsem více než minule ocenil povídku „Karta se obrátila“. Příběh, který jsem však velmi emocionálně prožíval v tom negativním slova smyslu, byly „Lampiony“. Vadily mi tehdy, měl jsem s nimi problém i nyní. Doufal jsem, že autor nezamýšlel do závěru proslovu „modrých Marťanů“ vložit konstatování, že nepotřebují „pozemského Boha“, protože v něj již dávno věří, a tudíž jim pozemšťané nemají co nabídnout, ale naopak jsem doufal, že „Starci“ mají svou víru ve svého „boha Marťanů“, protože každé společenství a civilizace má své bohy, proč by tomu nemohlo tak být i jinde ve vesmíru. Nevím, jestli byl Bradbury věřící, ale ušklíbal jsem se nad tou lidskou arogancí a povýšeností se snahou importoval „pozemské“ náboženské smýšlení do nových světů jako to jediné a správné. Jako by do té doby mohl kdokoliv žít ve vesmíru jen špatně, protože nevěřil v „jediného biblického Boha“, nebo že by třeba vůbec „nevěřil“. Ta zafixovaná idea, že bez Boha nelze být dobrý, mít čisté úmysly, cítit a soucítit, chovat se humánně, mě fakt vytáčela. Indiáni žili svými představami o světě a vesmíru a byli horší než křesťanští evropští kolonizátoři? Děs. Sám jsem byl kdysi věřící a tahle ignorance „jiného“ byla jedním z důvodů, proč jsem přestal věřit. Intenzivní víra v cokoliv s pocitem vlastní nadřazenosti, že „já věřím přece dobře, tak by tak měli věřit i ostatní“, vede k netoleranci a diskriminaci. Škoda, že se už autora nemůžu zeptat, jak to přesně myslel. Podobně jsem na tom byl s „Poutníkem“. Ano, chápu tu symboliku, poselství, ale: NE. Lidstvo či jiné civilizace kdekoli v univerzu se dokáží zlepšit a zachránit sebe sama i bez „našeho“ či jakéhokoliv jiného boha. Smutní, ale krásní jsou „Psanci“, dojemná je „Žádná konkrétní noc ani ráno“. „Savana“, „Marionety a.s.“ a „Město“ jsou nadále mojí srdeční trojkou z tohoto souboru, možná i proto, že tematicky by klidně mohly být v „Temném karnevalu“, který se mi jako soubor líbil opravdu o trochu více než „Ilustrovaný muž“. Jinak souhlasím s RB, že on nepsal sci-fi v pravém slova smyslu, protože nad technickými aspekty cestování časem a prostorem, popisy kosmických lodí a nacházení různých forem fantasmagorických „mimozemšťanů“, tu hlavní roli hraje psychologická, filozofická a moralistická otázka života ve vesmíru. A to autor opravdu umí. Takže hodnotím o trochu lépe než před lety.