Temný karneval

Jak se mi líbil Ilustrovaný muž, tak jsem se u Temného karnevalu mírně nudila - Bradburyho hororová poloha mi zjevně tolik nesedí. Tomuhle dojmu neprospěl ani fakt, že nejlepší kusy (Malý vrah, Vítr, Zástup, Emisar, Kostlivec) už jsem znala ze sbírek Tichá hrůza a Lupiči mrtvol, takže jedinou novinku, která se mi opravdu zamlouvala, představovala povídka Skleněná nádoba. Tentokrát tedy bohužel průměr.

Hororové povídky od Bradburyho - moc milé překvapení. Jako u každé sbírky povídek tu mám ty, které se mi líbily hodně, ty, které byly průměrné a najdou se i takové, které nebyly zrovna mým šálkem čaje. Rozhodně chci vypíchnout ty, které se mi líbily nejvíce a to byly: Kostlivec, Emisar, Zástup, Usměvaví lidé, Malý vrah, Kosa.. Ale rozhodně vede Kostlivec, to byla paráda. Téměř všechny povídky mají jeden rys společný - jsou krásně předvídatelné, ale vůbec jim to neubližuje. I když člověk ví, jakou cestou se bude děj ubírat, neubírá to na kráse - je to jak ve zpomaleném filmu sledovat, jak z napřažených rukou padá jablko vstříc svému neutěšenému a nevyhnutelnému konci - rozprsknutí se na podlaze. Skvělé podzimní čtení.

„Temného karnevalu“ jsem se obával, ale i se na něj těšil. Měl jsem totiž za sebou fantastickou „Marťanskou kroniku“ a mrazivou „451 stupňů Fahrenheita“, zákonitě jsem musel počítat s tím, že každá další kniha od stejného autora přece už nemůže být přece tak dobrá. Tak to prostě bývá. Navíc žánr weird fiction jsem zkoušel u Poea a Lovecrafta, ale bohužel se smíšenými pocity stran kvality námětů i způsobu psaní. Nekupuji jen další knihu do počtu? Kde je záruka, že etablovaný autor science fiction mi sedne i nyní? Nepokazí si reputaci? Něco mi ale pořád říkalo: zkus to, je fakt dobrý. A tak jsem to risknul. Díkybohu. První povídka byla jen takový malý předkrm, ale každá další mě chytala víc a víc. Zaradoval jsem se, když jsem dospěl až k „Zástupu“, který jsem viděl na DVD (paradoxně mi „upravený“ filmový závěr připadal jasnější než v povídce, samotný film pak dával povídce ucelenější strukturu, počátek i konec). Oči navrch hlavy, po těle jemné mrazení, a přitom žádný děs podmíněný potoky krve či hromadami mrtvol, ale právě jen takové to „naznačování“, letmé poukazování na souvislosti, které pak v závěru gradují. Tichá hrůza. A pokud už je násilí zjevné, pořád je podáno jaksi „kultivovaně“. Je tu humor, dětské postavy se chovají normálně dětsky („nepřehrávají“), smrt je tu zobrazena nejen jako něco hrozivého, ale i jako normální součást života, a vůbec jsou zde kladeny otázky o smyslu života, jeho marnosti i pomíjivosti. Bradbury si skvěle pohrává s psychologií aktérů i čtenáře. Ano, jsou tu povídky, které mě chytly více („Jezero“, „Usměvaví lidé“, „Zástup“, „Nádrž“, „Čertík v krabičce“ nebo "Kosa"), jiné trochu méně (příběhy o „Rodince“), někde se zase dá pochybovat o jasném „padoušství“ hlavního hrdiny („Hrobník“), ale o žádné z nich nemohu říci, že by byla špatná. Opravdu. Každou jsem doslova hltal a těšil se na další. Bavil jsem se. Jen si tak přemýšlím, že když někdo dokáže napsat takové povídky, tak jestli to je jen otázka bujné fantazie, nebo je i sám trochu „ujetý“.

Jedná se o knihu povídek. V knize se nachází 25 povídek. V povídkách se vyskytují prvky hororu či nadpřirozena a často využívají motivy z různých mýtů, legend nebo duchařských historek. Některé povídky jsem četl už v minulosti, například EMISAR, RAKEV, ČERTÍK V KRABIČCE, STRÝČEK EINAR, VÍTR aj. S chutí jsem si je přečetl znovu. Většinu povídek jsem četl úplně poprvé. Hodně se mi líbily tyto povídky: SKLENĚNÁ NÁDOBA, JEZERO, EMISAR, MALÝ VRAH, KOSA, MUŽ SHORA, NÁDRŽ aj. Líbily se mi také povídky o rodině upírů (Rodinná sešlost, Cestovatelka, Strýček Einar). 2 povídky jsou rozsahem na dvou stranách, nejdelší povídkou je závěrečná povídka – DALŠÍ V ŘADĚ, která se mi asi líbila nejméně.

Ray Bradbury je mistrem ve psaní povídek a ve své spisovatelské práci jich napsal velmi hodně. Samozřejmě, že ne všechny povídky, které jsem četl v jeho knihách, se mi líbily stejně. Některé povídky mne zaujaly více, jiné méně, ale myslím si, že v této knize bych většinu povídek hodnotil pozitivně. Autor dokáže na malém prostoru napsat zajímavý příběh. V některých povídkách jsem pociťoval strach a napětí. Když jsem dočetl některé povídky, pointu jsem si domyslel a zamrazilo mne. U některých povídek jsem odhadl, kam budou směřovat. U začátku každé povídky je stručný komentář autora. Pokud si vzpomínám, tak ve dvou komentářích napsal, jaké bude vyústění povídek, takže takový spoiler, ale nevadilo mi to. U některých povídek v komentářích uvedl, že jednu povídku napsal za 2 hodiny. K jednotlivým povídkám se časem určitě vrátím.

Určitě Ray Bradbury patří mezi moje oblíbené spisovatele a pevně doufám, že budou nadále vycházet jeho knihy v nových vydáních. Myslím si, že jeho knihy budou stále čteny a vyhledávány a objevovány novými čtenáři, kteří ocení jeho kvality.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Povídka Muž shora:

Strach jaktěživ ničemu nepomohl. Život je plný věcí, kterých nestojí za to se bát. Mrtvoly jsou jen mrtvoly a krev je krev. Špatné je jenom to, co za špatné považujeme my. Strachu se učíme jeden od druhého. Učíme se reagovat určitým způsobem na určité podněty. Například na smrt. Východní kultury považují smrt za vcelku dobrou a vznešenou. Ale v Evropě si vzali do hlavy, že smrt je hrůza.

Povídka Další v řadě:

Jakmile přijmeš nějaké náboženství, přestaneš myslet. Věříš příliš pevně v jedno a nemáš prostor pro nové názory.