Tajný deník Hendrika Groena, 83 1/4 roku

Patřím mezi ty, kdo moc nechápou, že je tato kniha označována jako humorná. Nestalo se mi, že bych se zasmála, spíš jsem se občas smutně pousmála. Hendrik sice nesnáší ubrblané důchodce, ale sám je jedním z nich. A brblá ostošest.
Nicméně je to poučná sonda do života staříků v domově důchodců. A když si zvyknete na pochmurně úsměvný styl vyprávění, najednou začnete oceňovat, jak účastníci klubu Staří-ale-ne-mrtví vzdorují stáří a svým neduhům. Je to vlastně ohromně sympatické.

Kniha, která může čtenáři přiblížit pohled na stáří ,,zevnitř", pohledem osmdesátiletého pána žijícího v holandském domově důchodců.
Hendrik Groen je sympatický muž, jehož život se odehrává mezi stěnami zařízení, on se však s těmi hranicemi nehodlá smířit a vědomě je boří. Logicky se tedy stává účastníkem střetů, pokud narazí na hranici byrokratickou či hranici vytvořenou z nepochopení, rezignovanosti a zášti některých seniorů, kteří by asi taky rádi unikli ze stereotypu, ale z nějakých důvodů nechtějí či nemohou.
Je to kniha o životě. O přátelství, o lásce (ano, opravdu o lásce), o touze nenechat se odsunout do té škatulky starý = k ničemu. Jen si myslím, že není mnoho knih, kde by byla uvedená kategorie tak mimo, jako je označení ,,humorné" tady u této. Humorné situace sice obsahuje, ale tak, že trochu vyvažují víceméně smutnou linii příběhu.

Založit si v domově důchodců klub Staří-ale-ne-mrtví? Proč ne. Vlastně je fajn, když člověk dokáže brát život s nadhledem, přestože vaše tělesná schránka chátrá a věci, které jste dříve braly jako samozřejmé jsou najednou problém. Jak jsem knihu poslouchal, tak jsem si uvědomil, že důchodce v Nizozemsku se má nebetyčně lépe, než u nás. Tím myslím možnosti trávení volného času jako třeba návštěva golfového a pokerového klubu, kulinářské kroužky apod. Třeba se taky jednou dočkáme.
Jinak souhlasím se Svobodkou, kromě toho pozitivního přístupu a nadhledu hlavního hrdiny je přesto z knížky cítit stáří a smutek.

Neotřelá myšlenka napsat tajný deník důchodce prostě musí většinu čtenářů zaujmout. Groenův přístup ke svému postavení ve společnosti je obdivuhodný a člověk s ním musí sympatizovat, ale slzy smíchu mi opravdu netekly, spíš byly některé situace k pousmání. Kniha zajímavým způsobem poukazuje na problémy seniorů a donutí čtenáře zamyslet se nad tím, jak asi on sám bude žít, až bude v důchodovém věku.