Tajný deník Hendrika Groena, 83 1/4 roku

Patřím mezi ty, kdo moc nechápou, že je tato kniha označována jako humorná. Nestalo se mi, že bych se zasmála, spíš jsem se občas smutně pousmála. Hendrik sice nesnáší ubrblané důchodce, ale sám je jedním z nich. A brblá ostošest.
Nicméně je to poučná sonda do života staříků v domově důchodců. A když si zvyknete na pochmurně úsměvný styl vyprávění, najednou začnete oceňovat, jak účastníci klubu Staří-ale-ne-mrtví vzdorují stáří a svým neduhům. Je to vlastně ohromně sympatické.

Kniha, která může čtenáři přiblížit pohled na stáří ,,zevnitř", pohledem osmdesátiletého pána žijícího v holandském domově důchodců.
Hendrik Groen je sympatický muž, jehož život se odehrává mezi stěnami zařízení, on se však s těmi hranicemi nehodlá smířit a vědomě je boří. Logicky se tedy stává účastníkem střetů, pokud narazí na hranici byrokratickou či hranici vytvořenou z nepochopení, rezignovanosti a zášti některých seniorů, kteří by asi taky rádi unikli ze stereotypu, ale z nějakých důvodů nechtějí či nemohou.
Je to kniha o životě. O přátelství, o lásce (ano, opravdu o lásce), o touze nenechat se odsunout do té škatulky starý = k ničemu. Jen si myslím, že není mnoho knih, kde by byla uvedená kategorie tak mimo, jako je označení ,,humorné" tady u této. Humorné situace sice obsahuje, ale tak, že trochu vyvažují víceméně smutnou linii příběhu.

Založit si v domově důchodců klub Staří-ale-ne-mrtví? Proč ne. Vlastně je fajn, když člověk dokáže brát život s nadhledem, přestože vaše tělesná schránka chátrá a věci, které jste dříve braly jako samozřejmé jsou najednou problém. Jak jsem knihu poslouchal, tak jsem si uvědomil, že důchodce v Nizozemsku se má nebetyčně lépe, než u nás. Tím myslím možnosti trávení volného času jako třeba návštěva golfového a pokerového klubu, kulinářské kroužky apod. Třeba se taky jednou dočkáme.
Jinak souhlasím se Svobodkou, kromě toho pozitivního přístupu a nadhledu hlavního hrdiny je přesto z knížky cítit stáří a smutek.

Neotřelá myšlenka napsat tajný deník důchodce prostě musí většinu čtenářů zaujmout. Groenův přístup ke svému postavení ve společnosti je obdivuhodný a člověk s ním musí sympatizovat, ale slzy smíchu mi opravdu netekly, spíš byly některé situace k pousmání. Kniha zajímavým způsobem poukazuje na problémy seniorů a donutí čtenáře zamyslet se nad tím, jak asi on sám bude žít, až bude v důchodovém věku.

Báječná knížka. Tak milá hlavní postava. Tak otevřený pohled na stáří. Usmívala jsem se, to ano, dokonce se párkrát "zařehtala" nahlas - ale přesto za tím smíchem byl smutek.

Knížka roku? Nejspíš ano, a to píšu jako velký fanoušek Jo Nesboho, kterému letos vyšel nový díl v sérii HH. Jenže Tajný deník někoho, kdo si říká Hendrik Groen (nebo je to opravdu skutečná postava?), je natolik lidský a tak krásně "obyčejný", že vám na tváři přistane úsměv a zůstane tam až do poslední, třistadevadesáté strany. Úsměv přes slzu v oku, protože Tajný deník Hendrika Groena je stejnou měrou vtipný jako smutný. Inu jako sám život :-) Úžasná literární prvotina, už teď se těším na pokračování, kdy nám Hendrik oslaví roků pětaosmdesát.

Na většinu čtenářů působí kniha úsměvně a pobaví, na mě působila při čtení spíš nějak lítostivě. Asi jsem moc vnímala to smutný pozadí za tou první humornou tváří a ironií. Nicméně Hendrika bych moc ráda poznala osobně, velice sympatická osoba, i to, co dělal pro ostatní a jak se postavil ke svému životu bylo tak nějak nadějný:) A moc mě bavil i Evert :-)

Humorem na mě teda autor nezaútočil a "žertíky" některých postav mi taky vtipné nepřipadaly, např. příhoda s likvidací rybiček koláčem. Knihu jsem poslouchala jako audio a její účinky byly vskutku uspávající, jakživa jsem neslyšela víc jak jednu a půl kapitoly v kuse. :-) Taky mě štvalo, jak si holandští důchodci stěžují na bídu a pak koupí dva ipody v jednom měsíci... a zdalipak se i v českých důchoďácích tak mohutně chlastá? ;-) Další díl si nechám ujít, ale jako uspávadlo to nebylo nejhorší.

Kniha, která mě zpočátku ničím nezaujala, ale dočetla jsem si a teď jsem za to moc ráda. Tolik toho pochopíte i z jiného úhlu pohledu. Doteď jsem si myslela, kdoví co nedělám pro babičku, když ji vezmu k sobě do města "na prázdniny" a tahám ji po všech čertech. I když je to možná trošku divné, čekala jsem konec ve stylu, že za něho někdo připíše poslední stránku - Vydávám na počest Hendrika Groena. Deník mi dal hodně, jen je otázkou, jestli to psal vážně třiaosmdesátiletý důchodce ...... nebo ne? :)

Obsahuje spoiler Rozmýšlela jsem se, zda napsat komentář....nebudu psát nic nového, kniha je celmi čtivá. Chvílemi jsem se usmívala, chvílemi mi bylo smutno....A co mě opravdu "dostalo", cituji: .... Slovy Monty Pythona : Narodíš se a nemáš nic. Zemřeš a nemáš nic. Co jsi tedy ztratil? Nic!

Velmi příjemné odpočinkové čtení. Netekly mi slzy smíchy, jak se píše na přebalu, ale usmívala jsem se téměř stále. Milé psaní důchodcovo o zpestřování podzimu života se svými spolubydlícími. Ani chmurnější pasáže nebyly plné patosu a bavilo mě je číst. Krátké kapitolky jsou vhodné na příležitostné čtení i na delší usednutí s knihou. Děj se táhne v poklidných výjevech jednotlivých dnů tak jak je tomu v životě každého z nás.

Henrik čelí životu v domově důchodců s humorem sobě vlastním. Ale kniha humorná není, spíš smutně úsměvná. Malé nahlédnutí do budoucnosti pro nás mladší? Kéž by. A kéž by se v každém domově našli alespoň takoví přátelé.

Otevírala jsem tuto knihu s obavami, ale velmi mile překvapila, super akční důchodci, kteří si snaží užívat život, vtipné pasáže, takovou partu v důchodovém věku bych taky uvítala

Tak tohle nemělo chybu ! Pokud máte pocit, že až vám bude 80, tak bude každým dnem už jen hůř, tak máte do určité míry pravdu .. stejně jako Hendrik Groen, na druhou stranu odmítá jen ležet a čekat na smrt ..hodlá si v rámci možností užít taky to dělá. Pozor - není to na způsob, udělám cestu kolem světa atd ... vůbec ne, je to z běžného života Hendrika v domově seniorů, s omezenými možnostmi .. možná právě proto je to mnohem realističtější a upřímnější... velmi zábavné a dojemné čtení .. na jehož konci si možná řeknete - že to vlastně nemusí být na sklonku života jen o tom špatném... za mě TOP a doufám, že přijde nějaké pokračování !!!

Velmi lidská knížka. Útrapy a štěstí holandského seniora z domova důchodců. Knížka je osobitě napsaná, není to vyloženě humorná kniha, nadruhou stranu není ani tolik smutná. Spíše taková realistická a velmi lidská. Je to taková příprava na stáří. Záleží na každém z nás, jak se ho rozhodneme prožít. Stáří-ale-ne-mrtví je perfektní název pro seniorský klub. Rozhodně doporučuji!

Od této knihy nečekejte strhující děj se spoustou zvratů, jde spíš o odpočinkové čtení. Rozhodně se nudit nebudete. Místy je to úsměvné, místy smutné. Řekl bych, že největší poslání této knihy je snaha hlavního hrdiny o rozptýlení se a zpestření si každého dne v domově důchodců. S trochou nadsázky by se to dalo přenést i do života nás ostatních lidí.

Musela jsem se hodně začít,abych knihu neodložila. Ale nakonec jsem klubu #staří,ale ne mrtví# podlehla a musela jsem dočíst. Za mě kniha k zamyšlení

Deník roku 2013 s nadhledem zachycující autorovu usilovnou snahu o důstojné stáří v domově důchodců. (psl)

Knížka se mi velice líbila, dost jsem se nasmala. Je pěkně vidět, ze někteří ani ve stáří nehází flintu do zita a prostě žijí :):)

Jedna z minima knih, které jsem nedočetla. Možná špatně načasovaná volba, nevím. V knihkupectví jsem po ní sáhla a koupila si ji proto, že jsem se první kapitole upřímně smála. O to paradoxněji asi vyzní důvod, proč jsem ji nedočetla. Postupem času mi přestala připadat vtipná, a místo toho se objevila úzkost a depresivní pocit z osamělosti stáří, vědomí blížícího se konce, postupné ztráty důstojnosti, přibývající závislosti na péči jiných, nechtěnosti, nenaplněnosti. Situace jsou sice stále popisovány s nadhledem a sebeironií, ale někdy mi tam někde mezi řádky trnulo a bylo prostě neveselo, truchlivo.

příjemné oddechové čtení, každý den s tím to dedouskem po jeden rok jeho života. Třeba časem další díl

zajímavá knížka, kterou jsem rozečetla a musela chvíli vydýchávat...přišlo mi to drsné...po čase jsem se k ní vrátila a přečetla téměř jedním dechem...místy jsem se smála, místy plakala...určitě doporučuji přečíst...

Než jsem knihu vůbec začala číst, říkala jsem si, že to bude určitě něco ve stylu Stoletého staříka a ono nebylo. Naopak líbilo se mi, že příhody z knihy byly takové uvěřitelné. Také je fajn, že je kniha psaná opravdu formou deníku den po dni, tudíž jde o krátké příhody, podněty k různému dění a myšlenky v jednom. Člověk tak může knihu číst postupně ve volných chvilkách po krátkých úsecích a nehrozí, že by se v ději ztratil. Doufám, že bude pokračování.

Hořce veselá kniha, která s nadsázkou popisuje, jak lze užívat život na jeho sklonku. a jde to i v domově důchodců.

Za mně bezva odpočinková kniha. Hendrik bere věci jak jsou s humorem a nadhledem. Bavila jsem se celou dobu