Pravdivý příběh Plastic People

Plastiky jsem objevil a oblíbil až po roce 1990. Komunistům se podařilo mi je totálně utajit. Na Ostravsku, z kterého pocházím, poslouchali rockoví nadšenci polský rozhlas. V Polsku by Plastici mohli normálně hrát, tam byli k rocku daleko tolerantnější. V ČSSR však svoboda kultury byla totálně pošlapána a případ Plastiků je toho největším důkazem. Na Plasticích mi vadí akorát jedno, že se neuměli bavit bez alkoholu.

Skvělé povídání o životě "tehdy", když jsme se snažili budovat zářné zítřky. No, několikrát jsem si říkal, že snad takovéto "budování" nebude čekat naše potomky. Vždyť potlačování jiných názorů leckoho z mocných svádí ke zneužití své moci. V knize mě hodně překvapila několikrát zmínka o Milanu Knížákovi, o jeho vlivu na underground i o jeho levičáctví. Magorova autentická freska se bezvadně čte, vede hodně napřímo k doplnění vzdělání o metodách establishmentu, které nás měly přivést ke komunismu. Umí totiž jednoduše vyjádřit své pocity a ke každému přistupuje napřímo, padni komu padni. A tak ještě k úplnému doplnění vzdělání poslouchám Plastiky na Spotify.