Dívka, která si hrála s ohněm

S touto knihou jsem se dost natrápila, však mi taky trvalo pěkně dlouho, než jsem ji konečně dočetla.
Na začátku mě to docela bavilo, i když se Lisbeth a Mikael plácají v málo podstatných věcech. Ne že by hurikán na jakémsi ostrově kdesi v Tramtárii nebyl zajímavý, ale pro příběh byl vlastně naprosto nepodstatný.
Pak se konečně stanou vraždy a já si říkám: Hurá, konečně se bude něco dít. Jenže neděje. Stránky ubíhají a vy čtete pořád dokola to samé. Jednotliví vyšetřovatelé neustále opakují za a) že to Lisbeth stoprocentně udělala protože blablabla nebo za b) že to Lisbeth určitě neudělala, protože něco takového by neudělala blablabla. Navíc nejzajímavější osoba celé knihy na dlouhou dobu úplně zmizí ze scény a vy pořád čtete to za a) nebo za b) nebo zase za a) a ona nikde. Štvalo mě i to, že každá postava, i ta nejnepodstatnější, je detailně rozebírána, dozvídáme se o minulosti lidí, kteří nám jsou celkem ukradení, protože se v příběhu jen mihnou a zmizí. Další věc, která mě rozčilovala, byly vybité či vypnuté mobily ve chvíli, kdy jsou potřeba. Je to už hodně obehraná písnička.
Až to poloviny knihy to byla nuda - však jsem se tím taky prokousávala skoro měsíc. Jak jsem se přehoupla přes půlku, začaly se objevovat nové skutečnosti, konečně nové informace, části skládačky na sebe začínaly navazovat. A poslední čtvrtina byla docela jízda - zvládla jsem ji za necelé dva dny - a přiznávám, že byly chvíle, kdy mi spadla brada. Asi dvě. Chvíle, ne brady.
Poslední díl si asi taky přečtu, ale až s nějakým časovým odstupem. Teď hned se mi do toho moc nechce.

Třetí díl číst budu, i když kvalita tohoto dílu oproti jedničce klesla. Odpustil bych tradiční nelogičnosti, které se v krimi románech vyskytují, ale kniha má spoustu nudných a opakovacích pasáží. Na začátku je spousta opakování z jedničky a v dalším průběhu se dále opakují již známá fakta. Je tam málo napětí a spousta fádního vyšetřování. Doufám, že v posledním díle to bude drama.

Když jsem dočetla první díl této trilogie, knihu Muži, kteří nenávidí ženy, nic se nedělo. Uložila jsem ji do knihovny a žila celkem spokojeně a v klidu. Časem byl přeložen a vydán díl druhý - Dívka, která si hrála s ohněm. I zakoupila jsem ho a někam ho doma položila, že si ho někdy přečtu. NAŠTĚSTÍ k tomu došlo až za několik měsíců - protože: kdo dočte tuhle knihu - okamžitě MUSÍ číst třetí díl! Když ne, dostaví se brutální abstinenční syndrom, životu nebezpečný! Já tenkrát musela čekat dva měsíce, nežli v květnu vydali Dívku, která kopla do vosího hnízda. Měla vyjít ve čtvrtek 14. května - ale v domě knih Neoluxor v Praze na Václavském náměstí ji dali do prodeje už ve středu!!!! A drahoušek moje starší dcera tam zrovna byla a večer mi ji přivezla!!!!! Ach - to byla pravá nirvána...
Ale zpět ke dvojce neboli Dívce, která si hrála s ohněm. Když jsem ji četla poprvé - seděla jsem přitom a mírně se pohupovala ve svém čtecím a netovacím křesle Poäng z obchoďáku Ikea - a v jednu chvíli jsem se dostala k pasáži, kdy Lisbeth si v obchoďáku Ikea koupila mj. několik křesel Poäng...

Musím se přiznat, že jsem si Lisbeth a její způsob uvažování velmi zalíbila. Troufám si tvrdit, že by z nás byly skvělé spolubydlící :))

Salanderová je obviněna z několika vražd a jak už je jejím zvykem, s institucemi kamarádka není, takže se rozhodne zmizet z povrchu zemského. Mimo zavražděnými je i manželská dvojice spolupracující s Miléniem. Mikael Blomkvist se rozhodne zahájit soukromé pátrání a dokázat, že Lisbeth je v tom nevině.

Musím říct, že kniha mě pohltila. Líbila se mi mnohovrstevnost jednotlivých postav i postupné odhalování minulosti. Co mě bavilo méně, byla spousta zbytečných či opakujících se informací a pasáží. Významně bych škrtala, obzvlášť popisy, které nijak nesouvisejí či neovlivňují příběh. Je mi záhadou, proč byl věnován takový prostor Lisbethině dovolené… Krásná práce po jazykové stránce, spousta napětí i propracované psychologie. Konec úplně svádí sáhnout po pokračování, ale nechám si trochu odstup, ať se mám na co těšit. Samozřejmě svou roli hrálo obrovské štěstí, což mírně snižovalo uvěřitelnost, ale jsem ochotna to Larssonovi odpustit. Velmi dobrá kniha.

85 %