Čuk a Gek

Nenáviděná záležitost. Na základní škole to byla povinná četba. Moc si toho nepamatuju, ale ten pocit, jak zoufale mě to nebavilo, ve mně zůstal.

To se tak vyklízelo a našla se knížečka, o které jsem v dětství, spolu s Timurem, často slýchávala. Vlastně jsem zjistila, že jsem ji nikdy nečetla. Myslím, že v povinné četbě jsem ji už neměla. Tak pěkné to bylo. Příběh dvou bratříčků, kteří jedou za tatínkem a je to pro ně teda dobrodružství. Pár vět, kde jsem se pousmála. Jo jo, tak to tenkrát bylo.

Tenhle skvost mě v podobě povinné četby minul a teď, když jsem si ho ze zvědavosti přečetl, jsem rád. Ne, že by to byla nějaká ideologická nalejvárna, což se mi nezdálo, tedy rozhodně to autor nijak nepřeháněl, ale proto, že to byla nuda. Dva rozmazlení frackové, co se umí jen rvát a dělat naschvály, samota v tajze, která byla popsaná jen tak na půl dechu, aby se neřeklo. Za mě naprosto tuctová povídka, která by mě jako dítě vůbec nebavila. Když se konečně shledají s otcem, autor to odbude jednou větou a raději popisuje, jak se mužici baví na Nový rok kolem stromku.
To byla sovětská literatura pro mládež opravdu tak ubohá, že musela za jedno ze svých zásadních děl vyhlásit tenhle tuctový škvár?

Gajdar touto knihou jednak potěšil děti své generace v Rusku a v zemích budujících socialismus, tak představil jak složité byly v Sovětském svazu rodinné, i jiné, starosti.