Vzpomínka zvaná říše

Za letošek mých prvních udělených 5*
Tohle je přesně jedna z těch knih, která je zdánlivě o ničem a přitom je vlastně... úplně o všem. Je to pomalé, hutné a přiměřeně náročné na pozornost a je to také malebně krásné. Člověk tu musí hodně číst mezi řádky - a to přeneseně i v pravém slova smyslu. Tahle kniha se dostala do mé letošní TOPky už po nějakých sedmdesáti stranách a to místo hravě obhájila. Pěti hvězd se tady rozhodně nebojím a myslím si, že po jazykové a i vypravěčsky řemeslné stránce ji letos už asi nic netrumfne.

Hned na úvod - perfektní překlad, smekám a děkuji.

Jako hlavní hrdinka Mahit jsem se snažila v úžasu vstřebat jedinečnost říše, střet různých kultur, strasti a slasti poznávání nového a odlišného. Zejména to, že politika a intriky s ní spjaté, ztělesněná surovost a ohlazované ostré hrany, se v Říši pojí s něčím tak vzletným, jako jsou básně. Pár slovy může člověk vyjádřit svůj politický postroj, kritizovat současné dění. Poezie a politika, dvě odlišné věci a zde spojené.
Líbilo se mi budování mezilidských vztahů, zejména Mahit a Trojí Posidonie. Bylo to přirozené a dynamika těch dvou byla skvělá.
Celé to "lidé" a "ne-lidé barbaři" se mohlo zvrtnout úplně jiným směrem a já jsem ráda, že tomu tak nebylo. Jsem zvědavá na druhý díl, snad vyjde brzy :)

Obsahuje spoiler 2,5 hvězdy*
No, kde začít? Styl, jakým je knížka napsaná, je zcela zbytečně složitý, dalo by se to bez problémů zjednodušit a hned by to bylo čtivější. K různým názvům se radši ani nebudu vyjadřovat. Jména působí trošičku směšně, ty, které se týkají rostlin, působí zajímavým dojmem, ale použití běžných předmětů bylo k smíchu. U skloňování některých jmen jsem se musela zastavit a zamyslet se, jak je vůbec možné, aby někdo něco takového napsal. Občasné znásilňování češtiny též knížce dvakrát nepomohlo.
Ze začátku jsem si velice oblíbila Yskandra a pak mně trošku sklamalo, jakmile zmizel. Mahit mi ve většině knížce nevadila, ale jakmile dostala zase ten svůj záchvat, kdy podezřívala všechno, co se hýbe, tak jsem si u toho musela rvát vlasy. Její dedukce zcela vycucané z prstu mi pily krev, to samé zcela nelogické, malicherné a nebo zcela chybějící a nebo nedostatečné důvody různých postav k jejich činům. Propracovanost psychologie postav, jejich chování a znovu již zmíněné důvody k jejich činům nejsou autorčiny silné stránky, u některých postav se částmi snažila, ale pak jako kdyby to vzdala.
Některé části příběhu měly dobrý nápad, ale byly nedotažené do konce, je moc pěkné, že nám autorka řekne, že se poblíž nachází další nebezpečí, ale že by nám k tomu řekla něco víc, než jeden mizerný popis a informaci, že se s tou hrozbou nedá vyjednávat a raději si libuje v cela zbytečných a nesmyslných úryvcích různých článku a kdoví čeho na začátku kapitol.
Přítomnost milostných trojúhelníku není žádná novinka, ale ten její milostný pětiúhelník, nebo had (a nebo jak to mám vůbec nazvat) už byl na mně moc, je v pořádku cítit jistou naklonost ke svým přátelům, ale chovat ke každému city, jako kdyby to byl její celoživotní partner, když je zná jen pár dní a nebo nejlépe při prvním setkání je mírně absurdní.
A ten konec? To vážně bylo nezbytné zabít Dvanácterého Pěnišníka? Bylo zcela zbytečné zabít jednu z těch lepších a částečně i hlavních postav zcela bez důvodu a zbytečně, jo, chápeme se, napětí, nečekaný zvrat a všechno, ale tohle celou knihu ke konci zničilo.
Příběh mohl mít takový potenciál, nápad byl skvělý, když jsem poprvé viděla tuhle knížku, řekla jsem si, že tohle si musím přečíst, ale zklamalo mě to, nemělo to žádnou hloubku a nebyla jsem se úplně schopná se do příběhu zcela ponořit.

Poslechl jsem si audioknihu, avšak interpretka mě vůbec nezaujala a často jsem sklouznul do svých myšlenek.
I samotný příběh mi je vzdálený, šlo o špatnou volbu mne samého, očekával jsem něco jiného.