Prokletá

K druhému dílu dilogie Zlatá jsem upírala naděje, že se autorka konečně rozhodne, jestli píše young adult příběh nebo hororový thriller pro dospělé. Vzhledem k tématům, jež jsou v knize rozebírána, a celkové atmosféře se jednoznačně nabízí, že jde o příběh pro dospělé. Dekadentní temnota vylézající ze stránek, ponurost a místy syrovost, která se nebojí jít až na dřeň… Z toho všeho mrazí a nezbývá než před autorkou smeknout, protože čtenářům přinesla detailně promyšlený příběh koketující s gotickou baladou. Jenže v tom je právě ten háček. Prokletá – stejně jako Zlatá – si onu ponurost a nádech epické tragédie nedokáže udržet. Je jedno, kolik hrůz Marissa Meyerová v příběhu vrství, kolik slz se snaží ze čtenářů vymámit…, vždycky sklouzne zpátky k young adult pojetí.

Jde jak o způsob vyjadřování hrdinů, jejich chování, tak ale i o samotný autorčin styl vyprávění. Některé scény jsou výtečné a čtenář si je vychutnává plnými doušky, ale místo aby atmosféra houstla a příběh se prohluboval, dojde vždy jen k nějakému zkratkovitému řešení či naivnímu dialogu. Což je vzhledem k tomu, jak precizně promyšlená a různými příběhy pospojovaná dilogie ve výsledku je, opravdu nepochopitelné. Řada drobných detailů se postupně spojuje do finálního obrazu, který je krásným propojením klasické pohádky o Rampelníkovi a pochmurného německého folklóru. Meyerová výtečně zkombinovala několik různých příběhů a v Prokleté využila narážky, které si připravila v prvním dílu. Všechno do sebe perfektně zapadne…
Přesto z celého vyprávění čiší naivita, která místy hodně ubírá čtenářskému zážitku. Ve výsledku to asi není nic proti ničemu – věřím, že čtenáři young adult knih si tuto temnou pohádku nejspíš užijí. Kvalitativní nevyvážeností scén a dialogů pro mě však Prokletá představuje promarněný potenciál a vyprávění, které zůstalo někde na půl cesty k tomu, čím mohlo být – jak hloubkou, tak atmosférou – a nefunguje úplně ani jako young adult, ani jako příběh pro dospělé. 
Prokletá tak sice má výtečný námět, ale tuctové zpracování. I tak jsem zvědavá, s čím Marissa Meyerová přijde příště.

A jede se dál. Pokud jsem v případě prvního dílu měla nějaké výtky, musím uznat, že druhý díl si reputaci výrazně napravil.
Ani tentokrát nechybí nejedna mýtická postava, naopak, setkáváme se s nimi ještě o něco častěji. Navíc ona prapodivná romantická linka vyšuměla v podstatě do ztracena, zcela zastíněná snahou o poražení Krále duchů, a v případě Zlata a Serildy, i jen o samotné jejich přežití. Autorce se v tomto dílu konečně podařilo dodat jednotlivým charakterům kýženou hloubku a motiv, což jen umocnilo spád a dodalo trochu dramatičnosti celému příběhu. Tleskám.

Prokletá. Finální díl duologie retellingu o Rampelníkovi/Rumpelstiltskinovi. A páni!

Serilda je v zajetí Krále duchů, který se chystá ulovit jedno z božstev, aby vyslovil přání, aby se jeho milovaná Perchta vrátila z podsvětí. Serilda se Zlatem se snaží vymyslet, jak zlomit nejen svá prokletí, ale také prokletí všech duchů připoutaných k tajemného hradu. A ještě vyřešit záhadu Zlatova zapomenutého jména.

Panebože! Temný pohádkový příběh je opět plný germánské mytologie a já zbožňovala každou stránku. Přichází zvrat za zvratem, Král duchů se neštítí VŮBEC, ale vůbec ničeho, aby dosáhl svého cíle.

Autorka bravurně skloubila thrillerové a fantasy prvky a rozhodně se ničeho neštítí, to byl úplně level GRRM a Hra o trůny. Konečné vyvrcholení příběhu jsem pořádně obrečela, byť jsem si přesně tipla, jak to dopadne, i tak mě to naprosto rozbilo.

Prostě perfektní knížka, potažmo celá série, a já doporučuju všema deseti!

Za tuhle šílenou jízdu posílám poděkování do @albatrosmedia a @my_l.m.v.e v rámci #spoluprace

Obsahuje spoiler Kdybych měla tuto knihu shrnout jedním slovem, bylo by to brutální. To bylo tak strašně temné, nihilistické a bez jakéhokoliv východiska přes 95 % knihy, přičemž všechno padá hlouběji a hlouběji do spirály nekonečného neštěstí až si říkáte, jak hlouběji můžou ještě klesnout. A oni vás překvapí. Ó ano, zabodnou vám dýku do srdce ale to nestačí, oni jí ještě otáčejí, aby byl efekt maximální.

Serilda má většinu času depresi. Ani to nejde říci jinak jelikož se její ortel neúprosně blíží a ona nic nedělá. Ne že by toho moc zmohla (kromě totálního zlomení prokletí, maličkost), ale prostě to vzdá a neustále na ni doléhá její zklamání ohledně pětice dětí. Udělala by všechno pro to aby je mohla osvobodit. ÚPLNĚ A NAPROSTO VŠECHNO. Což mi přišlo hodně nefér vůči jejímu nenarozenému dítěti, a to že tu máme pasáž v které se pro ně rozhodne, jelikož je celá unešená z toho, že konečně může pomoci. Že tím ale naprosto zrazuje celý svět a své dítě...pffff....ti ať jdou k šípku. Potom Serilda tvrdí že by pro své malé udělala naprosto všechno, ale její činy hovoří hlasitěji.

Přes 3/4 času se toho vlastně moc neděje. Deprese bla bla bla a nic jiného. Možná nějaká ta zrada a tak (zde si se mnou autorka pohrála jak s malým děckem). V poslední čtvrtině, kdy je všechno totálně v loji a není cesty zpět (?), se nám dostane konečně té sladké akce, kterou jsem já osobně už potřebovala.

Závěr byl, opětovně, brutální. Ukápla mi slza, ale já mám děti, takže tohle na mě dopadá silněji. Až do poslední stránky člověk neví jestli to vlastně dopadne dobře. Čte se zatajeným dechem a doufá, modlí se a pláče spolu se Serildou, ať ano. Byla to krutá cesta která nakonec dosáhla svého vykoupení. Až tak drsná, že jsem několikrát musela odložit čtení jelikož bylo těžké pokračovat přes mé rozčílení nad celou situací. Přála jsem si aby ke konci měli alespoň kapitolku kde jsou šťastní a spokojení. Ale to asi žádám moc, že autorko.

Jen taková malá drobnost, vzhledem k tomu že Veles řekl, že jsou mimino a Zlat spolu propojeni v životě i ve smrti, znamená to, že až nakonec zemře Zlat, zemře i mimi? Já vím že to skončilo dobře, ale tomuhle osudu se prostě nevyhnou.