Čtvrté křídlo

Už jsem si zvykla na smutný fakt, že mě téměř jakákoli kniha spolehlivě uspí do pěti minut. Čtvrté křídlo se po hrozně dlouhé době stalo výjimkou. Tak dobře se mi četlo, že jsem nespala dlouho do noci, jen abych se dozvěděla, jak to bude dál.
A teď jsem dočetla a strašně moc bych potřebovala další díl. A pak další. Všechny, prosím. Jenže ony ještě nejsou! Proč to sakra ještě není dopsané? Trpím!
Vzhledem k tomu, že to má být pentalogie a třetí díl má v originále vyjít až v lednu 2025, budu trpět dlouho. Do háje.

Čtvrté křídlo beru a hodnotím jako oddechovku, protože jinak bych musel řešit, že se moc nepotkává s realitou, zejména Violetino superhrdinství. Jsem rád, že si Violet opakovaně připomíná, že je dospělá. Jinak bych to opravdu nepoznal. A to, že kniha kupí klišé na klišé tomu také moc nepomáhá.
Jenže je to tak čtivé s dějem ubíhajícím přiměřeným tempem, že se mi chyby moc řešit nechce a nemám problém dát knize čtyři *. I když tomu pravděpodobně napomohla pěkně namluvená audiokniha. Jen se trochu bojím, v co se zvrhne vztah s Xadenem (dokonale odráží již zmíněnou nedospělost, nejen Violetinu).

Každý, kdo se aspoň trochu pohybuje kolem knih, musel o téhle určitě slyšet. Ta propagace Čtvrtého křídla je přímo masivní. A nejsem si jistá, jestli mu to trochu neubližuje, ale nemá cenu fňukat nad něčím, co stejně neovlivním. Navíc… po dotčení docela všechen ten rozruch chápu, i když jsem se začítala s obavami, že děj své velkolepé pověsti nedosáhne.
Narovinu… inspirace všemi možnými tituly z minulosti, je naprosto zřejmá. Od Eragona počínaje, přes Hunger Games, Jiskru v popelu a další pokračujíc, až Dvory konče. Ale i sebelepší inspirace by byla k ničemu, kdyby jí autor nebyl schopný dobře zpracovat a dát čtivou formu. A to se Yarros podařilo. Její svět stojí na světech z jiných příběhů, ale zároveň funguje dobře i sám o sobě a věřím, že i on se jednou stane předlohou pro jiné knihy. Autorka má velmi lehký čtivý styl psaní a líbivou stylistiku, což ještě podtrhuje slušný překlad. Díky tomu vám stránky mizí pod rukou samy. Děj jako takový je jednodušší (aspoň zatím, jde přece jen o první díl), nevětví se v hordy linií a nedochází tu ani k šíleným zvratům. Postavy jsou taky víceméně jasně rozvržené na záporné a kladné. Někdo by tak mohl říct, že příběh nemá čím překvapit a svým způsobem je to trochu pravda, protože i to málo “nečekaného” zase tak nečekané není, ale… nějak mi to vůbec nevadilo. Violet je docela příjemná postava. Má své handicapy, je si jich vědoma, ale snaží se i tak bojovat a zbytečně se na ně nevymlouvat. Trochu mrzí její zázračné a samozřejmě zcela nečekané objevení impozantní výjimečnosti, ale… koho by to v rámci žánru překvapovalo? Její chemie s Xadenem je taky fajn, i když v jedné části mi té romantiky a sexu přišlo zbytečně moc na úkor zbytku děje. Osobně bych uvítala, kdyby víc prostoru dostali draci. Jejich průpovídky a reakce na jednání lidí byly parádní.
Nebudu to protahovat: ano, Čtvrté křídlo je dobré, těším se na další díly, chápu ten poprask, ale ne, lepší jak Maasovské universum to zatím není a své logické mouchy knížka rozhodně má. Bude záležet jen na vás, jestli se rozhodnete je přijmout a přehlížet nebo naopak vyzdvihovat.

Dvě hvězdy za celek, jedna hvězda navíc z milosrdnosti a s přivřenýma očima za čtivost.
Chápu, proč je to tak oblíbené? Víceméně. Líbilo by se mi to, kdybych to četla tak před sedmnácti lety? Rozhodně víc než teď. Je hype kolem téhle knihy oprávněný? Eeeh, ne. Dost vidím komenty, že je to vlastně obšlehnutý výcuc různých populárních knih a na druhé straně komenty, že to tak není, že co šlo, to už bylo napsáno, příběhy se vzájemně inspirují a opakují a všude se dají najít podobné prvky. No, přídávám se k prvnímu táboru. Nesouhlasím s tím, že v dnešní době nelze napsat nic originálního. Sanderson, Bennett a další jsou toho živoucím důkazem, že to jde. Fantazie je bezbřehá pro ty, kdo se odváží v ní plavat dál a dál. No a Čtvrté křídlo se plácá na mělkém břehu. Je skvělou ukázkou žánru romantasy. Kde se příběh velmi soustředí hlavně na romanci a z toho fantasy má fakt jen to tasy. Protože od fantasy člověk čeká nějaký povedený a funkční wordbuilding a propracované postavy, a toho se tady moc nedočkáme. Spíš takového pokusu, asi jak když člověk přes tenký papír obkresluje obrázek, výsledek je vachrlatý, ale má aspoň základní obrysy, i když občas některé čáry nedávají smysl. Jestli si chcete přečíst Eragona sprsknutého s Divergencí, kde hlavní hrdinka vzdychá nad svalama protějšku i ve chvíli, kdy je vážně zraněná (a že se tam tyhle chvíle opakují jak přes kopírák), je to kniha pro vás. Sice tam velmi často logika nelogikuje a nesmíte moc nad věcmi přemýšlet, musíte se přenést přes hrdinku, co „není jako ostatní holky“ a působí jak jedna velká fňukna bez špetky charakteru, přes rádoby situaci enemies to lovers (haha ani náhodou), a pak to jde. A koment – ale jsou tam draci! Za mě neuspěje, protože tam sice jsou, ale tvoří součást inventáře asi jako stůl a židle. Jsou tam no. Pokus o vykreslení nějakého hlubokého pouta mezi jezdcem a drakem fakt zůstal jen pokusem. Závěr byl za mě asi nejlepší částí, kde se dělo něco zajímavého, byla tam akce a nesměl chybět rádoby „zvrat“ a cliffhanger. Četla jsem v rámci společného čtení a až se budu cítit sebemrskačsky, dáme prý další díl. Jéééj.