Bdít nad ní

Knihu Bdít nad ní jsem začínala s tím, že jsem si říkala, že příběh italského sochaře v meziválečné době bude nejspíš nuda. O to víc mě překvapilo, jak mě kniha okamžitě vtáhla. Je napsaná fantasticky!

Byly v ní nádherné citace, které jsem si četla několikrát. Plné harmonie, hlubokých myšlenek, někdy i úsměvné situace. Doznívaly dlouho po tom, co jsem knihu zavřela.

Sochaře Mima jsem si oblíbila okamžitě. A když se na scéně objevila Viola, tak ta si mě získala stejně rychle.

Děj přitom krásně plyne, čas s ním utíká, ani nevíte jak. Kdyz jsem četla najednou nic jiného neexistovalo.

Je to neuvěřitelně výpravná kniha. Při čtení jsem měla pocit, jako by se mi v hlavě promítal velkofilm. Dokonce jsem si vyhledávala Pietu od Mima Vitalianiho, tak moc jsem ji chtěla vidět. Až pak mi došlo, že ne všechno umí Google vyhledat.

Kdyby v knize nejezdili autem a nešňupali koks, klidně by to mohl být příběh z renesanční Itálie. Úplně jsem cítila atmosféru sochařů, zbohatlých rodů, které si je najímaly, i ten zvláštní svět umění, peněz a moci.

Bylo mi strašně líto Mima a Violy. Nemohli se milovat, a přitom se milovali. Věděli to a zároveň to vědět nechtěli. Chtěli být spolu, ale pořád před sebou utíkali. Tenhle rozpor mě bolel snad nejvíc.

Tahle kniha se strašně těžko komentuje. Zanechá v člověku tolik pocitů, které se špatně dávají do slov. Pronikne hluboko do nitra. Cítila jsem zlost, smutek, pochopení i soucit.

A konec? Ten mě samozřejmě dorazil definitivně. Mimův důvod zůstat v klášteře… plakala jsem jak želva. A vím, že tohle je ta kniha, u které stačí si jen vzpomenout a budu plakat znovu.