Rytíři čtyřiceti ostrovů

Je to prakticky prvotina tohoto plodného a úspěšného autora. Není to špatné, ale napsal později lepší díla.

Myslím, že srovnání nebroušeného diamantu s tím už hotovým, který přišel po několika letech (viz první Hlídky)... velký potenciál, jakovždy silné hluboké myšlenky, strhující děj, akce, postavy všech možných charakteristických rysů a tedy velice liské
nedá se upřít, že je na knize vidět, že by potřebovala ještě trochu práce - úprav ve chvíli zmateném vyprávění nebo urovnání myšlenek, ale proboha, oproti tomu, co v žánrech "fantasy/scifi pro mladé" vychází teď? není srovnání

Vždycky jsem měl rád Dva roky prázdnin a Pán much mě taky hodně oslovil. Tady se vše střetává se sci-fi. Zápletka je trochu nadsazená, ale tato kniha není o logičnosti, ale o lidské povaze. V podání dětí stejně jako u Verna a Goldinga získává příběh na syrovosti. Dětští aktéři dokazují, kam může člověk dojít bez svědomí či jak lehce lze být ovlivněn zavedeným systémem.

Lukjaněnko rozhodně patří mezi mých TOP 10 autorů, ale u této knihy je bohužel znát, že se jedná o autorovu prvotinu. Vytvořený svět je sice zajímavý, ale o to více zamrzí, že jeho potenciál zůstane naprosto nevyužit. Námětem je boj dětí proti sobě v jakési aréně, což je použito i v Hunger Games od Collinsové nebo v Labyrintu od Dashnera. Chvíli jsem dokonce přemýšlela o tom, jestli Lukjaněnko tak trochu neopisoval, ale vzhledem k tomu, že Rytíři čtyřiceti ostrovů vyšly v originále už v roce 1990, tak to s inspirací bylo spíše naopak. Jenže v Hunger Games i v Labyrintu aréna jako zdroj napětí opravdu funguje, přímo na čtyřiceti ostrovech se ale v podstatě nic zajímavého nestane. Děj je chaotický a příběh se zhruba od poloviny nepříjemně vleče. Navíc mi zde vadilo, že všechny postavy jsou pouze načrtnuté a bez hlubší psychologie. Jejich chování tak často nedává žádný smysl, na což zrovna u Lukjaněnka nejsem vůbec zvyklá.