Bludiště odrazů

Zpočátku to vypadalo dobře, později to trochu ztratilo akční tempo, více se filozofovalo. Ale i tak můžu říct, že se mi to líbilo.

Opravdu by mě zajímalo, jak by román vypadal nyní, přece jenom čtvrtstoletí je dlouhá doba a spousta současných online her už v zásadě možnosti podobné Deeptownu nabízí. Když ale pominu lehkou technickou zastaralost, nebylo to špatné. Lukjaněnko použil mnoho zajímavých nápadů, přidal filosofický nadhled i ruská národní specifika (nějak bylo, nějak bude... mezitím dáme pivo). Četbu pokračování vůbec nevylučuji.

Raději mám Lukjaněnkovy Hlídky. Je pravda, že touto knihou velmi pěkně vykresluje technologie, které jsou dnes skoro běžné, zatímco v té době to byla opravdu jen pouhá fikce. Přesto se mi kniha v některých částech až tak dobře nečetla. Navíc okolnosti bylo možné lépe předvídat, takže jsem postrádala trochu i napětí, které mám na jeho Hlídkách tak ráda.

Zpočátku se v tom člověk trochu ztrácí, nebo jsem měl jen slabou chvilku a zrovna se na knihu moc nesoustředil. Každopádně tenhle pocit brzo pominul a já se v příběhu začal orientovat. V tu chvíli mě to i začalo bavit. Nutno dodat, že hodně. Lukjaněnko svou virtuální realitu vymyslel, řekl bych, velmi dobře. Velmi se mi líbily hry, přes které se Střelec musel prokousat. (Nevím jestli bych se na to koukal stejně i před lety, asi ne. Dnes v tom byla i kapka nostalgie).
Jak ale příběh šel dál, trošku začínal ztrácet. Zhruba v momentě po opuštění Bludiště. A konec se na můj vkus už poněkud vlekl. Navíc jsem od našeho "Pana Tajemného" taky asi čekal něco víc.
Nu což, skončilo to jak to skončilo. Neříkám, že to je špatný konec, snad jen překvapivý. Bludiště odrazů je dobrá kniha a rozhodně stojí za přečtení.