Bílá kniha o kauze Adam Juráček

(zcela věrně prý odvozeno od slovního projevu jistého Jiřího Hendrycha, svého času hlavního ideologa KSČ):

... A to, to všecko, to všecko díky, vinou, to všecko zásluhou, zásluhou toho nešťastného, naše manželky, nešťastného usnesení, všecky naše manželky, všichni je máme, i já, zeptejte se jich, co si naše myslí a ony, my to víme, nám řeknou, zeptají se nás, kde to má, manželky, kde to má všecko, kam to, k čemu, když naše děcka, děcka i dcery, sám jsem to viděl, školní časopis, ať si je, ať si klidně, ať je vydávají, ale, já to mám tady, tak daleko, tady je článek, a nadpis, tak už to došlo, že nadpis toho článku, a já cituji, soudruzi, a to, zdůrazňuji, vyšlo, vyšlo to ve škole, kde jsou, kromě jiných, kde jsou krom dětí i dívky, cituji: Jak přijít do beztížného stavu! (Smích.) Ne, soudruzi, to není, to sice je, ale není to k smíchu, vůbec, ale spíš, a vy to cítíte, cítíme všichni, i s. Mareš, k pláči, jak daleko to, ale my, tady přestává, tady končí, jak už s. Nauman, s. Nauman ministr, a začíná, jak se říká, a my tomu musíme, musíme rázně, proto jsme byli, soudruzi, udělat, proto zvoleni, přítrž. (Potlesk.)

Kniha o tom, co se stane, když člověk v totalitním režimu vyčnívá z řady. Minulý režim jsem nezažila a věřím, že mi tudíž spousta náznaků a spojitostí mohla uniknout, ale i přesto jsem si knihu díky zajímavě ujetém ději, humoru, nápadité struktuře a střídavým stylům psaní přečetla s velkou chutí a snad i pochopila hlavní myšlenku. Autor navíc opět předvedl svoje jazykové i odborné znalosti, které mě odzbrojily už v Katyni. Radost počíst!