Tulák po hvězdách

Skvělé zamyšlení nad podstatou života a lidskou svobodou. Jde o příběh profesora Darrela Standinga, který byl odsouzen za vraždu do žaláře. Ačkoli jeho tělo trpí, jeho duše se v meditacích svobodně toulá a prožívá své minulé životy. Na tuhle knihu prostě nezapomenete.

Popisy životů Darella mne sice moc nebavily, přesto ale musím vyzdvihnout genialitu a duchovní rozměr Londona, který tuto knihu bravurně napsal. Ostatní jeho díla jsem nečetl, ale myslím, že se tato kniha zcela vymyká zbytku jeho tvorby.

Říká se, že Star Rover je klasika. No, ok. Líbí se mi, jak o duši J. L. přemýšlí a celé to krásně popisuje v příběhu, jenž se neutápí v dlouhých popisech, ale jde tvrdě po ději.
Zase jsem jednou rozšířil řadu svých Oblíbených.

"Život je skutečnost a záhada. Život se nekonečně liší od pouhé chemické hmoty přelévajícī se ve vyšší formy představ. Život trvá. Život je ohnivé vlákno, prostupující všechny formy hmoty. Já to vím. Já jsem život. Žil jsem v deseti tisících pokolení. Žil jsem miliony let. Byl jsem majitelem mnoha těl. Já, vlastník těch mnoha těl, jsem přetrval."

Jediná kniha, co jsem zatím od Jacka Londona četla, ale určitě né poslední. Opravdu zajímavé pojetí cestování v čase.

Tahle kniha mne moc bavila. Celá ta myšlenka, že nevinný člověk je odsouzen za něco, co neudělal, mne zde fascinovala – Londonovi se to podařilo zachytit velmi přesvědčivě. To zoufalství, které hrdina prožívá, je neuvěřitelné. Hodně mne zasáhlo, resp. zaujalo to, jak autor popisuje hrdinovy cesty do minulých životů – to bylo naprosto fantastické. Já jsem z téhle knihy vysloveně nadšená.

Asi si to pamatuju jinak, ale určitě jsem z toho žádné pozitivní ladění necítila. Scény z vězení jsou dost temné a osobně jsem si nikdy nebyla jistá, jestli opravdu cestuje nebo se zbláznil. Každopádně už samotná myšlenka možnosti astrálního cestování je fascinující a já jsem hltala každé slovo.

Moje první kniha od Jacka Londona a hned musela jít do Oblíbených. Když mi před lety barmanka, která moc nečte, doporučovala tuhle knihu, tak jsem tušil, že to bude neobyčejná záležitost. Bylo fascinující prožívat společně s profesorem Darrelem Standingem jeho minulé životy, zažívat tu svobodu ducha, zatímco jeho tělo trpělo ve svěrací kazajce. Naprosto rozumím, proč Jacka Londona zaujmul pravdivý příběh vězně, který pomocí autohypnózy unikal z drsných vězeňských podmínek samovazby.
Bylo fajn si i letos v roce 2026 připomenout tuto knihu audioverzí na ČRo.

Mozaikovité pojetí "lidského utrpení napříč věků", které později vykrystalizuje v jakousi věčnou lásku k nehynoucímu životu lze víceméně chápat zejména jako "historicky - dobrodružný" román jednoho z nejslavnějších romanopisců, než jako závažnou literarní veličinu, byť se právě tím tématem stává i podnes aktuálním.
London byl spisovatel stejně jako dobrodruh a stejným dílem byl také humanista a socialista, a nechť byl vybaven seběvětším intelektem, nemohl přes své dozajista tvrdé zkušenosti konvertovat k chladným intelektuálským myšlenkám Tedy, čistě subjektivně - tato jeho oparovitě se táhnoucí "lehká filozofie", která v jednotlivých vsuvkách podporoval svůj humanistický názor na trest smrti, působí skutečně jen jako odlehčené dilema o životě po smrti, z dnešního pohledu rozhodně ne jako skutečnost, která je schopná ohromit. Heroické postavy, dobrodružství, vzrušení a láska k člověku – to je London, stejně jako nenapodobitelná čtivost s moralizujícími promluvami k občanovi i jako nenahraditelná lehčí četba na úrovni!

Když jsem tuto knihu před pár lety četl, tak mě moc nezaujala a spíš jsem tehdy přemýšlel, co je na ní až tak pozoruhodného, že ji obdivují generace čtenářů. Ano, myšlenka příběhu o odsouzenci, který ač nesvobodný (svázaný v cele smrti) se přesto svým duchem toulá mimo své vlastní trýzněné a zubožené tělo (duch se spoutat nedá), jež zakouší svobodu mimo reálný prostor a čas v různých fázích dějin, kterých se osobně zúčastnil ve svých předchozích životech, byla fakt jedinečná. Samotný děj se dobře rozvíjel, měl spád a taky mi nepřišlo, že by tu byla nějaká hluchá místa. Potud vše zcela v pořádku. Takže v čem byl tedy problém? Při snaze více se „zahloubat“ jsem pořád zůstával očima „jen“ na řádcích. Jednotlivé příběhy mě nedokázaly natolik zaujmout a strhnout, aby mě přenesly z „teď a tady“ někam „tam“, kde si budu klást spoustu otázek a hledat odpovědi. Zdálo se mi, že se jedná i při dějové „rozvětvenosti“ vlastně o poměrně jednoduchý přímočarý příběh. Myšlenkově mě kniha nepřivedla do „existenciální extáze“, nenutila mě se až tak hluboce zamyslet (ale určité momenty, kdy jsem si lebedil, tam byly, to zase ano, ale málo). Byl to prostě jen zajímavě napsaný příběh (dostal jsem jen to, co bylo napsáno na řádcích, nic víc). Přesto jsem chápal, že pro spoustu lidí se může jednat o skvělé dílo. Mně to bohužel nestačilo (vzhledem ke spektru knih, které jsem převážně četl a čtu, mně tu chybělo více „filozofična“). A bohužel toto mě napadalo opět, když jsem nyní začal knihu číst v odstupu let znovu, takže jsem měl pocit, že ji mohu zhodnotit ještě před přečtením ..
… ale teď, když knihu na konci zavírám, chtěl bych se autorovi omluvit. Omluvit za to, že jsem byl slepý a vynášel soudy ještě před přečtením celého díla, a že hledám v knize zbytečně to, co nebylo záměrem autora tam dát, ale naopak jsem se měl soustředit a „vychutnat“ to, co tam je (přemýšlení o životě, smyslu světa, nezlomnosti lidského ducha atd., takže vlastně to „navíc“, co jsem stejně hledal). A hlavně já sám jsem musel „dozrát“, abych správně hledal. Svůj pohled jsem začal měnit hlavně díky nádherně napsaným příběhům z Koreje a zvláště z Jeruzaléma, které mě přivedly k tomu, po čem jsem toužil (být unesen „jinam“, vstoupit do příběhu a jako tichý přihlížející stát za zády jednajících postav, hmatatelně cítit jejich neklid, cítit tok jejich myšlenek, tíhu jejich rozhodování, neboť jejich jednání nerozhodovalo jen o přítomnosti, ale v případě Ježíše hlavně o budoucnosti). Právě tady jsem cítil něco víc než „jen“ příběh. Kniha je opravdu krásná, mé poslední slovo.

Jakou hodnotu má lidský život? Kdo má právo určit, že už života nejsi hoden? Jak je možné, aby v tak rozvinuté civilizaci, jakou je americká společnost dvacátého století, byl povolen trest smrti?
Nádherná hluboká kniha Jacka Londona se zabývá filozofickou otázkou nesvobody těla a svobody ducha. Život vězně je popsán bez příkras ve vší surovosti, přesto však vítězí předání myšlenek nad popisem utrpení. Putování mysli v jiných životech je nesmírně zajímavé, ale musím přiznat, že ne všechny příběhy mě zaujaly. Události v celách se hodně opakovaly, stejně jako stěžejní myšlenky příběhu a děj tak zhruba od poloviny prudce ztratil spád. Přesto stojí za to knihu přečíst. Minimálně proto, že čtenáře donutí položit si otázky, které jsem napsala v úvodu...

Od Londona nemám oblíbenější knihu, než je tato. Zprvu mi učarovalo téma předešlých inkarnací, pak sloh, nakonec poselství, které jsem v době, kdy jsem to četl, opravdu žral. London mě tu dokázal dojmout, a když si po letech přečtu oblíbené pasáže, které mám ve svém výtisku zaškrtnuté a ohmatané, dojímám se stále. A může za to posledních deset nebo dvacet stránek, kde Darrel přemýšlí nad rolí ženy v jeho životě a v životě vůbec.

Vydržel jsem číst jen 8 kapitol, z 22 ks. Po přečtení jeho vynikajících románů (Železná pata, Martin Eden a ještě něco) jsem jej měl za velkého spisovatele, ale taková řemeslná velkovýroba knih, jak je známo z jeho životopisu, odpovídá jeho záměru (rychle vydělat co nejvíce peněz). I když žil v dobách kdy toho ještě, o životě na Zemi, mnoho lidstvo nevědělo "jeho" názory o jakési převtělování duší mohou najít kladnou odezvu jen u klerikálů, potažmo pokrytců a hlupáků.

Přiznám se, že ,,Tulák po hvězdách" společně s ,,Martinem Ednem" je to jediné co jsem od Londona dočetla s opravdovou chutí. Jinak jsem se u jeho knížek trápila a někdy i nudila.

Od Londona jsem v minulosti četl několik knih, například Bílý tesák, Martin Eden a další knihy. Po čase jsem se rozhodl, že vyzkouším také knihu Tulák po hvězdách. Musím říci, že kniha byla zajímavá svým námětem. Na knihu jsem se musel více soustředit, nebyla úplně jednoduchá na čtení. Jak se v anotaci píše, je na pomezí dobrodružného, filosofického a vědeckofantastického žánru. Knihu hodnotím na 4*.

Hlavní hrdina Darell Standing si odpykává svůj trest ve vězení, popisuje surovost dozorců včetně ředitele věznice. Nejhroznější bylo, když Standingovi nasadili svěrací kazajku. Nedovedu si představit, že bych se ocitl na jeho místě. Zřejmě bych to fyzicky ani psychicky nezvládnul jako náš hrdina. Standing se seznamuje s vězněm Edem Morrellem, který mu vysvětlí, jak „umrtvit“ své tělo a tímto způsobem může cestovat časem. Standing se řídí jeho radami a plně se ponořuje do „umrtvení“, aby se dokázal vyrovnat s bolestí ve svěrací kazajce a mohl se tak navracet do minulých životů. Sledujeme našeho hrdinu v různých časových dobách a v různých postavách, například jako hraběte, hladového poustevníka v Egyptě, malého chlapce, jehož otec vedl konvoj 40 vystěhovaleckých vozů na daleký Západ, jako námořníka, který ztroskotal na pustém ostrově, jako válečníka, který se ocitne v době ukřižování Ježíše Krista. Některé příběhy putování časem jsou delší, jiné naopak krátké.

Často v knize nalezneme myšlenku, že duch přetrvává a tělo umírá. Pokud zemřeme, zase se narodíme do podoby někoho jiného. Myslím si, že když člověk zemře, tak duše se osvobodí od těla a žije v jiných dimenzích, anebo je také možné, že se člověk může znovu narodit a znovu prožít život jako někdo jiný v různých časech. Těžko říci, jak je to ve skutečnosti, ale každopádně zamyšlení nad tímto tématem je zajímavé. Zajímavá byla také myšlenka, jak docílíme procesu „umrtvení“, které podstupuje Standing. Standing byl statečný, zůstal sám sebou a bojoval se svými vězniteli do poslední chvíle.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Život se nedá vysvětlit smyslovými pojmy. Jak již dávno předtím řekl Konfucius: Když toho tak málo víme o životě, jak můžeme něco vědět o smrti? Popravdě toho víme málo o životě, když ani nejsme schopni, abychom si ho vysvětlili srozumitelnými pojmy. Dovedeme žít jen v mlze a život známe asi tak jako divoch dynamo – nic nevíme o jeho podstatě, nic o jeho přirozenosti a nic o jeho vnitřním účelu.

Smrt není. Život je duch, a duch nemůže zemřít. Pouze tělo umírá a zaniká, neustále se mění díky chemické podstatě, která je tvoří, neustále je tvárné, neustále krystalizuje, aby se zase rozpustilo do tekutiny a znovu krystalizovalo do nových tvarů, které mají jen jepičí život a opět se rozpouštějí v nové směsi. Jen duch trvá a pokračuje v budování sama sebe, stupeň po stupni a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až znovu obživnu? To mě zajímá! To mě opravdu zajímá…

Moje první knížka od Londona, která mi byla doporučená. Je to skvělá knížka o (ne)svobodě člověka, který byť je fyzicky nesvobodný a zavřený v žaláři, tak si uchovává svobodu mysli a cestuje v čase.

Tuláka po hvězdách mám strašně ráda, na tuhle knihu nedám dopustit a kdyby ji přede mnou někdo hanil, tak se se zlou potáže. Není to kniha nejlepší, nejnáročnější, není dokonce moje nejoblíbenější a spoustu dalších nej není, ale pro mě, je to nejhezčí kniha, s jakou jsem se setkala.

Kniha na mě svým laděním působila dost depresivně, ačkoliv hlavní myšlenka prodchnutá celým dílem, měla být předpokládám pozitivní. Vyprávění Darrela Standinga z vězení bylo velice čtivé, to jak se začal ve svých myšlenkách toulat také. Poté se mě ale spousta z jeho příběhů nedotkla a měla jsem chuť je přeskočit. Za to hodnocení 4*. Některé z příběhů mě ale natolik zaujaly, že bych byla ráda, kdyby je rozvedl ještě dál (např. trosečník). A zakončení knihy s trochou toho filozofování bylo opravdu skvělé. Je to velice povedené dílo.

Jan Vondráček čte vskutku tak skvěle, že mě první kapitola nalákala zdolat, za mě lehce kontroverzní, téma knihy. Po polovině jsem podlehla převládajícím negativním emocím a usoudila, že Tulák po hvězdách vskutku není mou sklenicí mléka.
Děkuji interpretovi audioknihy za možnost nahlédnout do odvráceného světa Jacka Londona.

Kapitoly ze samovazby skvělé, stejně jako celá myšlenka o vnitřní svobodě a oddělenosti těla a ducha. "Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít." Prožívané "příběhy" byly pro mě táááhlé a neoslovily mě, kromě ztroskotání lodi a pobytu na neobydleném ostrově.

Kniha má v podstatě dvě roviny, rovinu morální a rovinu duchovní. Musel bych napsat spoustu slov a vět o tom, co je správné a co není, jakým způsobem se naše společnost vyvíjí, kde jsou její limity či nedostatky, zda-li pokrok jde správným směrem, jestli existuje něco po smrti, jestli je duch věčný či nikoliv a tak bych mohl pokračovat, těch otázek a odpovědí je velké množství. Jedno vím ale jistě, Jack London vytvořil geniální dílo, které i po mnoho dalších let bude ozdobou knihoven a v mozcích čtenářů bude vyvolávat spektakulózní otázky.

Tak tahle kniha se mi opravdu líbila. Příběhy, které nebyly zbytečně dlouhé,spíš mi i někdy přišlo líto,žen skončly. Pět hvězd dát ale přesto nemůžu. Něco mi tam chybělo...Něco, co by mě naplno vtáhlo do děje a já se nemohla odtrhnout...

Úžasná knížka. Z počátku se mi hůř četla, ale pak jsem si na to zvykla a paráda. Úplně mi změnila pohled na svět.

Mám z té knihy docela rozporuplné pocity, možná jsem měla příliš velká očekávání. Zdá se mi, že z putování do minulých životů se dalo vytěžit mnohem více. Možná můj největší problém tkví v tom, že nevěřím v minulé životy, ale... literatura je literatura. Nejsilnější mi nakonec přišly popisy samotného mučení ve věznici. Svoboda mezi zdmi vězení a závěrečné pohrdání katem.

London jednoznačne vyrazil dych svojími myšlienkovými pochodmi, ktoré sú pre mňa o to viac prekvapivé, že ich s úplnou samozrejmosťou vyslovil v roku 1915. V podstate som bola unesená, aj keď som ku koncu knihy mala skôr pocit, že hlavná postava sa zameriava viac na schopnosti ducha, než by ďalej premýšľala nad tým, čo je po tisícročia dôvodom jeho putovania po hviedzách. Tiež sa úplne nestotožňujem s jeho videním ženy. Ale kniha je to inak výborná, pútavá a čo je hlavné, veľa mi pripomenula.