Lovcovy zápisky

Turgeňev a jeho zápisky jsou zdlouhavé, málo zajímavé a poplatné době, kdy vznikali. Moje kniha byla z roku 1951 a přečetl jsem si postupně třikrát. Přece je tam popisováno málo známé prostředí a krajina. Knížku tvoří osm povídek.

Kniha se mi líbila.

Citáty, které mne oslovily:

Stejně to na světe divně chodí, s někým může být člověk bůhvíjak dlouho pohromadě, i přátelit se mohou, a přesto si s ním nikdy upřímně, od srdce nepopovídá; a s jiným se ledva seznámí, a už na sebe jeden nebo druhý prozradí to nejskrytější tajemství jako u zpovědi.

A s každým neštěstím se člověk nakonec vyrovná a i z té nejhorší situace je vždycky nějaké východisko.

Proti smrti nezmůže nikdo nic, ani člověk, ani jiné stvoření. Smrt nemá naspěch, ale nikdo jí neuteče; ale pomáhat se jí nemá.

Dostalo se mi do ruky vydání z roku 1956 s výbornými ilustracemi Karla Štiky a jeho doslovem. Turgeněv ve sbírce povídek o lovu, ruském venkovu, mužikách, aristokracii a tehdejším ještě nevolnickém životě, mistrně zobrazuje na různých charakterech postav skvěle tehdejší dobu. Charaktery lidí to nejsou ledasjaké, jedná se o téměř impresionistická zobrazení velké škály postav, postaviček, lidiček i osudů.

V První lásce byly určitý náznaky, ze kterých jsem usuzoval, že by se mi Turgeněv mohl líbit. Ale že mi do ruky padne takový skvost, jsem opravdu nečekal. Všemi povídkami mě provázela příjemná melancholická nálada a při jeho poetických popisech přírody jsem jenom litoval, že to čtu v zimě uprostřed města a ne někde venku na sluníčku. Protože jestli Turgeněv je v něčem mistr, tak je to právě v lyrickém popisu přírody a prostých lidí (ze spisovatelů, co jsem přečetl, to podobně dokáže vylíčit akorát Hrabal, tedy „překvapivě“ jeden z mých oblíbených spisovatelů). Na pár řádcích dokáže popsat místo a atmosféru tak živě, jako kdybyste tam sami byli, ale zároveň byste to tak sami vyjádřit nikdy nedokázali. Dál dokáže stručně charakterizovat i velmi složitou postavu na dvou až třech stránkách a většinou přidá k dobru ještě nějakou vtipnou historku z jejího života. A to je další věc, která se mi na Turgeněvovi moc líbí – i když převážná většina jeho vyprávění je vylíčena v lyrickém až melancholickém duchu, tak je tam i notná dávka ironie a často se člověk i upřímně zasměje. Prostě nádhera, která se zařadí mezi moje oblíbené knížky stejně jako Turgeněv mezi moje oblíbené spisovatele. Teď už jenom od něj přečíst všechno, co půjde. :)
P.S. Moje oblíbená povídka – Běžinova luka.