De Profundis

Snad první kniha od Wildea, kterou jsem se nemohla vůbec prokousat. Je to celkem doba, kdy jsem ji četla a bohužel musím poznamenat, že si z ní nepamatuji téměř nic. Pro mě velké zklamání . . a to je O.W. můj nejoblíbenější autor.=( No zkusím ji dát ještě jednu šanci.

"Litovat svých vlastních zažití je totéž jako znásilnit svůj vlastní rozvoj. Zapřít svá vlastní zažití je totéž jako položit vlastnímu životu na rty lež. Není to o nic méně, než kdyby kdo chtěl zapřít svou duši."
Pane Wilde, vždy budete spisovatelem mého srdce a filozofem všech otázek života...

Na tomto souboru je něco čistě dokonalého. Wilde vtěsnal mezi řádky i do nich tolik moudrosti a pravdy, kolik by se do novodobé literatury a jiného autorského kontextu jednoduše nevešlo. Nádherný kus práce.

Nejhlubší a nejvyzrálejší Wildeovo dílo, plné pokory, lásky a upřímnosti. Wildeova osobnost prošla v základech neskutečnou změnou, to, o čem píše, jako by se k němu vůbec nehodilo. Ale jak o tom píše, je stále autorův klasický styl - a přesně proto je o to krásnější a dojemnější číst o jeho výkladu Krista, jak on, coby nekřesťan, v něm svým vlastním způsobem odhaluje pravdu, krásu a lásku (přirovnává jej k umělcovi), o imaginaci a proroctví, které stojí u zrodu velkého uměleckého díla, o lásce samé, jak by ji měl člověk přijímat s pokorou... Teprve De Profundis mně umožnilo plně porozumět Wildeovu předchozímu umění, přiblížilo mi to jeho povahu a nitro psychologicky mnohem lépe, než jakékoliv jiné jeho dílo nebo nějaká autobiografie. Celý život se snažil vyhýbat bolesti a smutku, tragédii vypustil ze svého života. A ta pak, jak sám píše, aby jeho život nabyl rovnováhy a nebyl pouze jednostranný, ho překvapila v plné své strašlivosti, když jej na dva roky zavřeli do žaláře. V De Profundis napsal, že vše, co se jedinci v životě přihodí, má svůj důvod - nakonec přijímá své utrpení s jakýmsi zvláštním vděkem.