Sabotteur
Registrovaný: 22.12.2009
Naposledy aktívny: 1.3.2014
Celkom bodov: 97 (Čo sú body?)
Za posledných 30 dní: 0
Profil užívateľa je v inom jazyku
15
V priateľoch
7
Priateľov
Prehľad komentárov kníh užívateľa
| Názov | Komentár |
| Superstar - ale co láska? | Exactly what it says on the tin. Dostal jsem kdysi jako trolldárek od kterési přviacíbuzné - i když o tom nejde říct nic jiného hezkého, alespoň titulek je dostatečně deskriptivní na to, aby vám v jednoduchých čtyř slov, pomlčky a otazníku vytanul v mysli poměrně přesný obrázek o obsahu knihy a to se chválí. |
| Idiot | Jeden z Dostojevského velkých románů, který je přes své klady rozhodně překonán viacBratry Karamazovými, Běsy i Zločinem a trestem. Problém Idiota spočívá v tom, že do děje zahrnuje obrovské množství postav, z nichž některé člověku prostě připadají zbytečné a vytvářejí extrémně komplikované společenské situace, v nichž se jde poměrně špatně orientovat - a i když se člověk orientuje, jaksi nemá incentivu z toho mít radost, neb intimnější scény, kterých se účastní jen omezené množství postav, jsou tak dobře vykreslené, že se jako čtenář až divím, že v onom stylu Dostojevskij nenapsal elou knihu. Jasně, ubralo by mu to příležitostí ke společenské kritice, ale to by možná ve výsledku nebylo negativum... politická stránka věci - Myškinův proslov o katolictví, například - t=ež není pro román úplně nejlepší a v některých případech mi až kazí jinak skvěle psychologicky vykreslené postavy. Nastasja Filippovna je jednou z mých nejoblíbenějších ženských postav vůbec a i Rogožinova obsesivně temná povaha z něj činí zajímavého hráče - vyprávění nicméně obě tyto bezvadné postavy na větší části plochy knihy odsunuje do stínů a pozadí a dává prostor množství komplikovaných, ale méně fascinujících vedlejších postav. Výsledkem rozhodně není nudná kniha, ale doporučil bych ji spíš čtenářům do Dostojevského už iniciovaným. |
| Na Větrné hůrce | Horečnatá noční můra, která se místy maskuje za romanci. Červená knihovna pro tyviac, jejichž vysněným hrdinou je zlý duch z močálů posedlý destrukcí. Skvělé. |
| Šedá eminence | Pozor na zde uvedený žánr: NEJDE o román, fikce je tu všeho všudy jen úvodní kapviacitola, zbytek je historický spis o životu a působení kapucína Otce Josefa, které (aspoň podle Huxleyho úsudku) bylo klíčové pro evropské osudy dalších tří století. Zároveń Huxleymu slouží jako odrazový můstek k rozvíjení jeho teorií týkajících se (nejen) křesťanské mystiky a společenského vývoje; závěrem je pak teorie, že závažného společenského zlepšení lze dosáhnout jedině skrze změny na úrovni jednotlivců, a to změny mystického rázu (jež považuje za jediné efektivní). Je nám třeba dosáhnout kontaktu s nejzažší skutečností (již křesťané nazývali Bohem), a to cestou sebeumrtvování a meditace... velice spekulativní, osobně souhlasím jen částečně - stále ve mně žije víra, že ve všem tom světském utrpení lze nalézt smysl i jinak než tím, že se ho člověk zřekne. Otec Josef sám byl zajímavý v tom, že ač na této cestě dosáhl jistých úspěchů (ač ne těch absolutních), vlivem svých osobních zaujatostí, jejichž kořeny H. nalézá v dětství, a též chybných teorií vyslovených jeho předchůdci i současníci, byl vliv jeho činnosti jedním z těch nejdestruktivnějších v celých dějinách. Obrovskou zkratkou můžeme shrnout tak, že rozlišoval dva druhy Boží vůle - jeden z nich může vyplňovat vlastním sebeumrtvováním a vnitřní modlitbou - meditací, ten druhý se pak manifestuje v boji proti kacířům a všeobecně politice - nejzávažnější chybou Otce Josefa, kterou jeho přítel Richelieu dovedl obratně využívat, bylo spojování vůle Boží s vůlí Francie, která ho vedla k šíření diplomatického chaosu a nekonečnému prodlužování jednoho z nejhorších konfliktů v evropských dějinách, Třicetileté války. Zdá se, že ke konci života ztratil schopnost si tuto dvojakost ospravedlňovat - bohužel pro svět příliš pozdě. Co tedy Huxley v Šedé eminenci zdůrazňuje? Dříve, než začneme měnit svět, musíme měnit sebe, jen tak se vymaníme z vlivu škodlivých dogmat, která by naše jednání - aniž bychom si toho byli vědomi - mohou strhnout neskutečně nebezpečným způsobem. Co se mě týče - po krátkém pohledu na velké politické osobnosti historie nemohu nesouhlasit. P.S. V textu se v docela důležité roli mihne Albrecht z Valdštejna. To byl taky slušný zmrd. P.S.S. Zajímavým prvkem knihy, který jsem nezmínil, byl též autorův popis vztahů mezi Otcem Josefem a Richelieuem. Richelieu, navzdory svému postavení, příliš duchovně zaměřeným člověkem nebyl - bezpochyby měl obrovskou vůli vládnout, ale vůli Luciferiánskou, vycházející zcela ze svrchních vrstev vědomí - tedy také podléhající výkyvům nálady, způsobených jeho zdravotními problémy, neschopnou vytrvat při nárazu na těžko odstranitelnou překážku. Tím, kdo mu v takových okamžicích dodával síly, byl právě Otec Josef, jemuž jeho vnitřní modlitba dodávala sílu vůle nábožnější, stabilnější, vycházející z jeho mystických zkušeností - tedy jeho pravý opak. P.S.S. Při odkládání školních povinností se člověk rozepíše :)) |
| Hledání ztraceného času I. | Pravda, je to kniha těžko čitelná (a dost těžko si dovedu představit, že bych zvviacládl všech šest dílů za sebou, nějakou pauzičku to chtít bude), ale myslím, že nakouknout sem se člověku vyplatí. Paměti neduživého človíčka, který, protože podobně jako mnoho z nás nedovede krásu najít jinde než ve vlastních vzpomínkách, těmto staví chrámy, jejichž základem je realita, oporou různé fáze jeho postupně se měnící perspektivy, krásou melancholická záře, kterou jim dodává prisma umělecké stylizace a prokletím vědomí jejich iluzornosti. Hledači, opájející se ztraceným časem v čajových sušenkách a smiřující se s ním skrze tu jednu důležitou klavírní sonátu, zde je pro vás útočiště i zrcadlo prázdnoty... nejdůležitější je ale mít na co vzpomínat, nic jiného vám stejně nakonec nezbyde. (berte vážně či nevážně jak se vám zlíbí. jen jsem chtěl, aby tu Leafbowerův hrůzný komentář měl nějaký protipól...) |
| Šílenec a jiné temné příběhy / Un fou et autres contes noirs | Omlouvám se vám, pane Maupassante, ale zdá se mi, že na vašich temných příbězíchviac toho opravdu moc není - psychologie slušná, avšak nijak příliš zajímavá, žádná hrůza se také nekoná, nečte se to špatně, ale nic si z toho člověk neodnese (je-li někdo jiného názoru, nechť připojí vlastní komentář :)) - alespoň jsem si procvičil francouzštinu. Passé simple je strašný čas. |
| Rituály | Nikterak úžasně hluboká či objevná, přesto však zajímavá studie lidí, kteří odmíviactli svět a uzavřeli se do sady rituálů, kterými si ukrátili čekání na otevření vstupní brány nebytí. Bůh jako sjezdař odjíždějící v dáli a stejně tak japonský čajový rituál jsou zajímavé symboly, na něž snad jen tak nezapomenu. Doporučuji. |
| Nahý oběd | Nejdůležitější kniha 20. století, když chcete. Obscénní kuriozita, když nechceteviac. A teď mě omluvte, jdu si zasadit novou repliku. |
| Rose Madder | Zamaskovaný Norman, reference na Temnou věž a epilog dodávající závěru knihy sklviacičující atmosféru dávají dohromady další skvělý Kingovský horror. |
| Gazela a Chřástal | Četl jsem v originále a nechce se mi teď sepisovat konstruktivní komentář, takževiac jen takhle: Kdo dal překladu titul Přežívá nejsmutnější, přijde do pekla. |
| Srdcerváč | Z týhle knížky mi bylo po přečtení blbě, což znamená, že je dobrá. Plnokrevnějšíviac, syrovější a tak všeobecně zajímavější mladší sourozenec Pěny dní, přetejkající zajímavejma obrazama a myšlenkama. Napsal bych něco konkrétnějšího, ale tohle se musí zažít. |
| Pěna dní | Zodpovědnost, deziluze a lekníny jsou dost na hovno. Boris Vian oproti tomu neníviac. Docela lehké, hravé (ač pochmurné) čtení. |
| Malý princ | 'Poušť je krásná právě tím, že někde ukrývá studnu'... Pohádka s nepochybným filviacosofickým přesahem, která neříká nic než už vyřčené a na které si spíš než nějaké moudrosti cením toho čistě pohádkového rozměru. Možná kdyby mi to přišlo do rukou v dětství. |
| Bratři Ramazovi | Po slibném začátku přišlo mnohé zklamání; očekávat moderní verzi Bratrů Karamazoviacvých ode mne bylo naivní, to na prostoru zhruba sto stran samozřejmě udělat nejde. Bondy si tak z původního příběhu bere jen několik scén, které se mu hodí a zbytek tak buď vynechává úplně, nebo (což je horší, neb to uráží fanouškovy jemné citečky - hodně se v tomto ohledu provinila hlavně Grušeňka/Nataša) ukazuje v karikované podobě, ani zdaleka se nevyrovnávající hloubce původního díla. Výsledná novela se se mnou míjí mílovými kroky, neb nejvíc prostoru je zde věnováno postavě Ivana (který byl mým nejméně oblíbeným sourozencem i v původních Bratrech Karamazových) a jeho rozhovoru s "ďáblem"; Ivan zde evidentně funguje jako zástupná postava autorova, jehož způsob myšlení je mi úplně cizím. Materialisté a jejich podivná morální/nemorální pravidla, jak asi fungují... třeba se za pár let vrátím a s panem Bondym si najednou porozumíme, jeho boj s molochem však protentokrát zůstal nepochopen. Kdo se chce nad něčím zamyslet si však přesto v Bratrech Ramazových pravděpodobně na své přijde. |
| Alchymista | Problémem, který Alchymistovi brání k navázání pouta se mnou, jsou jeho ambice aviac význam, který sám sobě přikládá a kterým čtenářovi opakovaně mlátí o hlavu. Kdyby tomu tak nebylo, asi bych řekl, že jde o hezký, ač docela banální příběh o nalezení vztahu se sebou a veškerenstvem, netajené vysoké mínění autora o vlastním dílu však nastavuje křivé zrcadlo, ve kterém se jeví jako přeslazený, čtenářem manipulující a zároveň blahosklonný blábol. Jednoduchoučký jazyk a téměř úplná absence jakéhokoliv popisu alespoň zrychlují plynutí děje, hůře však jde ospravedlnit způsob Santiagovy cesty - téměř na začátku mu je řečeno, že přeje-li si něčeho dosáhnout, celý Vesmír se spojí, aby mu ono přání uskutečnil, a tak se také opravdu děje. Mladý pasáček na své cestě za pokladem pomalu pluje severní Afrikou, řídě se hlavně synchronicitou, a potká-li se s nějakou překážkou, tato je promptně překonána a jakékoliv fyzické či psychické utrpení mu přinesla je zlehčeno tak, že nechává čtenáři pocit, že nikdy neexistovalo. Proč se vlastně všichni nevrhneme na Cestu Za Osobními Příběhy? Vesmír je milý, nějak nás tam už donese. Čiré šarlatánství, psychologická manipulace. Na druhou stranu, jestli text někomu opravdu pomohl, kdo jsem, abych ho soudil... (P.S. divím se, že Coelho nebyl ukamenován davem rozzuřených feministek za 'pouštní ženy', které svůj osobní poklad nacházejí v mužích, kteří se možná jednoho dne vrátí do oázy a poctí je svou přítomností :)) p.s. na druhou stranu zrovna ty pouštní ženy se mi celkem líbily |
| A hroši se uvařili ve svých nádržích | Zásadní kniha? Ani náhodou. Poměrně zábavné, ale mimo popisu zlomového okamžiku viacrané historie Beat Generation bez větší hodnoty. |
| Acid House | tl;dr: Přeskočte všechny povídky a přečtěte si jen závěrečnýho Vopruzáka. Irvinviace Welsh bohužel ani náhodou není mistrem krátkých povídek, které tvoří většinu obsahu Acid House (Barevnýho světa): Pouští se do nich různými způsoby a stejně tak různými způsoby ve většině případů selhává. Vezměme si například eponymní povídku, začínající naprosto dokonalou tripovou pasáží, na kterou je navázáno výměnou duše feťáka a nemluvněte, což je samo o sobě dobrý nápad - způsob, jakým je ten nápad ale zpracován, je na facku. Opakuje se problém křečovitě šokujících dějových zvratů (The Shooter, Granny's Old Junk) a to i u povídek jinak skvělých (Eurotrash), hospodského chytračení (Vat '96, Masařka) a neředěné klišovitosti (Lisa's Mum Meets the Queen Mum, Snowman Building Parts for Rico the Squirrel). Acid House ale ani přesto není úplně marná kniha; na konci proudu kulhajících povídek je totiž stostránkový Vopruzák, který se svou silou téměř vyrovná skvělým Nočním můrám s Čápem Marabu. Vopruzák, podle kterého je povídka pojmenovaná, je postava sice silně nesympatická, přesto však z masa a kostí, typ člověka, kterého většina z nás už někdy viděla a byla-li nucena se s ním pravidelněji stýkat, pravděpodobně ho i nesnášela, podobně jako Roy z Nočních můr však zpracovaná takovým způsobem, že její chování a motivace můžeme bez problémů pochopit: vopruzák je ochotný fetovat všechno, co mu příjde pod ruce, za to ho ale autor neodsuzuje: pod vlivem různých návykových látek se obnažuje a v té podobě se čtenářovy (moje) city k němu mění z odporu k soucitu; vopruzák je na druhou stranu schopen aktů nejvyšší odpornosti, v důsledku čehož jeho novela září všemi barvami - Welsh se zde nedopouští laciné hospodské typizace, k čemuž má sklony ve svých kratších povídkách a tvoří tak moderní mistrovské dílo, jen s malou nadsázkou považovatelné za manifest jedné generace jisté evropské sociální vrstvy. |
| Pohřební obřad | Definujícím rysem Genetova Pohřebního obřadu je autorova fascinace zlem v lidskýviacch duších, proto jsou jeho hrdiny zrádci, udavači, zlodějíčci a nade vším se tyčící postava německého Führera (v jedné pasáži do děje překvapivým způsobem zatažené přímo); ve své amorálnosti si jsou velice podobni, až by se dalo uvěřit, že jde jen o různé fáze utváření té samé postavy. Na působivosti jejich běsnění pak dodává jako stříbrná nitka se protkávající vedlejší příběh pasivní služky, účastnící se pohřebního průvodu jejího dítěte, do které si Genet promítl vlastní utrpení ze ztráty milovaného přítele a zároveň ji použil jako objekt svého sadismu - když ne ve skutečnosti, alespoň na papíře ji nechal prožít si za jeden den tolik hnusu, že by to jiným stačilo na celý život. Kdybych si svůj popis knihy přečetl, potuď by zněl velice dobře - co ale román sráží je jeho těžká repetitivnost, ačkoliv jeho délka 276 stran není nijak extrémní, zdálo se mi, jako by Genet říkal stále to samé a nezachránila ho ani jeho dokonalá práce s jazykem; veskrze doporučeníhodné dílo, jeho obsah by se ale dle mého názoru vešel i na třetinový prostor a ani peroutka by mu nečouhala. |
| Prométheova játra | Uhelnými doly zčernalá žluč, vzájemná lhostejnost kontrastující s opak prohlašujviaccími velkými myšlenkami, všeobecné pokrytectví a neformálně osudová setkání citově vyprázdněnou realitou z(de)formovaných zrůd. Technika vzájemného splétání a rozplétání odlišných textů umožňující náhled skutečnosti z různých úhlů z Prométheových jater činí (nejen v českých poměrech, ač od nich díky rozsáhlým deníkovým pasážím nejde úplně odpoutat) originální dílo, které nelze než doporučit. |
| Zlomená žena | Tři sympatické psychologické povídky, výrazně se lišící jak stylem, tak rázem svviacých hrdinek, o stárnoucích ženách, kterým se hroutí zažité představy o sobě, své rodině a životních úspěších. Přečíst neuškodí. |
| A uzřela oslice anděla | Takhle blbě mi naposledy při čtení bylo o Čechovových Mužiků. Hustý, černý bahnoviac, temnota, nenávist, fanaticismus, ukamenovaný děvky a odložený světice. |
| Výrostek | Výrostka bych doporučil čtenářům, kteří už mají zkušenosti s jinými autorovými dviacíly, těm ostatním bych radil spíše začít s něčím z dvojice Běsi/Idiot. Důvodem je ten, že stejně jako ve většině svých románů Dostojevskij umně načrtává plejádu zajímavých, většinou vnitřně rozpolcených charakterů, z celé knihy ale jaksi neprosvítá jednoznačný smysl díla, nebo alespoň já ho v ní nespatřil. |
| Vzkříšení | Nádherný román, kde příběh hraje vedlejší roli Tolstého idejím o lidském společeviacnství a konkrétně soudním systému, se kterými se sice rozhodně neshoduji všude, s hlavním bodem ale přesto nemohu nesouhlasit: Lidská iluze, že mohou soudit a trestat jiné, je jedním z nejhorších nepřítelů vzájemného soužití. (To se ale hezky řekne a hůř uvede do praxe :)) |
| Prokletí Salemu | Nechápu, jak se v těch postavách mohl někdo nevyznat, vždyť byly nádherně přehleviacdné a tak moc jich zase nebylo. Kingovo pojetí dobra a zla mi zde sice přišlo úplně pitomé, jinak ovšem docela zajímavý (a parádně napínavý) horror, hlavně v první polovině, kde se ještě nedostáváme moc hluboko do oblasti nadpřirozena a Marstenův dům je stále ještě zahalen závojem tajemna - později se hrůza poněkud vytrácí v zakopávání o upíry, příliš kladných klaďasech a příliš záporném záporákovi. (Největším pozitivem tu pro mě jsou skvěle napsané scény upírských iniciací.) |
| Čarovná zima | Tady rostla jablka... teď tu ale roste sníh. Komentář musí mít obsahovat minimáviaclně 150 znaků. Tento komentář obsahuje pouze 44 znaků, prosím upravte jej. |
| 1984 | (možná spoiler?) Orwell s 1984 ani v roce 1948 nepřišel s ničím novým, předešliviac ho mj. Aldous Huxley a Jevgenij Zamjatin; toho si však byl plně vědom a tak svou dystopii zaměřil jiným směrem; zasadil děj svého románu do mnohem bližší budoucnosti a stvořil tak možná nejpůsobivější hororovou knihu, jaká kdy byla vydána - tato zásluha mu není přiznávána zdaleka tak často, jak by zasloužil. Hlavní rozdíl mezi Oceanií a jejími staršími obdobami je v tom, že není založena na utopických křišťálových palácích 19. století, ale na fungujících totalitních režimech století dvacátého, jen je v některých směrech dohnana trochu víc do extrému a má víc hi-tech hraček. Ač mě první přečtení docela odrovnalo, s odstupem času si uvědomuji, že na tom občané Oceánie vlastně nejsou tak špatně; jejich naděje spočívá v tom, že obludná státní mašinérie má u kormidla skutečné lidi, řízené svými sobeckými zájmy - a takový režim musí vždy dříve nebo později padnout; je to vidět i na nedbalosti, se kterou jsou občané programování a důmyslností, jakou musí být hlídáni - jinými slovy, dokud je bota, která dupe po tváři lidstva nasazena na organické končetině, z dlouhodobého hlediska se lidstvo nemá čeho bát. Vyvstává však otázka, jestli by lidstvo ve své současné podobě vůbec mělo přežít, ale to už 1984 neřeší, je spokojeno se svým krátkodobým drtivým dopadem na duši čtenářovu; pro odpověď si radši zajděte k sociálním inženýrům, jejichž dílem je Fordovo impérium - nebo třeba k Nietzschemu. |
| My | Vzhledem k tomu, že podle mě na nebezpečný osten kolektivistických utopií (bod, viackdy státní aparát už neslouží lidu, ale naopak) upozornily později lépe Huxleyho Brave New World a Orwellovo 1984, dnes už My zbývá jen hodnota historická a umělecká; druhá jmenovaná je ovšem opřena o prostředky, které mnoha lidem nesedí - zjednodušené vnímání futuristického automatona, ve kterém se teprv začíná rodit skutečný člověk, autorovi umožnilo naplno rozvinout svou symbolickou estetiku. Jak se odráží v mém hodnocení, jsem jedním z těch, které nadchla. |
| Odysseus | Varování pro nic netušící, jejichž nenechavé pracky by čistou náhodou někdy mohlviacy spočinout na tomto Joycově veledíle: Nečekejte, že dostanete příběh. Pokud se odprostíte od této konvence, stále ještě vás čeká dlouhá cesta skrze dílo, které ani náhodou není čtivé a v některých pasážích se možná budete proklínat, že jste knihu kdy rozevřeli, ve výsledku však přece jenom toho měsíce života, který s ní strávíte, nebudete litovat. Howgh. |
| Zámek | Koncept Zámku (ačkoliv rozhodně nemohu tvrdit, že bych ho dokonale pochopil)a beviaczútěšnost jeho úřednické symboliky si opravdu pět hvězdiček zaslouží, jenže stejně jako u Kafkova druhého stěžejního díla Proces jsou poskvrněny jak až příliš patrnou torzovitostí díla, tak někdy až nepatřičnou 'ukecaností'.. mnohamluvnost plejády vedlejších postav je z mého pohledu častěji více na škodu než k užitku. Nejsem si jist, jestli by Kafka vůbec byl schopen svá díla dokončit - možná by tedy bylo záhodno tyto jejich nehotové rysy přijmout jako jejich nedílnou součást, toho však nejsem schopen.. tak mohu spisovateli alespoň poděkovat za Josefa K., asi nejnesympatičtější (leč snadno pochopitelnou) hlavní postavu všech dob. |
| Erik | Snímky z rodinných dovolených a démoni s přívětivými úsměvy a jmenovkami? Vítejtviace v pekle. Počkejte chvíli, vyprávěl jsem vám už někdy o tetiččiných problémech s ledvinovými kameny? |
| Klub rváčů | The first rule of Fight Club is, you do not talk about Fight Club. The second ruviacle of Fight Club is, you DO NOT talk about Fight Club. Když už první i druhé pravidlo klubu rváčů porušuji, udělám to ve stručnosti: Klub rváčů je nejnaštvanější knihou, jakou jsem kdy měl možnost číst. Žlučovitá modla všech naštvaných puberťáků, vzepření se kráse vaší nenápadně budované IKEA kuchyně. The all-singing, all-dancing crap of the world. |
