s-reader
Registrovaný: 8.6.2010
Naposledy aktívny: 13.11.2026
Celkom bodov: 1160 (Čo sú body?)
Za posledných 30 dní: 0
Profil užívateľa je v inom jazyku
116
V priateľoch
80
Priateľov
Prehľad komentárov kníh užívateľa
| Názov | Komentár |
| Hebdomeros | Čistý surrealismus. Není jednoduché podobné texty číst, zejména pokud jste zvyklviací sledovat nějakou dějovou linku. Ta v takovém případě uniká. Kličkuje jako zajíc od jedné slepé cesty k druhé. Ale pokud se čtenář oprostí od pocitu, že text musí mít nějaký smysl, lze v něm najít spoustu zábavného. Hebdomeros je jedním z inspiračních zdrojů nového románu Michala Ajvaze Pasáže. A skutečně, bojující gladiátory-potápěče lze najít již na straně 7. |
| Empusion | Olga Tokarczuková dokáže mistrně vyprávět, ale Empusion nestojí pouze na ději. Aviacutorka disponuje bohatou slovní zásobou, nebojí se v hojné míře používat metafory, čímž se odlišuje od pouhých vypravěčů příběhů. Kniha nás nezavádí na počátek minulého století pouze dějem, ale i způsobem, jakým je prezentován čtenáři. |
| Tehdy jsme žili v letní zemi | Je chvályhodné, že autorka upozorňuje na nebezpečí, plynoucí z našeho konzumníhoviac způsobu života a věří v nastupující generaci. Ale můj dojem je, že román nedrží úplně pohromadě. Možná k tomu trochu přispívá matoucí český název knihy, odsunující biblický motiv na druhou kolej. Ale chápu, že kdyby byla kniha vydaná pod titulem "Dětská bible" zmátlo by to čtenáře ještě více. |
| Milénium! | Kniha je zajímavá především pro čtenáře, sdílející stejnou zkušenost jako autorkviaca. Mně připadá, jako bych žil v naprosto jiném světě, protože to, co považuje autorka za určující, pokládám za vedlejší. V knize je kladen důraz na televizi, filmy, časopisy, hry, hudba, a pokus se autorka pustí mimo toto pole, například v kapitole o rozvoji technologií, stejně nakonec končí u u přechozích témat, zprostředkovaných těmito moderními technologiemi. |
| Přitažlivost planety Krypton | Překvapivě citlivě napsaná románová prvotina Jiřího Mádla. Jde o přehledný románviac, který čtenáře nezavádí do slepých dějových uliček. Pracuje s relativně malým počtem postav, které jsou zvláště za polovinou knihy velmi dobře zapamatovatelné. |
| Pulp Stories: Krásky a vetřelci | V podstatě se shodneme v hodnocení jednotlivých povídek se Zanym, za sebe bych jviaceho tabulku upravil tímto způsobem: 80% Nezvratný osud, Petr Heteša 90% Neffi, Roman Bureš 100% Nemůže pršet věčně, Lucie Lukačovičová 100% Slizka, Michaela Merglová 60% Jmenoval se Moše, Martin Paytok 60% Krvavý, Peter Jelínek 70% Xenofil, Jan Kotouč 50% Holky z bombardéru, Lenka Tarwari Jandová 50% Druhá jakost, Dan Černý 60% Gerasim v zemi za zrcadlem, Kristýna Sněgoňová 50% Období, Vilém Koubek 80% Děti pustin, Alžběta Bílková 70% Aprilium, Oskar Fuchs 90% Oblázky, Judith Random 100% Říkali mu Hurikán, Dalibor Vácha 80% Dostihy a sázky, Sára Vůchová 80% Matka jižních hvězd, František Kotleta |
| Štvanice | Jak jednoduché je zničit člověka, stačí peníze, vliv a pořádná dávka bezohlednosviacti. Skvěle koncipovaná kniha, na relativně malé ploše se autor věnuje několika postavám, jejichž osudy se protínají v tragickém závěru. Na rozdíl od autora anotace se nedomnívám, že podobné postupy jsou pouze specialitou Ruska. Nejděsivější na celém textu je jeho reálnost. |
| Omon Ra | Mistrovské vyjádření brutálního pohrdání lidským životem, dovedené do absurdní aviacž groteskní podoby. S popisem primitivní ruské kosmické technologie kontrastují ilustrace z naivního socialistického sci-fi druhé polovinu dvacátého století, vyjadřující šťastnou budoucnost, v níž lidé (zejména ti ruští) vítězí nad vesmírem. |
| Přetížení | Arthur Hailey v sobě nezapře profesionála. Dokázal podle osvědčeného vzoru namícviachat literární koktejl, který chutná kdekomu. Pravda je, že věnoval dost času technickým detailům, a to je třeba ocenit. V tomto případě ale z textu hodně trčí psaní na objednávku - zlí aktivisté kontra energetická společnost, která to vlastně mysli dobře. Nim jako hlavní postava je tak kladný, že by ho soudný člověk přetrhl, a jeho neodolatelný sexappel to nevylepšil. Nebo jestli chtěl autor naznačit, že jsou ženské v podstatě blbky? Kdoví, to už se nedozvíme. |
| Hořící nebe | Jako vždy bravurně napsaná kniha. Navazuje na Odpusť, že jsem se vrátil, dále slviaceduje osudy jedné obyčejné rodiny v době, která obyčejná nebyla |
| Škola psaní | Výborně vystavěný román zkušeného autora. Kombinuje poetiku vzpomínek na město sviacvého mládí a prožívání prvních lásek, s pátrání po záhadě existence zvláštního stroje. |
| Hodiny z olova | Pravděpodobně nejotevřenější kniha Radky Denemarkové. Nic pro lidi, kteří jsou hviacrdí na své češství, na svého prezidenta a svou vládu. A také nic pro lidi, kteří jsou zvyklí zavírat oči před realitou a dokážou si zdůvodnit, proč nemá smysl se o nic snažit. |
| Nestydaté neviňátko | Další Dánovka s neuspokojivým koncem. Takové konce je však nutno akceptovat, proviactože odpovídají realitě. Očekávat, že lidé, kteří nám vládnou, jsou křišťálově čistí,je naivní. Pravda je, že určitou dávkou naivity se lépe žije. |
| Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka | Zcela standardní Boček. K jeho knihám je nutno přistupovat jako k velmi odpočinkviacové četbě a neočekávat od nich víc. Pak nemohou zklamat. |
| Hod mrtvou labutí | Autorovy nápady nejsou špatné, ale text se utápí v prázdných dialozích. Jako kdyviacž se člověk zaposlouchá do znění televizní reklamy a najednou si uvědomí, jak nesmyslná vlastně je. |
| Cela číslo 17 | Závěr knihy je v daných mezích nezvykle optimistický. Samozřejmě, že nelze mluviviact přímo o happyendu, to se k případům oddělená vražd moc nehodí, ale svým způsobem jde o dobrý konec. Celým románem se táhne násilí, páchané rodinách nebo v rámci partnerských vztahů, násilí ve věznicích i v horších formách. |
| Briketa | Úžasná sbírka básní. Vzhledem i obsahem. Dokonale vystihuje zvláštní atmosféru Oviacstravy. A Ostrava je opravdu jedinečné město, i když někdy je nutno její krásu hledat pod vrstvou prachu. |
| Kamenný žabák | Hodně divoká jízda, autor neváhá podrobit jedovaté satiře téměř vše. Groteskní, viacmísty zábavné, jindy, když si člověk uvědomí, v čem žijeme, dost depresivní. |
| Černé světlo | Knihy Petrera Maye beru jako příjemnou oddechovku, i když ty ze série "ostrov Leviacwis" přinášely i něco navíc. Akta Enzo nabrala trochu odlišný směr, jistá neukončenost příběhů, odkazující se na další díly může být sice zajímavá z hlediska marketingu, ale poněkud nahlodává důvěru čtenáře. |
| Sestra smrt | Daniel Petr mě zklamal. Po Strace na šibenici, kterou jsem považoval za výbornouviac a originální knihu, se uchýlil k obyčejné detektivce, a to ještě ne příliš dobře zpracované. Nahrnout do ní všechno, co se objeví ve zprávách, to není dobrý nápad. A zkoušet případy pospojovat tak nepřesvědčivým a chabým způsobem, už vůbec není dobrý nápad. Škoda, protože Daniel Petr psát umí. |
| Houbařka | Podobnost s knihou Anny Bolavé je opravdu hodně nešťastná, i když snad náhodná. viacMotiv - důvod proč je Sisi taková jaká je - už také není příliš originální, v současné době se objevuje v literatuře častěji, než by bylo vhodné. Tím samozřejmě nesnižuji jeho závažnost. Viktorie Hanišová nedokázala opustit těsné okolí své hlavní postavy a takže výsledkem je spíše novela než román. |
| Žena v závorce | Ludvík Němec vládne košatým jazykem, krásným jako okolí Macochy, v němž se část viacpříběhu odehrává. Kontrasty mezi noblesou a vulgaritou čtenáře udržují čtenáře ve střehu tak, aby se neztratil v komplikovaném příběhu a v jeho významových rovinách. |
| České záhady - Naše Akta X | Kniha je souhrnem velmi známých záhad, které popsali již jiní autoři, zejména Arviacnošt Vašíček. Kladem je, že se autorka netváří, jako by objevovala kdovíjaké novinky. Záporem je množství chyb - zejména v interpunkci a psaní velkých písmen. Je ostuda, pokud knihy vycházejí v takovém stavu. |
| Proměna krve | Kdo zná Meyrinkovo prozaické dílo, ví, že kromě hluboké znalosti duchovních naukviac mu nebyl cizí smysl pro humor a sžíravou ironii. Proto je potřeba i Proměnu krve číst pečlivě a snažit se odlišit, co ho ve skutečnosti ovlivnilo a z čeho si spíše dělá legraci. Příležitostí k tomu měl dost, mystika ve třicátých letech prožívala nebývalý boom, podobně jako u nás v devadesátých letech dvacátého století. V takové situaci se zákonitě mezi seriózními naukami vynořují pseudovědecké školy, které slouží různým šarlatánům dostat se k moci nad určitou skupinou lidí a získat majetek. |
| Nejlepší kandidát | Nejprve člověka ta absurdita děje a prázdnota dialogu baví, pak už je to stejné viaca stejné... Žádný posun. Hrdinka Johanna poněkud připomíná Marii z Bočkovy Aristokratky, ale to je tak, když autor-muž píše ženskou postavu. |
| Největší muž na světě | Jde tak trochu o hybrid knihy pro děti a pro dospělé. Zatímco některým aspektů nviacemůže malý čtenář porozumět, konec má v sobě velkou dávku naivity. |
| Vitka | Kateřina Tučková si opět vybrala zajímavé téma. Vítězslava Kaprálová byla v dějiviacnách české hudby zajisté výjimečná žena. Domnívám se, že autorka nechala dostatek prostoru pro interpretaci postavy při realizaci divadelní hry, což znamená těžší, ale zajímavější práci pro představitelku hlavní role. |
| Vlak osamělého muže | Autor ve svém cestopisu neklade důraz na popis místních reálií a geografických zviacajímavostí, soustředí se převážně na prožitá dobrodružství a pocity, které v něm místo zanechalo. Rád se zmiňuje o krátkodobých láskách, což však vyznívá spíše jako něco romantického, nikoliv erotického. Vlak osamělého muže se tak podobá starým cestopisům jako třeba klasika žánru Milion. V tom tkví úspěch a obliba takových knih, čtenář netouží pouze po informacích, je potřeba přidat i trochu zábavy. Mohlo by se zdát, že cestopis z doby mezi válkami už pro současného člověka nebude mít žádný význam. Ale dnes, kdy Evropa řeší rozdíly mezi jednotlivými národy i to, co je spojuje, je zajímavé poznat její tvář v minulosti. Nasát kouzlo cestování v době, kdy nebylo samozřejmostí, a kdy se dalo mluvit o poznávání cizích krajin. Máme před sebou velmi zajímavou knihu, která dokáže zaujmout i přes roky, dělící nás od jejího vzniku. A k její kvalitě významnou měrou přispívá i skvělý překlad Markéty Hejkalové, která už přeložila mnoho Waltariho knih a díky níž se tak můžeme s dílem tohoto spisovatele podrobně seznámit. |
| Stvoření | Čmelák žije ve vlastním světě, v němž se mísí realita s představami, evokovanýmiviac horory či různými historkami. Čmelákovo vnímání se na první pohled podobá představám hrdinů Fuksových knih, zejména chlapce z Pasáčka z doliny. Avšak v Čmelákově chování je málo z naivní pasáčkovy nezkušenosti, pramenící z izolace od moderního světa. Čmelák chodí do školy, stýká se se svými vrstevníky, hranice, která jej odděluje od reality, pramení tedy odjinud. Zatímco Fuksův pasáček má šanci svět poznat a akceptovat, Čmelák je pro něj ztracen. Autor svého malého hrdinu nenechává ve vzduchoprázdnu, obklopuje ho lidmi, kteří jeho povahu ovlivnili. Matka, trávící čas od času nějakou dobu na psychiatrii, otec, na kterého vše doléhá neúnosným způsobem, sousedé, potýkající se s traumaty a neřešitelnými životními situacemi, postavy, jež stěží mohou obývat prostor mimo zdi psychiatrické léčebny. Nevíme nic o normálních lidech, s nimiž by Čmelák přicházel do styku, proto je vlastně jeho úchylka v daném prostřední zcela normální. Velmi dobře se Eugenu Liškovi podařilo vystihnout neprobádaný prostor sklepa, táhnoucího se zdánlivě do nekonečna na všechny strany, spletité chodby, které se v chlapcově fantazii ztrácejí v temnu za hranicí, kam nedosáhne slabé světlo zaprášené žárovky. Hororové prostředí, vyvolávající strach i zvědavost. |
| Podlaha z trávy, strop z hvězd | Iva Tajovská opět nezklamala. Citlivě vniká do duší lidí, stojících na okraji spviacolečnosti, ať už je to bezdomovec, lidé žijící jen ze sociálních dávek, nebo žena, která není schopná udržovat alespoň základy domácnosti. Přitom je autorka dokáže nelitovat, dívat se na ně nezaujatě, takže se čtenář sice dokáže vžít do jejich situace, ale také do postoje lidí, kteří se s nimi musejí stýkat. |
| Maličkost | Straka v říši entropie byla rozhodně zdařilejší. V knize Maličkost se spolu peroviacu román a věda. Pojednání o genetice retardují děj, příběh rušivě vstupuje do vysvětlování problematiky dědičnosti. Hlavní postava není příliš reálná, ale tomu tak často bývá, pokud tvoří mužskou postavu autorka a naopak se pokouší autor o postavu ženskou. |
| Lovci lebek | Zajímavé, místy trochu neobratné. Hana Hindráková má talent na nalézání poutavýcviach témat, ale chtělo by to trochu vypilovat literární stránku děl. Nicméně se její knihy čtou dobře. |
| Ještě není konec | Po poměrně komplikovaném příběhu, který jsme četli v Modrých stínech, přišel auviactor s textem právě opačným. Detektivní zápletka sice občas záměrně vede do slepých uliček, ale v podstatě je dost přímočará. Tentokrát se ani nesetkáme s ostatními členy vyšetřovacího týmu, musíme si vystačit pouze s Velkou Sovou a jejím bývalým šéfem Vitoušem. Nejsem si jistý, jestli román bude vhodným podkladem pro další televizní sérii, ale někdy dokážou scénáristé a režiséři opravdu překvapit. |
| Čarodějova zahrada | Velmi zajímavá sbírka povídek spojující v sobě poetiku i perverzi a ponuré vize.viac Trochu Poe, trochu Jan Weiss, trochu Krasnahorkai. V žádném případě ale nejde o napodobitele, ve většině případů spíše předchůdce, protože povídky vznikaly na začátku dvacátého století. Sledovat maďarskou literaturu se opravdu vyplatí, protože je plná originálních a skvělých autorů. |
| Karel Zeman | Nádherná publikace důstojně oslavující geniálního filmaře, od něhož se dosud učíviac celý svět. Jen škoda chyb, které se často do textu vloudily. Korektor by v tomto případě zasloužil pokárání a nikoliv odměnu. Padá to i na hlavu redaktora, protože pokud by se knize skutečně věnoval, musel by si jich všimnout. |
| Dokud ještě žijeme... | Korespondence není obvykle můj oblíbený žánr, ale v tomto případě lze leccos zajviacímavého nalézt. Především vliv problémů v osobním životě na tvorbu. V korespondenci, vznikající bezprostředně v čase, nejsou informace zkreslené odstupem tak, jak to bývá v autobiografiích. |
| Děsivé radosti | Kresba je skvělá - prostě typicky komiksová. Příběhy jsou slabší. Nejlepší je prviacvní Jitro pro strašnou radost, má dobrou pointu. Druhý Nápad za všechny prachy představuje pro kreslíře oříšek. Odvíjí se v konverzaci hlavních postav a tím se stává velmi statický, bez možnosti většího rozletu. Třetí Konec dobrý, všecko dobré využívá důsledků cestování časem, zejména zásahů v minulosti. Konec je poměrně uspěchaný. |
| Zahrada - Návrat | První část knihy se v míře nadbytečné zabývá vztahy, která jsou nesmírně komplikviacované a odehrávají se - uměle omezeny - pouze v úzké skupince hlavních hrdinů. Tomáš Roháč je různými dehonestujícími poznámkami a mírným pohrdáním ze strany "zasvěcených" poměrně průhledně připravován za výsledek své zkoušky. Druhá část je svižnější, dobře napsaná, je v ní napětí i akce, vše zpracováno s nadhledem a precizně. |
| Nulté číslo | Zklamání, zklamání. Respektuji, že Umberto Eco má už svůj věk i to, že někteří čviactenáři jeho předchozím románům vyčítali složitost a intelektuální náročnost. Kdyby to nebyl Eco, dal bych ještě o jednu hvězdičku méně, ale Ecovi to neudělám. Váhám, jestli je Nulté číslo vůbec román, struktura je velmi jednoduchá, krátký děj, nijak zajímavý, do něj vložených pár konspiračních teorií, kterých existují tisíce jiných. Začátek navnadí, konec zklame. Střední část se točí v bludném kruhu, člověk má strach, že se už nevymotá. |
| Muži, kteří nemají ženy | Z některých povídek jsem trochu rozpačitý. Nevadí mi neukončenost a nedořečenostviac, nepotřebuji překvapivou pointu, ale v tomto případě jsou některé linie příliš nedotažené. Samozřejmě, že v případě Murakamiho lze vše omluvit a vysvětlit, Šehrezáda přece také končila své příběhy v nejlepším (povídka Šehrezáha, Murakamiho povídka), ale přesto cítím, že tím jsou povídky hodně oslabeny. Titulní povídka se ztrácí v úvahách, jde spíše o jakousi esej. |
| Most přes řeku zapomnění | Pohled na bývalou éru komunismu z netradičního pohledu. Autor se sice nesnaží tuviacto dobu obhajovat, ale pohled na hlavního hrdinu je víc než shovívavý, z některých náznaků lze vycítit hrdost na způsob, jakým zvládal politickou kariéru, a přitom se snažil co nejméně škodit. V části věnované poskomunistické době naopak vyjadřuje hořkost na tím, že lidé, kterým podle svého názoru pomáhal, se od něj odvrátili. Zklamání novou dobou samozřejmě podporuje rozkrádání ve velkém, kterého jsme byli svědky. Román je psán v divokém tempu, které ovšem může čtenáře vyčerpat a otupit jeho pozornost. |
| Fukušima I poté | Fyzik Vladimír Wagner podrobně rozebírá příčiny, průběh i dopady havárie jadernéviac elektrárny Fukušima I. Autor je jednoznačným zastáncem jaderné energetiky, čímž se netají i v jiných svých publikacích. V knize najdeme spoustu údajů, pomocí nichž si můžeme kriticky vytvořit vlastní názor, abychom nemuseli trpně přijímat demagogické argumenty z jedné či druhé strany. |
| Urbo Kune | Návrat ke kořenům, může vás napadnout po přečtená knihy Urbo Kune. Podle mého náviaczoru je to ale trochu složitější. Miloš Urban v poslední době střídá žánry, domnívám se, že záměrně. Tentokrát přišla řada na sci-fi, které poněkud koresponduje například se Sedmikostelím. Urbo Kune je sci-fi kvalitní, v podstatě splňuje všechny požadavky žánru, včetně reflektování naši současnosti. Nepostrádá ani Urbanovo oblíbené téma pátrání po kořenech záhady. Hlavní hrdina je vtažen do jakési hry, které nerozumí, a dlouho je z ní jelen. Což si ovšem - vzhledem ke svému jménu - může dovolit. |
| Poslední nosorožec | Pokud čekáte - ovlivněni anotací - románek, v němž hraje hlavní roli láska, a paviactříte mezi citlivé povahy, raději se do knihy ani nepouštějte. Něco o lásce v ní je, to ano, ale především jde o pytláctví, hrozba vyhynutí některých druhů zvířat, zemi, devastovanou diktátorem, extrémní chudobu, nemoci, zbídačelé obyvatelstvo, vraždění, znásilňování... Zapomněl jsem na něco? Určitě. Zuzana Beranová se nesnaží tyto problémy zahalit do milosrdného hávu exotiky, chrlí je na čtenáře přímo a nekompromisně. Není tu místo pro romantiku, pouze pro obyčejný reálný svět. |
| Šest nevinných | Zajímavý je způsob, jakým kniha vznikala. Přímý přenos z tohoto procesu si můžetviace přečíst zde: http://www.vaseliteratura.cz/aktuality/zpravy11/5282-roman-na-sest-nadechu.html, rozhovor se všemi šesti autory pak zde: http://www.vaseliteratura.cz/rozhovory/47-clanky/5335-rozhovor-se-sesti-autory-knihy-sest-nevinnych.html Autoři se podělili o jednotlivé postavy a své kapitoly psali v ich formě. Tím pádem nevadilo, že styl kapitol byl rozdílný, naopak se to stalo velkou výhodou. Vzhledem k tomu, že jméno vraha museli tajit až do posledního okamžiku - v přímém přenosu odtajněno nebylo -, je rozuzlení poněkud uspěchané. Nelze to nazvat chybou, spíše vlastností či daní za způsob, jakým kniha vznikala. |
| Martin Juhás čili Československo | Velmi svérázná kronika mapující historii Československa od jeho vzniku v roce 19viac18 až po konec druhé světové války. Číst ji není jednoduché, protože autor zvolil metodu velmi košatého vyprávění s mnoha odbočkami., což vyžaduje zvýšenou pozornost. Jinak se čtenář v labyrintu textu beznadějně ztratí. Zábranský kombinuje realitu a skutečné historické události a fantaskními tématy, která nijak nevysvětluje, jejich interpretaci nechává na čtenáři. Dějiny zůstávají kulisami, na jejichž pozadí lidé intrikují, milují se, souloží s opačným či stejným pohlavím a zvrací. Závěr je překvapivě emotivní a působivý. |
| Hotýlek | Velmi slušně napsané, v knize je vše, včetně téměř detektivní zápletky, najdeme viacv ní lásku i nenávist. Alena Mornštainová, stejně jako ve své předchozí knize, píše především o ženách. Do nich se umí vcítit, dobře chápe jejich motivaci a jejich potřeby. Muži jsou spíše pasivními figurkami, nechávající se ženami ovládat. aniž by si to sami uvědomovali. A to i přesto, že zdánlivým hlavním hrdinou je muž - Václav Mánes. Tedy ne malíř Václav Mánes, ale provozovatel hotelu, fungujícího tak trochu jako hodinový. |
| Dej holce jméno | Velmi chytře koncipovaná kniha, pečlivě napsaná s důrazem na každé slovo. Lze jiviac vnímat jako detektivku, i když z tohoto hlediska se děj rozbíhá až ke konci, ale především jde o knihu se zajímavě se prolínajícími liniemi. Zatímco u kriminálních románů sahají autoři po nejrůznějších pomocných tématech, většinou volených s kalkulem zaujmout čtenáře jejich aktuálností, Lukáš Vavrečka variuje jedno hlavní téma tak. Přesto není jeho kniha o nic ochuzena. |
| Zelené vdovy | Povídky psané velmi kultivovaným jazykem, z hlediska psychologie postav výborně viacpropracované. Sbírka je koncipovaná jako průřez životem od začátku dospívání až po zralý věk. Autor se dotýká i takových problémů, jako je sběračství odpadků či život žen dobře situovaných mužů v městských satelitech. Povídky většinou neústí do pointy, čtenář je nad nimi nucen se zamýšlet a vciťovat se do situací, v nichž se postavy ocitají. I když nejsou vždy veselé a některá bilancování bývají bolestná, vždy někde v pozadí zůstává naděje nebo smíření. V dnešní rychlé době, v níž ze všech sdělovacích prostředků na nás útočí reklamy na zábavu a vnucují nám názor, že právě do ní máme vložit všechny své peníze, představuje kniha Zelené vdovy záchytný bod pro lidi, kteří se nechtějí bezduché zábavě poddat. |
| Jak číst romány jako profesor | Zmatek, zmatek. Žádné falešné naděje jsem si nedělal, vím, že mnoho lidí humanisviacticky zaměřených zoufale postrádá smysl pro systematičnost. Začátek knihy navnadil, autor jistý systém sledoval. Pak ale upadl do chaosu a v něm již zůstal a až do konce. |
| Domeček | Velmi intimní vzpomínková próza soustředěná na místo reprezentující dětství autoviacrky. Někdy bývá srovnávána s knihou Zázemí Jany Šrámkové, ale to je velmi zjednodušující přístup. Domeček představuje kompaktní text porušený jen výjimečně, například pohledem do prostředí Malé Strany. |
| O psychologii bytí | Velmi příjemné čtení. Jedna z knih o psychologii, z níž nemáte dojem, že jsme všviacichni jedna velká banda psychopatů. Maslowovi jde především o psychologii zdravého člověka. Přednášky jsou psány přístupnou formou, i když samozřejmě představují vědecký text, nikoliv populární bláboly samozvaných "psychologů". |
| MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza | MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofaviacra – literární anamnéza – tak zní celý, poněkud delší název útlé knihy. Vnucuje se myšlenka: čím delší název, tím kratší kniha. Kniha má dva autory, což opět evokuje: mnoho autorů, málo textu. A pokud zběžně v knize zalistujeme – nevím, jak vy, ale já novou knihou vždy nejprve zběžně listuji –, všimneme si, že levá a pravá strana nese stejné číslo. Oba autoři píší paralelně vedle sebe. Text Jakuba Šofara se Šandovu v některých směrech podobá, především v těch krátkých, trochu náhodně řazených obrazech, příhodách a úvahách, podobá se natolik, že když omylem přejdete z levé strany na pravou či naopak, jak děláte při čtení obvyklých knih, zpravidla si toho ani nevšimnete a na kvalitu čtenářského zážitku to nemá žádný vliv. Problém nastane v okamžiku, kdy se pokusíte vrátit na to místo, kde jste vykolejili. Navázat na původní místo v kontinuálním textu se podobá naskakování do rozjetého vlaku. |
| Zakázané prázdniny | Velmi jednoduchý příběh podobný těm, které se psaly kdysi hodně dávno. Samozřejmviacě, že to, s čím přichází do styku mladý hrdina knihy, je nesmrtelné, protože vztahy mezi dětmi a rodiči byly podobné dnes i kdysi, nezávislé na úrovni techniky nebo režimu. Krátké kapitoly, nekomplikovaný děj, čtivé. |
| Zahrada - Sféra | První díl rozsáhlé ságy, v prvním plánu popisuje překomplikované vztahy, v nichžviac se nikdo se zúčastněných naprosto nevyzná, čtenář na tom není lépe, přestože autorka se je snaží vysvětlovat. Ve druhém jde o jakýsi mystický příběh, začínající se rozvíjet až téměř na konci. |
| Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče | Ze začátku vtipné, originální, brutální, ke konci už poněkud monotónní. Skvělé iviaclustrace, dokonale knihu dotvářejí, bez nich byly texty opravdu slabé. |
| Žena v kleci | Od začátku dost průhledné, jinak typické severské krimi, v němž chce autor čtenáviacře šokovat drastickými podrobnostmi. Oddychovka bez velkých ambicí vybočit z řady. |
| Před Draculou : Archeologie upíra | Tady autor hodně ujel. Název a anotace slibuje daleko více, než v knize skutečněviac najdeme. V podstatě se zmiňuje pořád dokola o vrykolacích zmiňovaných na některých lokalitách v Řecku, své domněnky podpírá argumenty, které připomínají spíše oslí můstky. Nedokáže postupovat systematicky, jeho myšlenky jsou chaos bez řádu. Mám pocit, že potřeboval vyčerpat nějaké peníze z grantu, tak dal do tisku nějaké své poznámky. |
| Mlýn na mumie | V poslední době jedna z nejlepších českých knih. Autor bravurně směšuje historicviackou realitu s bizarními výmysly. Výsledkem je humor, který rozhodně není prvoplánový, spíše nutí k zamyšlení, v jakém světě žijeme. Vše, co Petr Stančík popisuje v na přelomu let 1865 a 1866, se totiž zároveň děje i v současnosti, nebo čelíme důsledkům. Při čtení si vzpomeneme na Miloše Urbana a jeho Lorda Morda, Váchalův Krvavý román, na některé knihy Gustava Meyrinka nebo na film Adéla ještě nevečeřela. Jsou to zdánlivě nekompatibilní komponenty, ale pokud si Mlýn na mumie přečtete, zjistíte, že mají styčné body. Uprostřed nich nalezneme Stančíkovu knihu. |
| Konec vosí sezóny | Kniha v podstatě splňuje vše, co čtenář od detektivky tohoto typu očekává. Autorviacka hraje s otevřenými kartami, předem je znám jak zločin, tak pachatel, neznámá je pouze cesta, která k odhalení vede. Trochu mi vadí věčné psychologizování, Denise Mina píše, jako kdyby se zrovna vrátila z kurzu "Psychologem sám sobě" nebo "Jak usvědčit prolhaného parchanta". Snaží se o vysvětlení každého hnutí ruky, mrknutí oka, zaškubu mimického svalu. To je malinko otravné a místy se díky tomu děj vleče. |
| Broumovsko na historických zobrazeních | Monumentální kniha. Váží přes pět kilo a pokud se ji rozhodnete číst, doporučujiviac tak činit s použitím stojánku na středověké manuskripty. I když textu v ní moc není a vážou se skutečně jen na konkrétní fotografii, litografii či mapu. Chybí nějaký smysluplný úvod nebo závěr. |
| Retroperspektiva | Básně nemám rád a nijak to nezakrývám. Kupodivu mě ale sbírka Josefa Pepsona Sněviactivého potěšila. Snad je to tím, že autor píše i písňové texty a ty, pokud mají mít hlavu a patu, musí být konkrétnější, než beztvaré vzdechy mladých poetů. |
| A jestli neumřel... | Povídky nejsou pohádkové, jak by mohl evokovat název sbírky, ani veselé, jak bycviachom mohli čekat od člena Divadla Járy Cimrmana. A spíš hořké než hořkosladké. Odrážejí autorovu zkušenost, myšlenky přicházející se stářím a občas i skepsi z polistopadového vývoje. |
| Vítěz i poražený | Souhrn významných prací o Fuksově díle. Na rozdíl od publikací téměř bulvárního viaccharakteru, se zabývá Fuksovými texty, nikoliv jeho životem. Tento přístup je mnohem bližší přání tohoto spisovatele, protože chtěl být vnímán prostřednictvím svých knih, nikoliv jako homosexuál snažící se vyjít s tehdejším režimem. Rozbor knih je podrobný a výstižný a pokud to lze i nezaujatý. |
| Papaver | Knížka je výtvarně velmi zajímavá a svým absurdním obsahem vnáší humor do tak suviacché vědy, jakou se může botanika jevit. Prokazuje jí pramálo úcty a v konečném důsledku je zcela lhostejné, jsou-li rostliny skutečné či výplodem autorčiny fantazie a zda se články o lidech s nimi spojených zakládají na pravdě. Čtenář se nad nimi stejně může zasnít, protože většina skutečných dobrodružství se stejně rodí v něčích hlavách. Je dobře, že se na knižním trhu může v současné době objevit titul tak málo seriózní. |
| Petrovy mozaiky | Karel C. Grig do své knihy vložil vše potřebné pro napínavý román s tajemnou zápviacletkou, nic by tedy nemělo bránit tomu, aby jeho kniha byla poutavá a pro čtenáře přitažlivá. Co ovšem upoutá na první pohled, je relativně malý rozsah Grigova textu, neodpovídající šířce naznačené zápletky, slibující velkolepý děj plný tajemných stínů z minulosti. Přestože autorova kniha nepostrádá napětí a spád, nemohu se ubránit dojmu, že hlavní potenciál zápletky zůstal nevyužit. Zkratkovitý způsob vyprávění může sice zabránit retardaci děje, ale nepřispívá srozumitelnosti ani prokreslenosti motivací jednotlivých postav. |
| Spánek | V čem tkví avizovaný svět, v němž neplatí běžná pravidla, do kterého se hrdinka viacdostává? Pokud by čtenáře na tuto skutečnost neupozornila anotace, asi by si toho v povídce ani nevšiml. Přesto je v něm několik nezvyklých detailů, které ovšem mohou svádět k nadinterpretaci. Murakamiho hrdinka může být obětí souhry náhod, nebo může prostě jen prožívat zvláštní sen ve spánku, který si neuvědomuje. Ilustrace německé umělkyně vytvářejí z vydání povídky literární skvost. Nakladatelství Odeon výtvarnou stránku plně respektovalo a vytisklo knihu na kvalitním papíru o vysoké gramáži. Kombinace bílé, černé a šedostříbrné u grafik Kat Menschik působí velmi zajímavě a vhodně doplňuje vyprávění Haruki Murakamiho. |
| Hladová kuchařka | Originální kuchařka inspirovaná snahou uživit se ve špatných časech. Autor prefeviacruje nakrmení strávníka před estetickým zážitkem ze stravy, to, co je na talíři, nemusí být „sexy“, ale výživné. Některé recepty balancují na hraně poživatelnosti, alespoň v očích rozmazleného strávníka. Je ale nutné brát v potaz skutečnost, že se jedné o nouzové vaření, a také subjektivitu posuzování poživatelnosti. V kuchařce Igora Malijevského se setkáme se surovinami, které ne každý spolehlivě udrží v žaludku, pořídíme je však velmi levně. Jde o mozeček, býčí koule nebo třeba šneky. Slabší povahy by asi tyto recepty číst neměly, i když samotné čtení možná způsobí, že celý týden ušetří za obědy, možná i večeře. Výrazným prvkem se zajisté jeví ilustrace Mariana Pally. Tento brněnský výtvarník a pedagog má i literární ambice, je autorem celé řady knih, jimž vévodí nonsensový směr. Ten je základem i jeho kreslených vtípků inspirovaných Malijevského recepty. |
| Stíny minulosti | Velmi nenáročné čtení pro letní zahálku. Některé detaily zápletky jsou málo uvěřviacitelné, je lepší o nich nepřemýšlet, raději číst rychle a nechat se unášet příběhem. Druhá půlka knihy je trochu komplikovaná, zejména "zásluhou" mnoha postav. Celkové vyznění připomíná naivnější detektivky. |
| Romeo a Julie | Fuj, ale ta obálka mi hnula žlučí! Taková skvělá hra, začtete se do ní za kterékviacoliv stránce, na které knihu otevřete a obálka jako z jihoamerické telenovely! --------------------- To BASTET: nechci se přít o to, zda je Zeffirelliho filmové zpravování tragédie nejlepší a nejslavnější - je to především názor distributora filmu, osobně mě Zeffirelliho dílo příliš neoslovilo, jde mi především o obálku té knihy. Trend "vyzdobit" knihu fotografiemi z jejího filmového zpracování je mi z duše odporný. Kniha jako celek je umělecké dílo a připlácnutí fotografie je to nejhorší, co může vydavatel pro toto umělecké dílo udělat. Vím, pro vydavatele je primární prodej, umění je sekundární (neplatí to o všech, pořád ještě vydáváme skvěle zpracované knihy), ale reklama typu fotografií z filmu případně doplňkových titulků Od autora toho a toho mi připadá hodně hloupá. Nejde mi o kvalitu filmu, nelíbí se mi ani vydání Fuksova Spalovače mrtvol, kde je na obálce Rudolf Hrušínský ve své skvělé roli a to ten film považuji za jeden z nejlepších, takový, který se vyrovná své předloze, jde mi o prostý fakt, že takový způsob vydání knihu "zabije". |
| Ztraceni v čase | Výborná kniha, která dětem přiblíží paradoxy cestování v čase a otevře před nimiviac svět dobrodružné literatury na pomezí sci-fi bez sentimentálních blábolů.Rozhodně čtyři a půl hvězdičky. |
| Skála | Svižný a čtivý moderní kriminální román s mnoha vedlejšími dějovými liniemi. Mísviacty jsou některé scény přeexponované, popis pitvy je vyloženě psaný pro efekt. I přesto, že je závěr předvídatelný, nechává si autor některá překvapení v rukávě. Výborné odpočinkové čtení. |
| Varování | V povídkách Ilony Fryčové nejde o obvyklé „dobro zvítězí, zlo je potrestáno“. Neviaczajímá ji boj mezi dobrem a zlem. Jen pomoc a ochrana. I když například duch mrtvého dědečka provede Dimovi, klukovi, který šikanuje Lukáše, leccos špatného, nejde mu o trest nebo pomstu, ale jen o pozvednutí sebevědomí svého vnuka. Podobně v ostatních povídkách nejsou lidé exemplárně trestáni, jen se jim zabraňuje v páchání špatností. |
| Věčný národ se strachy netřese | Román Šani Boianjiu zavádí čtenáře do řady neznámých prostředí. Samozřejmě, pokuviacd mám na mysli čtenáře českého. Válka, nepřetržitý strach z útoků, bezprostřední přítomnost násilné smrti je jen jedna stránka pro nás cizího světa. Další je židovský způsob myšlení, formovaný životem ve všech koutech světa a častým pronásledováním. A pro čtenáře – muže v románu existuje ještě jedno nezvyklé zákoutí, a to ženská duše. Kombinace všech faktorů z knihy dělá přitažlivé dílo vonící exotikou, z něhož nám sice stále cosi uniká, ale co nedokážeme pochopit rozumem, to jsme schopni vnímat citem. |
| Naše patálie a lapálie | Povídky osloví spíše ty, kteří dávají přednost jednoduchému, nenáročnému ději a viacchtějí si u knihy hlavně odpočinout. Nenajdeme v nich žádnou výraznou pointu, její jakousi náhražkou je douška uvozená větičkou „Co dodat na závěr?“ Často se v textu projevuje silné pokušení dosáhnout žertovného účinku prostřednictvím šroubovaných vět, takový způsob však balancuje na hraně dobrého vkusu. Křečovitá snaha o humor se odráží i v názvu knihy. |
| Tichý dech | Tichý dech není beletrií v pravém slova smyslu. Je to však nesmírně poutavé čtenviací. Autor naštěstí neměl žádnou tendenci interpretovat své vzpomínky uměleckou formou, a tak je výsledný text strohý a syrový. Čtenáře určitě zaujme upřímnost, s jakou Jan Trachta své zážitky prezentuje, a domnívám se, že je to jeden s velkých kladů jeho knihy. Druhým je, samozřejmě, téma, které je natolik závažné, že bychom se s ním měli seznámit. |
| Buzíčci | Výborné povídky, autor se - většinou úspěšně - snaží o různá hlediska a styly vyviacprávění. Osobně mi vadí pouze křečová provázanost jednotlivých povídek. |
| Nabídka, která se neodmítá... | Potoky krve, praštění kostí a vyhřezlé orgány. Kulomety, granátomety, plamenometviacy, plazmové pušky a laserové zaměřovače. Tak vypadají typické rekvizity akčních povídek a románů balancujících na rozhraní sci-fi a fantasy, jež by mohly dostat i přízvisko „military“. Někdo je čte rád, hlavu příliš nezatěžují a o dynamický spád děje v nich nouze nebývá. Pokud ovšem patříte k těm, kteří je považují za bezduchý škvár, pak se raději knize Martina Sládka Nabídka, která se neodmítá vyhněte. V knize najdeme čtyři rozsáhlejší povídky, částečně spolu svázané. Bod zlomu, Nabídka, která se neodmítá, Perný den a Slib. Akční žánr je odpočinkový, srovnatelný s počítačovými hrami nebo bojovými filmy. Kniha Martina Sládka vše, co se od takové literatury očekává, splňuje. |
| Všechny vůně Afriky | Zuzana Beranová ve své knize představuje čtenáři jinou tvář černého kontinentu, viacnež o jaké bude vyprávět kamarád, který se právě vrátil ze safari. Podstatnou část knihy tvoří příběhy Čechů, kteří se v Africe dostanou do nesnází. Taková struktura sice přispívá celkové rozmanitosti, a tím i přitažlivosti knihy, ale působí i několik problémů. Některé příběhy uzavírají příliš brzy. Zpočátku sledujeme cestu Jany Spáčilové, ztotožňujeme se s její touhou zemřít na milovaném místě, ale její stopa se vytrácí v okamžiku, kdy to ještě není potřeba. Formou citací zápisků z jejího deníku mohla být přítomna až do konce. Dále v románu necítím pohyb času, vše jako kdyby se odehrávalo v jednom jediném dni. To hlavní, co se autorce daří, je názorná ilustrace kulturních rozdílů mezi Evropou a Afrikou. Turisté, ale někdy i lidé pracující v zahraničí, mají tendenci poměřovat místní život svými zvyky, nedokáží si připustit, že myšlení jiných lidí může být diametrálně odlišné, vycházející z jiných základů a pozorující své okolí jinýma očima. Víru pak považují za hloupou pověrčivost, jiný žebříček hodnot za primitivizmus a rituály po staletí udržující rovnováhu za krutost. Velmi dobře zvolenou scénou na začátku knihy je migrace pakoňů. Očím změkčilého „milovníka“ zvířat se může jevit jako nepochopitelný masakr, v němž zbytečně umírají stovky tvorů. Z globálního pohledu nejde o jednotlivce, ale o zdárné přežití celého druhu, pro který je taková migrace jako oheň dávající prostor pro vyrašení nové vegetace. Podobně – bez zbytečných příkras a romantiky – popisuje Zuzana Beranová celou Afriku, přírodu i lidi. Nezavírá oči ani před hladem a nemocemi. Jak se jí povedl tento záměr se při čtení knihy -v pohodlí naší civilizace - velmi těžko hodnotí a já si na to ani netroufám. Mohu jen soudit, že se autorka nesnaží přikrášlovat, ale ani šokovat senzačními výmysly. |
| Arabský hřebec | Zoufale rozvleklé, snaha včlenit Marininu smrt do filozofického nebo mystického viackontextu je prvoplánová a naivní. Posledních padesát stran je k nepřežití a to se pokládám za velmi zdatného čtenáře, který vydrží leccos. Přesto tři hvězdičky za literární přehled, který autorka musel prokázat a za připomenutí jména Mariny Cvetajevy. |
| Libůstka (Dámské příběhy) | Mariusz Szczygil se v rozhovoru (http://www.vaseliteratura.cz/rozhovory/47-clankviacy/2686-rozhovor-marius-szczygiel.html) vyjádřil, že my Češi rádi čteme hlavně o sobě. Dokazuje to tím, že Libůstka, která není o Češích, se u nás prodává mnohem hůř, než jeho ostatní do češtiny přeložené knihy. Nevím, jestli se mnou budete souhlasit, ale podle mého názoru jsou Gottland a Láska nebeská zajímavější a jdou více do hloubky. Přesto se mi i Libůstka líbila. |
| Němci | Zajímavý pokus Jakuby Katalpy o napsání srozumitelný a čtivý román. Proti knihámviac jiných autorů (autorek) zpracovávajících obdobné téma je smířlivější ve vztahu Čechů a Němců. Snaha o velký román vedla Jakubu Katalpu k dolepování nepodstatných historek. Působí to poněkud křečovitě. |
| Idioti 21. století | Poněkud schematické a naivní. Některé postavy jsou zajímavé, celkově čtivé. Motiviacvace "pokusu" prováděného Mikim je velice slabá. Oceňuji Hrdličky. |
| Dobrou noc, sladké sny | V novém románu Jiřího Kraotchila se objevuje téma, které v současné době hýbe čeviacskou literaturou - odsun Němců a vyhnání Židů, kteří se vrátili z koncentračního tábora. Kratochvil k tématice přistupuje velmi originálně a nezapře svůj styl, ve kterém se mísí realita s originální fantazií. Inspiraci k románu i původ některých postav zxídavému čtenáři objasní Kratochvilova esej Nevytěsnitelné trauma z knihy Brněnský pochod smrti. Doporučuji. |
| Stropy | Velmi intimně laděná kniha situovaná do psychiatrické léčebny, odehrávající se pviacřevážně v mysli hlavní hrdinky. Autorka se příliš neoddělila od předchozí knihy Rok perel, přestože ji a Stropy dělí plných dvanáct let. Text v některých místech rezonuje se Zahradou pozemských rozkoší, tryptichem, jehož fragment zdobí přebal knihy. |
| Deník kastelána | Velmi nezralé a nevyvážené dílo. Obsahuje mnoho pozitivních momentů, místa s velviackou dynamikou, zábavná i čtivá, ale také odstavce, které by bylo potřeba vyškrtat a od základu předělat. Konec je nedotažený, zůstal tak, jak autorovi vypadlo pero z ruky. Poměrně vysoké hodnocení dávám kvůli potenciálu, který se v knížce skrývá. |
| Láska nebeská | Sbírka fejetonů volně navazující na předchozí knihy Gottland a Udělej si ráj. Přviacestože jsou jednotlivé články inspirovány díly českých autorů, nejde o recenze nebo seznámení polského čtenáře s obsahy. Například Vančurovo Rozmarné léto inspirovalo autora k úvaze o tom, proč se Češi na schodech paneláku zdraví a proč Poláci ne. Pro českého čtenáře je to pohled do trochu jiného zrcadla, ale také důvod k zamyšlení, proč se v Polsku vydává tolik českých knih a my toho o současné polské literatuře víme velmi málo. |
| Nová Hlídka | Ve skutečnosti bych dal Nové hlídce 3,5 hvězdičky. Oproti předchozím dílům se auviactor více utápí v morálních úvahách a v teoriích na úkor děje. Samozřejmě, že jinak je to standardně dobrý Lukjaněnko, ale to je vše. |
| Upír z činžáku | I když Upír z činžáku na první pohled vypadá jako standardně dobré Pilipiukovo dviacílo, pro milovníky jeho knih bude určitým zklamáním. Předchozí povídkové knihy vynikaly břitkým vtipem, ale hlavně pointou a pevnou dějovou linkou, která rychle a nekompromisně k této pointě spěla. Možná právě proto, že je Pilipiuk skvělý povídkář, nedopadl jeho pokus o rozsáhlejší literární formu příliš dobře. Děj, jež se ze začátku začíná slibně rozvíjet, se utápí v drobných pseudopointách a nevede k jednoznačnému cíli. V druhé půlce se román rozpadá na něco, co připomíná lehce stmelené seskupení povídek. Na chvilku se na scéně objevuje Pilipjukův dlouholetý (vlastně i dlouhověký) hrdina Jakub Vandrovec, záhadná černá Volha, pak zase Necronomicon a nakonec nepovedený přísně tajný polský kosmický výzkum. Dokonce i scéna, ve které jde Marek na prohlídku k závodnímu lékaři, který zjišťuje, že Markovi nebije srdce, nemá žádný tlak, zato však potřebuje trochu obrousit špičáku, působí jako dolepená krátká povídka. Její pointa spočívá v tom, že lékař více věří svému vědeckému světovému názoru než tomu, co vidí. |
| Se zombiemi se netančí | zajímavé shrnutí fenoménu zombismu. Zdroje je především zahraniční literatura a viacautor se k problematice snaží stavit nezaujatě v intencích literatury faktu. Závěrečná kapitola, ve které autor představuje zombie ve filmu, není zcela dotažená. Důležitým momentem je kinematografická přeměna se zombii - otroků na zombie - vraždící stvůry. |
| Mistři japonského filmu | Pochopit symboliku japonského filmu není pro evropana snadné. Uvědomíte si to, pviacokud si přečtete kterýkoliv z Límanových esejů, nejlépe o filmu, o kterém si myslíte, že ho dobře znáte. V jednom krátkém záběru je japonský režisér schopný vyjádřit pomocí symbolů více myšlenek, než celý průmětný americký film. Je škoda, že autor v závěrečné kapitole tolik brojí proti moderní japonské kinematografii, ale chápu, že estetika násilí, sexu a hnusu nemusí být pro každého. |
| Minerály pod nohama, v průmyslu a ve sbírkách | Jeden z nejlepších mineralogických atlasů pro sběratele-amatéry, který v poslednviací době vyšel. Věnuje se převážně minerálům, které se vyskytují u nás a které můžeme nalézt na mineralogických burzách. Fotografie vynikající kvality umožní seznámení se s různými variantami téhož nerostu. Skvělá pomůcka i pro studenty. |
| Zrůda | Dokážu si představit, které pasáže ostrá tužka amerického cenzora poškrtala. Ješviactě že se u nás takové hloupé zásahy nedělají. Je pravda, že se současná japonská literatura snaží čtenáře šokovat, ale v románu Zrůda má každé slovo své místo. Po vyškrtání "choulostivých" scén je velmi težké pro čtenáře pochopit, jak podivně formuje japonská společnost své členy. |
| Žítkovské bohyně | Nová, netrpělivě očekávaná kniha Kateřiny Tučkové, je excelentní konbinací realiviacty a fabule. Fantazie autorky tvorí pouze jakýsi "tmel", který spojuje historická fakta vyhledaná v archivench. Už předchozí kniha Vyhnání Gerty Schnirch naznačila, že Tučková je autorka, se kterou je nutno počítat a která má místo mezi předními českými spisovateli. Žítkovskými bohyněmi tuto svou pozici obhájila. |
| Tajemství hudby | Neuvěřitelně špatně napsaná kniha a ještě hůř (pokud to vůbec jde) přeložená. Přviacekladatel nezná základní hudební terminologii, do textu jsou vloženy i další nesmysly a chyby. |
| Nebezpečná metoda | Navzdory fotografii na přebalu to není román, který by měl podobný obsah jako stviacejnojenný film. Je to velmi cenná a vyčerpávající populárně vědecká kniha kombinující písemnosti Freuda, Junga a Spielreinové. |
| Jarmark obnažených duší | Překvapivě dobrá kniha. Spojení jednotlivých povídek dodá knize zdání delšího liviacterárního útvaru a psychologie postav - zvláště ženských, je velmi dobře vykreslena. Jsou volena velmi závažná témata, takže člověk má o čem přemýšlet. |
| Dveře | Velmi působivý román, který je ovšem (podle mého názoru) o něčem jiném, než říkáviac anotace. Klíčem k románu je zodpovědnost, kterou máme k sobě i kjiným. Tajemství, která se okolo Emerence kupí, jsou jen prvoplánový motiv, za kterým se skrývá další. Podle románu Dveře v současné době dokončuje film Istvan Szabó, který do hlavní role obsadil skvělou herečku Helen Mirren. Bohužel, pod dojmem, že film bude v této době již hotov, doplnil výtvarník Robin Brichta nové vydání této výborné knihy (LEDA 2011) obálku fotografií Helen Miren, samozřejmě takovou, která s filmem nemá nic společeného. |
| Celestinské proroctví | Celestinské proroctví je zase jedna kniha, která hrubým způsobem těží z touhy liviacdí najít jakýkoliv náznak toho, že jejich život má nějaký vyšší smysl. Touha, která motivuje toto hledání je natolik silná, že se někteří lidé bez rozpaků a nekriticky chytají jakéhokoliv nesmyslu, vytrženého z kontextu náboženství nebo filozofie, jen proto, že potvrzuje jejich nejasná tušení, nebo spíše zbožná přání, že jejich existence není tak zoufale zbytečná, jak to navenek vypadá. Redfieldovo Proroctví je bezkoncepční snůška myšlenek, které byly již dávno a velmi často vyslovovány a napsány jinými autory a oslovit může opravdu jen ty čtenáře, kteří se s podobnou literaturou dosud nesetkali, nebo mají pocit, že pokud se myšlenka opakuje v různých knihách, nemůže být přece mylná. Zarážející je naprostá absence jakékoliv literární kvality, přesto, že se Proroctví snaží tvářit jako beletrie. Způsobem zpracování se blíží knize Turnery deníky, jež pod slupkou beletrie skrývá jednoznačnou propagandu. Celestinské proroctví je velmi chabý text vystavěný na naprosto nepůvodních myšlenkách. |
| Mosty přes propast času | Mosty přes propast času jsou nesmírně ambiciózní projekt. Myšlenka, která vede kviac možnosti zmapovat hlavní okamžiky vývoje lidstva, vede k zajímavým spekulacím, kam až by mohl děj knihy vést. Snad právě potenciální velikost takového pojetí způsobila, že román působí nedotaženým dojmem. Bylo by lepší, kdyby se Ludmila Vaňková soustředila pouze na jednu epochu, protože pokud se část děje odehrává v době rozvoje středoamerických civilizací, těžiště je v 16. století a možný děj ve dvacátém století není ani naznačen, vypadá to, jako kdyby si autorka s rozsahem textu nevěděla rady. Dalším problémem je malá přehlednost postav. Vaňková svůj román zalidnila nesmírným počtem postav, některé jsou výraznější, některé méně, ale chybí koncepce, prostřednictvím které by čtenáři lépe utkvěly v hlavě ty důležitější, a se kterými by se čtenář mohl identifikovat dříve, než v poslední třetině knihy. Zmatek v čtenářově hlavě zvýší i různá jména, která jsou nuceni lidé přicházející z Adalé používat. I přes tyto výhrady považuji Mosty přes propast času za nesmírně zajímavou knihu, která zcela neprávem zanikla jak v proudu české sci-fi, tak v celkovém obraze díla Ludmily Vaňkové. |
| Umřel jsem v sobotu | Poměrně emočně náročný, drsný, ale bravurně vyprávěný příběh. Nejsem příznivcem viacoznačování knih "četl jsem ji jedním dechem". Kniha Umřel jsem v sobotu ale působí dojmem, že je jedním dechem na čtenáře vychrlena. |
| Biomanželka | Občas si přečtu nějakou knihu, o které jsem již předem přesvědčen, že bych se beviacz ní určitě obešel. Je to způsob jak zajistit, abych si více vážil těch ostatních a ne projev kulturního masochismu. Dal jsem tedy pro tentokrát šanci Biomanželce, na kterou jsem slyšel z nejedněch úst pět téměř chválu, že je prý nesmírně vtipná. Musím se přiznat, že způsob humoru, který by v této knize měl být, je mi protivný. Viewegh ironizuje Mojmírovu samolibost, ale ironizuje ji ze svého samolibého postoje. Ironizuje i jeho pohled na feminizmus, ale tak křečovitě, že je mi při čtení stejně trapně, jako když bodrý chlapík vypráví ve společnosti sprosté vtipy. |
| Evropou obchází strašidlo | Povídky jsou velmi rozdílmé kvality. Některé mají zajímavou pointu, jiné slibně viaczačínají a končí do ztracena. Za pozornost určite stojí povídky Smrtiny Karla Hlávky, Gottflussovo vosařství a Není důležité zvítězit. |
| Zmizet | Kromě motivu mizení mají povídky Petry Soukupové ještě další společné jmenovatelviace. Jedním z nejvýraznějších jsou spory mezi sourozenci. Svět sourozenců je světem nepochopení, soupeření o pozornost rodičů a častých výbuchů nenávisti. Emoce jsou tak silné, že je zmírní pouze čas a ten není vždy kdispozici. V povídkách Petry Soukupové se objevují stále stejné typy postav, otcové, kteří nejsou příliš spolehliví, potýkají se alkoholem, autoritu si musí vynucovat, matky, které se marně bojují s absencí zázemí fungujícího partnerského vztahu. Rodina je plná napětí a generačních střetů. Autorka se snaží o kombinaci různých pohledů - pohledů dětí, pohledu rodičů i nezaujatého pohledu popisného. Je to velmi zajímavý přístup, ale vyprávění se ztrácí dynamiku a pointa je málo výrazná, příběh k pointě nesměřuje. Dramatické momenty zanikají a jeví se ve vyprávění Petry Soukupové jako běžné, nejobyčejnější příhody, které zažíváme každý den. |
| Kraken | Velmi komplikovaný a nepřehledný text. Z hlediska čtivosti patří mezi slabší Miéviacvillova díla. Autor se nesnaží o vytvoření nějakého systému skrytého Londýna, což je určitě záměr - Miéville svět mimo realitu vidí jako chaos. Nakupením takového extrémního množství anomálií, které se zrodily v jeho hlavě, už přestává být v příběhu funkční. Kraken je komplikovaností podobná Železné radě a stejně jako v ní se naplno projevuje autorovo levicové smýšlení. |
| Lucemburská zahrada | Nová kniha Michala Ajvaze se poněkud liší od jeho předchozích beletristických děviacl. Sám autor uvádí, že hlavní rozdíly jsou v tom, že tentokrát nepoužil ich formu a že se příběh, ani částečně, neodehrává v Česku. Nejsou to však jediné rozdíly. V Lucemburské zahradě byl autor velice skoupý na vložené příběhy, kterými jeho knihy vždy oplývaly. Jedinou výjimkou je fragment textu s dialogy psanými v yggurštině – smyšleném jazyku Donalda Rosse. Michal Ajvaz naopak těžiště příběhu posunul směrem k milostnému dramatu, k tématu, které dříve tak často nezpracovával. Příběh je tak nezvykle přímočarý, průzračný, bez velkých odboček a komplikovaných zápletek. Tento „nový“ styl tvorby je však velmi dobře zvládnutý, a přestože občas balancuje na hraně dobrého vkusu, vždy se udrží ve správných mezích. Čtenáři, který je u Ajvaze zvyklý na dlouhé věty, které popisují „vlnění záclon ve větru“, je budou možná postrádat. Pokud ano, mohou si pomocí slovníčku a gramatiky, uvedených na konci knihy, přeložit dialogy z fragmentu Rossova textu a tam "ajvazovské" věty najdou. Není to práce jednoduchá ani přínosná a ani nevede k porozumění celému textu, ale jako tichá, neškodná zábava to není špatné. Sigesti! |
| Pražský hřbitov | V porovnání s ostatními Ecovými romány je to mírné zklamání. Eco pouze rozpracovviacává téma své přednášky o vzniku Protokolů sionských mudrců. Širší filozofické souvislosti, na které jsme u Eca zvyklí, zcela chybí, zůstávají pouze souvislosti historické. Spojení jednotlivých historických událostí do románu působí poněkud násilně. |
| Vyhnání Gerty Schnirch | Velmi dobře zpracované téma odsunu Němců po druhé světové válce. Autorka sice míviacsty balancuje na hraně velmi negativního postoje k Čechům, kteří jako by všichni se sadistickým potěšením ubližovali nevinný Němcům, ale snaží se tento postoj vyrovnat, vyvážit. Román je velmi rozsáhlý, jak počtem stran, tak i obdobím, které mapuje. Jde o překvapivě vyzrálé dílo mladé spisovatelky. |
| Rozhoupaný dech | Další kniha na velmi kontroverzní téma – osudy Němců po druhé světové válce. Oževiachavost tématu vychází z toho, že je velmi těžké porovnávat odsuny a odvlékání Němců po válce s hromadnou likvidací lidí v koncentračních táborech. Herta Mülerová to nedělá a nezpochybňuje hrůzy, které se za války děly. Soustřeďuje se pouze na jednotlivce, kteří byli odvlečeni do Sovětského Svazu, aby vykonávali otrockou práci. V knize nepolemizuje o spravedlnosti nebo nespravedlnosti, je to prosté vyprávění člověka, na kterém nechal hlad, zima, bití a dřina nesmazatelnou stopu. Stavbou a celkovým vyzněním připomíná knihu Imre Kertésze Člověk bez osudu, která byla poctěna Nobelovou cenou o sedm let dříve. Děj je nejprve monotónní, místy až nudný. Monotónnost vyprávění je podobná jednotvárnému plynutí dní v koncentračním nebo pracovním táboře. Teprve poté, co se hrdinové románů vrátí domů, začne být děj nesmírně emotivní a čtenář pochopí celou tíhu osudu, který na postavy dolehl a jako prokletí na nich bude ležet po celý zbytek života. |
| Člověk bez osudu | Ještě těsně před koncem knihy jsem si v duchu říkal – za tohle nobelovka? – a tvviacářil jsem se, rovněž v duchu, velmi povzneseně. I přesto, že jsem si o autorovi přečetl, že koncentračními tábory opravdu prošel, mi jeho text připadal nehodnověrný. Nezúčastněný pohled dítěte – muže, přístup kronikáře, nulová interakce s ostatními postavami, absence jakéhokoliv „židovství“, to vše na mě působilo jaksi uměle a nepatřičně, jako kdyby to psal člověk, který s koncentračními tábory ani s židovskou rodinou nikdy nepřišel do styku a pouze přetváří vyprávění a zkušenosti jiných. Celý tento nepříznivý dojem smazává několik posledních odstavců, které celý dosavadní text převrátí vzhůru nohama. Z toho, co jsem mylně považoval za neskonalost, vytváří ohromující autorský záměr. Lhostejnost a nezúčastněnost, věta „Žádných hrůz jsem si nevšiml“ znásobí hrůzy, o kterých víme a které autor nastiňuje jen několika slovy.Györgyi Köves si pro přežití koncentračního tábora vytváří svou metodu, není uvědomělá jako v případě Fuksova pana Teodora Mundstocka, chlapec si ji definuje až po návratu domů, ale je to metoda, která mu pomáhá žít i v „civilu“. Úvahy o osudu a svobodě člověka vedou autora až k úvaze o „štěstí v koncentračním táboře“ a já věřím, že čtenář po přečtení knihy té úvaze porozumí. |
| Soukromá záležitost | Kenzaburó Óe se zjevně pokoušel kandidovat na depresivní knihu roku. Tématem by viacse mu to určitě podařilo, ale způsob vyprávění přesunul emoce na vedlejší kolej. Nevím, byl-li to záměr autora nebo se něco podstatného ztratilo v překladu. Soudím, že i podstata jemných interakcí mezi postavami, která Japonce zahambuje, zůstává českému čtenáři poněkud zahalena. |
| Kosmos | Děj, který začíná srozumitelným a logickým vyprávěním, se brzy změní na bezuzdnoviacu hru se slovy a významy. Slova dostávají nové, nečekané a také nesrozumitelné významy, věci se stávají zvláštními symboly. Děj, pokud se to tak dá nazvat, pomalu zrychluje, až se stává zběsilým, posléze kondenzovaným do jednotlivých slov-výkřiků v jedné závěrečné větě: K obědu byla dnes zadělávaná slepice. Domnívám se, že ani poslední větu není nutné označit upozorněním na spoiler. |
| Velitelem v Osvětimi | Mé hodnocení nemá nic společného s literární kvalitou knihy a už vůbec nic s osoviacbností autora. Neodráží ani souhlas s ideologií, kterou autor vyznával. Robert Merle byl textem zápisků Velitelem v Osvětimi inspirován k napsání knihy Smrt je mým řemeslem. Když jsem Merleho knihu přečetl, považoval jsem ji za dobré beletristické zpracování vzpomínek. Poté, co jsem si přečetl originál, mé mínění o Merleho práci zklamaně pokleslo. Znovu opakuji, nejde o literární kvalitu, ale Hössovy zápisky svou strohostí a dojmem přesnosti jsou daleko působivější, než pokus o sondu do duše fanatického vykonavatele rozkazů, která zoufale zůstává na povrchu. Těžko posoudit, do jaké míry jsou Hössovy vzpomínky přesné, jestli vnímal situaci v koncentračních táborech způsobem, který popisuje a do jaké míry je to jen jeho přání aby ho lidé takto viděli. V každém případě se Höss jeví jako člověk s naprostou absencí lidského citu. Chybí mu soucítění, ale chybí mu i jakýkoliv prvek sadismu. Jediná motivace, kterou má, je naprostá poslušnost, plněná příkazů a úkolů. Přesto, že jeho výpovědi budily dojem hrdosti na vykonané dílo, pochybuji o tom, že by mu hrdost dala jiný pocit, než pouhé uspokojení. Doslov k českému vydání uvádí na pravou míru dojem přesnosti, který se Höss snaží ve svých zápiscích vyvolat. Vzpomínky členů zvláštního komanda jsou v příkrém rozporu s popisem obětí zplynování, jak jej uvádí Höss. Pravděpodobně za tím stojí snaha profilovat se jako člověk, který se snaží v dané situaci pracovat efektivně a hlavně humánně. S takovým vědomím je potřeba ke knize přistupovat, abychom nepodlehli falešnému obrazu Hösse, jakým sám sebe vykreslil. |
| Andělé a démoni | Opět jedna kniha, v níž Pan Dokonalý a Paní Dokonalá spasí svět. Svět byl v kniviachách spasen tolikrát, že si ani nezaslouží. Dan Brown si opět vybral provokativní téma, vlastně abych byl přesný, Andělé a démoni jsou předchůdci Šifry. Ale to nevadí, je jedno, jestli čtete napřed Šifru nebo Anděly. V obou případech platí, že přečtení jedné knihy prozradí děj i zlosyna knihy druhé, tak podobné jsou postupy v obou dílech. Dan Brown má pozoruhodnou vlastnost zpracovat jakékoliv téma žalostně kýčovitým způsobem. Zápletku, která je velmi dobře rozpracovaná a z které by se dala vytěžit opravdu kvalitní a výborná kniha degraduje pouhými několika detaily: vlastnostmi postav, dialogy, necitlivým vysvětlováním problému, odpočítáváním do nuly a nedostatkem humoru. Vysvětlím, co mám těmi body na mysli. Kladné postavy Dana Browna jsou jako naprosto dokonalé. Fyzickým vzhledem, ušlechtilostí duše, schopnostmi jak na poli sportu, tak i jiskrného intelektu. Brown jejich vlastnosti korunuje neobratným popisem hodným červené knihovny. Už takový úvod dokáže znechutit. Pokud je potřeba čtenáři osvětlit nějaký problém, dokáže Brown vložit pomocnou otázku do úst člověku, který by měl být na takové výši, že by takovou pitomost neměl z huby vůbec vypustit nebo se stydět a vrátit celou sadu svých vysokoškolských diplomů. Obrazně řečeno, pokud má vybuchnout bomba, zastaví se odpočítávání na nule. Vím, že se takový postup používá u akčních filmů běžně pro zvýšení napětí (ale prosím vás, kdo by v dnešní době už tím byl napnutý), ale už je to trochu otravné. Náznak nějakého odlehčení jsem v Brownových knihách nenaleznul, hledal jsem snad špatně? Pokud by alespoň části těchto věcí, které mi kazí dojem z knihy, nebylo, dokázal bych si najít dost momentů, které bych ocenil. Nevadí mi ani scény, které se týkají antihmoty, přestože jsou z fyzikálního hlediska dost nesmyslné, ale to je zcela v kompetenci autora a technické řešení výroby a skladování antihmoty nejsou prioritou knihy. Naopak to považuji za docela zdařilé. Je tam mnoho výborných postřehů, ať už se týkají CERNU nebo Vatikánu, vztahu vědy a náboženství. Ale neztrácím naději, třeba Brownovi zůstane schopnost kombinace a vytváření zápletek a časem se naučí lépe psát. |
| Sweeney Todd - Šňůra perel | Sweeney Todd – Šňůra perel je naprosto dokonale zpracovaná „městská legenda“. Pviacůvodem a autory je předem určená k osudu kýčovitého příběhu, ale tím, jak dokonale tento příběh ladí s formou, pozvedává se z kýče na pozoruhodný záznam londýnské zkazky. Knize nechybí napětí, přesto, že čtenář nemůže být v pravém slova smyslu dějem překvapen, ten se odvíjí podle jednoznačně daných zákonů žánru. Je v ní nečekaný humor a útržky syrového líčení nelehkého života. Souhrnně řečeno – skvěle sladěná, odpočinková, zábavná a kupodivu nekýčovitá. Uvažoval jsem, zda ji dokonce nemám hodnotit pěti hvězdičkami, ale přece jen jde o zábavnou hříčku, ne o seriózní literaturu. Takže téměř pět hvězdiček, kéž by takových knih, které se netváří jako něco, co nejsou, bylo více. |
| Nemesis | Po překvapivě kvalitní knize Červenka nese smrt jsem měl hořký pocit zklamání. Nviacemesis je jen průměrná detektivka s velmi komplikovaným dějem. Motiv, který by měl přinést oživení a pozvednout detektivku k úrovni kvalitního románu, je nakonec kýčovitý a pohříchu tragicky romantický. |
| Můj boj | Jedna z mála knih, které jsem četl, ale nehodnotil. Neznám způsob, jakým bych k viachodnocení přistoupil. Je nesmysl hodnotit takovou knihu z hlediska literárního, není objektivní hodnotit ji z hlediska osobnosti autora a není správné přihlížet k tomu, jak nám její přečtení pomůže pochopit jednání a myšlení některých lidí. |
| Zlodějka | První dojem, který jsem z knihy Zlodějka měl, byla stylová nejednotnost. Začátekviac sliboval temnou a tísnivou atmosféru Dickensova Londýna, pak se vynoří záhadami opředený děj jakoby z pera Emily Bontëové a chvílemi má čtenář pocit, že drží v ruce nějakou knihu z edice červené knihovny. Asi by to nevadilo a bylo by to zajímavé, kdyby autorka se změnami stylu pracovala pečlivěji a použila je k dotváření příběhu, ale podle mého to působí spíše chaoticky. Kupodivu, i když je z hlediska stylového kniha tak různorodá, z hlediska postav je více než jednotvárná. Autorka příliš nerozlišuje jednotlivé postavy myšlením, motivací, ale hlavně ani způsobem vyjadřování. Bylo by to možné považovat za záměr, ale aby dvě postavy Sua a Maud, které byly vychovány v úplně odlišném prostředí nebylo možné v dialozích rozlišit, to nemá logiku a vyvolává to spíše pocit neobratnosti než literárního záměru. Pozor SPOILER! Nechte se raději překvapit! Nechci prozrazovat nic z děje, v případě této knihy by to byla škoda, ale přece jen se v této části hodnocení neubráním alespoň lehkému dotknutí se. První třetina knihy si zaslouží pochvalu. Po, jak jsem se už zmínil, zdařilém Dickensovském začátku, přechází kniha do stylu, který nenechá čtenáře na pochybách, že má před sebou jednu z mnoha knih s typickým dějem, ve kterém bude hrát hlavní úlohu záhada a láska. Ale pak přichází první překvapení, na které není čtenář překvapen a to potěší. Dále se ale autorčina snaha o originalitu stává kontraproduktivní. Vyprávění stejného děje z pohledu druhé postavy by bylo zajisté zajímavé, kdyby ale nestálo převážně na přímých větách, které se samozřejmě slovo od slova opakují věty z první části. Druhá třetina tak působí nudně, dějové zvraty jsou předvídatelné, protože autorka postupuje podle stejného scénáře jako v třetině první. Poslední třetina knihy už je chaotická a přesto, že je čtenáři vše jasné, místy se ve spleti zámlk a vysvětlování ztratí. Celkové hodnocení knihy je nejednoznačné jako kniha sama. Nelze ji upřít určitou míru originality jak děje tak prostředí a postav. Ale není zvládnuta úplně dokonale. Mám výhrady ke stylu, k logice i motivaci jednotlivých postav. Na závěr dva drobné nevýznamné postřehy: na začátku se objeví zmínka o pár mililitrech. To je nesmysl a nevím, zda ho tam zavedla autorka nebo se tam dostaly překladem. Dále mě zmátla jedna drobná větička: „Tak jmenujete se Smithová nebo Watersová?“ Nevím, co tím chtěla autorka říct. Nebo že by překlep? |
| Peníze od Hitlera | Radka Denemarková si vybrala opravdu nevděčné a nelehké téma. Vracení majetku suviacdetským Němcům a násilí, kterého se Češi dopustili na odsunovaných Němcích je téma dosud živé a je to téma, ke kterému není lehké zaujmou nestranný názor. Je pravda, že si autorka trochu pomohla tím, že doktorka Gita byla židovka, prošla koncentračním táborem, její rodina byla vyvražděna a potomci čwských pamětníků se projevili jako hrabivci, bránící svůj majetek způsobem, který odpuzuje, přesto knihu chápu jako téma k zamyšlení, jako téma k úvahám "co kdyby", jako varování, že svět není a nebude černobílý a pravda není jen jedna. Ve svém stoprocentním hodnocení nehodnotím téma, které může být nepříjemné, ale téma, které je hodnotné svou znepokojivostí a způsob, jakým se s ním autorka vypořádala. |
| Hypnotizér | Lars Kepler rozehrává několik paralelních příběhů, některé se v průběhu děje spoviacjují, některé spolu souvisí jen velmi volně. Hypnotizér není klasická detektivka, která by čtenáře udržela až do konce v napětí, kdo že je vlastně vrah. Naopak, autor odkrývá karty až příliš brzy, čtenář je v předstihu a chápe souvislosti dříve, než detektiv. Poněkud zvláštní je důsledné používání přítomného času, možná si od něj autor slibuje zvýšení dynamiky děje. Pokud je to tak, záměr se minul účinkem. Text je naopak trochu těžkopádný, podobá se spíše dobromyslnému medvědovi, je to styl pro severskou detektivku charakteristický. Pouze v jednom případě tuto důslednou formu poruší a to v části, která se týká minulosti doktora Barka, tato část je navíc vyprávěna v ich formě. Závěrečná část sice nabírá větší tempo, ale je spíše zmatená a nepřehledná, než dynamická. Protože je v této fázi příběhu už konec jednoznačně předvídatelný, může tato část působit nudně. Celkově je Hypnotizér zdařilá detektivka, která čtenáře zavádí do atraktivního koutu lidské duše prostřednictvím hypnózy. Příběh je vícevrstvý, Kepler nemá ve zvyku obtěžovat čtenáře detailním vysvětlováním, nepokouší se o hluboký rozbor státního systému nebo jakéhosi sociálního problému, jako to mají ve zvyku jiní autoři. Má to své pro i proti: čtenář není nadměrně zatěžován, ale není také dostatečně vtažen do prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Bohužel motiv agrese, který Kepler rozehrává na začátku knihy tak vyznívá do ztracena. |
| Osvícení | Chtě nechtě, musel jsem Kingovu knihu neustále srovnávat s Kubrickovým filmem. Pviacostavy se mi v duchu měnily na postavy z filmu, Jack Torrance se na mě usmíval tváří Jacka Nicholsna. I přesto, že jsem začal poznávat, jak moc se liší duch knihy a duch filmu. King i Kubrick měli na Osvícení poměrně rozdílné pohledy. Pokud pominu tak důležité myšlenky jako je úloha hotelu v popisovaných událostech, King znovu otevřel své věčné téma diktátorského otce a slabé matky, která trpně snáší to, aby tyranizovat otec nejen ji, ale hlavně děti. Zajímavé je, jak se Jack Torrance snaží z tohoto stereotypu vymanit a jak do něj upadá i přes svůj nadhled a vysokoškolské vzdělání. Další podstatný rys Osvícení je slepá ulička, ve které se Torrance ocitá. Volba mezi možností zůstat a starat se o hotel (splnit svou povinnost), nebo odejet a ocitnout se v situaci, kdy se nebude moci postarat o svou rodinu. Torrance je v knize živá, uvěřitelná postava, která dokonale dává čtenáři najevo, že je pro hotel snadnou kořistí. To považuji za jedny z nejzajímavějších momentů celé knihy. Bohužel Kubrick můj názor očividně nesdílel a ve filmu se nic podobného neobjevuje. |
| Dívka, která si hrála s ohněm | Zatímco první díl Milénia se dal chápat jako poměrně čtivá krimi, druhý díl se sviactává víceméně politickým trillerem. Larsson, který chce čtenáře zasvětit do tajů všeho o čem píše, se místy stává rozvláčným až nudným. V druhé půlce, kdy bylo již vše vysvětleno pak naopak příběh dostává zběsilý spád a jsou tam místa, od kterých se odtrhnout opravdu nedá. |
| Ekonomie dobra a zla | Pokud si myslíte, že přečtením Ekonomie dobra a zla se byť jen o krůček přiblížíviacte porozumění této vědě, budete zřejmě zklamáni. Asi jediné, co si zapamatujete je to, že v době krize, v době, kdy se od ní očekává pomoc, je ekonomie naprosto bezmocná. Přesto má tato kniha svůj význam. Provede vás historií nejen ekonomie, ale i náboženství a filozofie a rozšíří tak vaše obecné vzdělání zvláště, pokud budete sledovat odkazy. Potud je kniha čtivá a zajímavá. Ke konci, na posledních stránkách se ovšem zvrhává v úvahy o zodpovědnosti a skromnosti, plné příměrů a klišé. To bych Tomáši Sedláčkovi vyčetl. Degraduje tak svou jinak chytrou knihu. |
| Muži, kteří nenávidí ženy | Bezesporu brilantně napsaná detektivka, která čtenáře vtáhne do děje. Čte se lehviacce, bez velkého myšlenkového vypětí a je okořeněna přiblížením novinářské práce a lehkým zasvěcením do tajů machinací v ekonomické sféře. Bohužel se autor nevyhnul pokušení udělat z hlavního hrdiny zosobnění všech ctností a také tomu, aby dal čtenáři zadostiučinění v podobě tvrdého vypořádání se s padouchy. To knihu řadí spíše do rodiny bestsellerů typu románů Dana Browna. |
| Naši předkové | Kniha Naši předkové nám představuje tři novely Itala Calvina: Neexistující rytířviac, Rozpůlený vikomt a Baron na stromě. Již názvy naznačují, že se nebude jednat o obyčejné historické texty, ale že se setkáme s něčím, co si bude zahrávat s naší fantazií. Novely jsou v knize řazeny, možná náhodně, možná záměrně, podle doby, ve které se odehrávají, od nejstarší po nejnovější. Ale já bych je raději představil v opačném pořadí, tak, jak graduje autorův smysl pro absurditu a pro grotesku. Baron na stromě vychází z poměrně jednoduché zápletky: mladý baron Cosimo se ve svých dvanácti letech zařekne, že celý svůj život nesestoupí ze stromů na zem. Protože je to chlapec a později muž pevných zásad, jak řekne, tak udělá. Útěk barona na strom není samo o sobě nic absurdního, ale jeho setrvání přináší s sebou mnoho situací, které je možno dovést do groteskního konce. Baron na stromě je nejrozsáhlejší ze všech tří textů a bohužel dokazuje, že Italo Calvino si s delšími texty občas nedokáže dost dobře poradit. Jsou v něm hluchá místa, která ruší celkový dobrý pocit z četby. Další dvě novely se této nectnosti díky kratšímu rozsahu vyhýbají. Rozpůlený vikomt už tématem vůbec nehledí na realitu. Půlka vikomta rozpůleného tureckou dělovou koulí se vrací jako zosobnění zla, druhá půle posléze jako dobro. Ale mistrovství Itala Calvina nespočívá v tomto nápadu, který by sám o sobě nebyla tak originální, jako v tom, že domýšlí dále a spekuluje, jak může působit extrémní dobro. Hugenoti jsou příkladem lidí, kteří lépe dokáží přežívat uprostřed zla, než se ztotožnit s dobrem. Nejzdařilejší a nejironičtější je novela Neexistující rytíř. Rytíř Agilulf, který v prázdném brnění bojuje jen díky síle ducha a uvědoměním si své svaté povinnosti může ze začátku působit jen jako absurdní parafráze na rytířské příběhy, ale i tady jde Calvino dále. Hlavní intendantura soubojů, pravidla pro udělování rytířských hodností, to je úžasná paralela k byrokracii, která vládne v každém státě. Část, ve které se popisují rytíři Svatého grálu a jejich boj se sedláky je kapitola sama o sobě a nezbývá, než obdivovat Calvinovo nadání pro grotesku, které se na malé ploše krátkého textu rozvine naplno. |
| Most snů | Povídky Džuničira Tanizakiho jsou odrazem tradičního života v Japonsku a hodnot,viac které byly Japonci vyznávány a udržovány. Pro člověka, který v jejich duchu nebyl vychován, jsou, mírně řečeno, nepochopitelné. Tanizaki své povídky nepsal pro západní svět a tak se v nich nesnaží něco vysvětlovat nebo snad přibližovat, proto se při čtení můžeme dotknout jen malé části vnitřního světa Japonců a hodně nám zůstane skryto. Nejčitelnější a nejpochopitelnější je první povídka, Tetování (Šisei). Tanizakiho prvotina. Vztahy mužů a žen na úrovni sexu jsou přece jen v různých kulturách podobnější, než otázky cti . Tři další povídky - Požaté rákosí (Ašikari), O touze po matce (Haha no kouru) a Most snů (Jume no ukihaši) spojuje jedno téma. Vztah k matce a marnou touhu po ni. Do hry náhle vstupují další prvky, symboly, odkazy a pravidla, která nám nejsou zcela známá. Text se stává obtížněji čitelný a méně pochopitelný, pokud se snažíme dobrat jiné vrstvy, než té, která představuje děj a která je poměrně jednoduchá. Slepcův příběh (Mómoku monogatari), který tvoří závěr Tanizakiho sbírky, je rozsáhlý a spletitý příběh situovaný do 16. století. Zavádí nás do dění v tzv. Éře válčících států. Je to stejná doba, na kterou se soustředil James Clavell ve své knize Šógun. Rozdíl přístupu obou autorů je samozřejmě naprosto odlišný. Zatímco Clavell se soustředí na osobnost budoucího Šóguna Ieasu Tokugawy, Tanizaki popisuje boje mezi zbývajícími dvěma významnými muži této éry - Hidejošiho Tojotomiho a Nobunagy Odu. Překvapivé není ani to, že se Clavell snaží přiblížit společenské a politické dění západnímu čtenáři a udělat z historie dobrodružství, zatímco Tanizaki především požívá suchý popis a děj se stává základem pro ukázku postoje k otázkám cti a morálních závazků, jejich dodržování a důsledků jejich porušení. V Tanizakiho povídkách se také odráží jeho fascinace Příběhem prince Gendžiho (Gendži Monogatari), který převáděl do moderní japonštiny a kterého si, jak je vidět, velmi vážil. Tanizaki je velmi ceněný autor, bohužel pro Evropana mohou jeho povídky působit nudně, nezvykle spletitě a nepochopitelně. Výjimkou je povídka Tetování, která však pravděpodobně pouze na západního čtenáře působí jako sonda do japonského myšlení, ve skutečnosti je však poněkud povrchní. |
| Matka Kuráž a její děti | Stává se vám, že si myslíte o některé knize, která je všeobecně známá, že víte oviac čem je tak důvěrně, že nemá ani cenu ji číst? A pak ji náhodou vezmete do ruky a s překvapením zjistíte, že to, co jste se o ní učili ve škole, co jsem zaslechli v televizi, co jste se dočetli někde jinde, není vůbec důležité, že TO důležité v ní je něco úplně jiného? Mě se to občas stává a stalo se mi to také u divadelní hry Matka Kuráž a její děti. Byl jsem přesvědčen, že Brecht napsal prvoplánově protiválečnou hru, která sice přestavuje léty prověřenou kvalitu, ale není nic nového pod sluncem. Ano, přiznám se, mýlil jsem se. Protiválečné drama musí v této hře čtenář (divák) hledat, pídit se po něm i přes odpor hlavní hrdinky. Je skryté, zakopané nesmírně hluboko, pod vrstvou pragmatizmu, pod nánosem touhy přežít. Neměl jsem to štěstí vidět Brechtovu hru na prknech nějakého divadla, ale teď, po jejím přečtení, se ve mně probudila zvědavost, jestli to režisér vidí podobně jako já. |
| Nanečisto | Je mi trochu líto, že knize Nanečisto dávám poněkud horší hodnocení, ale zklamalviaca mě. Čekal jsem od Lukjaněnka, kterého mám velmi rád, něco více. Abych byl upřímný, kdyby takovou knihu napsal autor s menším potenciálem, dal bych mu o hvězdičku více s pocitem, že jsem narazil na nadějného spisovatele. Nanečisto považuji za knihu nedotaženou, knihu, ve které ani zdaleka nebylo rozvinuto témata jak by si zasluhovalo. Nedá se říct, že téma různých světů je u Lukjaněnka nové, neotřelé, ale myšlenka (pozor SPOILER), že v různých světech žijeme jako pokusní králíci nebo myši, je ve spojení s paralelními zeměmi docela originální. |
| Turnerovy deníky | Turnerovy deníky je jedna z knih, které se hodnotí velmi špatně. Nedá se hodnotiviact z jednoho pohledu a tak si dovolím pohledy diferencovat. Napřed ten, který by měl být primární, lépe řečeno, ten, který za primární považuje každý civilizovaný, normálně uvažující člověk: text knihy je čirá propaganda. Nenávistná a má je pouze jeden cíl, ospravedlnit nepřátelské pocity, které jsou v každém z nás zakódované od nepaměti, a které se postupně lépe nebo hůře snažíme ovládat nebo je úplně potlačit. Druhý pohled nám říká, že se cíl knihy podařilo splnit velmi dobře. Text nejen ospravedlňuje rasistické cítění a xenofobii, dokonce ji dokáže vyvolávat a stupňovat tím, že staví na situacích, které občas zažíváme, dovádí je do extrému a tak nám podvědomě naznačuje, kam až takové situace mohou vést. V tomto pohledu považuji Turnerovy deníky za nebezpečné a nejsem nijak nadšený, že byly napsány. Pokud však napsány byly, mají právo na existenci a nezbývá, než věřit v inteligenci lidí, kteří se s nimi setkají. Podotýkám však, že má víra v lidi je velmi chabá. |
| Frabato | Kniha Frabato je víceméně rarita bez většího významu. Po stránce literární je srviacovnatelná s červenou knihovnou, po stránce magické je nesmírně naivní. Je velmi pravděpodobné, že celou knihu, možná s použitím Bardonových fragmentů textů, dala dohromady jeho sekretářka a nekritická obdivovatelka Otylka. Na Františka Bardona si někteří lidé v Opavě pamatují jako na léčitele, který dokázal lidem pomoci, nemám tedy důvod se dívat přímo na něj jako na podvodníka nebo naivního člověka, který si jen představuje, že magii ovládá. |
| Vánice | K Vánici je nejlépe přistupovat s čistou hlavou, bez ovlivnění komentáři, recenzviacemi a anotacemi. To je samozřejmě hrozně těžké v době, kdy se informace v tištěné nebo datové formě míhají chaoticky okolo nás. Ale jedině v tom případě je účiněk knihy maximální. Na začátku si můžeme představovat, že jsme v Rusku dvacátých let, pak jsme ale konfrontováni s jinými skutčnostmi a v konečném důsledku si nemůžeme být jisti ničím, snad jen tím, že jsme pořád v Rusku uprostřed vražedné zimy. |
| Den mravenců | Líbili se vám Mravenci? Těšili jste se na pokračování? Já také. O to větší zklamviacání mi kniha přinesla. Asi to byla snaha o poutavější vyprávění, snaha o větší akčnost díla, o přitáhnutí většího okruhu čtenářů. Pokud ano, všechny tyto snahy přišly vniveč a naopak se v textu začaly objevovat klišé a očividné nelogičnosti. Těmito nectnostmi trpí hodně knih, ale zrovna u té, která je pokračováním velmi originálního textu, mě to dvojnásob mrzí. |
| Mravenci | SPOILER - asi něco prozradím: Téma knihy Mravenci svým způsobem nezvyklé a zajíviacmavé. Proč píšu "svým způsobem"? Předoklad, že hmyz je inteligentní, není rozhodně nový, s inteligentním hmyzem se můžeme setkat v literární a filmové tvorbě na každém kroku - Ferda Mravenec, Mravenec Z, včelka Mája, to je jen několik málo inteligentních kamarádů z hmyzí říše. Rozdíl mezi jmenovanými hmyzáky a mravenci z Werberovy knihy je jen v tom, že to autor nepojímá jako pohádku, ale snaží se téma inteligentního hmyzu logicky a vědecky včlenit do našeho světa. Samozřejmě, že logika občas pokulhává, musíme to autorovi odpustit, protože pokud by se držel zuby-nehty faktů, nevznikla by poutavá kniha, která stojí za přečtení a za zamyšlení. Mám jen drobnou výhradu: tvar, který vzikne, když vytvoříme čtyři trojúhelníky z šesti zápalek není pyramida, ale tetraedr. Pyramida, tak jak ji známe z Egypta má osm hran (čtvercová podstava a čtyři trojúhelníkové stěny). |
| Cirkus Humberto | Co vše dokázal Eduard Bass do svého poměrně rozsáhlého románu vložit! To, čeho sviaci všimneme na první pohled a co se snažil do svých knih vždy vpravit, je obdiv k Čechům. K jejich pracovitosti, poctivosti a schopnosti přizpůsobit se různým životním podmínkám. Vyvolává to u vás úsměv? Možná i úsměšek. Dobrá, já vím, že pokud se rozhlédneme a vidíme tu lidskou bídu, kterou jsme obklopeni, musíme se divit, z čeho Bass svůj obdiv čerpal. Ale on tak Čechy viděl anebo je tak vidět chtěl. Román dal Bassovi prostor pro vyjádření svých názorů na povahu českých lidí, na měšťáckou společnost, na profesionalitu umělců i na smysl a směr životní dráhy umělce. Zdůrazňuje smysl pro povinnost, který by měla řídit naše kroky. Jsou to názory zajímavé, názory, které minimálně stojí za zamyšlení. V knize se velmi málo dovíme o době, ve které protagonisté příběhu žijí. Dramatické události, které v té době hýbou světem i naší vlastí, jakoby zůstávaly na okraji zájmu. Hospodářská krize se projeví na cirkuse menší měrou něž Petrův nezájem o manéž, první světová válka se odbude jednou větou, vznik České republiky se ani nekomentuje. To je velmi zarážející vzhledem k popisnému Bassově stylu, který víceméně připomíná spíše rozsáhlý, přebujelý novinový článek. Ale je to zřejmě záměr, soustředit se na hlavního hrdinu a nerozptylovat čtenáře podružnými ději. Kniha kolísá mezi idealizovaným pohledem na dokonalého Vaška Karase a velmi reálným pocitem marnosti, který v určitých okamžicích cítí při pohledu zpět, a který nám ho přibližuje zpět z nadoblačných výšin, kam jsme k němu museli vzhlížet. Kombinace průzračného Bassova vypravěčského stylu, exotického prostředí cirkusů a varieté, hluboká znalost prostředí, příběh bezvýznamného chlapce, který se profesně vypracoval (což nebezpečně balancuje na hraně kýče), dělá z Cirkusu Humberto čtivou a poutavou knihu, která v české literatuře určitě vystupuje z šedi průměrnosti. |
| Blázni z Hepteridy | Číst Součka je skvělý návrat v čase do doby, kdy ve sci-fi literatuře vládl optiviacmizmus, kdy lidé vítězili nad kosmickým prostorem i sami nad sebou, návrat do světa světlé budoucnosti spojeného a spolupracujícího světa. Znovu se můžeme setkat se Součkovou představou tibetských mystérií a pobavit se představou setkání s mimozemskou civilizací. |
| Číslo bestie | Přátelé, já trpěl. Chvílemi jsem nechápal, co se v románu děje, většinou jsem neviacchápal proč se to děje, a na konci jsem už vůbec nepochopil, proč jsem to vlastně četl. Roberta Heinleina mám rád a to i na vzdory jeho, pro Čechy zvláště, nepříjemnému jménu. S chutí jsem si přečetl jeho Vládce loutek, kteří se, možná i díky úspěšnému zfilmování stali klasikou, přečetl jsem i jeho Tunel do nebes a pobavil se Zvláštní misí. Ale u této knihy jsem zůstal jen bezmocně zírat. Pro přehlednost bych jeho román rozdělil do tří linek: Linka, která popisuje putování čtveřice géniů šestirozměrným časoprostorem a zažívá různá dobrodružství. Tato linie je roztomile naivní, jako kdyby vypadla z pera klasika české naivní školy sci-fi J.M.Trosky. Linka, která se týká Heinleinových názorů na vojenskou disciplínu a problematiku velení. Dotýká se jí i v jiných dílech, které se týkají Hvězdné pěchoty, ale v Čísle bestie je jeho vysvětlování obtížné, dokonce bych použil slova prudné. Linka, která nenápadně a velmi zmateně odkazuje na americké reálie. Přiznám se ke své nevědomosti, ale nejsem s to ocenit zřejmý jemný humor, který se těchto záležitostí týká. |
| Šifra mistra Leonarda | Dal jsem na doporučení známého, kterého si opravdu vážím, který váhavě připustilviac, že Da Vinciho Kód je dobře vystavěný román a věnoval jsem něco času jeho četbě. Přiznám se, nejsem nijak nadšený. Celý pocit se dá shrnout do několika slov - kniha nic neobjevuje, nic nepřináší, nikomu neubližuje. Prostě taková kniha, kterých jsou tucty s informacemi, které jsou na úrovni vylistování z internetu. V místech, kde se autor potřebuje pohnout z místa, si naprosto neláme hlavu logikou děje, ale většinou to příliš nevadí. Vadí spíše to, že Brown nenaznačuje, nenechává prostor pro fantazii ani pro úsudek čtenáře, snaží se svými argumenty čtenáře utlouct a ukázat, jak vše do sebe zapadá. Nezapadá. A abych nezapomněl, konec je opravdu příšerná... smí se tady to slovo použít?. |
| Cestovní pas | Problematika německé menšiny po válce je společná Hertě Müllerové i její překladviacatelce Radce Denemarkové. Přestože se na první pohled může zdát, že jsou si obě spisovatelky svým pohledem velmi blízké, je mezi nimi velmi podstatný rozdíl. Herta Müllerová vychází ze zkušenosti, zkušenosti své rodiny, svého národa. Stojí pevně na pozicích skupiny, jejíž osud popisuje. Pohled Radky Denemarkové je pohled zvenčí, přestože vypráví příběh ústy příslušníka německé menšiny. Nechci spekulovat který přístup má větší literární hodnotu, asi na tom vůbec nezáleží, ale pro Radku Denemarkovou to muselo představovat překonávání předsudků a "pravd", které byly do nás po dlouhé léta vtloukány. Novela Herty Müllerové pro mě neznamenala zklamání, jen mírné rozčarování, které se odrazilo ztrátou jedné hvězdičky v hodnocení. Nepřináší totiž mnoho nového. Ani ve formě ani v obsahu. Forma je vzdáleně podobná stylu E.Jelinekové a o křivdách, které páchaly komunistické režimy po válce v celé Evropě bylo napsáno také hodně. Soudím, že pokud by mě nezaujala osobnost překladatelky, těžko bych po novele sáhnul. |
| Kruhová leč | V knize povídek Jiřího Kratochvila jsou nepřehlédnutelné dva znaky: fascinace přviacíběhem a překvapivá fantazie autorova. Ale pro toho, kdo dílo Jiřího Kratochvila zná, je to samozřejmost. Příběh je pro něj důležitý a to čtenáři nesděluje pouze tím, že příběhy píše, ale i tím, že píše o příbězích. Příběh se tak stává v jeho povídkách a románech jakousi postavou, která hraje někdy i hlavní roli. Druhý znak, fantazie – Jiří Kratochvil nedbá na to, co by mohlo být reálné a možné a neváhá své povídky zabydlit ani mimozemšťany ani jinými nepravděpodobnými tvory. Já věřím, že to některým čtenářům může činit problém, ale mě nemožnosti vyhovují a dobře vymyšlená nemožnost mě dokáže nadchnout. |
| Smíme si půjčit vašeho manžela? | Kniha povídek Grahama Greena je dílo dobrého pozorovatele života. To je fráze, kviacterou se, samozřejmě v zastoupení jiného, smyšleného autora, sám charakterizuje. A aby zdůraznil, že je to fráze, dodávává: až na dřeň. Je to určitě výstižná charakteristika a já s ní musím souhlasit, ale vede mě spíše k úvaze, jestli povídky, ve kterých se odráží „obyčejný“ život, byť zdůrazněný detailním pohledem, jsou pro mě jako pro čtenáře dostatečně zajímavé. A nebo co mi v nich chybí aby mě zaujaly, chytily a nepustily. Chybí mi v nich kus autorovy duše. Jeho fantazie (kde se toulají tvé myšlenky, autore), jeho vnitřní prožitek (opravdu jsi tak nad věcí, nic tě nevzruší, nic tě nevyděsí, jsi tam vůbec?). Greenovy povídky jsou neemotivním popisem událostí, jež mě nedokázal nadchnout přes svou nespornou kvalitu. |
| Kobold | Dvojromán Kobold není na první pohled souvislý text. Teprve po přečtení se jednoviactlivé náznaky děje začnou v hlavě spojovat a vytvářet kompaktní celek. Příběh lidí, kteří jsou ve sféře vlivu násilnického a bezohledného Michaela Kobolda. Jméno Kobold není vybráno náhodou. Je to jméno ošklivého skřeta, který člověka straší v tísnivých snech. Pokud se ho pokusíte najít na internetu, zaplaví vás spousta odkazů na vysavač jisté firmy známé podomním prodejem, což zajisté může být také zdrojem zmíněných tísnivých snů, ale. mnohem výstižnější zmínka o tomto skřetovi je v románu Theun de Vries Skřeti z podsvětí. Ale zpět. Radka Denemarková si opět vybrala nelehká témata pro svůj (dvoj)román, týraní a život ubohých lidí na pokraji společnosti. Témata, ke kterým nemusí čtenář, stejně jako ke knize Hitlerovy peníze, zaujmou jednoznačný postoj. Navíc své vyprávění podává v náznacích a útržcích, které si musí čtenář napřed nějakým způsobem poskládat, aby se před ním náhle celý naléhavý a tíživý příběh vynořil. Nedělám si iluze o tom, že bych románu porozuměl dokonale, že bych pochopil a vstřebal všechny autorčinu myšlenky, je to text velmi složitý a komplikovaný, který se v některých částech porozumění vzpírá, ale uvědomil jsem si, že Radka Denemarková na svém románu pracoval dva roky a bylo by ode mne naivní chtít, abych ho pochopil za dva dny. |
| Lolita | SPOILER – přátelé, pokud vám opravdu vadí sebemenší prozrazení děje a domníváte viacse, že jste ještě Lolitou nepolíbeni, nečtěte dále. „Je pravda, že v celém díle se nevyskytuje jediný obscénní výraz; a nejen to, obrněného šosáka, jehož novodobé konvence zvalchovaly tak, že bez záchvatu nevolnosti přijímá marnotratné šiky oplzlostí v banálních románech, bude nepochybně velmi šokovat, že zde je nenajde.“ Tato věta, kterou Nabokov použije v úvodu knihy, román charakterizuje a vymezuje ho, jako kdyby autor tušil, že výraz Lolita za několik let převezme do svého slovníku pornografický průmysl. Lolita je úžasný román zejména z hlediska způsobu, jakým Nabokov analyzuje Humbertovo myšlení, obecně své myšlení, ještě obecněji mužské myšlení. Ne, neobjevuje nic nového, jen to nahlas vysloví. Silných momentů bylo v knize dost, ale mne zaujala scéna, která jako silná koncipována nebyla. Scénu, ve které Humbert napadne Quiltyho. Nabokov ji paradoxně nedramatizuje, právě naopak z ní postupně dělá frašku. Tím zdůrazní absurditu toho šťastného/nešťastného úseku života páně Humberta. Drama se mění na frašku, pohled na příběh se stává jiným, autor v jedné scéně předestře jiné pojetí celého textu. |
| Pravděpodobná tvář | Přiznám se, že moc nemám rád knihy, ve kterých se píše o zlovůli komunistické moviacci o perzekuci, vyšetřování, zastrašování a věznění. Není to proto, že bych chtěl naši minulost popírat, ale proto, že autoři se velmi často snaží do knihy promítnout své já, hlavně takové, jaké by si sami přáli aby bylo. Takže se v knihách rodí hrdinové, rebelové, stateční odpůrci komunistického režimu, lidé, jejichž nadhled a poznání absolutní pravdy nenaruší ani věznění, ani mučení. A tak jsem se knihou Pravděpodobná tvář procházel velmi opatrně, velmi zvolna a čekal jsem, odkud, zpoza kterého rohu na mě protikomunistický Jánošík vyjukne. Ejhle, překvapení, nevyjuknul. Muchův „hrdina“ je naprosto průměrný člověk, bez velkých idejí, bez utkvělé představy o nějaké pravdě, člověk, který nemá snahu vykonat velké činy ani jakoukoliv revoltu. Nedá se ani říct, že události, které ho semlely byly odstartovány nějakou velikou chybou nebo velikým činem. To vše dělá Muchova hrdinu velmi reálného a pochopitelného. Mám v podstatě pouze dvě malé výhrady: hrdinovy (pořád ho nazývám hrdinou, přestože to žádný hrdina není) úvahy jsou občas poněkud rozvleklé, ale chápu, že to, co nám občas probleskne hlavou by se dalo stěží popsat v několika krátkých větách. (Varování – zde prozradím kousek z děje, komu to vadí, ať dále nečte!!!!!!!!!) Druhá výhrada se týká konce. Manželka, které umírá na rakovinu, zatímco Muchův hrdina je ve vězení, je příliš melodramatický prvek. Celou knihu se Mucha takových prvkům vyhýbá, na konci ho však nechá vyznít naplno. |
| Otčina | Pokud odhlédneme od prostředí, ve kterém se příběh Otčiny odehrává, jde o velmi viacprůměrnou detektivku. Není sice špatně napsaná, ale rozhodně to není žádný skvost. Za to bych Harrisovi udělil tři hvězdičky, protože po stránce příběhu to není nic objevného – vražda, úporný detektiv, kterému všichni házejí klacky pod nohy (nejen po nohy, z toho by nebyl samá modřina), krásná žena, která se detektivovi připlete pod nohy, a tak dále, však to všichni znáte. Ale prostředí, do kterého Harris svou detektivku zasadil, je nesporně zajímavé a je i „záslužné“, že probouzí čtenářovu fantazii a obrací ji k úvahám, jak by to vypadalo, kdyby… Další Harrisova „zásluha“ je to, že prostředí není naivní vize nacistického státu v čele s Adolfem, ale že si dal tu práci a děj zalidňuje skutečnými postavami i s jejich skutečnými charaktery. Každou postavu, s výjimkou detektiva a novinářky, si můžeme najít třeba na internetu, podívat se na její fotografii, přečíst si něco o jejich kariéře, která vypovídá i o jejich charakteru a představit si tak skutečné postavy, které hrají v Harrisově příběhu. Zajímavé… Tak jsem přidal ještě hvězdičku navíc. |
| Smrt je mým řemeslem | Robert Merle dokáže napsat čtivou a poutavou knihu. Dokáže zaujmou od první stráviacnky tak silně, že je problém odtrhnout se. Přitom není jeho kniha žádné pohlazení po duši. Naopak, je v ní despotický otec, válka, vraždy, beznaděj, hospodářská krize, hlad, fanatizmus, hromadné vraždy… To vše dokázal Merle vpravit do pár stránek své knihy. Odtažitý a chladný popis vojáka, který je zvyklý jen poslouchat a nepřemýšlet o smyslu rozkazů, dopad vyprávění umocňuje. Přesto mě znepokojuje, že Merle text, který by měl být odrazem vnitřních myšlenkových pochodů Rudolfa Hoesse, koncipuje spíše jako vnější popis jeho osoby. Na místech, kde Hoesse mlčí a neodpovídá na otázky, a takových míst je hodně, nevkládá Merle vnitřní monolog, ale pouze větičku „Mlčel jsem“. To nám brání hlouběji se ponořit do jeho světa. Předpokládám, že kniha Velitelem v Osvětimi by Merleho knihu osvětlila více. I přes tuto výhradu považuji knihu Smrt je mým řemeslem za pozoruhodnou a jsem si jistý, že byla inspirací pro mnohé jiné autory, kteří se zabývali podobnou tématikou. |
| Manželky a jiné ženy | V knize jsou obsaženy tyto povídky: Žena z druhého břehu Něco je jinak a možviacná, že všechno Muž, který dělal lidi Nevinné flirty Dobrý den Ptáci a lidé Manželky a jiné ženy Noční rozhovor Klobouk ze San Franciska Světlušky Namaluj ticho Otevři okno Houdini, eskamotér Kudy tekla Chrudimka Kuřáci cigaret Co o tobě ještě nevím |
| Sophiina volba | Přiměla Sophiina volba alespoň několik lidí k hlubšímu zamyšlení nad tím, coviac se v Evropě na počátku čtyřicátých let odehrávalo, co se dělo v koncentračních táborech a co se dělo v mysli těch, kteří byli součástí nacistického režimu? Pokud ano, má kniha smysl i kdyby neměla sebemenší literární hodnotu. Sophiina volba ale má tu hodnotu má. Není to jednoduché, podrobné líčení hrůz, kterým byli vystaveni Židé a jiní příslušníci podrobených národů, je to velmi pečlivě a působivě vystavěný román, který více naznačuje než popisuje, který nechává obrovský prostor čtenářově fantazii a nevnucuje mu, co si má a co si nemá myslet. Přesto, že je mi dost protivné často opakované klišé začínajícího spisovatele, který se potýká se svou první knihou, ještě častěji opakované tápání v prvních sexuálních zkušenostech, musím uznat, že jako základ pro mnohem závažnější výpověď, to nejsou témata vůbec špatně zvolená. Nejsou jen půdou, na které vyrůstá Sophiin příběh, působí i jako odlehčení, které zabrání čtenářovu otupění, jěž by určitě nastalo, kdyby nás autor bez ustání bombardoval těžkým kalibrem. A hlavně působí jako kontrastní pozadí – problémy, které jedinec Stingo považuje za vážně v porovnání s Osvětimí. Problémy, které sužují americkou mládež, které je nutí chodit k psychoanalytikům v porovnání s Osvětimí. Stingo, Styron si to dobře uvědomuje, pokouší se dokonce o jakousi synchronicitu (co jsem dělal v ten den, kdy Sophie vystupovala z vlaku v Osvětimi), ale obávám se, že pro Stinga, pro Američany, pro nás, je Osvětim natolik vzdálená, že si ji nedokážeme plně uvědomit. Přesto je to jeden z nejlepších pokusů o přiblížení (přiblížení se), jaký jsem kdy četl. |
| Plechový bubínek | Plechový bubínek jsem četl poněkud zvláštním způsobem. Na většinu knih se soustřviacedím a čtu je rychle, ale tuto knihu jsem si vychutnával pomalu a po kouskách. Možná proto se, za tu relativně dlouhou dobu, stal z Oskara můj přítel, těšil jsem se na krátká každodenní setkání s ním a je mi teď až líto, že tato setkání končí. Jako když se člověk musí rozloučit s přítelem s vědomím, že už ho nikdy neuvidí anebo že setkání s ním už nikdy nebude tak důvěrné jako předtím. Měl jsem pocit, že Oskara chápu, že mu rozumím, i když ho určitě nelze zcela pochopit, ani on nechápe sám sebe dokonale. Je to ON nebo Oskar? Kdo vlastně koná, kdo to pozoruje? Jsou úmrtí okolo něj vraždy nebo se naopak tato úmrtí snaží sám pro sebe jako vraždy interpretovat? Přestože se Oskar snaží o přesný, takřka vědecký způsob záznamu důležitých okamžiků svého života, zůstávají v jeho vyprávění nevyjasněná místa a podezření, že se pod slupkou obyčejných slov skrývá nějaké tajemství, které neskrývá vypravěč, protože o něm vlastně ani neví. Plechový bubínek je strhující četba a přes okamžiky, kdy musíte držet svůj žaludek na uzdě aby neztropil nějakou neplechu, není jednoduché se od něj odtrhnout. Monotónnost vyprávějí Grass porušuje změnami vypravěčského stylu i změnou rytmu. Stačí jen trocha fantazie, abychom v rytmu jeho vět slyšeli bubnování na bubínek, bubnování, které člověka kdoví proč dokáže ovládnout snad prostřednictvím pravěkých vzpomínek na ohně před jeskyní. |
| Vrač | Když se začtete do knihy Vrač, máte po chvíli pocit, že vás odchytila žvanivá soviacusedka a za nic na světě vás nechce pustit ze svých spárů, povídá a povídá, stejnou věc slyšíte podvacáté, už přestáváte vnímat, co vám vlastně povídá a pomalu vás opouští vědomí. Stylem vyprávění by se dal Vrač přirovnat k Hrabalovi, ale je tu jeden podstatný rozdíl – když čtu Hrabala, tak přestože se stejně topím v přívalu slov, je v tom vodopádu cosi poetického, cosi důvěrně známého, je tam laskavost a všeobjímající láska, kterou člověk cítí v útulné hospodě po pátém pivu. V knize Vrač je cítit jen cizí ruská agrese vodky, nadutost, hloupost a vyražené zuby. Opravdu nevím, proč by měla čtenáře zajímat osoba Jurky Bgaševa, jeho chlast, ženy a rvačky. Těch pár zajímavých vět, které se týkají Bulgakova, Vysockého a jiných, ty se ztrácejí v balastu žvástů o Rusku a Rusech, které jsou ovšem, jak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, pravdivé, ale nezajímavé. Pár hvězdiček ovšem dávám - za několik zajímavých momentů, které jsem si z textu vylovil a za několik trefných anekdot. |
| Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou | Zase jedno zklamání... Jednoznačně nejlepší na celé hře je název. Děj je příliš viactendenční, varování před jadernou válkou ze hry trčí neohrabaně a prvoplánově. Postavy, vyjma vládce, jsou nevýrazné, ploché. Nakonec mě i vládce zklamal. Jeho monolog přes smrtí, jeho obrácení, jeho pochopení, vše je to křečovité a nevěrohodné. Hru jsem kdysi viděl jako televizní záznam divadelní hry. Hlavní roli hrál Josef Vinklář. Ten dokázal Nezvalovu slabou hru zahrát s takovým nasazením, že jen pro ten jeho výkon stojí za to. |
| Nebe nemá dno | Trochu mě zklamala a to jsem se na ni tolik těšil a tolik jsem jí fandil. Možná viacto byla právě přehnaná očekávání, která v pomyslném hodnocení ubírají body. Ale i objektivně jsou v knize momenty, které mi nejsou po chuti. Začátek - úmrtí otce. Já chápu, že současná generace autorů dosáhla věku, ve kterém se s takovou traumatizující skutečností potýkají a téma je odrazem jejich zkušenosti nebo zkušenosti z jejich okolí. Přesto poté, co jsem přečetl několik knih českých autorů s podobným tématem, mám strach, že se z otců stává něco jako ohrožený druh, který brzy vymře. Další téma - spirituální zkušenost v amazonském pralese inspirovaná učením dona Juana Carlose Castanedy. Já jsem se Castanedu nikdy nenaučil mít rád, četl jsem ho v době, kdy už jsem se přesvědčil, že knihy o takovéto duchovní zkušenosti mají spíše komerční podtext. Abych byl k naší autorce spravedlivý, musím přiznat, že způsob, kterým cituje a používá moudrost dona Juana, není nekriticky obdivný, je v něm nadhled a tím je mi velmi blízký. Použití pouze malých písmen mi připadá samoúčelné, nepostřehl jsem jediný důvod, proč by to tak mělo být, kromě důvodu "proč ne". Text je místy blábolivý, místy jsou to pouze postřehy, které příběh nespojuje. Teprve v poslední třetině, ve které autorka popisuje chemoterapii a ozařování nabývá text na přesvědčivosti, síle a autentičnosti. Možná, že poslední třetina vyvažuje místa, na kterých si čtenář povzdechne "kdy už to skončí". Přesto jsem přesvědčen o tom, že je to dobrá kniha, ale není výborná. |
| Pravidla směšného chování | Slibný začátek, chabý konec. To je největší chyba, které se může autor dopustit.viac Čtenář, který je nalákán letem na padáku, pohledem na svět viděný z výšky, se ocitne nohama na pevné zemi ani putování Rumunskem ho už nevzruší. Hakl dokáže napsat dobrý text, nakonec to dokazuje již zmíněný začátek Při jeho četbě se opravdu ocitáme v oblacích a kroužíme nad krajinou, ale pak celý potenciál tématu zahodí. Téma umírajícího otce a jakési střídání generací je typické pro spisovatele – padesátníky a rozhodně není originální. Je proto možné hodnotit, jak se který autor s ním vyrovnal. Pro mě je bezkonkurenčně nejlepší samozřejmě Jan Balabán a uznávám, že je těžké s ním srovnávat jiného autora. Možná o to větší zklamání z Hakla, který nedokázal z tohoto tématu nic vytěžit. |
| Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých | V poslední době jsem měl štěstí na knihy, kvůli kterým má člověk pocit, že čteníviac je jedna z nejkrásnějších věcí, které lidstvo ve své pošetilosti vymyslelo. A přesto se kniha Olgy Tokarczukové z té hromady na mě potutelně usmívá, pomrkává na mě a říká: „To jsem tě dostala!“ A má pravdu, vůbec jí nemohu vyčítat přeceňování sama sebe. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvým – název tvoří verš Williama Blake – je pro Olgu Tokarczukovou výjimečná tím, že její obsah netvoří mozaika drobných příběhů, je to ucelený román s kontinuálním dějem. Zápletka je poněkud detektivní, ale netvoří podstatu knihy. Ostatně pokud by chtěl čtenář odhalit vraha, je to možné již v první třetině knihy. Ale přemýšlením o nepodstatných věcech by si člověk mohl kazit požitek z četby. To co mi přineslo největší potěšení z četby je způsob, jakým autorka popisuje hlavní postavu - Janu Dušejkovou a maličký svět, ve kterém žije. To, jak se odráží autorčin vztah ke Zvířatům, který je v knize vyhraněný a neakceptovatelný, ale pochopitelný. Je to výjimečná kniha, tak už se do ní pusťte! |
| Zlatý věk | Možná máme rádi příběhy více než cokoliv jiného. A možná také, že se cítíme nejiviacstí ve své lásce k nim, jsme opatrní a snažíme se ji nedávat tolik najevo. Proto může být náš vztah k románům Michala Ajvaze velmi rozporný. Příběhy, které z jeho románů tryskají jsou poutavé, ale chvílemi si nejsme jistí, co vlastně čteme. Je to moderní příběh, je to umělý mýtus nebo snad románek pochybné kvality? Jedno je však jisté, Zlatý věk je typický zástupce Ajvazovy románové tvorby. Co více, je to i sonda do jeho způsobu tvorby a do jeho názorů. Ostrovní Kniha protkaná příběhy v příbězích je Ajvazova Kniha, jeho ideál, ke kterému se chce přiblížit. |
| Konec punku v Helsinkách | Pokud by tématem Rudišovy knihy byl jen příběh stárnoucího punkera, jeho vzpomínviacek a mapování doby, ve které prožil své mládí, byla by to pro mě vrcholně nezajímavá kniha, protože punk, ačkoliv proti němu nic nemám, nebyl nikdy můj životní styl. Pokud by to bylo jediné téma. Ale… naštěstí je vždy nějaké ale. Stárnutí, změna hodnotového žebříčku v nás a hlavně našich vrstevníků, přátel i lidí se kterými se jen stýkáme, prorůstání úzké skupiny kamarádů partnery, spolupracovníky, jinými přáteli, model vývoje, který je univerzální pro každého jedince a zajímavé je, jak na to konkrétní člověk reaguje. Zajímavý je i popis takového tématu a hlavně postoj autora, který hodně vypovídá o autorovi samém. Právě tento bod je pro mě důležitý, pro mé hodnocení kvality knihy i kvality autora. Rudiš ke změnám v Oleho životě přistupuje bez jakékoliv hysterie, nesnaží se vnutit čtenáři názor, že je to prohra, že jedině správné a čestné by bylo zůstat věčně revoltujícím, věčně mladým. Jediné, co se mi špatně četlo byla životní filozofie Oleho dcery. To není ale výtka autorovi, je to jen konstatování. Pocit tíhy uvědomění si, kam až psychika člověka občas zažene. Proložení románu druhou linkou, kterou nás vedou zápisky v deníku punkerky z Jeseníku, linkou, která se dramaticky kříží s linií Oleho příběhu, vede ke zvýšení poutavosti a čtivosti knihy jako celku. Podtrženo sečteno: velmi zdařilá kniha. |
| Denní dům, noční dům | Kniha Olgy Tokarczukové patří k těm, které čtenáři přinášejí tichou radost, bezpviacečný koutek v neklidném světě, pocit pohodlí a tepla. Není to zásluhou obsahu, obsah je dramatický, lidé umírají, jsou si nevěrní, mění se ve vlkodlaky utápějí se v depresích a alkoholu, je to zásluhou vypravěčského stylu. Stylu popisného, jako kdyby to byla starobylá kronika zapadlé vesnice. Tento styl nenutí čtenáře aby se do postav vžil a trpěl s nimi. Naopak, může si v klidu sednout u rozpálených kamen a číst si o nevlídném počasí, které v malé polské vesničce na pomezí Česka panuje. Olga Tokarczuková je skvělá vypravěčka s vytříbeným jazykem, napadá mě srovnání s Pavlem Bryczem, která dokáže stvořit i z relativně banální příhody nebo zážitku příběh, jež čtenáře zaujme a vtáhne mezi řádky. Příběhy jsou spojeny velmi volně a mezi nimi jsou vloženy texty, které se týkají domu, vesnice, přírody. Jsou to texty nesmírně poetické, ale je to poetika srozumitelná, čtivá, poetika, ve které se člověk neutápí, protože souznívá s jeho zážitky, s jeho cítěním. |
| Běguni | Kniha Olgy Tokarczukové Běguni je čistou koláží. Několik delších příběhů je pospviacojováno pojivem, drtí drobných útržků, krátkých záblesků, chaotických vzpomínek. Chvíli se vezeme hladkým, uceleným dějem , chvíli se kodrcáme po kamíncích nerovné cesty kdesi v území nikoho. Olga Tokarczuková má bezesporu dar – dar vyprávět s takovým zaujetím, že čtenáře svým nadšením strhne, čtenář jí podlehne. Přesto v její knize přijdou chvíle, kdy se ve zmíněných krátkých mezipříbězích beznadějně topíme, kdy kouzlo autorčina vyprávění slábne a nechá nás na holičkách. Přiznám se, že v jedné takové chvíli jsem měl chuť její knihu prohlásit za nepodařenou a musel jsem se nutit k tomu, abych pokračoval v četbě dále. V zápětí ale přišlo další fascinující vyprávění a bylo fascinující, přestože bylo o obyčejných věcech. Nebo snad právě proto? Nelze napsat o čem vlastně Běguni jsou, lze jen říct, že jejím tématem je cestování, psaní cestovního deníku a anatomická muzea. Při pohledu na konzervovaná těla se autorce vybavuje konzervování slov a zážitků do deníku, který si na cestách píše a tím spojuje tyto motivy. A ještě myšlenka, která tvoří závěr knihy: V jejich úsměvu, tak se nám to alespoň zdá, se ukrývá jakýsi příslib, že se možná znovu narodíme a že to tentokrát bude ve správnou dobu a na správném místě. |
| Trudný konec Ústřičného chlapečka a jiné příběhy | Hodnotím Burtona, ne překlad. Nejlepší je, vzít si k ruce i originál, je celkem viacdostupný a číst to paralelně. Pokud se týká překladu, nejsem nadšený, ale ani ne ostentativně zděšený. Existují knihy, které jsou přeloženy hůř a nikdo se proti tomu tak halasně neozývá. |
| Boletus arcanus | Můj první pocit, když jsem knihu dostal do ruky a zběžně ji prolistoval, bylo zkviaclamání. 3D ilustrace a papírové brýle s barevnými fóliemi působí poněkud kýčovitě zvlášť, když je grafická úprava dílem výtvarníka, kterého mám spojeného s velmi pečlivým a decentním zpracováním jiných Urbanových knih. A co teprve ta jména! Gregor Marty, Emilie Prusová, Konstantin McRoupolos, může existovat ještě prvoplánovější odkaz na Čapkovo dílo? Tiše jsem si povzdechl a pustil se do čtení, připraven na ještě horší prohřešky proti čtenáři. A vzápětí, když jsem nalezl Gregora, an sbírá houby pod hradem Houska, málem jsem, značně rozladěn, knihu zaklapl a odložil. Později, když jsem dočetl, s úlevou jsem konstatoval, že jsem se děsil víc než bylo potřeba. Ne, není to veledílo, ale vyprávění má pevný směr, od kterého příliš neodbíhá, nekličkuje, děj má svou logiku, neupadá do přílišné tragičnosti ani šťastného konce. Spojením postav a děje (nechci více naznačovat, přece jen je lepší k tomu dojít četbou knihy postupně), dokonce Urban vysvětluje zmíněné odkazy na Věc Makropulos. Mě osobně konec příliš neuspokojil, vybavilo se mi zakončení Avionu Jiřího Kratochvila. A ještě jedna kniha se mi vybavila: Zabte ošklivé Borise Viana. Posuďte sami – je inspirace tolika díly známkou kultivovanosti autora nebo jeho neschopnosti vytvořit originální text? |
| Rozprava o zdviži | Velmi zajímavá knížka. Maně v duchu vidím, jak krásně s dlouze by se dalo o jejiviacch jednotlivých aspektech diskutovat při sklence vína, jak by se dalo pronikat do zdánlivých tajemství autorčina díla. Je to knížečka útlá, nic mi tedy nebránilo přečíst si ji dvakrát za sebou. Nepřispělo to příliš k pochopení díla jako celku ani k tomu, jestli skutečně má hlubší smysl přirovnávat ji k divadelní hře, jak je rozebíráno v doslovu. Nemyslím si, že to v něčem pomůže při pochopení myšlenky se kterou Linhartová svou knížku psala. Pro mě je důležitější pocit, že si autorka se čtenářem hraje. Že s ním žertuje, někdy se mu i (ne příliš zle) vysmívá. Na jedné straně buduje nesmírně pečlivě základ pro budoucí příběh. Postupně, krok za krokem představuje postavu a vše, co je pro její fungování důležité, na straně druhé sehraje s touto postavou krátký a téměř nesmyslný příběh. V podstatě je podobné, jako když vyprávíme určitý druh vtipu – záměrně se dlouho blížíme k pointě a vtipné je právě to, jak je pointa beze smyslu. Není to jediný žert, kterého se autorka dopustí – vloží do knihy francouzský text bez bližšího vysvětlení, zdánlivou citaci Erbenovy básně (ta citace je záměrně změněná), narážku na Marca Aurelia… Přes zdánlivou vážnost, která může vést k pokušení dělat vážné rozbory, se domnívám, že Rozpravu o zdviži lze brát jako velmi vtipný text, jen si to vtipné v textu najít. |
| Ferda Mravenec | Vše co vím o hmyzu a jeho chování v zásadě pochází z této knihy. A popravdě řečeviacno, je to vše, co potřebuje laik vědět. Když jsem už jako dospělý vykopal na zahradě krtonožku, věděl jsem díky Sekorovi hned, oč se jedná. Chrostíci, mravkolev, ploštice - jsou najednou staří známí. |
| Teplé škvarky | Při představě množství vypitého nekvalitního vína začne člověka virtuální kocoviviacnou třeštit hlava. Ale čeho je moc, toho je příliš a jednotvárnost Pallova "deníku" člověka ubíjí. Ale je potřeba pohlédnout pravdě do očí a přiznat si, že život skutečně jednotvárný je. |
| Blijící lišky a jiná zvěrstva | Anotace i název působí docela zábavně. I začátek není špatný, ale po chvíli čtenviací už to začíná být nuda. Texty jsou poněkud nesourodé a působí dojmem nepříliš zkušeného autora. |
| Bill a Nebyl | Krátké nonsensové texty o osudech Pallových kuriózních postaviček vedou k překvaviacpivému konci. Kniha je výhradně určena pro čtenáře, kterým se nepříčí pousmát se i vyloženým nesmyslům. |
| Pekař Jan Marhoul | Možná, že v dobách minulých byl Pekař Jan Marhoul knížkou, která měla ukázat na viacútrapy pracujícího lidu, ale v současné době v Marhoulovi vidíme jen dobráka a blouda, který dokázal rozházet peníze z věna své ženy a nebyl schopen zabezpečit svou rodinu, přestože měl slušnou startovní pozici. Doby se mění a chápání lidského neštěstí také. |
| Chůze | Chůze, to je počteníčko! Asi bych byl ve velkých rozpacích, kdybych měl někomu tviacuto knihu dodporučit, ale mě Bernhardův blábolivý styl a neustále se otáčení v kruhu vyhovuje. Děj se jen pomalu posouvá dopředu, vlastně to není děj, jen nějaké náznaky toho, co se událo. A tak dloho, dlouho setrváme v Rustenschacherově obchodě, kde Karrer tluče holí o pult a neustále opakuje, že jde o podřadné zboží. z Československa. Příjemnou zábavu. |
| Tracyho tygr | Hrozně mě mrzí, že jsem si Tygra nepřečetl dříve. O tolik dříve, abych mohl plněviac docenit poetiku, která v této krátké knížce je. Ale o to více jsem mohl ocenit moudrost, kterou vkládá autor do úst doktoru Rudolfu Pingitzerovi, když mluví o tom, proč se vlastně živí psychiatrií. |
| Chlast neboli Cesta sekčního šéfa k moři | Jak rychle proběhne destrukce osobnosti sekčního šéfa v prostředí, které je mu nviacaprosto cizí? Rychle. Tak rychle, že se až člověku tomu nechce věřit. A mohl by namítnout, že není možné, aby se slušný člověk stal bezvládnou loutkou nasáklou vodkou, neschopnou reálného úsudku. Neupírám nikomu právo v tu nevíru, ale protože jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké je být v takovém prostředí a jak je samozřejmé napájet se vodkou, jak zvláštní je chovat se jinak v jiném světě, je pro mě Koenigsmarkův příběh naprosto reálný a naprosto pochopitelný. A tak mi promiňte, že pár procent přidávám jen kvůli vzpomínkám. |
| Labyrint | Sbírka povídek Labyrint představí Friedricha Dürrenmatta trochu jiným způsobem, viacnež jako autora divadelních her nebo povídek s detektivní zápletkou. Zvláštní pozornost zasluhuje především Zimní válka v Tibetu, nebo Zakázka, ve které je zajímavá myšlenka - dva státy válčí o bezvýznamný kousek území jen proto, aby jim výrobci zbraní platili za jejich "testy". Zdařile Kafkovsky laděná je povídka Město. |
| Sběratel kostí | Velmi slušná oddechová kniha. Ideální všude, kde se člověk nemůže dostatečně souviacstředit na nic vážnějšího. Je mi sympatické, že se ani nesnaží předstírat, že zpracovává nějaké vážnější téma, snad kromě práva na smrt nevyléčitelně nemocných lidí. Právě proto, že je psaná jako lehký odpočinkový žánr, je možno přehlížet nedokonalosti příběhu, lehkou kýčovitost i nedostatky v Deavrových technických znalostech. Jsem ochotný také připustit, že to nejsou neznalosti, ale že se přesnější popis do příběhu nehodí a mohl by nudit. Trochu větší problém je v překladu, ale pro jeho posouzení by bylo potřeba mít k dispozici originální text a v případě knihy tohoto rázu je to naprosto zbytečná námaha. |
| Sbohem buď, lásko má | To je ovšem naprosto nesmyslný obsah, ve skutečnosti je to obsah jiného Chandlerviacova díla - Případ z Poodle Springs - jak text napovídá. Jen pro připomenutí skutečného Sbohem: Zubr Malloy (v překladu Hedy Kovályové v jiném překladu Bizon Malloy), po osmi letech propuštěný z vězení se vydá hledat svou bývalo přítelkyni, zpěvačku a tanečnici Velmu. Marlowe se do toho připlete dílem náhodou, dílem svou zvědavostí. Případ se zaplétá, kupí se mrtvoly, závěr je trochu překvapivý, ale kdo zná Chandlerovo dílo, toho nezaskočí. |
| My děti ze stanice Zoo | Ať u je tato kniha autentická nebo není, rozhodně autenticky působí. Nejsem si vviacšak jistý, působí-li odstrašujícím způsobem jak byla myšlena. Ano, pro rodiče, kteří mají děti v pubertálním věku je to něco jako noční můra, děs, o to větší, že, podle knihy, se tento problém nemusí vyhnout ani jim a on to JE problém. Naopak na děti ve věkové skupině, která je v knize zachycena, to nemusí působit vůbec. V tomto ohledu podává kniha dvě informace: heroin je návykový, můžete (ale nemusíte) i umřít. Nic, co by Christiane nevěděla ještě před tím, než si píchla první dávku. Shrnuto: knihy tohoto typu působí odstrašujícím způsobem na ty, kteří by s fetem stejně nikdy nezačali. Přesto dávám výborné hodnocení, protože přes veškeré výhrady je ZOO o něčem a čte se téměř samo. |
| Ve městě byl kouzelník | Neuvěřitelné! Je to už tak dávno co jsem to četl a najednou, když vidím zmínku oviac této dětské knize, vše se mi znovu vybavilo a vzpomínám si, jak mě ta knížka nesmírně okouzlila. Byl jsem v pokušení dát všechnu hvězdičky, které tady jsou, ale přece jen to bylo takové dětské okouzlení a byl bych nespravedlivý k ostatním dobrým knihám. |
| Odvrácená strana obrazu | Kniha je zajímavá tím, že neformálně přibližuje období sklonku života malířova žviacivota. Bohužel, místy Jan Dvořák upadá do patetického tónu, který knize škodí. |
| Domácnost | Domácnost Jana Dvořáka považuji za to nejlepší co napsal. Téma i zpracování je oviacriginální a je to pozoruhodný ponor do vnitřního světa hlavního hrdiny. |
| Noční tango | Noční tango je román, ve kterém si osoby vyměňují jména a role a jen mlhavě tušíviac, že skutečnost by mohla být jiná. Ale román není zmatený, zmateni snad mohou být pouze hrdinové příběhů. Není důležité, kdo je žena, kdo je muž a kdo je ježek Miloš. |
| Satanská bible | Satanistou snadno a rychle - tak by se dala Satanská bible Antona Szandora LaVeyviac charakterizovat. Knihou (mám spíš tendenci napsat "spiskem") se táhne snaha prodat co nejvíce výtisků, na jedná straně názvem a zaměřením kniha provokativní, na druhé straně krotká tak, aby nikoho nevystrašila. Nuže, staňte se satanistou, který je ohleduplný k citů a potřebám svých bližních! |
| Disturbia | Uf uf, proč jsem to četl? Ale už se stalo. Další zbytečná kniha. Snad jen to, ževiac jsem si u ní odpočinul ospravedlňuje její bytí. Nestojí za to, abych ztrácel čas komentářem, ale přesto mi to nedá. Disturbia je velmi průměrný thriller. Podklad pro zápletku je někde v konfliktu tříd – šlechta vs. Dělníci a autor se snaží čtenáři předestřít izolovanost šlechty a vzájemnou solidaritu dětí ulice. Plnění úkolů je jako počítačová hra, vždy se najde nějaká nápověda třeba v podobě lidí, známých i neznámých, kteří se neočekávaně zjevují, aby svým zásahem posunuli děj dále. Scéna v ZOO, kdy se hlavní hrdina ubrání vzteklým tučňákem mě dost vzala, to se jen tak nevidí (abyste rozuměli, on se nebrání vzteklému tučňákovi, on používá tučňáka jako zbraň). Motivace osob je velmi chabá a nelogická. Závěr, který má být překvapivý, je jen negace obvyklého závěru podobných knih, takže nepůsobí překvapivě, jen křečovitě. Chápu, že na toto dílko je škoda plýtvat překladatelským umem, ale ne-um, který předvedla překladatelka Jana Kolářová, je zarážející. Některé věty nedávají vůbec smysl. A o dva překladatelské skvosty se musím podělit: První: Jméno Prométheus je řecké zkomolení sanskrtského slova Pramatha, což znamená protipožární cvičení. Druhý: … cítil se jako Brutt za jeho dlouhé noci muk před Caesarovou smrtí. A takových perel je tam více. Prostě dokonalost sama… |
| Peklo Beneš | Na první pohled velmi zajímavá kniha, bohužel její čtení není jednoduché. Text jviace poměrně nepřehledný a místy jsem měl dojem, že se v něm ztrácí i sám autor, jako kdyby chvílemi nedokázal v hlavě udržet dějovou linii. Tento nedostatek byl vyvážen sugestivními popisy problémů stáří. Možná mají oba rysy něco společného. |
| Polštář z trávy | „Stín z bambusového koštěte nezviřuje prach“ Polštář z trávy JE umělecká knihviaca. Veskrze umělecká, ať se na to dívám z jakéhokoli úhlu. Děje je tam pomálu: básník z Tokia, který v horském zřídle v Nakoji hledá odlidštění, slečna Nami, která opustila svého zchudlého manžela a ani několik dalších postav žádný děj nevytvářejí. To vše je jen jakýsi substrát, na kterém autor kultivuje své názory na umění, zejména na malířství a poezii. Nevím nakolik vám bude blízký názor na čistotu umělcovy duše, na inspiraci z milostí boží či na krásu polévky, ve které se snoubí zeleň mladého kapradí s červení a bělobou ráčků. Mě zaujal jiný rys polštáře z trávy. Němé obrazy. Něco mezi pantomimou a zábleskem, který zmrazí okamžik. V tomto smyslu je dokonale zachyceno setkání Nami se svým bývalým manželem, které malíř z dálky pozoruje. Co je to? Je to pantomima nebo obraz, který je dokreslován, zdokonalován, obraz, který právě vzniká? Soucit, který se na konci knihy objeví v tváři slečny Nami je už jen tečkou za poslední tečkou. A i bez něj by byl text kompaktní, dokonalý, okouzlující. Ostatně: „Je moudrá nevěsta jede-li na koni, teprve když doba květu pomine.“ Rozumíte? |
| Půdorys harému | Autor, který byl známý spíše jako úspěšný textař a posléze jako autor knih a pubviaclikací o jídle, se pustil do nelehkého úkolu napsat román na mnohokrát opakované téma - téma života lidí v přechodu společnosti k demokracii. Podle mého názoru se tento úkol nadmíru podařil, protože na rozdíl od jiných, renomovanějších autorů si odpustil věčné nářky na to, jak byli všichni za socializmu pronásledovaní, jak je všichni okolo udávali, jen oni byli čistí, superčistí. |
| Blues pro Stalina | Zdařilý román psaný stylem připomínající filmový scénář. Je čtivý, udržuje po jiviacstou dobu čtenáře v napětí, ale konec je už poměrně dobře předvídatelný. |
| Nůž | Nesmírně zajímavá kniha, která vnáší trochu světla do nepochopitelného světa etnviacických problémů bývalé Jugoslávie. Pro člověka, který žije v nábožensky a politicky poměrně klidném prostředí se totiž věci, které se v té době udály zdají být nesmírně vzdálené a přitom se odehrály vlastně za rohem. V současné době se může zdát, že kniha není tolik aktuální, ale kdoví... |
| Orbita | Velmi průměrná kniha psaná osvědčenou formou bestselleru. Čte se velmi dobře, alviace v konečném důsledku ve čtenáři nic nezanechá. Doporučuji k nepozornému čtení u vody či jako doplňkovou činnost k nějaké práci. |
| Vánoční stromek | Na druhé straně si citlivější povahy dokáží toto dílo vychutnat mnohem více, proviactože hlavním nástrojem autora jsou právě emoce a pokud knihu čtete s nadhledem a emoce neprožíváte, odfiltrujete právě to, co dělá Vánoční stromek Vánočním stromkem. Četl jsem ho ve věku, kdy na mě zapůsobil tak, že si ho budu pamatovat celý život, což se o mnoha knihách říct nedá. Přesto nedávám plný počet hvězd, protože s odstupem času si myslím, že dílo balancuje na okraji kýče. |
| Staří mistři | „...čtoucí člověk je stejně jako člověk masožravý tím nejodpornějším způsobem neviacnasytný a ničí si, podobně jako člověk masožravý, svůj žaludek, a vůbec zdraví, svoji hlavu a celou duševní existenci.“ Pokud máte pocit, že s tímto výrokem nesouhlasíte, určitě si najdete v Bernhardových Starých mistrech ten svůj negativní výrok, se kterým stoprocentně souhlasit budete, třeba o pozici génia, o návštěvách muzeí, o historicích umění nebo o omezených učitelích. Možná si myslíte, že nemůžete cítit určité sympatie k člověku, kterému není nic dobré. Snad jen mírné pobavení a občasný souhlas, pokud se svou nespokojeností bude s vámi ve shodě, ale ke konci najednou zjistíte, že vaše sympatie k dvaaosmdesátiletému starému pánovi vzrůstají. Čím to je? Na přebalu knihy je citována věta: „Nemilujeme přece Pascala proto, že by byl tak dokonalý, nýbrž proto, že je v podstatě bezmocný…“. A to je klíč. Starý pán je v podstatě také bezmocný. Přes veškerou svou intelektuální zdatnost si uvědomuje, že: „ne staří mistři, ale jediný člověk nám umožní přežit“ a to si můžeme uvědomit s ním. |
| Blázny šatí stvol | Není to Řezníček - surrealista, ale Řezníček - brněnský bohém. Na jedné straně šviackoda, Řezníčka surrealistu mám moc rád, na straně druhé zajímavá kniha, která nás s obrovskou nadsázkou seznamuje s brněnskou bohémou, kterou, jak už jsem několikrát uvedl, Řezníček nazývá "okruh demiurga Jana Nováka", který byl zajisté osobností nepřehlídnutelnou. V této knize dojde k zmrtvýchvstání demiurga Jana Horáka, jediného, absolutního a Řezníček si pohrává s myšlenkou, jak by to vypadalo, kdyby se v Národním Divadle opravdu připravoval Horákův (Novákův) balet Hellé. Pravda je, že Jan Novák, vděčná předloha pro Jana Horáka, opravdu svůj balet Národnímu Divadlu nabídl. Výborné jsou také scénky z brněnského blázince (brněnsky raplhaus) a z cikánského tábora. |
| Jeden den Ivana Denisoviče a jiné povídky | Mě naopak nejvíce zaujala povídka Matronina chalupa, ve které Solženicyn excelenviactně vystihl nesmírnou pokoru malého ruského človíčka, jeho schopnost se přizpůsobit všemu, co život přinese. Povahu, bez které by nebyla v Rusku schopná přežít jejich varianta socialismu. |
| Zpráva o místech | Velmi obtížně čitelná kniha, text, ve kterém je velmi problematické se zachytit.viac Text je potřeba vnímat jako báseň a nechat se okouzlit jednotlivými obrazy, nehledat ani náznak děje. |
| Robinson Crusoe | Původní Robinson a jeho český "remake" J.V.Plevy jsou dvě naprosto rozdílná dílaviac. Pleva se drží pouze příběhu, ale úplně potlačuje soudobé reálie. Nevyčítám mu to, dětem se špatně vysvětluje, že domorodec Pátek v té době nebyl vůbec chápán jako lidská bytost. |
| Piknik u cesty | Patřím k lidem, kteří Piknik u cesty pokládají za jednu z nejdůležitějších knih viacžánru sci-fi. Musím se jí zastat, musím se zastat konce, který ERAZILA zklamal. Ten konec je přesně takový, jaký má být. V průběhu knihy nam autoři dávají dost indicií k tomu, abychom závěru rozuměli bez toho, že by jej bylo potřeba "polopaticky" vysvětlit. Osobně dávám přednost knihám, která nechávají prostor pro přemýšlení a třeba i pro vlastní fantazii než těm, které nam na konci vše důkladně objasní. |
| Nikdykde | Občas si s chutí přečtu fantasy. Přečtu si je rád a s potěšením. Na knihu Neila viacGaimana jsem se zvlášť těšil, protože čtenáři chválou nešetřili. Četla se krásně, měla spád, ale když jsem se po pár hodinách dostal ke konci, zjistil jsem, že jsem přečetl další zbytečnou knihu. Knihu, bez které bych se klidně obešel, protože v ní nebylo za mák nového. Jasně, proto se tak dobře četla. Lidé milují neustálé opakování, nenutí je to k přemýšlení. Vkládal jsem do Gaimana více nadějí, věřil jsem, že v jeho knize najdu nějakou originální myšlenku a ne pouze snůšku stokrát opakovaných fantasy klišé. Přesto pár hvězdiček dávám, to proto, že jsem se při čtení neunavil. |
| Rekviem za sen | Jsem trochu na rozpacích. Evidentně jsem knize Rekviem za sen věnoval více času,viac než si zaslouží, vlastně více času, něž je pro tuto knihu zdravé. Musím přiznat, že na první přečtení je Selbyho text úžasný, především díky stylu, kterým je napsán. Nutí člověka knihu hltat a žene čtenáře svinským krokem kupředu až do samotného konce. V tom spočívá kouzlo Rekviem. Měl jsem však trochu více času a zalistoval jsem stránkami ještě jednou a tu přišly první výhrady. Selby se soustředí na postavy, které jsou determinovány prostředím, ze kterého pocházejí, ve kterém žijí a ze kterého se jim nedaří uniknout. V Rekviem se takovému typu postav vymyká Marion. Je z lepší rodiny, dostalo se jí lepšího vzdělání, cestovala po Evropě, má umělecké nadání, které může rozvíjet. Její postava však tomuto typu vůbec neodpovídá, chová se stejně, reaguje stejně, má stejný úhel pohledu jako Harry nebo Tyron, kteří z tohoto pohledu stojí o třídu níže. Postava Marion je pro Selbyho panenkou, které jen svévolně trhá ruce a nohy, k ničem jinému mu není. Ubohost a nesmyslnost života „obyčejných lidí“, kteří mají rodinu a chodí do práce popisuje Selby v kapitole na začátku knihy. Musím uznat, že je to pár odstavců vtipně a mistrně napsaných, na malé ploše vystihující absurditu života obrovské masy lidstva. Ale tahle myšlenka je jako východisko ke světu feťáků poněkud slabá. Dobrá, uznávám, že Selby nechtěl hledat příčiny, popisuje pouze důsledky. Nejlépe vykreslená je postava Sáry, útoky televizních reklam, reality show a telenovel jsou v Selbyho podání hmatatelné a uvěřitelné, již nějakou dobu žijeme ve světě, který na nás útočí stejnými zbraněmi. Právě to, jak zdařilá je postava Sáry ještě více zdůrazňuje, jak málo života je v Marion, Harrym a Tyronovi a přece právě ti by měli být, vzhledem k proklamovaným zkušenostem Selbyho s drogovou scénou, vykresleni tak, že je při četbě vnímáme jako kus své osobnosti. A tady se dostávám ke svým drobným pochybnostem: Scéna, ve které Tony rozstřílí televizi je žalostná. Selby v životě neviděl umírající televizi, popisuje to jako obraz z béčkových horrorů. Prostě to někde v kině viděl a pěkně popsal tu pitomou vizi filmařů – jiskřící přívod, jiskry sem, jiskry tam. Popis Sářiny elektroléčby je naprosto ze stejného zdroje. Možná to opsal z nějaké knihy pokleslého žánru, možná za to může zase nějaké kino. Když uvážím, jakého věku se Selby dožil, když si to spojím s tím, jak se sám profiloval (TBC, plíce v tahu, drogy, alkohol), zdá se mi jeho postava takto prezentovaná, daleko méně reálnější, než jeho hrdinové. V souhrnu mě tyto drobnosti vedou ke kacířské myšlence: není jeho popis drogové scény a drogově závislých lidí stejně smyšlený a stejně převzatý od třetích stran jako jeho popisy ničení televizí a elektroléčby? Není to vše taková malá mystifikace? K čemu by byla dobrá? Možná na to odpovídá věnování a motto knihy. |
| Zámek | Žijeme v kafkovském světě. To mě napadalo téměř na každé straně Kafkova Zámku. Aviacbsurdita, nepochopitelnost a nemožnost uniknout - to jsou základní rysy našeho života a Kafka je ve své knize jen trochu zdůraznil a popsal je v jiných souvislostech, než jsme z běžného života zvyklí. |
| Příběh služebnice | Citlivě zpracované již několikrát použité téma - téma společnosti, ve které vládviacne diktatura skupiny lidí vystavěná na snaze zachránit lidstvo a vrátit mu řád a smysl existence. Diktatura v zájmu celku potlačuje a terorizuje jednotlivce. Závěr postrádá logiku - Atwoodová ve snaze o neotřelý konec nechává čtenáře na pochybách pokud se týká osudu hlavní postavy. To však odporuje tomu, že hlasový záznam příběhu byl pořízen až po jejím útěku, proč by skutečná služebnice ve svých záznamech použila takový románový konec? |
| Až pes snese čokoládu | Až pes snese čokoládu je příjemné letní čtení bez velkých nároků na čtenářovu moviaczkovou kapacitu. Obsahuje povídky: Portrét obyčejného mladého umělce (JP) - poněkud křečovitá satira s očekávaným koncem. Erika (JP) - do povídky rozpracovaný starý vtip, takový Roald Dahl po česku. Mezi vodami (JP) - rozsáhlejší povídka s dobře propracovanou zápletkou. Jen v jednou místě ztrácí (podle mě, ostatním nechávám na jejich úsudku) časoprostorovou kontinuitu a děj není logicky překlenutý. Podstaty povídky se však lze dobrat. Zestručňováček (MH) - asi nejvtipnější povídka celé sbírky. Doporučuji s ní začít. Má švih, vtip i logiku. Nákaza (MH) - další pokus o satiru, místy křečovitý Psychiatr MUDr. M.Čudla - portrét psychiatra, který k fantazii nechtěně přišel. Závěr se mi zdá nedotažený. Hospoda u pozitivní zkušenosti - další varianta na téma "hospoda s dobrým jídlem, kde můžete přijít o život". Na rozdíl od jiných povídek s touto tématikou jsem naprosto nepochopil motivaci čarodějnice. Mám pocit, že tato nesmyslnost zabila celou nadějnou povídku. Anděl strážný - přesto, že je to nevýrazná povídka, závěr je dobře vypointovaný. V celkovém hodnocení jsem shovívavý, jde o mladé, a vypadá to, že nadějné autory. |
| Komu zvoní hrana | Je už to nějaký čas co jsem četl tuto knihu a mohu potvrdit, že postavy jsou oprviacavdu nezapomenutelné. Detaily děje se mi postupem času vykouřily z hlavy, ale dojmy z knihy zůstaly. První, co mě napadne, vzpomínám-li na knihu je to, jak jsem byl překvapený popisem zvěrstev, kterých se dopuštěly obě strany. Takové malé boření představ o "hodných" partyzánech. |
| Memento | Je potřeba si uvědomit, že John psal Memento z jako novinář. Neměl žádnou vlastnviací zkušenost. Proto je ta knížka z tohoto pohledu slabá. Její jediná cena je v tom, že vyšla v době, kdy se veřejně o této problematice nemluvilo. |
| Tyrkysový orel | Bílí mravenci, pokud je srovnávám se Zenónovými paradoxy, mají jednodušší a logiviacčtější děj a to je, pokud se týká knih Micjhala Ajvaze, nesporná výhoda. Čtenáři se snadno může stát, že se ve vnořených dějích ztratí. Ale právě nespočet vnořených dějů vytváří kouzlo, kterým Ajvazovy knihy působí. Co na tom, že se tento jeho postup nepochybně inspiroval knihou Itala Cavina Když jedné zimní noci cestující. |
| Nepromarněný čas | Jediný Lemův román, ve kterém není ani náznak sci-fi. Z čtenářského hlediska je viacto spíše rarita, podobných románů existují kvanta a nejedná se o žádné převratné ani významné dílo... kdyby to nenapsal Lem. |
| Futurologický kongres | Jedna z mých nejoblíbenějších Lemových knih. Titulní povídku jsem četl několikráviact a pokaždé jsem našel něco nového, něco, čemu jsem se musel, byť opatrně, protože to z dnešního pohledu není až tak veselé, pousmát. |
| 120 dnů Sodomy | Nepovažuji toto dílo ani za převratné, ani za významné a už vůbec ne za popis všviacech sexuálních úchylek. V každém případě je to dílo, ze kterého k nám promlouvají lidé z nedávné minulosti a znovu si můžeme uvědomit, jak málo jsme se za tu dobu změnili. Vlastně vůbec. Popravdě, 120 dní Sodomy není bůhvíjaké umění, ale stalo se podkladem pro film Paola Pasoliniho Saló aneb 120 dnů Sodomy. Měl jsem příležitost vidět ten film v rámci nějakého festivalu v kině. Mohu potvrdit, že v kině působil daleko více než když jsem jej později shlédl na DVD. Člověk, který film uváděl, použil slov „Ty, jež vcházíš … zanech naděje. Já osobně jdu domů“. Pro ty, kteří nevědí oč se jedná – 120 dni Sodomy jsou koncipovány na základě Danteho Božské komedie, de Sade byl vzdělaný a sečtělý člověk. Já doporučuji těm, které 120 dní Sodomy úplně nesrazilo na kolena, shlédnout Pasoliniho film. Alespoň na DVD. Pasolini tu knihu na umění povýšil. |
| Světová literatura 10, Ročenka zahraničních literatur, 1956-1965 | Co mě ve sborníku výrazně zaujalo: Jorge Amado - Dvojí smrt Jáchyma O'Vejvody: viacvtipný text o smrti člověka z dobré rodiny, kdysi vysoce postaveného, který své stáří dobrovolně a záměrně strávil mezi bezdomovci a opilci. Svým pobytem mezi lidmi na okraji společnosti dělá spoustu starostí své rodině a tyto starosti pokračují i po jeho smrti. Sádek Hedájat - Sérum GLL: sci-fi o bezvýchodném postavení lidstva v období, kdy lidé již ovládli veškerá tajemství přírody a nejsou s to najít smysl svého života, své existence. Giuseppe Tomas di Lampedusa - Ligea: poutavě napsaná povídka o setkání mladého (později starého) muže s mořskou pannou, které změní jeho život a posléze i jeho smrt. Vladimír Maximov - Saška: jedna z povídek, která naznačuje, že sovětská spoječnost není tak idylická, harmonická a dokonalá, jak se snažili tehdejší propagátoři tvrdit. I v ideálním Sovětském svazu byli lidé na okraji společnosti, kam byli vyhnáni chudobou a státní mašinérií. Povídka ukazuje i bezvýchodnost situace, která se rozhodně nedá řešit návratem do lůna milující socialistické vlasti. Slawomir Mrožek - Šach: povídka s překvapujícím rozuzlením. Kam až může zajít šachová partie. |
| Píseň o Georgině | Ač patří Slezské písně mezi mé oblíbené a na ostravského barda nedám dopustit, Pviacíseň o Georgině není to nejlepší, co napsal. Ta satira mi připadá poněkud bezzubá. Možná ale, že když se tenkrát nějaká delegace vydala auty na Moravu, bylo to více pobuřující než dnes. |
| Rukama nevinnosti | Novela Norbeta Frýda patří mezi to nejlepší, co napsal. Není to žádná dramatickáviac ani závažná kniha, jako je třeba Krabice živých, ale je to nesmírně působivý ponor do duše stárnoucího muže. Tím nechci říct, že by to bylo čtení pro stárnoucí muže, četl jsem ji někdy v patnácti letech a okouzlila mě natolik, že jsem se k ní ještě několikrát vrátil. Novela vyšla i jako součást knihy Tři malé ženy. |
| Popraviště | JAMALKA: Nemyslím si, že bylo Popraviště opomíjeno. Vzpomínám si, že první vydánviací vyšlo v roce 1988 v nákladu 30 000 výtisků. Nebylo naprosto myslitelné, aby se dalo sehnat. Já jsem toto první vydání získal až po letech, když už se vyřazovalo z veřejné knihovny. Nebyla to zrovna kniha, která by byla lichotivá k tehdejšímu režimu, ale myslím si, že byla v tomto smyslu přeceňována. V tehdejším SSSR byla vydána ještě dříve a já jsem dokonce získal vydání části románu Popraviště vydané v roce 1987 (to už byl u moci Gorbačov) určenou pro školní děti (samozřejmě v ruštine). Ale od té doby na náš trh vtrhla spousta knih podobného ražení a proto Popraviště poněkud zaníklo. |
| Vedro | Nedávno jsem se s Pavlem Řezníčkem setkal. Využil jsem příležitosti a nechal jseviacm si podepsat Strop a vedro. Podepisoval a mezitím vyprávěl, jak se mu hrozně nelíbí obálka na čwském vydání Stropu, ale velmi si pochvaloval obálku Vedra a nezapomněl připomenout, že za tuto obálku byl autor (Milan Jaroš) oceněn. |
| Příběh kriminálního rady | Ladislav Fuks, jako obvykle, vkládá do postavy Vikiho veliký kus vlastních pocitviaců, prožitků a strachů. Dominantní otec, touha po cestování (motiv toulání, který se objevuje ve většině Fuksových děl) a tehdy nevyjasněná sexuální orientace. Kniha se stala předlohou pro stejnojmennou televizní inscenaci, ve která ztvárnil titulní roli skvělý Luděk Munzar. |
| Hvězdy kvelbu | Hvězdy kvelbu nejsou tak literárně zdařilé jako Natrhneš nehtem... Více než o liviacteraturu jde o vzpomínky na okruh demiurga Jana Nováka. Přestože Natrhneš nehtem... patří rovněž do čtveřice knih odvozených z Hvězd kvelbu (jde o čtvrtý díl) je v více surrealismu, který mi v Hvězdách chybí. Přesto jde o velmi zajímavou věc, která dokresluje osobnost Pavla Řezníčka. |
| Na jih od hranic, na západ od slunce | Haruki, příteli, jakou hroznou past jsi nachystal na Hadžima! Past, ze které nenviací úniku. Boj, ze kterého nelze vyjít se ctí. Dočetl jsem, zaklapl knihu, ale příběh neskončil, převaluje se v mé hlavě z boku na bok jako líný vorvaň. Hadžime není vzor partnerských ctností, čtenář je v náznacích připravován na to, že má všechny předpoklady pro manželsko nevěru, včetně toho, že se ocitá v krizi bohatého a úspěšného třicátníka. Přesto mám dojem, že příčinou Hadžimova chování není třicátnícká krize, tato krize je snad příčinou, proč se snaží svou nevěru řešit tak, že vše probere s manželkou a snad by se jí i býval zeptal na radu, co má dělat dále. Na první pohled čestné chování v mezích dané situace. Na pohled druhý sobectví na druhou. Je mi tě líto Hadžime. Vím, že každý z nás je hrdina dokud se neocitne v boji a každý z nás je poctivec, dokud se neocitne tváří v tvář pokušení. |
| Sputnik, má láska | Sputnik, má láska, Norské dřevo, Letní pevnost. Všechny tyto tři knihy jsem přečviacetl ve stejné době, v poměrně krátkém časovém úseku. Nějakým způsobem se v mé hlavě smísily a zdá se, jako kdyby tam existovaly ve vzájemné harmonii pěkně pospolu. Vůbec nevadí, že Letní pevnost nenapsal Haruki Murakami, klidně mohl. V knize Sputnik, má láska nepovažuji za důležitý moment záhadu Fialčina zmizení a vůbec by mě nenapadlo snovat teorie o tom, kam mohla zmizet. Za daleko důležitější považuji prázdné místo, které po sobě zanechala. Prázdné místo, které je umocněno závěrečnou scénou - ti, kteří to četli ví, o čem mluvím, těm, kteří se na to chystají nebudu kazit pocit gradace děje. Scéna, o které se zmiňuji se pro mě pohybuje na samé hranici snesitelnosti. Ještě krok a byla by to romantika, kterou bych nehodlal akceptovat. A co vy? |
| Čáry | Čáry - line - jednotlivých osudů se nesetkávají, přestože se zdá, že se každou cviachvíli musí protnout. To je chabá výmluva pro slabé vazby mezi jednotlivými vyprávěními, která působí spíše jako samostatné povídky. Společné mají pouze sex, násilí a naprostou duševní prázdnotu. Pro tu dokonale vykreslenou duševní prázdnotu bych Čáry označil vyšším počtem hvězdiček, ale oslí můstky mezi jednotlivými motivy na mě působí poněkud křečovitě. |
| Skrytý život Cypriána Belvy | Přátelé, dal jsem si tu práci a naučil jsem se v průběhu četby této knihy téměř viacplynně číst Křesadlovu glagolici. Ne snad z touhy po vzrušení erotickou četbou, ale z jakéhosi furianství, či spíše z pocitu, že když už jsem do těch písmenek tolik investoval, musím je přečíst do jednoho. Je to však práce, která není zdaleka rovna přínosu. Snad jen ten dobrý pocit... |
| Krabice živých | Krabici živých jsem četl už dávno. V té době jsem už Norberta Frýda jako spisovaviactele vnímal a měl jsem k jeho knihám dobrý vztah, odrazilo se to i na mém hodnocení jeho Krabice živých. Pravda je, že jsem snad poprvé v této knize pochopil princip vězení (v tomto případě koncentračního tábora): největší peklo ve vězení nedělají věznitelé, dělají si ho vězni sami mezi sebou. Věznitelé pro něj jen vytvářejí podmínky. |
| Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka | Na první pohled záhadný titul není vůbec záhadný, není ani klíčový, nestojí za tviaco pátrat, co je za ním a co nám o románu a o autorovi prozradí. Takže: co je vlastně na románu Lászla Krasnahorkaie tak pozoruhodné, že stojí za to o něm učinit poznámku? V doslovu k této knize se jako nejdůležitější rys románu uvádí, že obsahuje minimum postav a že i reálnosti postavy vnuka prince Gendžiho lze s úspěchem pochybovat. V tomto bodě dávám autorce doslovu a překladatelce v jedné osobě zapravdu. Ostatně vše, co je potřeba o knize vědět z hlediska literárního je v doslovu uvedeno. Na mě zbude jen několik dojmů První věta. Je důležité překonat první větu románu. Pokud si myslíte, že je to snadné, prozradím, že první věta je celá druhá kapitola. První kapitola neexistuje a není to technická závada. Všimla si toho i překladatelka, v doslovu to uvádí a to o tom musí něco vědět. Po první větě vás román do sebe vtáhne, ne snad dějem, neděje se vůbec nic, ale poklidnou atmosférou precizních a podrobných popisů. Ukolébá vás. Splynete s krajinou, se starým stromem, s opuštěným klášterem. A pak, pak přijde krátké, tvrdé probuzení. Ne nebojte, neřeknu jaké, to byste si ho neužili. Snad už jen to, že pojednání o nekonečnu, které je tam ve formě nalezené kniho vloženo, je opravdu skvělé. |
| Satanské tango | Když jsem se poprvé dověděl, že film Bély Tarra Satanské tango trvá 450 minut, nviacedokázal jsem si představit, o čem takový film může být. Pak se mi dostala do ruky předloha – kniha Lázla Krasznahorkaie. Přečetl jsem ji. Pořád mi nebylo jasné, jak je možné natočit podle této poměrně málo rozsáhlé knihy tak dlouhý film. Tak jsem si Satanské tango přečetl podruhé. Pomalu mi začalo svítat a ve chvíli, kdy jsem se pokusil o knize napsat poznámku, jsem to pochopil v plném rozsahu. Satanské tango je, přes svůj poměrně jednoduchý děj, kniha, ve které se skrývá mnoho vrstev. S malou nadsázkou bych mohl napsat, že popisem „o čem je“ a rozborem „co je pod povrchem“ by bylo možno popsat více stránek, než kolik jich popsal Lázlo Krasznahorkai. Upustil jsem tedy od pokusu vyhrábnou podstatu Satanského tanga tak jak na mě působí a jen jako malé přiblížení – opravdu velmi malé – se pokusím vyjádřit to co je na něm nápadné. V krátkých popisech této knihy se většinou dovíme, že je to obraz zkázy, někdy „univerzální obraz zkázy“, někdy „obraz univerzální zkázy“. Oba výrazy jsou víceméně platné a neuděláme chyby, pokud tuto charakteristiku použijeme. Ale pokud si uvědomíme celý rozsah této zkázy a necháme na sebe působit její popis, začne před námi ožívat v každém detailu: špína, plíseň, připálený paprikáš, bláto, které se věčně lepí na boty, rozpadající se domy. Ve obyvatelích osady, v těch ztracených existencích, se autor nepokouší najít ani náznak něčeho povznášejícího, nejsou to Hrabalovi hrdinové, ve kterých prosakuje lidskost i přes jejich ubohost a opilost. Naopak, je to agrese, pak otupělost a neklidný spánek s otevřenými ústy a odkapávající slinou. A nejkrásnější a nejžádoucnější žena v celé osadě je vzápětí charakterizovaná jako „hloupá, tlustá, smrdutá, politá lacinou kolínskou“. V té záplavě špíny a ubohosti zákonitě nemůže ani naděje na vysvobození přinést nic než zklamání a člověk si uvědomuje, jaké štěstí měli Vladimír a Estragon, že se Godota nedočkali. Nemá smysl, abych dále zabředával do rozborů dalších aspektů Krasznahorkaiho díla. Jen si ještě neodpustím jednu poznámku nebo lépe řečeno drobnou otázku: je návrat Irimiáše a Petriny reálný, nebo to jen fantazie věčně opilého doktora? |
| Valpuržina noc / Noc Valpurgina | Vydání z r. 1925 pod názvem Noc Valpurgina, se volení autora přeložil Antonín Beviacyer. Vzhledm k tomu, že komentář nepotřebuje více informací, doplním jej pomlčkami ------------------------------------- |
| Bába | Literární styl Daniila Charmse dokonalým způsobem dokresluje Boris Jirků svými iviaclustracemi. Ty ilustrace k Charmsovým knihám patří tak, že jsem si jistý, že kdyby je Charms za svého života viděl, vybral by si Borise Jirků za svého "dvorního" ilustrátora. |
| Mistr a Markétka | Existuje filmová verze, desetidílný film, asi nejlepší filmové zpracování Mistraviac a Markétky, které jsem viděl. Film poměrně věrně sleduje dialogy románu, ale vůbec mu to neubírá na originalitě. Ještě maličkost: je to ruský film. Kdo jiný by tak dokázal do Bulgakova vcítit. Mistr a Markétka u nás existuje ve dvou překladech: překlad Aleny Morávkové a Libora Dvořáka. Je zajímavé tyto dva překlady porovnat, liší se zejména v překladu jmen. |
| Osudná vejce, Psí srdce | Novela Osudová vejce byla zfilmována, existuje ruský film, který naprosto následviacuje duch Bulgakovova díla. Pokud někdy budete mít tu možnost, shlédněte ho, ujišťuji vás, že nebudete zklamáni. |
| Bludiště seznamů | Dokážeš si hodiny listovat v etymologickém slovníku? Bloudíš s rozkoší stránkamiviac encyklopedie? Fascinuje tě telefonní seznam? Pokud ano, asi pochopíš, proč napsal Umberto Eco Bludiště seznamů. Seznamy nalézá všude, na místech, kde by je člověk málo čekal. V obrazech, v básních, v próze. Postupuje systematicky, jak jinak, vždyť se kniha týká přísně systematického oboru, který je na umění aplikován, v každé kapitole objevíš popis určitého druhu seznamu či výčtu a následuje ukázka - reprodukce obrazu, báseň, část textu. Doporučuji tvé pozornosti, čtenáři, například ukázku z románu Itala Calvina Když jedné zimní noci cestující nebo ukázku z románu Gargantua a Pantagruel. Kdyby Umberto Eco znal lépe českou kinematografii, nepochybuji, že by do své knihy zařadil i ukázku z filmu Na samotě u lesa, které začíná slovy: A to máte... |
| Siamský příběh | Stručný obsah knihy je opravdu zavádějící a knihu charakterizovanou tímto obsaheviacm bych si opravdu nevybral. Ale stojí za to po této knize sáhnout a začíst se do ní. Ujišťuji vás, že to není jen příběh o lásce. Zdaleka ne... |
| Slib | Daleko významnější inspirací než novela F. Dürrenmatta byla pro Kratochvila povíviacdka Vladimíra Nabokova Mluvíme rusky (případně Zde mluvíme rusky). Dalo mi dost velkou práci, než jsem zmíněnou povídku objevil, chvíli jsem Kratochvila podezříval z mystifikace, které je mimochodem pro něj příznačná. |
| Má nejmilejší kniha | Ve své nové knize prokázala Markéta Pilátová, že je dobrá spisovatelka a že Žlutviacé oči vedou domů není jen úspěšná prvotina, ale je to základ pro mimořádně kvalitní dílo. |
| Oslovení z tmy | Oslovení z tmy (ne tedy Oslovení ze tmy jak se často nesprávně píše), je jedna zviac nejúžasnějších knih Ladislava Fukse. Jedná se o NOVELU, není to román, v tom se také někdy chybuje. Tedy: ve své novele kromě postapokalyptické vize, která není pro děj důležitá, mísí Fuks svá obvyklá témata (strach) s tématem faustovským, které je pro něj méně obvyklé. |
