Fade
Registrovaný: 15.10.2010
Naposledy aktívny: 3.2.2026
Celkom bodov: 155 (Čo sú body?)
Za posledných 30 dní: 5
Profil užívateľa je v inom jazyku
25
V priateľoch
15
Priateľov
Prehľad komentárov kníh užívateľa
| Názov | Komentár |
| Josef Mareš - moje případy z 1. oddělení | (Audiokniha) Také mám Případy 1. oddělení hodně nakoukané, takže mi přijde docelviaca vtipné, že Mareše v audioknize čte Miroslav Hanuš. Zaujalo mě, kolik menších scén ze seriálu je založeno na skutečných událostech – scén, které jsem dříve považovala jen za oživení scénáře. Jen tak namátkou třeba mlácení do zmrzlých kuřat nebo výslech bezdomovkyně, které druh nikdy nepřinesl kytku. Našly by se i další detaily, na které si teď už nevzpomenu. Do této chvíle jsem věděla, že případy jsou skutečné, ale nikdy jsem si neuvědomila, kolik drobných střípků z vyšetřování je také pravdivých. Loni jsem poslouchala Markoviče (Lovec přízraků: Vraždy, které šokovaly republiku), takže se nabízí menší srovnání, i když bezpochyby trochu nespravedlivé. V Lovci přízraků se totiž noříte do hloubky několika velkých případů, zatímco Marešovo vyprávění je spíše obecnější a dotýká se mnoha aspektů vyšetřování. U Markoviče jsem si musela často sundat sluchátka a dát si zotavovací pauzu, zatímco pan Mareš dokáže vyprávění odlehčit, přidat zajímavou historku nebo fakt, takže jsem si audioknihu dala v podstatě na jeden zátah. Tímto srovnáním jsem chtěla říct, že Lovec přízraků je ještě o chlup „lepší“ – ale z důvodu, že z něj opravdu nepříjemně mrazí v zádech. |
| Skleněný trůn | Jednoho dne se probudíte a rozhodnete se, že uspořádáte soutěž, ze které má vzejviacít králův šampion. Bohužel polovina šampionů zemře záhadným způsobem, a některé úkoly se tak zruší. Ale to nevadí, vždyť byly stejně jen do počtu a svět se bez nich točí dál. Na hradě mezitím tiše řádí vraždící maniak. Ale buďme spravedliví – vraždí jen kriminálníky, takže vlastně koná dobro. A komu by vadilo pár mrtvol, když se dál pořádají bály a král si zatím odjede někam na dovolenou? Naštěstí jsou dvořané natolik odtržení od reality, že si ničeho nevšimnou. Je zcela normální, že po chodbách pobíhají vrazi a zloději v řetězech, případně s menší armádou stráží v patách. :) Ok… a teď vážně. Já Skleněný trůn jen tak pošťuchuju, tak jak to dělají kamarádi mezi sebou. Jasně, občas je to opravdu naivní a zajímavý příběh i hlavní premisu zabíjejí hodně slabé dialogy. Ale necítím ke knize žádnou nenávist, baví mě Chaol a jeho nerozhodnost, a kdybych byla o patnáct let mladší, asi bych měla začátek nové oblíbené série. |
| Rozcestí krkavců | Prvních padesát stránek jsem byla trochu rozpačitá, ale pak konečně příběhem začviacal prosvítat ten pověstný drzý humor, který si ze zaklínačské série pamatuji. Je to napsané skvěle – jednoduše a elegantně. Jsem ráda, že jsme si mohli přečíst o prvním setkání Geralta se strigou. Přesto mi tam ale něco chybělo, něco jen tak na špičku jazyka – nějaká třešnička na dortu. |
| Katabasis | Moje první kniha z populárního žánru (estetiky) „dark academia“. Kritika akademiviacckého prostředí je trefná a kolikrát jsem se u čtení šklebila, protože mám bohužel stejné zkušenosti s arogancí, sobeckostí, přehnanými ambicemi a celkově s prostředím, které místo podpory spíše pěstuje mentální problémy. Ale jinak… tomu prostě něco chybí. Katabasis má zajímavý pohled na magii a její fungování. Sice nedokážu říct, nakolik propojení magie, matematiky a logiky skutečně dává smysl, protože tomu dostatečně nerozumím, ale z filozofického hlediska kniha jen klouže po povrchu, občas přihodí nějaké známé jméno a ideu (takový klasický filozofický name-dropping), ale pak rychle utíká pryč k nějaké jiné myšlence. Začátek mě chytil, ale čím dál jsem četla, tím víc jsem se nudila a tím větší zklamání přišlo. Obraz pekla se postupně rozplýval, přestal být propracovaný i zajímavý, a ke konci jsem se už musela přemlouvat, abych knihu dočetla. Zatracená škoda. |
| Fantasma | Asi bych začala tím, že mám raději důkladnější budování světa a slow burn romancviace – tedy že si postavy vztah a důvěru budují postupně a na nějakou žhavou scénu si musíte dlouho počkat. V některých případech klidně i pět knih ;-). Takže tohle pro mě byla taková jednohubka. Zakomponování OCD do příběhu mi přijde naprosto geniální a obdivuji autorku, že se do toho pustila a rozvinula fantasy příběh na základě vlastních zkušeností i zkušeností jí blízkých. Hodně se mi také líbí, že sestra hlavní hrdinky není žádná ufňukaná slabá holčička, kterou musí starší sestra zachraňovat. Sice jsem si říkala, že už tu všechno bylo tisíckrát a že si příběh bere inspiraci odkudkoli, ale nakonec mi to ani nevadilo. Prostě jsem to přijala a kromě nudnější prostřední části a neustálého, trochu otravného „budou spolu / nebudou spolu“ jsem si čtení fakt užila. Už mám dokonce objednaný druhý díl (Enchantra), který zatím vyšel jen anglicky a slovensky, soustředí se na Genevieve a podle prvotních hodnocení má být snad ještě lepší než Fantasma. |
| Hikerky | Holkám hrozně moc fandím, a knížku jsem si koupila, abych je podpořila. Ale dopoviacručuju si je jít poslechnout naživo na nějakou jejich přednášku. Je to úplně nadpozemský zážitek...a zvlášť, když vám k tomu zazpívají. :-) |
| Dvůr křídel a zmaru | Po krátkém uvážení snižuji hodnocení o jednu hvězdičku na tři. Důvodem je, že z viacprvních dvou dílů mám spoustu oblíbených momentů, ke kterým se ráda vracím – Feyre, jak brání Velaris, Feyre a Rhys na Dvoře nočních můr, Feyre a všechny tři úkoly… to jen tak namátkou. Prvních osmdesát stran třetího dílu je FENOMENÁLNÍCH, pak ale dlouho nic, následuje bitva o Adriatu a poté zase nic. Jednoduše řečeno, není tu jediná část, kterou bych si chtěla znovu přečíst nebo si ji připomínat. Závěrečná bitva mi navíc vůbec nedává smysl – vystupuje v ní příliš mnoho postav, děj je roztříštěný a zbytečně ukecaný. Čte se to sice pořád dobře, ale čím víc to porovnávám s předchozími díly, tím víc tento pokulhává. S odstupem času mi ze čtení zůstal jen takový hořký pocit. |
| Dvůr mrazu a hvězd | Hodnotím tak, jak to je. Hodnotím jako novelu a pokus o cozy literaturu. Tohle mviaci prostě chybí. Trochu normálna, trochu oddechu. Hodně sérií se snaží čtenáře utopit v konstantní akci, a já už toho mám docela dost. Očekávám od příběhu, že mi občas dovolí se trochu nadechnout, užít si normální dny s hlavními postavami. Už mě nebaví číst ty momenty, kdy je všechno jak má být, a v další moment se stane něco úplně katastrofálního. Bylo toho dost. Chci trochu nudy. Chci HODNĚ nudy. V životě si katastrof zažíváme až moc. (Jo, a ještě něco... Více Azriela!) |
| A zrodí se píseň | A tohle je přesně ten důvod, proč se učit cizí jazyky. Můj rodný jazyk je češtinviaca, ale čtu stejně dobře i anglicky. Rozumím francouzštině, i když mluvím tragicky, a nějakou dobu jsem se učila i irsky. Nevím, jak vypadá český překlad, ale když Samantha Shannon v tomto díle spojila angličtinu, francouzštinu a irštinu, vzniklo něco....ohromně vzácného. I proto hodnotím knihu pěti hvězdičkami. Něco takového nemá žádná jiná kniha na světě. |
| Kostičas | Jak hodnotit knihu, u které mě hlavní hrdinka natolik štvala, že jsem měla chuť viacji hned několikrát prohodit oknem? (Knihu, ne hrdinku… i když možná oboje.) Jak hodnotit knihu, kterou jsem po přečtení odložila s tím, že ji nechám navždy spát na poličce (nejlépe na poličce někoho jiného, kdo si ji koupí), ale zároveň jsem na její svět a postavy myslela tak moc, že jsem si nakonec pořídila i další díly — a zamilovala si je? První díl série Kostičas si mě získal až zpětně, a od třetího dílu jsem věděla, že mám v ruce svou novou oblíbenou sérii. Co se mi právě při zpětném pohledu líbí, je to, že když Paige udělá nějakou chybu nebo špatné rozhodnutí, nakonec na to doplatí. Každé její rozhodnutí má dalekosáhlé následky — dobré i špatné. Tenhle díl jsem jako jediný četla v nerevidované anglické verzi; ostatní už v revidované. Tak by mě zajímalo, jak moc se tenhle díl od prvního vydání změnil. A třeba bych si ho zamilovala už na první přečtení — kdo ví. |
| Temné zrcadlo | Na tohle jste čekali, vážně. A stálo za to si na to počkat. V předchozích dílechviac bylo pro mě až příliš mnoho akce, samé zvraty a žádné zpomalení. V Temném zrcadle je Paige pořád Paige — živelná, plná ohně a vzteku — ale zároveň o něco váhavější a diplomatičtější, poznamenaná a pronásledovaná vzpomínkami, nucená dělat ještě těžší rozhodnutí než dřív, a přehodnotit svoje kroky a spojenectví. Než jsem dočetla posledních 100 stran, musela jsem se na chvíli zastavit, protože jsem nechtěla dojít do okamžiku, kdy tuhle knihu dočtu a nějakou dobu se už k Paige nebudu moci vrátit. Další díl série má být zatím nejdelší. První pracovní verze v angličtině byla odeslána editorovi teprve před necelým týdnem. To tedy zase znamená dlouhé a dlouhé měsíce čekání. Ale ve zkratce, takhle jsem si další díl Kostičasu přesně představovala. A pro příští knihu mám jen jedno přání: aby Paige konečně zůstala alespoň 50 stran nezraněná — bez modřin, zlomených kostí, otřesu mozku a podobně. :) Jednou ji chci vidět v plné síle, zuřící, silnou a bez žádných omezení. |
| Na vlnách | Pan Šilha je moje krevní skupina, a nejen proto, že si na svou druhou expedici vviaczal deset kilo gumových medvídků. Respekt a obdiv k přírodě, touha po dobrodružství a neotřelých zážitcích je v téhle nádherné knize cítit na každé stránce. "Doby. kdy lidé opravdu cestovali a objevovali, jsou pryč. Dnes jsou z nás všech turisté." |
| Urla | Hned v den vydání jsem si za svůj život koupila jen dvě knihy. První jsem koupilviaca 31.1. 2008 - bylo to v den vysvědčení a jednalo se o poslední díl Harryho Pottera, který byl ve slevě pro žáky s dobrým prospěchem. :) Druhou knihou byla (očividně po několika dlouhých letech) Urla, kterou jsem koupila naprosto bez zaváhání. Nějakou dobu jsem si ji šetřila, protože jsem věděla, že jakmile ji začnu číst, neodložím ji, dokud ji nedočtu. Ano, kniha má své mouchy, ale jsem ochotná této sérii hodně věcí odpustit. Ještě více pětadvacítky v dalším díle, prosím! |
| Kdysi dávno | Dovolím si trochu zvýšit hodnocení této nenápadné knížce, a to z jednoho prostéhviaco důvodu. Je to moje dlouho utajované a střežené guilty pleasure, a také jedna z prvních knížek, které jsem si koupila v jednom už neexistujícím knihkupectví za své vlastní peníze. Dříve jsem si knížky půjčovala v knihovně, nebo je dostávala k narozeninám, ale tuhle jsem si koupila, a byla mi často útočištěm před osamělostí a neštěstím. Hodnotím tu dohromady nejenom tuhle útlou knížečku, ale i její pokračování (Anin cestopis), které (pokud vím), nikdy nevyšlo knižně, ale stále se dá dohledat na internetu. Díky. |
| QualityLand | Tahle over-the-top spekulativní jízda, ve které má hlavní hrdina vznešený a nespviaclnitelný úkol vrátit do obchodu růžový vibrátor s delfínem (může se to tu vůbec psát?), je pro mě opravdové překvapení. Knihu jsem vybrala naprosto náhodně v obchodě podle obálky, a je skvělou alternativou pro děsivé a apokalyptické vize budoucnosti, které denně vídáme všude kolem nás. Jak totiž píše Rob Hart na zadní straně obálky: "musíte se smát, abyste neplakali." Škoda, že druhý díl nevyšel česky. |
| Konspirační teorie | Krátké, stručné, srozumitelné shrnutí teorie ohledně konspiračních teorií a přidviacružené problematiky. Nic víc, nic míň. Až se mě někdo zeptá na konspirační teorie, budu moci s klidným svědomím říct: No, je to složité. :-) |
| Adam Dolník | Čím blíže ke konci, tím zajímavější kniha. Nebudu opakovat, co zmiňují ostatní kviacomentáře, ale ráda bych vypíchla pár věcí. 1) Aktivní naslouchání je mimořádně zajímavé téma. 2) Kapitola o terorismu je opravdu špičková a obsahuje informace, které se jen tak nikde nedočtete. 3) Už vím, kdy nepoužívat slovíčko "proč". 4) "Mimochodem, všiml jste si, že už jsem vám hodinu nepoložil žádnou otázku?" |
| Spící obři | Skvělý námět omezený špatnou formou. Pokud se rozhodnu využít jinou formu vyprávviacění, musím si být naprosto jistá, že ji dokážu také naplno využít. I když se kniha čte velice rychle a dobře, nestačí to. Vývoj postav není moc uvěřitelný, a některé postavy (Vincent a Ryan) začnou postupně splývat do jednoho charakteru. Možná je to překladem, možná je to originálem, ale tyto dvě postavy nejsou moc rozlišené stylem vyjadřování. Hodně jsem uvažovala nad hodnocením, ale poté jsem viděla film Kontakt, a uvědomila jsem si, že mnoho prvků je přebráno z filmů a jiných knih, a tak zůstávám na třech hvězdách. Na debut dobré, přečtu si i pokračování, ale celkově nic zvláštního. |
| Život k nevíře | Myšlenka knihy je skvělá a moderní, a moc se mi líbily odkazy na současnou kultuviacru a aktuální problémy. Téma, které kniha zpracovává – návod na všímavost a užívání si každodenního života, přemítání nad vinou a odpovědností – je opravdu zajímavé. Bohužel, to je asi tak vše, co bych mohla pochválit. Kniha je poměrně krátká, na první pohled vhodná na dvě odpoledne, ale já se jí prokousávala celé dva týdny. Ach jo. Kam se podělo kouzlo autorových předchozích knih? Formát vyprávění jako dopisu bývalé studentce mi přišel úplně nahodilý. Autor si občas vzpomene, že píše dopis, takže přidá krátkou poznámku, abychom nezpomněli. Děj se vleče, je jednoduchý a postrádá hloubku. Pro mě osobně velké zklamání. (Četla jsem v angličtině.) |
| Úspěšná prezentace | Potřebovala jsem krátkou, srozumitelnou knihu na téma úspěšné prezentování, a vyviacbrala jsem si naprosto skvěle. V knize je mnoho praktických příkladů a rad, co dělat, aby se člověk stal lepším prezentátorem. Ne vše se mi osobně hodilo, ale vybrala jsem si, co se mě týkalo a zbytek mi posloužil k utřídění myšlenek. O čem se můžete v knize dočíst: 1) Stop dedukci! Proč je důležité to nejdůležitější na začátek. 2) Jak určit profil posluchačů. 3) Prezentátor určuje náladu a tón v místnosti. 4) Jak zvládat trému? 5) Kontrolní seznam pro přípravu prezentací a další témata. |
| I slunce vychází; Fiesta | Fiesta na první pohled možná vypadá jako lehké, nenáročné čtení plné pohody a odviacpočinku, ale ve skutečnosti je to úplně naopak. Číst Hemingwaye je pro mě vždycky úžasný zážitek a zároveň neskutečná dřina (a nejen proto, že ho čtu v originále). Hemingwayův styl, kterým tak proslul, jeho úsečnost, ironie, pochmurnost, ale hlavně požadavek na čtenáře, aby si domýšlel a četl mezi řádky, vyžaduje velkou čtenářskou aktivitu, a já jsem vždy moc unavená, ale moc spokojená, když nějakou jeho knihu dočtu. Pod slupkou hedonismu této knihy je pěkně prohnilé jádro, přetvářka a neštěstí všech postav a hlavně jedna velká poválečná deprese. Pět hvězd si tak Fiesta určitě zaslouží. Příště si přečtu Smrt odpoledne, protože mi život mezi býčími zápasy přijde neskutečně fascinující. |
| Shopping and Fucking | Shopping and fucking je hrou o britské verzi "dekády chamtivosti" (tedy o novýchviac "pseudo-hodnotách" lidí, kteří vyrůstali v 80. letech 20. století), a tudíž i o civilizaci, které chybí morální kompas a smysl života. Co zůstává, je jen kapitalismus, konzumerismus, sex, drogy, násilí a peníze, které se stávají centrem jakési nové a zvrácené formy náboženství, kde je každá lidská interakce jen pouhopouhý obchod. In-yer-face divadlo, jehože představitelem je Ravenhill, ale třeba i Sarah Kane, má tak diváky seznámit s materiálem, který je vulgární, šokující a bezpochyby kontroverzní. To může sice spoustu lidí odradit, ale na druhou stranu přece nemůžeme před něčím zavírat oči, jen proto, že je to ošklivé a šokující. Těžko říct, jestli hra nabízí nějaké řešení těchto problémů, spíš jen představuje situaci a pokládá otázku: "Takhle to teď funguje. Jak z toho ven."? Jen menší rada: Nevybírejte si knihu jen proto, že má zajímavý název a nejdřív se s knihou a jejím kontextem dobře seznamte. Ušetříte si spoustu zklamání a také času. |
| Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých | Je pravda, že i když mě kniha ze začátku, ale vlastně i v průběhu čtení, moc nenviacadchla, teď mi pořád leží v hlavě. Zajímavá kniha. Zvláštní. Trochu "polská," protože pro mě mají knihy polských autorů vždy svoji zvláštní atmosféru. Ale rozhodně unikátní. Natolik, že mi úplně chybí slova k tomu, abych ji dokázala popsat, nebo i hodnotit. A to i proto, že s hlavní postavou sympatizuji a respektuji ji, ale vůbec jí nerozumím. Líbilo se mi, jak filmovou adaptaci této knihy popsali v The Guardian: "Je to jako když zkombinujete slečnu Marplovou a Angelu Carter, forenzní kriminalistiku a magický realismus." |
| Tlumočník nemocí | Tahle sbírka povídek mi hned několikrát dokázala zlomit srdce. Poprvé hned v prvviacní povídce "A Temporary Matter," podruhé v povídce "When Mr. Pirzada Came to Dine " a potřetí (a to asi bolelo nejvíc) v "A Real Durwan." Všechno to jsou příběhy o vztazích, traumatech a neschopnosti komunikace a Lahiri je umí podat tak, že vás zasáhnou a nechají ve vás malý náznak deprese. Když nad tím ale tak přemýšlím, každá z jejích povídek v sobě měla něco, co na mě nějak zapůsobilo. V téhle sbírce pro mě není žádná slabší povídka, možná kromě jedné: a to je právě titulní povídka "Interpreter of Maladies/Tlumočník nemocí." To však vyvažuje fakt, že svým názvem a hlavně tématem dovedně spojuje všechny povídky dohromady. Není totiž pochyb, že každá postava by potřebovala svého vlastního tlumočníka, který ví jak přetlumočit, a jak se zbavit všech strastí srdce. |
| Vosí továrna | Pokud se podíváte na zahraniční recenze, můžete je rozdělit v podstatě jen do dvviacou skupin. První skupina touhle knihou neskutečně opovrhuje a úplně ji zavrhuje, druhá skupina ji vychvaluje do nebes. Nesporným faktem je, že tahle kniha je i v seznamu 1001 knih, které si musíte přečíst, než zemřete. Takže na ní asi něco bude. Nicméně po prvním přečtení jsem z ní dost rozpačitá. Nevadí mi násilí a nechutnosti v knihách (Klub rváčů je třeba dokonalost), ale nesmí být v knize samoúčelně a musí sloužit k rozvinutí zápletky. Tady ale nemám pocit, že by to tak bylo. Možná kdyby konec knihy nebyl tak přitažený za vlasy, vnímala bych knihu úplně jinak a mohla bych ji brát jako plnohodnotný příběh o dysfunkci rodiny a hledání identity. Takhle mi ale přijde, že mi z pointy knihy něco uteklo a ať se snažím, jak se snažím, nemůžu přijít na to, co. |
| Tom Jones | Neuvěřitelně chytré, vtipné a zatraceně dobře propracované dílo Henryho Fieldingviaca je pro mě takový malý zázrak. Moje vydání mělo 850 stránek a za tu dobu jsem nedostala jen příběh Toma Jonese, ale také mozaiku příběhů lidí, které Jones potkává. Jsou to lidé obyčejní i neobyčejní, se všemi svými neřestmi a ctnostmi (spíše ale těmi neřestmi), lidé opovrženíhodní i hodni obdivu. Takové příběhy ale mohou být často frustrující (a také jsou), protože místo toho, abyste se už konečně dozvěděli, jak to s ním dopadne, vám Fielding naservíruje ještě jeden malý příběh tady a jeden větší třeba zase někde jinde. Je to frustrující, ale geniální. A když k tomu ještě přidáte vypravěčův osobitý styl a ironické komentáře, nemůžete se divit, že budete chtít tuhle nechutně tlustou knihu možná ještě někdy otevřít. |
| Dobrý člověk ještě žije | Optimistická vzpruha pro všechny škarohlídy a remcaly. :) " Všechno je dobřeviac tak, jak to je. Houby mi je po tom, co nemám! Ale co mám, to držím pevně a nepustím." |
| Noční vlak do Lisabonu | Miluju knihy, které mají rády slova. A Mercier stejně jako Amedeu má rád slova. viacLíbila se mi ta až skoro magická kvalita, která Gregoria doprovází na každém kroku. Otevírají se před ním všechny dveře a každý je mu ochotný pomoci. Asi za to může Amadeu, ten tajemný a rozervaný hrdina, milovník katedrál a nesmiřitelný nepřítel krutosti a jeho kouzlo, které Gregoriovi otevírá srdce těch, kdo Amadea znali. Těžko ale říct, jestli Gregorius přichází do Lisabonu, aby se vyrovnal se svým životem, anebo aby pomohl Adrianě a ostatním lidem z Amadeova života. Možná obojí. |
| S elegancí ježka | "Lidé si myslí, že poletí ke hvězdám, a přitom skončí jako zlatá rybička v akvárviaciu. " Je to zvláštní. Ale pokaždé, když teď míjím někoho, kdo úplně nevypadá, že by doma schovával obří knihovnu nacpanou Aristotelem a podobnými individui, zastavím se a vzpomenu si na Renée. A snažím se nesoudit na první pohled. |
| Hunger games: Aréna smrti | První díl Hunger Games má podle mě sílu především v nečernobílosti postav, což viacje vlastně něco, co je vidět v celé sérii, ale nikde ne tolik, jako právě v prvním díle. Celou knihu jsem strávila přemýšlením nad tím, kdo je kdo. Luštila jsem, co se skrývá pod maskou milého syna pekaře, snažila jsem se vypozorovat, jaký člověk je ve skutečnosti opilec Haymitch, a záhadou pro mě byl i Gale, který se v prvním díle sice prakticky skoro neobjevuje, ale díky Katnissiným vzpomínkám, jako by se her sám účastnil. No a Katniss..to je kapitola sama pro sebe. Ze začátku jsem se trochu bála, že v knize nenajdu moc prvků, které by ji řadily k dystopiím, ale to mi vynahradily další dva díly. První díl je ale i přesto asi mým nejoblíbenějším dílem této série, i když začátek třetího...a vlastně i střed třetího dílu...mě ohromily a vyděsily daleko víc, než celá první kniha trilogie. |
| Nebeští jezdci | Hrdinství jsem si vlastně takhle nikdy nepředstavovala. Bylo pro mě něčím až nadviacpřirozeným a čistým. Až teď si uvědomuji, že daleko přirozenější je hrdina plný strachu a zoufalství. Někdo, kdo by se nejradši chtěl otočit a utéct, ale zůstává, protože je to jeho povinnost a nemůže opustit své přátele. Snad i proto na mě Nebeští jezdci tak moc zapůsobili. Snad i proto jsem skoro celou druhou část knihy probulela.... "Víš, tam nahoře, vyprávěl mi táta, tam sídlí Velký Manitú a chová stádo koní, modrých koní. Ti koně nejsou obyčejní, mají zlatá kopyta. Nikdo je neosedlá, nikdo je zkrotit neumí, jen nebeští jezdci ..." |
| Vášeň | Villanelle je okouzlující, záhadná a neklidná, stejně tak jako Benátky, město, kviacde je všechno možné, a kde ulice během dne i noci mění svá místa. Stejně jako její město i Villanelle mění své masky, je to hráčka, která si se životem hraje stejně, jako si život hraje s ní. A jinou, mnohem neznámější hru hraje s city, vášní a láskou, ačkoliv zdaleka není nevinnou dívkou, která neví, co je to lidská touha. Na druhou stranu Henriho maska je po celou dobu skoro neviditelná, jako by ani neexistovala a on žil pevně nohama na zemi. Nakonec však sám sebe nachází až mezi blázny, daleko od domova, ke kterému se celou válku upínal. Vášeň je tedy pro mně knihou spíše o maskách a iluzích, než o vášni a lásce, i když to spolu jistě souvisí. A je pro mě také příběhem, kde se na pomezí fantazie a reality může stát cokoliv. "Mně můžete věřit, mým báchorkám..." |
| Válka světů | Hlavním námětem Války světů není válčení. Je to lidská arogance, strach a bezmocviac. Lidé si mysleli, že jsou nejenom "pány a vládci přírody," ale i vládci celého světa. Zapomněli na pokoru k přírodě a k neznámu, které nás obklopuje. Wellsův svět mě fascinuje svým chaosem a dezorientací, se kterou se šíří novinky o invazi. Svět je v troskách, žádná válka se nekoná. Jen se utíká před invazí. Lidstvo je na kolenou, bezmocné a zahnané do kouta. To podle mě dělá z Války světů námět aktuální i po tolika letech od svého prvního vydání, protože ve mně pořád hlodá neodbytný pocit, že jsme se nikdy nepoučili z toho, kolik toho o vesmíru nevíme. |
| Čarodějka z Florencie | Impozantní příběh s ještě impozantnější bibliografií, ve kterém se propletá skutviacečnost s fantazií tak nenásilně, až byste bez problému uvěřili, že se něco takového opravdu stalo. Pro příznivce magického realismu je tahle kniha určitě povinností, vzhledem k obsáhlým poznatkům o mughálské Indii je však docela těžká na přečtení, pokud se o takové téma přímo nezajímáte. Často jsem však s nadšením obracela listy až k poznámkám na konci knihy, nebo si hledala informace na internetu, takže mě moje neznalost nakonec vůbec neomezovala. Kouzlo čarodějky z Florencie prostě dosáhlo až ke mně. Ta okouzlující vyhnankyně si mě naprosto podmanila, takže na ni budu ještě dlouho omámeně vzpomínat. |
| Nikdykde | Nikdykde jsem rozečetla dvakrát. Poprvé jsem přečetla sotva pár stránek a všechnviaco mi připadalo nezajímavé a podivné, ale ne tak hezky podivné, jak je u Gaimana zvykem. Podruhé jsem Nikdykde vzala a prostě ho přečetla. A změnila jsem názor. Sice ho pořád řadím mezi ty "ne úplně nejlepší Gaimanovy knihy," ale tenhle příběh o někom, kdo se jen chce vrátit domů, ale stejně je okouzlen světem, do kterého byl náhodou vtažen, se mi prostě a jednoduše líbil, a nakonec mi vykouzlil i ten pověstný pitomý a spokojený úsměv na tváři. Nejsem si úplně jistá, který Londýn/ NeLondýn mě oslovil víc, jestli Gaimanův a nebo NeLondýn tak, jak ho popsal China Miéville v Un Lun Dun, ale Nikdykde a jeho podzemní propletenec metra si určitě nezaslouží, aby je jen tak někdo přehlédnul. |
| Jméno větru 2 | "Slova jsou bledé stíny zapomenutých jmen. Jako mají moc jména, mají moc i slovaviac. Slova dokážou zažehnout ohně v myslích lidí. Slova můžou vynutit slzy i z těch nejtvrdších srdcí. Existuje sedm slov, která mohou způsobit, že tě druhý bude milovat. Existuje deset slov, která zlomí vůli silného muže. Ale slovo není nic víc než obraz ohně. Jméno je oheň sám." Možná mi stačilo jen sedm slov, abych se do téhle série zamilovala. Ale spíše bylo víc vět a obrazů, které mě donutily, abych se postupně propadala a zamilovávala se. Je to trochu podivné fantasy, trochu netradiční, trochu zvláštní. Naprosto unikátní. Rothfuss používá slova tak, aby vás s nimi očaroval, aby vás rozesmál, ale také rozbrečel a naštval. Začínám si hlavního hrdinu přivlastňovat, mám pocit, že jeho trápení a štěstí je jen moje. A že všechna slova jsou napsaná jen pro mě. A pro mě je to dokonalost. |
| Podivná knihovna | Rozhodla jsem se, že ode dneška budu chodit do knihoven už jen s doprovodem. A kviacdyž už budu nucena jít sama, budu opatrná a ostražitá. A rozhodně nebudu chodit do podivných dveří. Podivná knihovna má o něco méně tajemnější příběh než Spánek, je však rozhodně pořád "murakamiovská," v té správné míře. I ilustrace jsou tentokrát o něco konkrétnější, krásně doplňují příběh, škoda ale je, že to vždycky tak rychle skončí... |
| Kam se bojí vkročit andělé | E. M. Forster je jedním z největších představitelů anglického modernismu a Kam sviace bojí vkročit andělé je jeho první román. Vyšel v Anglii v roce 1905 a inspiruje se autorovým pobytem v Itálii. Děj se odehrává napůl v Anglii a napůl v Itálii a sleduje osudy především tří postav: Třiatřicetileté vdovy Lilie Herritonové, jejího švagra Philipa a mladé slečny Caroline Abbottové. Lilia podniká s Caroline cestu do Itálie, aby unikla vlivu puritánské rodiny svého zesnulého manžela a v mravem rozvolněné Itálii a malém městě Monterianu se znovu vdá. Philip a Caroline jsou nuceni následky tohoto svazku napravit. Poznáte, že Itálie všechny postavy značně promění a ovlivní jejich city, názory a jednání. Je to román tragikomický, takže nečekejte žádnou velkou romantickou zápletku, spíše se těšte na porovnání dvou odlišných prostředí a zvyků. "Neb blázni se ženou tam, kam se bojí vkročit andělé." |
| Oliver Twist | Oliver Twist mi ležel na poličce knih k přečtení tak dlouho, že jsem ho již délviace nemohla ignorovat. Ke Dickensovi jsem chovala téměř posvátnou úctu. A také jsem z něj měla strach. Oliver Twist však není ani dílo děsivé ani nudné. Občas je dokonce i úsměvné, i když někdy, pravda, rozvláčné. K Oliverovi jsem žádné zvláštní city nechovala, ale bídný život a osud jedné z vedlejších postav - Nancy mi vehnal slzy do očí. Nikdy také neškodí uvědomit si, že svět není černobílý, a existují jak lidé zlí, tak i lidé, kteří se o vás dobře postarají. |
| Ráno na pobřeží | Jedná se o tři autobiografické povídky – Den D, Shadrach, a Ráno na pobřeží, kteviacré popisují autorův život ve dvaceti, deseti a třinácti letech. Ve vzpomínkách se vrací do třicátých let na pobřeží Virginie ke své rodině, k nemocné matce a k otci, který si na mších, když jsou moc dlouhé, cituje Rilkeho. V povídkách pomocí vypravěče Paula Whitehursta reflektuje válku, sociální nerovnost, nesmyslnost zákonů a neutuchající a přetrvávající nespravedlnost vůči černochům. V první povídce se své rodiny dotkne jen okrajově, většina děje se odehrává u pobřeží Okinawy v dubnu roku 1944, kde se citově obrněný Whitehurst chystá na zapojení do bojů proti Japonsku (a které se ve skutečnosti nikdy neuskuteční). V druhé se naplno ponořuje do tématu rasismu v příběhu původně otrokářské rodiny, která se ujme umírajícího Shadracha, otroka sloužícího jejich předkům. O své rodině píše nejvíce v povídce třetí – v Ránu na pobřeží, kde se více rozhovoří i o tématu náboženství a dopadu matčiny nemoci na celou rodinu. Celkově se jedná o tři skvěle napsané povídky, a i když se trochu schovávají za jinými Styronovými knihami, rozhodně by mezi autorovou tvorbou zaniknout neměly. |
| Domov | Morrisonová mě s každou další knihou přesvědčuje, že je neobyčejná a výjimečná sviacpisovatelka, která umí vytvořit atmosféru jako jen málokdo. Nemusí v knihách používat velká odhalení, a pokud tak činí, dělá to jen nenápadně. Čtenář tak při čtení nelapá zděšeně po dechu, ale spíš ho v průběhu děje nepříjemně mrazí v zádech. Její knihy si prostě užívám a s Domovem to nebylo jiné. Frank Money, jehož jméno je však spíše smutnou ironií, je další obětí války. Nemůže ho zachránit žádná obyčejná žena, nadějí mu je jeho sestra, která však svůj život také nemá pevně v rukou. Jednou si tenhle příběh o záchraně a odpuštění přečtu ještě jednou. Stojí to za to. |
| Měsíční prach | Klasické scifi od známého autora, které popisuje Měsíc, který bohužel vypadá úplviacně jinak než ve skutečnosti. Úžasnou krajinu, ve které se člun Seléné ponoří do měsíčního prachu, by si chtěl určitě prohlédnou každý z nás, a mnozí by také rádi prožili dobrodružnou cestu, kterou Seléné zažila. Clarke do akčních scén nenuceně přimíchává občasnou humornou poznámku, a kniha se tak celkově čte velice lehce, nicméně něco jí přeci jen chybí, možná ještě menší špetka napětí. Napětí nepřidává ani časté "foreshadowing," které je už v polovině knihy trochu nadbytečné. Autor nás několikrát varuje, že se něco stane a podle mého názoru to na spádu dost ubírá. Přesto se mi ale Měsíční prach líbil, a tak si neodpustím krátký úryvek.... "Mytologie kosmických obleků je rozsáhlý a složitý námět s vlastní terminologií, která často upadá do vulgárností. Nikdo dnes už přesně neví, proč byl slavný model z roku 1970 znám jako Železná panna, zato každý astronaut vám rád vysvětlí, proč se model z roku 2010, Mark XIV nazýval Komnata hrůzy. Přesto se zdá, že teorie, která tvrdí, že jej navrhla inženýrka se sadistickými sklony, aby se ďábelským způsobem pomstila mužskému pokolení, není asi pravdivá." |
| Pokání | Film Joe Wrighta mě hodně ovlivnil, a tak jsem si knihu nevychutnala tak, jak byviacch ji zřejmě zhltla, kdybych ji četla dříve. Nicméně film byl úžasný a stejně tak jeho předloha. Neuvěřitelná averze k Briony mě sžírala po celou dobu mého čtenářského zážitku o to víc, že jsem věděla, jak vše dopadne. Vyprávění z několika pohledů je uchvacující, dává prostor pro fantazii a spekulace, a tak vzniká otázka, proč mi kniha nepřišla dokonalá. Nevím. Dávám to za vinu sobě. Prostě mě asi nestrhla tak prudce jako jiné knihy. |
| Lovci hlav | Moje první Nesbova kniha byla Nemesis, která mě opravdu nadchla. Lovci hlav jsouviac ale úplně jiní, a tak jsou moje dojmy z nich značně rozporuplné. Čekala jsem druhou Nemesis, ale Lovci jsou napsaní úplně jinak, postrádají pro mě kouzlo, a těch dějových zvratů tam prostě není dost. |
| Neobyčejný čtenář | Hlavní hrdinkou knihy je vskutku neobyčejná čtenářka, která má ale s vášnivými čviactenáři mnoho společného. Zná ten pocit, kdy ji knihy zatáhnou do svého děje, zná ty nekonečné minuty, kdy se člověk chce jen zabořit se do deky a číst si. Skrz její myšlenky nám autor představuje mnoho zajímavých obecných i konkrétních myšlenek o knihách a čtení, které stojí za přečtení a zapamatování. Nemluvě o té hoře inspirace ohledně autorů, které si teď musím přečíst. |
| Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti | Ransom Riggs vytváří skrze své vyprávění a skrze fotky krásnou mrazivou atmosférviacu s nádechem tajemna, která mě nutila ptát se, co z toho, co nám hlavní hrdina napovídal, je vlastně pravda. Možná jsem čekala trochu víc psychologický rozměr, a směrem ke konci knihy jsem se neubránila mírnému zklamání, to mě však po chvilce rychle opustilo. Kdybych četla knihu dospělýma očima, asi by se mi tolik nelíbila, jenže já jsem naštěstí (aspoň psychicky) pořád ještě malé dítě, kterému vyhovuje hledat na stránkách prapodivné příběhy a pohádky. Těším se, jak se bude příběh dále vyvíjet. |
| Frankenstein | Nečetla jsem to jako horor, četla jsem to jako Frankensteina. Takže jsem úplně vviacypustila hororové prvky a plně se soustředila na Viktorovy výčitky. A trpěla jsem s ním. Monstrum jsem nevnímala ani trochu pozitivně, přišlo mi, že kdyby byl opravdu jen zkažený společností, někam by se schoval a truchlil by, a nezačal by se jen tak bezhlavě mstít. Jeho touha po lidské společnosti a soucítění mi přišla povrchní, i když dojemná. Je pravda, že popisů krajiny je tam docela hodně, ale nijak zásadně mi to nevadilo. První polovina knihy se mi nicméně četla hůře, druhá půlka mi to však plně vynahradila. |
| Spánek | Občas si říkám, že by bylo krásné nemuset spát. Člověk by stihl tolik věcí, přečviacetl by tolik knih, naučil by se toho tolik do školy (malé ušklíbnutí). "Spánek" z nespavosti dělá něco krásného, melancholického, lákavého a taky trochu nebezpečného. Škoda, že tak hrozně ráda spím. Ty ilustrace mě fascinují. Strana 68, moje oblíbená. |
| Padesát odstínů temnoty | S heslem: "Nekritizuj něco, co jsi nečetla," jsem se konečně dostala k tomuhle..viac.ehm...nějak nevím, jak to vůbec pojmenovat... k tomuhle "příběhu". Z prvního dílu jsem toho moc nepřečetla, jen kousky a útržky a nějak mi to nechybělo, a ve druhé části jsem začala tušit i dokonce nějaký náznak zápletky a zajímavosti.. Ale ukázalo se, že to byla jen má halucinace nebo možná bezbřehá naivita. |
| Blade Runner | Blade Runner, varování před budoucností, která se nejspíše rychle blíží, ale všiviacchni ji jen přecházíme mávnutím ruky. Ano, myslím si, že lidská arogance a ctižádost překonat přírodu v každém ohledu nás jednou všechny vyhladí. Možná jsem pesimistická, ale to neznamená, že bych neměla mít strach. V Dickově románu nic není takové, jak se na první pohled zdá, ale všechny pocity vykresluje opravdově - zoufalství, zkázu, ale i naději. Teď už jen doufat, že se do takové situace nikdy nedostaneme. |
| O čem mluvím, když mluvím o běhání | Kniha o běhání, psaní a osobní filozofii, která dává nahlédnout za oponu Murakamviaciho knížek. Ani ne 200 stránek, které ukazují, jak se tenhle výjimečný autor vyrovnává se životem a s neúprosným během času. Nejsem žádný běžec a nikdy nebudu. Nemám Murakamiho vytrvalost a koncentraci, kterou teď nesmírně obdivuju, ale myslím, že svůj kousek inspirace jsem si od něj vzala a určitě se teď budu dívat na svět o trochu jinak, než předtím. |
| Smrt Zajdy Munroa | Pobouřená nejsem, právě naopak! Až teď jsem se totiž dozvěděla, že existuje rybaviac, která má čtyři oči a dokáže současně koukat nad vodu i pod vodu. Ale to samozřejmě není ten hlavní důvod, proč Bunnyho hodnotím tak dobře. Podle mě se příběh vyvíjel ve třech částech ( Cocksman, Salesman a Deadman) naprosto dostatečně. Na začátku je Bunny frajer, kterého nic nezastaví, ale postupně upadá do náruče šílenství až ke své smrti. Ten vývoj tam je, silný a emocionální. Pro mě první střetnutí s Cavem a rozhodně ne poslední. Ke knize jsem si pouštěla i the Bad Seeds, rozhodně doporučuju zkusit... :) |
| Hluboký spánek | Nenáročná detektivka, která vydrží jedno odpoledne nebo jednu delší cestu vlakemviac. Phil Marlowe je frajer a ten jeho cynismus naprosto žeru! :) |
| Sofiin svět | Ač mi byla doporučena někým, od koho bych si nedala poradit ani s výběrem pečivaviac, tahle kniha mě prostě dostala. Hrozně ji (a autora) za to nenávidím. Proč to musel napsat tak chytlavě, a proč teď musím o všem přemýšlet? "Co je nejgeniálnější hračka na světě?" |
| Jatka č. 5 | So it goes... Jakmile si jednou zvyknete na tu celkovou zmatenost a roztříštěnosviact způsobenou skoky v čase, už vás to rušit nikdy nebude. "Slaughterhouse" je takové velké puzzle. V podstatě víte, jak má celkový obrázek vypadat a postupně si dáváte jednotlivé dílky dohromady. Možná se nějaký dílek ztratí, ale je dost možné, že po druhém přečtení se zase objeví. Myšlenek je tu opravdu spoustu, těžko říct, co mi uniklo a co naopak připoutalo moji pozornost. Ale zmíním aspoň jednu - nebo dvě- věty o Trafalmadorians: "Tou nejdůležitější věcí, kterou jsem se na Trafalmadoru naučil, bylo to, že když člověk zemře, jen se jako mrtvý jeví. Ve skutečnosti je živý v minulosti, takže je vlastně pošetilé pro něj plakat." |
| Laura a dobrodružství Aventerry | První kniha, kterou jsem na střední schovávala pod lavicí. Hltala jsem každé sloviacvo a naprosto nevnímala nějaký výklad. Pamatuju si to nadšení a napětí. Tehdy to opravdu bylo úžasné čtení. |
| Norské dřevo | Nejlepší postavou této knihy je bezesporu Midori. Její upřímná, zvrhlá povaha ožviacivuje celý příběh a ostře kontrastuje s životem depresivní a smutné Naoko. Její hlášky mě rozesmívaly ještě dlouho poté, co jsem knihu dočetla. (Moje úplně nejoblíbenější Murakamiho kniha, budu ji bránit až do skonání světa.) |
| Franny a Zooey | Zajímavé. Když jsem knihu dočetla, líbil se mi ten pocit, který jsem z ní měla. viacAle nic víc. Prostě jsem ji přečetla a dál se jí nezabývala. Ale teď, po pár měsících, se k ní stále častěji vracím ve svých myšlenkách. |
| Na Větrné hůrce | Jestli jsem měla s některými postavami aspoň trochu soucítit, tak jsem tedy nesoviacucítila. Aspoň, že byl v mém vydání na konci nakreslený rodokmen, ten mi ušetřil spoustu zmatených chvil. |
| Nabarvené ptáče | Těžko věřit, že autor napsal jak humorné "Byl jsem při tom", tak právě i "Nabarvviacené ptáče." Protože tohle je zatraceně silné kafe. |
| Byl jsem při tom | Krátká a vtipná knížka, která však nabízí mnoho okamžiků k zamyšlení. Navždy si viacasi budu pamatovat scénu, kdy Zahradník umlčí média s tím, že žádné noviny nečte...A to je to takový velký podnikatel, neuvěřitelné... ;-) |
| Neónová bible | Je zvláštní vědět, že Neónovou bibli napsal tak brzy. Většina knihy je psána z pviacohledu malého kluka, který se od svého okolí dost liší, ale tím klukem tak nějak zůstává i poté, co už by měl být považován za dospělého. Nevím, jestli to tak vidím jenom já, ale kdyby Toole občas nenepsal, kolik Davidovi vlastně je, byla bych úplně ztracená. Zajímavá kniha, určitě se k ní vrátím až budu trochu rozumnější. |
| Pod skleněným zvonem | Prvních sto stránek jsem jen čekala. Říkali, že je to o depresi, ale začátek bylviac jen o jedné trochu zvláštní holce. Ale potom...při čtení mě svírala neuvěřitelná úzkost, mrazilo mě. Ještě teď se mi trochu motá hlava a je mi smutno. Je to mistrně napsaná kniha. Kniha sžíravé deprese... :) |
| Milosrdenství | "Přijmout vládu nad druhým je těžké; vynutit si vládu nad druhým je špatné; vzdáviact se vlády nad sebou samou pro druhého je zlo..." |
| Kdo chytá v žitě | Momentálně jsem trochu rozpolcená. Knihu jsem poprvé četla před pár lety a pamatviacuji si, že mě tehdy hodně oslovila. Když jsem ji ale z knihovny vylovila tentokrát, měla jsem s ní docela problém a párkrát už jsem ji i chtěla zahodit. Přesto se nevzdávám svého tehdejšího pocitu a svádím své nynější zklamání na špatnou náladu. :) |
| Miluj mě ironicky | Tuhle knihu bych nepodceňovala. Autor ( autorka) je vtipný, dokáže zaujmout a dáviac se číst kdekoliv a kdykoliv. :) |
| Crescendo | Crescendo jsem začala číst hned po prvním dílu, ale nějak jsem se do příběhu nemviacohla ponořit. Knihu jsem tedy odložila a znovu se do ní pustila až teď. A jak už tu bylo zmíněno...oproti prvnímu dílu nic moc. Nora je na můj vkus až moc hysterická, občas mi děj přišel až moc zmatený, a navíc mě znervózňuje ne zrovna nejlepší překlad. Pro mě průměrná kniha. (Což ale nesmírně napravuje díl třetí - Ticho ;-)) |
| Ticho | Po druhém díle, který byl trochu slabší než Hush Hush, jsem si říkala, že kvalitviaca této série určitě půjde dolů. Ale mýlila jsem se. Nořin boj o vzpomínky a její minulost drtivě překonal má očekávání. Napětí, emoce, zoufalství...vše do sebe krásně zapadá. A hlavně jsem zase šíleně napjatá, jak to vše dopadne. :) |
| Tramvaj do stanice Touha | O lži, lidské touze, iluzích a o tom, jak krásně se lámou a rozbíjejí... Celá hviacra je nabitá emocemi, ze kterých mrazí, vřele doporučuji... |
| Zavržený | Jako oddechová kniha ideální. Hlavní hrdinka je sice opravdu někdy až nebetyčně viachloupá, nicméně - kdo z nás se občas nechová jako pakoň, že? :) Jinak nedoporučuju moc rozebírat smysl příběhu či originalitu, ale jak už bylo napsáno, pro oddech mezi těžšími knihami - proč ne? |
| Mrazení | Celou knihou se prostě proplétá ATMOSFÉRA...Jak v angličtině, tak v češtině to zviacní úžasně. A možná jsem sice párkrát chtěla Sama ukamenovat za to jeho opatrné chování, ale nakonec jsem mu vždycky odpustila ;-) |
| Zlodějka knih | Už od první stránky jsem si byla jistá, že se mi tahle knížka bude líbit. Netrpěviaclivě jsem obracela stránky jednu za druhou a během jednoho dne to bylo všechno pryč. Na konci jsem to málem všechno obrečela... Zlodějko knih, jsi úžasná!! :))) |
