Enderova hra

Enderova hra je jedna z nejlepších sci-fi, jaké znám. Je to už dobře patnáct let, co jsem ji četla poprvé, a byla to láska na první přečtení. Od té doby jsem se k ní už párkrát vrátila a jsem si jistá, že ne naposledy.

Není to jen poutavým příběhem, napínavou zápletkou a skvěle napsanými postavami. Enderova hra je nezapomenutelná svým posláním.

Jsme my lidé ochotni pro svou záchranu obětovat své lidství?
A svoje děti?

Poselství této knihy lze chápat v různých rovinách. Pro mne to byla spíše kniha o manipulaci, strategii, taktice, o přípravě poslušných mas, výkonných vojáků, vynikajících velitelů a jednoho nadlidsky schopného admirála. Určitě si přečtu další díl.

Poslechnuto jako audiokniha.

To byl děs. Skoro dvanáct hodin plných interakce mezi hordou Sheldonů Cooperů včetně velmi vydatného nahlédnutí do jejich vnitřního života a procesu rozhodování. To fakt není nic pro mě. Ta jedna hvězda je za závěr, který knize dodal aspoň špetku lidského rozměru.

Tato kniha byla další dokonalou ukázkou amerického puritánského myšlení, podobně jako Odkaz dračích jezdců (Eragon). Autor Enderovy hry je zřejmě akorát větším znalcem psychologie, neboť se u chlapců objevují i další psychologické rysy (rozuměj patologie): První část mi připadala jako kočkování sociopata Endera s jeho bratrem psychopatem. V další části – bojové škole, se to rozvíjí v celé své nechutnosti, kdy všichni akorát hrají své politické hry s cílem vyšplhat po (obrazných) mrtvolách ostatních co nejvýš. Teprve ve třetí části – velitelské škole, se začal příběh rozvíjet aspoň trochu normálně a poutavě. Přesto byl, i když to tak na první pohled možná nevypadalo, vyvrcholením výše řečeného. A závěrečná část sice dala předchozím částem i příběhu jako celku jakýs takýs smysl, ale stejně tak rozvíjela i obskurnosti předchozích částí příběhu.
A jako třešnička na dortu je celý příběh ve všech ohledech naprosto nereálný. A také neskutečně roztahaný s donekonečna se opakujícími scénami (kde se mění jen kulisy, ale ne podstata a význam pro celkový příběh). Teprve od třetí části – velitelské školy, začal příběh aspoň trochu odsýpat.

Skoro mi to celé přišlo jako pokus o alegorickou studii výchovy adeptů tzv. New World Order. Aspoň mi přijde, že jejich myšlení a motivace jsou popisovány prakticky totožně. (A naprosto ponechávám stranou, jestli je na každém šprochu pravdy trochu, nebo ne. Jen si všímám té podobnosti.)

Když se vrátím ke srovnání s Eragonem, musím konstatovat, že Ender úplně stejně jako Eragon zabíjí (či mlátí) ty, které musí, a pak z toho má většinu knihy výčitky svědomí (a druhá kniha bude v tomto ohledu určitě ještě horší). A stejně jako Eragon mě ani Ender nebavil a nic mi neříkal, protože tohle typicky americké puritánské myšlení mi je naprosto cizí.

Román řadím k těm lepším z žánru sci-fi. Především střední část, kdy se Ender učí mezi kolektivy podobných žáků je velmi zajímavá a napínavá. Závěr mi přišel trochu uspěchaný a odbytý.
Beru poněkud s rezervou onu genialitu dětí, které s bravurní taktikou vyhrávají složité vesmírné bitvy, a vlastně i celý nápad použít pro tak zásadní záležitost (válka o přežití lidské rasy) místo dospělých osob děti ve školním věku. Enderovy myšlenkové pochody bylo nicméně napínavé sledovat, jeho postupu mezi absolutní elitu nešlo nefandit.
Autor měl v románu i zajímavé postřehy - např. využití počítačových sítí pro ovládnutí širokých mas obyvatelstva - a to v době, kdy skutečný internet ještě prakticky nexistoval (rok 1985).
V závěru to bylo trochu moc překombinované a přitom příliš zkrácené na to, aby se celý příběh důstojně uzavřel. Nejspíše je tak prostor pro další pokračování - budu o dalších dílech uvažovat. 85%