Endymion

Třetí část Simmonsovy hyperionské ságy je především postižena naprosto příšerným překladem. Často mě napadalo, zda vůbec překladatel pochopil smysl toho, co překládá, protože především v dialozích selhávala logika, větná skladba a volba slov, ve větách chyběly čárky, takže zhusta nedávaly ani smysl. S citoslovcem „ach“ se potkáte desetkrát za stránku a začnete ho nesnášet, a množství odmlkových trojteček je ohromující (i když zrovna u tohohle nešvaru asi nepůjde o rozmar překladatele).
Dobré tři čtvrtiny knížky jsou prostým popisem dobrodružného a nebezpečného putování z planety na planetu, a mně citelně chyběl filozofický rozměr, na který jsem u Simmonsových sci-fi zvyklá, a který mě baví. Dočkala jsem se až téměř na konci, kde starý a slepý Otec Glaucus hostí poutníky na zmrzlé planetě systému Sol Draconi a mimo jiné říká: „Evoluce tvoří lidské bytosti. Ale lidské bytosti tvoří díky dlouhému a bolestnému procesu lidskost.“
Závěr byl pěkný, i když předvídatelný, ale kdo je Štír a proč a kým byl stvořen jsme se opět nedozvěděli. Považuji třetí část za zatím nejslabší částí série.

Endymion bohužel ani zdaleka nezačíná tam, kde Kantos končí. Otázkou však je, zda-li je to dobře či špatně (byl by to rozhodně těžší úděl, ale byl bych za něj radši). Ale třeba taková Duna již ukázala, že z většího časového odstupu v ději se dá profitovat – tak proč to nezkusit?
Vlákna příběhu jsou zde odvíjena pomalu, leč rozhodně nikoli nezajímavě a brzy jsem byl opět lapen Simmonsovým vypravěčským umem (na rovinu - takovouhle sci-fi ságu dokázal rozjet už jen Frank Herbert!!). Velmi potěší jak se vše vyvíjelo dál po pádu, tak i setkání se starými přáteli a známými místy. A jen počkejte až se na scénu vrátí náš kamarád Ťuhýk (jak by řekl fanoušek Drowning Pool - let the bodies hit the floor :P)
Rozdělení děje mezi Raula a Pax (ač jsem tomu na začátku nevěřil) funguje také výborně (snad až na to, že mě samotný Raul dost nebavil – trochu zásadní nedostatek u hlavního protagonisty). Nicméně, jak se tu již můžete přečíst, pořád je to Simmons (a to je nejdůležitější!).
Akce je tu skutečně požehnaně (a přestože dávám přednost filozofování - zde to funguje na jedničku. Takže už po 1/4 jednoznačně plný počet, i když za vrchol musím stále považovat první díl.
Putování Raula a jeho společníků je mnohdy malebné a zajímavé. Bohužel ale i mnohokrát dosti nudné a dlouhotrvající (a to hlavně v porovnání s předešlím(i) díly). Vůbec ona "dobrodružná" část je zde až příliš v popředí, holt škoda. S ohledem na kantos 4a1/2* Simmons však každopádně opět potvrdil, že je Král!
V neposlední řadě musím pochválit vtipnou a zajímavou (sebe)reflexi na předchozí díly a fungování Paxu (jak sociální, tak technologie).
Samotný konec je bohužel přesně takový, jaký jsem čekal... Totiž žádný...

PS: Kromě Duny jsem z tohoto dílu cítil i obří spojitost s Enderovou ságou (možná kvůli té církvi...)
PPS: našli jste odkaz na Blade Runnera? :P
PPPS: překlad "tough call" :D

Endymion se od Hyperionu opravdu hodně liší. Je mnohem přímočarější, akčnější, méně filozofující. Vlastně nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.
Kniha se čte rozhodně snadněji a děj více odsýpá, ale nemám již ten wow pocit jako u první knihy. Rozhodně jde stále o velice nadprůměrné dílo, Simmons se zvládl skvěle vypořádat s několika set letým posunem, tak že vše dává smysl a je uveřitelné.

Ještě jednu věc k Endymionu musím napsat. Čekal jsem že to v komentářích už určitě nekdo zmíní, ale vypadá to že ne. Celou dobu jsem měl pocit, že čtu další dílo Dana Browna, jen ve scifi provedení. Ta šablona je naprosto stejná jako všechny Brownovi knihy. Rychlé úniky z místa na místo, druhá dějová linie "záporáka" který se snaží dostihnout hlavního hrdinu, ale je vlastně jen figurkou ve vyšší hře, bezcitný zabiják který jde po hlavních postavách. Ta podobnost je neuveřitená.

Jak píšou ostatní, Endymion je sice dobrý, ale ne tak dobrý jako předešlé Hyperiony. Je totiž o dost přímočařejší - tři protagonisté cestují za (neznámým) cílem, zatímco tři záporáci (?) je pronásledují s využitím té nejmetalovější vesmírné lodi, o jaké jsem kdy četl. Simmons sice psát umí, takže se člověk přímo nenudí (a hlavně části týkající se otce-kapitána de Soyi jsou veskrze parádní), ale kniha jako celek prostě natahovaná je, a za to jdu o hvězdu dolů.
Vzestup Endymionu si ale samozřejmě přečtu taky.