Chaloupka strýčka Toma

Ve svých nácti jsem potřebovala několik pokusů, abych se dočetla až do konce, protože úvodní dramatickou pasáž Elizina útěku a Tomova prodeje prudce vystřídá klidnější vyprávění. Od té doby jsem se ke knize vrátila mnohokrát. Příběh mi přijde důležitý jak kulturně (jako ilustrace nechvalně známé části amerických dějin), tak lidsky a právě pro tu lidskou část nám má i dnes co říct.

Obsahuje spoiler Chaloupku strýčka Toma jsem četla asi v 10 letech a přestože už je to hodně dlouho, tak si velice živě vzpomínám (byť si toho samozřejmě spoustu nepamatuju), jak jsem brečela jako želva, když zemřelo to malé děvčátko- Evangelina (Tom si schoval její ustřižené kadeře??.) No, asi si ji po letech zase půjčím, slz není nikdy dost. Opravdu moc dojemný příběh...

Popravdě, čekal jsem něco víc. Když pomynu sloh a stylistiku, která je logicky poplatná době svého vzniku a ani sebelepší překlad jí nijak neoživí, zbývá děj. A co říct k němu? Nebezpečně mě to připomíná prvoplánové příběhy všech červených knihoven a mýdlových oper. Umím pochopit, proč je to jedna ze stěžejních knih americké kultury, ale to je tak všechno. Při čtení jsem měl neustále pocit, že sice čtu o otrocích a tak, a že je to někdy pěkně drsný (což je spíš pocit, ale explicitně to neplatí, protože autorka se místo realistických popisů uchyluje spíše k opisům typu: co se dělo poté milý čtenáři snad není kvůli míře tvého vkusu a jemnocitu radno popisovat, tak to bylo hrozné), ale mě drsným realismem otřískaného čtenáře to nedostalo. Prostě tomu něco chybělo, něco, co by mě posadilo na prdel. Spíše bych to přirovnal (do jaké míry to jde, ať posoudí každý za sebe) k Babičce Boženy Němcové. Klenot národní literatury, který časem notně zešedl, protože za prvé jazyk se vyvnul, za druhé čtenářská obec a vkus obecně se proměnil, za třetí zajímavé téma je podáno na svou dobu třeba skvěle (v případě Chaloupky také dost účelově), dnes však už většině čtenářů nic neříká, nebo knihu berou jako nutné zlo středoškolského života. V tom vidím mezi těma dvěma příběhy analogii. Pokud někoho zajímá tento aspekt americké kultury, tedy otázka otroctví do občanské války, doporučuji sáhnout raději po kořenech Alexe Haleyho. Co se týká Chaloupky strýčka Toma, myslím, že shlédnout nějakou dobrou filmovou adaptaci bude daleko jednodušší a minimálně stejně efektní jako prokousávat se románem.

Přečetla jsem Kořeny a vzpomněla jsem si, že mám doma od dětství Chaloupku... Tak jsem si ji po asi padesáti letech znovu přečetla. Já si nemyslím, že je dnes pasé. Pořád má co říci. Nevím, ale člověk si nějak nemůže srovnat v hlavě, že otroctví mohlo připadat některým lidem jako něco zcela normálního. A autorka to podle mě zvládla velmi dobře, když vezmeme v úvahu dobu, kdy knihu psala. Vždy mě osvěžil její smysl pro humor, který se v knize občas objevuje.