Chaloupka strýčka Toma

Ve svých nácti jsem potřebovala několik pokusů, abych se dočetla až do konce, protože úvodní dramatickou pasáž Elizina útěku a Tomova prodeje prudce vystřídá klidnější vyprávění. Od té doby jsem se ke knize vrátila mnohokrát. Příběh mi přijde důležitý jak kulturně (jako ilustrace nechvalně známé části amerických dějin), tak lidsky a právě pro tu lidskou část nám má i dnes co říct.

Obsahuje spoiler Chaloupku strýčka Toma jsem četla asi v 10 letech a přestože už je to hodně dlouho, tak si velice živě vzpomínám (byť si toho samozřejmě spoustu nepamatuju), jak jsem brečela jako želva, když zemřelo to malé děvčátko- Evangelina (Tom si schoval její ustřižené kadeře??.) No, asi si ji po letech zase půjčím, slz není nikdy dost. Opravdu moc dojemný příběh...

Popravdě, čekal jsem něco víc. Když pomynu sloh a stylistiku, která je logicky poplatná době svého vzniku a ani sebelepší překlad jí nijak neoživí, zbývá děj. A co říct k němu? Nebezpečně mě to připomíná prvoplánové příběhy všech červených knihoven a mýdlových oper. Umím pochopit, proč je to jedna ze stěžejních knih americké kultury, ale to je tak všechno. Při čtení jsem měl neustále pocit, že sice čtu o otrocích a tak, a že je to někdy pěkně drsný (což je spíš pocit, ale explicitně to neplatí, protože autorka se místo realistických popisů uchyluje spíše k opisům typu: co se dělo poté milý čtenáři snad není kvůli míře tvého vkusu a jemnocitu radno popisovat, tak to bylo hrozné), ale mě drsným realismem otřískaného čtenáře to nedostalo. Prostě tomu něco chybělo, něco, co by mě posadilo na prdel. Spíše bych to přirovnal (do jaké míry to jde, ať posoudí každý za sebe) k Babičce Boženy Němcové. Klenot národní literatury, který časem notně zešedl, protože za prvé jazyk se vyvnul, za druhé čtenářská obec a vkus obecně se proměnil, za třetí zajímavé téma je podáno na svou dobu třeba skvěle (v případě Chaloupky také dost účelově), dnes však už většině čtenářů nic neříká, nebo knihu berou jako nutné zlo středoškolského života. V tom vidím mezi těma dvěma příběhy analogii. Pokud někoho zajímá tento aspekt americké kultury, tedy otázka otroctví do občanské války, doporučuji sáhnout raději po kořenech Alexe Haleyho. Co se týká Chaloupky strýčka Toma, myslím, že shlédnout nějakou dobrou filmovou adaptaci bude daleko jednodušší a minimálně stejně efektní jako prokousávat se románem.

Přečetla jsem Kořeny a vzpomněla jsem si, že mám doma od dětství Chaloupku... Tak jsem si ji po asi padesáti letech znovu přečetla. Já si nemyslím, že je dnes pasé. Pořád má co říci. Nevím, ale člověk si nějak nemůže srovnat v hlavě, že otroctví mohlo připadat některým lidem jako něco zcela normálního. A autorka to podle mě zvládla velmi dobře, když vezmeme v úvahu dobu, kdy knihu psala. Vždy mě osvěžil její smysl pro humor, který se v knize občas objevuje.

Obsahuje spoiler Po přečtení chápu, proč je tenhle román pro Američany jedním ze zásadních děl (vedle Toma Sawyera například). Přesto, že si Američané zakládají na osobní svobodě, otrokářství až do jeho zrušení prostě k USA patřilo. Samozřejmě je potřeba brát v úvahu, že tohle je psáno pro americké čtenáře se zřejmým didaktickým záměrem. Některé věci jsou jednoduše zjemněny či vynechány, postava Toma dostává v závěru téměř mesiášské rysy, nechybí nezbytný happyend týkající se Elizy a její rodiny.

Styl psaní je poměrně neobvyklý, neboť se vypravěč často obrací na čtenáře. Autor také podrobně popisuje prostředí a chování postav, takže jsem se první polovinou trochu prokousávala. Knížka však určitě stojí za přečtení, protože nám pomáhá pochopit těžkou situaci černošského obyvatelstva v Americe. Příběh mě chytil za srdce a zejména osudy malé Evangeliny a hlavního hrdiny Toma mě opravdu dojaly. Doporučuji určitě k přečtení.

Někteří autoři americké literatury mají svá "specifika" která mne příliš neoslovují. V době a místě vzniku asi mohla mít velký význam. Tady a v době mých "náctin" mě však minula.

Tak tohle je moc krásná knížka, i když je staršího data, podle čehož vypadá i styl psaní. Je tu hezky ztvárněná jak dobrota lidí, tak i jejich krutost. Chaloupka strýčka Toma je za moji literární éru druhá knížka, která mě dokázala vehnat slzy do očí.

Obsahuje spoiler Kniha se zcela zřejmým morálně osvětným záměrem. Dnes je pasé a v našich zeměpisnýchšířkách obzvlášť. Na současné sociální problémy v žádném směru nenapasovatelné. Snad kromě kréda, že všechny lidské bytosti jsou si rovny (jenže my už dnes opět víme, že to není pravda). V době svého vzniku však musel amít obrovský význam. Záměru autorky je nutné připisovat i sentimentálně naivně vyprofilované postavy a děj. Tento způsob byl určen nejen dobovým trendem - jež by jistě autorka dokázala překonat, ale byla tu nutnost zacílit na správnou čtenářskou obec - dámy z vyšší společnosti, které mohly dále šířit poselství o rovnosti a obměkčovat tvrdé srdce krutých manželu.
Konec jako z mýdlové opery (nám se vybaví Limonádový Joe), svatá andělská Eva (jak jinak, doslova biblické jméno), mučedník Tom a celá plejáda zástupců dobra i zla ze kterých plyne jasné poučení. Pochopitelně pro americké děti (plus bývalé kolonie) zásadní didaktická četba, pro ty naše zbytečné. Číst jen pokud musíte, nebo máte jiný vážný důvod (třeba jste kápo v call centru, nebo vedoucí směny v Tescu).

Jsem vděčná, že se díky skupince #klasikomilove dostávám ke knížkám, ke kterým bych pravděpodobně nikdy nepřišla. Kromě dokonalé knížky Tajemná zahrada přišla i tato nádhera, nedávám plný počet jen z důvodu těžkopádnosti textu, je krásný, ale opravdu by potřeboval nový překlad do "současnější" podoby. Jinak byla knížka plná všeho co správná knížka mít má, alespoň za mě, také to pro mě byla nejobsáhlejší knížka, která se věnuje otroctví a nevolnictví. Za mě můžu určitě vřele doporučit, hodně mi to v některých částech připomínalo nedávno dočtenou knížku Katka z pera polské autorky.

Tato kniha byla napsána s jasným cílem poukázat na otrokářství, které v době vzniku knihy bylo běžnou součástí americké společnosti. To je potřeba mít na paměti při čtení a o to více je to působivější. Autorka odvedla velmi dobrou práci a soudě dle reakcí na její knihu se jí povedlo vyvolat celospolečenskou reakci, která napomohla vzniku rozchodu společnosti (alespoň severoamerické) s otroctvím. Dílo dodnes rezonuje - viz např. Nespoutaný Django, který se, možná nevědomky, nechává inspirovat touto knihou. Dvě dějové linky - příběhy Toma a Elizy končí každá jinak a přece nechávají stejně silný dojem.

Jedna z mých nejoblíbenějších knih, jež líčí hrůzy otrokářského režimu a strasti, kterým jsou jeho oběti vystavovány. Obrovským plusem je barvitost jednotlivých postav, kdy strýčka Toma si nejde nezamilovat stejně jako komornou Elizu a její rodinu, naopak pana Legreeho by čtenář nejradši usmrtil již při jeho "vstupu na scénu". Přes veškeré v knize popsané hrůzy je však hlavním tématem popis emocí jednotlivých protagonistů a jejich pohnutek a tužeb, což po celou dobu funguje nesmírně dobře. Třešničkou na dortu je pak hořkosladký, ale asi nevyhnutelný konec, který knihu mistrně uzavírá. Pro čtenáře se zájmem o tuto tématiku je Chaloupka strýčka Toma naprostá povinnost.

Římané vydali zákon, že kdo se špatně chová k otrokovi, může mu být odebrán. To bylo v roce 300 n.l. Ještě že moje prababička neodjela do Ameriky. Nechtěla bych žít mezi největší lůzou z Evropy. Kniha se mi nelíbila. Byla primitivní jak malby kromaňonců ve francouzských jeskyních.