Hermann Hesse

Životopis - Hermann Hesse:

Hermann Hesse Narodil se ve švábském městečku Calw. Jeho otec přišel do Německa z Estonska roku 1873, matka a další příbuzní z její strany působili po léta jako křešťanští misionáři v Indii. Rodina předpokládala, že stejná bude i Hermannova životní dráha. Roku 1891 vstoupil Hesse do evangelického semináře v Maulbronnu. Opustil jej však již po půl roce a následující pobyt na gymnáziu v Cannstattu trval sotva rok. Jeho rodina se tak konečně smířila s tím, že z jeho studií nic nebude, a dala ho roku 1893 do učení na knihkupce v Esslingenu, Roku 1894 se stal zámečnickým učněm v Calwu v továrně na věžní hodiny a od roku 1895 se vrátil k povolání knihkupce. Přitom byl pilným samoukem, studoval klasické jazyky a dějiny evropské a orientální kultury. Roku 1899 se odstěhoval do Basileje, našel si nenáročné místo v knihkupectví a přitom psal – zpočátku lyrickou poezii, např. Romantické písně. Díky úspěchu prvního románu, romantického příběhu Peter Camenzind (1904), si mohl po pěti letech dovolit knihkupectví opustit. Usadil se v Gaienhofenu na břehu Bodamského jezera a oženil se s šestatřicetiletou fotografkou Marií Bernoulliovou, se kterou měl tři syny. Zde také napsal svůj druhý román V soukolí, uveřejněný roku 1906, ve kterém shrnul traumata svého dětství a puberty. V roce 1911 se mu splnil dávný sen – podnikl cestu do Indie a do Indonésie. Cesta však neznamenala pro Hesseho žádné ztotožnění s východním světem. Hesse si spíše uvědomil, že je jako člověk Západu odlišný a že pro něj příslovečné světlo z Východu není řešením, protože ho musí hledat v sobě. Po návratu z cesty se Hesse s rodinou usadil roku 1912 v Bernu, což byl počátek jeho trvalého pobytu ve Švýcarsku. V té době napsal dva do značné míry autobiografické romány o umělcích Gertruda (1910) a Panský dům (1914) a povídkový triptych Knulp (1915) o tulákovi, který rozdává lidem svou radost.

V období první světové války došlo v Hesseho životě k zásadnímu obratu. Hesse s válkou nesouhlasil, ale byl stále německým občanem. Přihlásil se proto na vyslanectví a byl zařazen k bernskému oddělení německé péče o válečné zajatce. Tuto službu bral Hesse vážně a dosti ho vyčerpávala. Když pak otiskl v listopadu roku 1914 v Neuen Züricher Zeitung antimilitaristický článek Ó bratři, pryč s tóny těmi, nazvaný podle verše z Schillerovy Ódy na radost, stal se terčem nenávistných útoků německého tisku, který jej označoval za vlastizrádce. Když jeho humanistickou výzvu odmítli i představitelé německé kultury, uvědomil si Hesse, že Německo ovládl zhoubný nacionalismus, což považoval za předzvěst národní zkázy. K tomu se připojila smrt jeho otce, nemoc nejmladšího ze synů a rozpad jeho manželství zaviněný propuknutím schizofrenie u jeho ženy, kvůli které byla trvale hospitalizována. Hesse propadl depresím a nakonec se podrobil psychoanalytické terapii. Psychoanalýzu pak začal hlouběji studovat, protože ji chápal jako obecně použitelný nástroj pro pochopení rozporných nebo skrytých motivací lidského jednání.

Na jaře roku 1919 se Hesse přestěhoval z Bernu do Montagnoly v kantonu Ticino (německy Tessin) na jižním svahu Alp a věnoval se i kreslení a malování. Roku 1923 přijal švýcarské státní občanství. Po úředním rozvodu prvního manželství se roku 1924 podruhé oženil s mladou zpěvačkou Ruth Wengerovou, se kterou se seznámil již krátce po přestěhování do Montagnoly. Manželství však nevydrželo ani rok a po delší faktické rozluce následoval roku 1927 úřední rozvod. Zato jeho třetí žena, historička umění Ninon Dolbinová, kterou si vzal roku 1931, mu byla intelektuální i praktickou oporou po zbytek jeho života.

Hesseho umělecká tvorba v období mezi dvěma světovými válkami vycházela ze spojení evropského humanismu, indického buddhismu a Jungovy psychoanalýzy. Tuto jednotu viděl Hesse v tom, že tak jako je podle indické filozofie lidská duše nekonečnou množinou převtělení a z každého minulého života si člověk něco odnáší do toho příštího, tak je i podle evropských psychoanalytiků lidská osobnost utvářena množstvím vlivů, přičemž se v ní touha po duchovní svobodě sváří se smyslností a rozum s citem. V tomto duchu napsal Hesse román Demian (1919) a novely Klingsorovo poslední léto (1920) a Siddhártha (1922). Především posledně jmenovaná novela, líčící cestu muže jménem Siddharta za osvícením v době vystoupení Buddhy, patří k jeho mistrovským dílům.

Po Siddhárthovi Hesse skoro pět let nevydal větší beletristickou práci, následující tři jsou však opět díla mistrovská. Prvním z nich je kompozičně složitý psychologicko-filozofický román Stepní vlk (1927) postavený na autorových úvahách o rozpolcenosti lidské duše. Po něm následoval román Narcis a Goldmund (1930) s námětem ze středověku, ve kterém se Hesse zabýval harmonizací pudových a duchovních stránek lidské bytosti. Roku 1931 Hesse vydal „pohádku“ Pouť do země východní s tématem osamělosti duchovního člověka v naší době.

Vyvrcholení Hesseho tvorby je pak jeho poslední, utopický román Hra se skleněnými perlami (1943) odehrávající se v daleké budoucnosti, na kterém Hesse pracoval od roku 1932 a do něhož vložil všechny své dosavadní zkušenosti a víru v nepřemožitelnost myšlenky, postavené do služby života. Kniha musela vyjít ve Švýcarsku, protože se Hesse dostal na nacistickou černou listinu. Proti nacistickému režimu sice veřejně nevystupoval, pomáhal však židovským uprchlíkům a odmítl nechat odstranit ze svých děl pasáže kritizující antisemitismus. V roce 1946 mu byla jako sedmému německy píšícímu autorovi udělena Nobelova cena za literaturu za „jeho oduševnělou literární tvrobu, která svou odvahou a hloubkou současně představuje klasické humanistické ideály a vysoké stylistické hodnoty“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Po skončení druhé světové války již Hesse psal jen básně a menší, většinou vzpomínkové prózy, jež vydával v řadě výborů. Vliv na to mělo jeho stále křehčí zdraví (pro nemoc nemohl převzít ani Nobelovu cenu osobně). Pozornost si zaslouží také jeho korespondence, zejména dopisy do Německa, v nichž svým rodákům říkal někdy velmi tvrdé pravdy o jejich podílu na katastrofě nacismu.

Hermann Hesse zemřel 9. srpna roku 1962 ve švýcarské Montagnole.

Nečekaný ohlas mělo jeho dílo u mládeže dospívající v 60. a 70. letech 20. století. Poutal ji k němu především tehdy módní zájem o východní filozofii, odpor k měštáctví a také fantazijní scény a snově-halucinační pasáže obsažené v jeho textech.

Zdroj: wikipedia.org (Založil/a: Liška)