Narcis a Goldmund

Obsahuje spoiler Příběh pro Hesseho tak typický. Hledání smyslu života a naplnění. Narcis je teoretik, filosof, duchovní spatřující svůj cíl ve vědění a službě bohu. Jeho přítel Goldmund (Zlatoústý) odejde z opatství a řádu na Narcisův popud. Ten v něm totiž odhalí jeho umělecký talent tolik se nehodící pro řeholní život. Goldmund se tedy vydá do světa plně řízen svými pdy a smyslovostí. Jeho život je plný žen a dívek, vyučí se řezbářem, setká se s morovou ranou, lidskou krutostí a sám se krutým stane, když napůl v sebeobraně, napůl v zuřivosti zabije dva muže. Narcis, nyní už jako opat, a Goldmund se po letech setkávají a žijí opět v klášteře. Na životě obou přátel je pak patrný velký rozdíl v jejich cestách. Cesta ducha a těla, rozumu a pudů. A která je lepší? Radost z poznání nebo radost ze života? Služba bohu a vědám nebo nezřízený život umělce hnaný nevyrovnaným vztahem s matkou? Nebo jsou obě cesty stejně dobré a vzájemně neporovnatelné? Může člověka ve smrti utěšit i něco jiného než víra v onen svět? Tyto a podobné otázky Hesse řeší prostřednictvím svých hrdinů. Příběh se odehrává někdy na prahu novověku ve Svaté říši římské národa německého, ale otázky, které si klade jsou zásadní v každé době. Velice se bráním srovnání s jeho dalšími knihami, např. Demianem nebo Siddhárthou. Tak jako je každý lidský život jedinečný, tak je každá z těchto knih úplně jiná. Takže po stránce mého subjektivního literárně stylistického vkusu musím říct, že Siddhártha mě pohltil a bavil více, ale Narcis a Goldmund je zase daleko realističtější a méně pohádkový nebo spíše mýtický. A samozřejmě každý z těch příběhů je o něčem trochu jiném. Tam o hledání vlastní cesty a smyslu, tady o následování své touhy a přirozenosti, která zpřítomňuje život.

Román je to s námětem závažným pro část lidí, kteří si tuto dvojakost bytosti uvědomují, a snaží se ji řídit podle různých hledisek (náboženských, sociálních, mravních). Já si myslím, že nejlépe je rozumný kompromis.

Ráda bych k tomu napsala něco, kvůli čemu po tom náhodný nerozhodný čitatel sáhne. Je to krásné. Je to taková knižní road movie ze středověku. Když se dostanete k pasáži s morem, máte dojem, že se vám i kniha rozteče mezi prsty jako shnilé maso a cítíte tu nasládlost mrtvol. Je to o hledání sama sebe a o přátelství, které je ke konci tak tklivé, až vám je líto, že brečet v autobuse je přinejmenším nezvyklé.
S tímhle dílem jsem se dostala do věku, kdy si přečtu knihu dvakrát.

Nádherná záležitost. Popisuje to vztah dvou lidí, co vlastně většinu knihy spolu ani neinteragují. Kamarád mi říkal - ta kniha se změní, a pak se zase změní. No a taky že jo. Z klášterní love story se stává roadmovie s prvky hororu, ale stále je to protkáno filozofickými úvahami o životě a jeho smyslu, Skvělý a moc doporučuju. Herman Hesse je očividně Pan spisovatel.