Radúz a Mahulena

Nádherná romantická záležitost, naplněná jakýmsi zvláštním, vše procházejícím smutkem, který ač jde těžko popsat slovy, provází jako nerozlučný společník každou velkou lásku, stejně jako každé velké dílo o ní.

Na jednu stranu to byla moc pěkná pohádková hra, ale na druhou stranu mi na tom k dokonalosti něco chybělo (i když tak úplně nedokážu říct co).

I "my" máme pohádku "mytologickou", vďaka exotickému ptáku české literatury - Juliu Zeyerovi. Strhující naturalita seslání kletby však byla nad rámec pohádkové ohrádky. A to je super.

Kniha Radúz a Mahulena mne lákala hodně dlouho, už od dob mých gymnaziálních studií. A čas na ni přišel až dnes. Nakonec teda knihu opouštím docela rozpačitá a s průměrným hodnocením.
Myslím, že to téma dvou znesvářených rodů, které se propojí skrz lásky dvou mladých lidí (každý z jiné strany barikády), je docela nadčasové a mnozí autoři z toho těží dodnes. Je to i v případě Julia Zeyera. Autor tu navíc do toho zakomponoval pohádkové prvky (kouzla), což zase dramatu dodává ještě tzv. "něco navíc".
Zeyerův styl psaní je hodně květnatý, košatý - ne každému to asi sedne, zvlášť pokud nejste na takový styl psaní zvyklí. Ne každému se to bude asi číst dobře, ale mně se to docela líbilo.
Přesto hodnotím třemi hvězdami. Asi jsem měla příliš velká očekávání, co se týká toho, co mi příběh bude umět předat. Ať se snažím jakkoliv, úplně nedokážu odhadnout, co přesně jsem si měla odnést. Uznávám, bylo to kouzelné, ty rodinné sváry tu jiskřily, líbil se mi ten jazyk. Ale nevím, asi jsem čekala ještě něco "víc". Že mne to třeba nějak zasáhne. Nebo že si budu moci odnést nějaké ponaučení, emoci či nějakou nosnou myšlenku. A jestli tu něco takového je, tak já to bohužel nenašla. :-(